Um... jak jen to říct... pardon? 
Fronta na kameny je o kousek vedle. Ale prosím, pamatujte, že chci být spálená, ne pohřbená. Děkuji. :'D
Bližší info, proč teď dlouho nevyšla kapitola, možná hodím do informací. Každopádně, užívejte kapitolu. A já chci ještě poděkovat @Mary1Wito za dva fanarty; Moona i Firclaera. 

To čekání bylo neúprosné.

Celý den se všichni soustředili zejména na příchod Prokleté. Naslouchali, rozhlíželi se, ale nikdo nikde. Vlastně nebylo s podivem, že jim kořist utekla a oni se z lovu vrátili s prázdnou. Byli tak rozhození z opětovaného setkání, byť se to snažili skrývat, že věnovali větší pozornost okolí než svým povinnostem.

Na jednu stranu to možná bylo dobře, protože možnost nečekaného útoku se snížila na minimum, když se v podstatě celá smečka věnovala hlídání, ale na stranu druhou kvůli tomu dnes byli o hladu.

„Nedočkavost neomlouvá selhání při lovu," zavrčela Auária, sotva spatřila vracející se lovce. Šli schlíple s ocasy staženými a vyhýbali se pohledu z očí do očí.

Dawn jakožto vedoucí lovec přistoupil blíž ke své vůdkyni a odevzdaně svěsil hlavu. „Omlouvám se, Alfo."

„Kvůli špatnému vedení dnes smečka hladoví," poznamenal Mistrál chladně. „Nesoustředěnost na loviště nepatří." Za jiných okolností by takovouto situaci přešli, selhání při lovu bylo běžnou a dennodenní záležitostí, ale teď za neúspěch mohlo citové rozpoložení, které si jednoduše nemohli dovolit. „Beto."

Zelenooká vlčice na povel přiskočila ke Třetímu vlkovi. Pod její vahou poklesl v nohách a břichem se dotkl země, zatímco ona se mu zakousla do ucha a nepouštěla. Nesměla ho zranit, aby byl schopný nadále chránit smečku, ale zároveň ho musela i vytrestat, aby si příště dával větší pozor na své činy.

Nebránil se, kdyby ano, musela by přitvrdit. Tak to ve smečkách prostě chodí, selže-li někdo na své pozici, musí za to být i potrestán. Navíc Dawn samotný přiznal svou chybu. Nikdo není neomylný a citům se jednoduše nelze vyhnout, byť by to v mnohých případech bylo nejlepší.

Čím více se však Sluneční kotouč skláněl k západu a den se schyloval ke konci, tím neklidnější vlci byli. Nad smečkou se vznášel téměř hmatatelný oblak nejistoty a nechápavosti smíchaný s mírnými obavami a nedůvěrou.

Někteří už tušili, jak dnešek skončí, stejně jako věděli, že nakonec tomu nezabrání. Bylo by marné se o to pokoušet.

„Říkal jsi, že přijde dneska," podotkl Black Moon směrem k Firclaerovi jen chvíli poté, co z nebes zmizelo i poslední světlo vyvolané Kotoučem a nahradil ho svit Luny. „Přesněji k večeru. Už je večer. Jsem jenom já slepý, nebo ji tady ani vy ostatní nevidíte?"

Černý vlk se neklidně ošil a přelétl pohledem shromážděné vlky v táboře. Rozhodli se, že na Iciriny počkají právě zde, všichni společně, aby ji nemuseli nahánět po celém území. Zadíval se k lesu a pak hlavu obrátil na druhou stranu k horám. Ticho trvalo pár švihnutí ocasem, než mlčení konečně přerušil: „Já nevím, co se děje," přiznal nejistě. „Netuším, proč tady ještě není, ani co se mohlo stát."

„Jestli ty sis to jenom nevymyslel," prohlásil lovec otevřeně a na plnou tlamu. Nebál se ho obvinit přede všemi, mohl svá slova podložit důkazy a přesně to se také chystal udělat. „Pouto Prokletých, pche! Vnímáš to jenom ty. Namlouváš si, že je blízko. Souvisí to s tím tvým tvrzením o druzích." Vztekle se oklepal, teď stál na nohou a ocas měl lehce pozvednutý. „Je to pořád jedno a to samé dokola. Slova a slova, ale kde máš činy? Iciriny tady není! Dáváš nám marné naděje a potom to dopadá neúspěchem při lovu."

Tohle si Firclaer nehodlal nechat líbit. Vyskočil, lehce se přikrčil, jako kdyby se chystal zaútočit, ale zatím zůstával stát na místě. Cítil, jak se mu žilami prohnal oheň, proudil mu žilami a vařil mu v nich krev, odolával nutkání proti vlkovi vyrazit a nechat ho pocítit žár, který on vnímal v jeho slovech. „Nesváděj neúspěch na mě, já při lovu ani nebyl. To ty se neustále vychloubáš tím, že máš vyšší postavení! Tak proč dnes nemáme co jíst, lovče?"

„Ty si stěžuješ a přitom sám nepřiložíš tlapu k dílu! To se ti to mluví, když sám na lov nevyrazíš!"

„To by stačilo," vložila se do debaty Agilli.

Ani jeden si jí nevšímal, v jejich nitrech vzplál plamínek vzteku a nezadržitelně se měnil v požár. U jednoho sice jen slovně, ovšem u druhého hrozilo riziko opravdového ničivého žáru, který si sice nikdo nepřál, přesto je ale nezastavovali.

„Opět pokoušíš mou trpělivost, Moone? Mám tohle brát jako závaznou výzvu na souboj?"

„Bez svých schopností bys mě nikdy neporazil, Firclaere."

Ohnivý dech se nadechoval k odpovědi, ale jeho sestra ho předehnala: „Vlci, prosím. Ticho. O bitku nikdo nestojí. Takže co kdybyste se teď posadili na opačné strany, otočili se k sobě zády a prostě čekali? Noc je dostatečně dlouhá." Svá slova zdůraznila nekompromisním zavrčením věnované zejména bratrovi.

Ti dva na sebe hleděli, než se Moon jako první odvrátil. Smečka si v duchu oddychla, hlas rozumu zasáhl a spasil je od další roztržky.

Jenomže pak Firclaer sklopil hlavu a tiše, přesto dostatečně nahlas na to, aby jej ostatní slyšeli, skrz zuby procedil: „Zbabělče."

Starlight se zarazila uprostřed kroku, zatímco se vracela na své místo. „Ach, pro Předky," zaúpěla. Její bratr byl občas vážně hloupý.

„Co jsi to řekl?" Tichá, nebezpečná otázka, zabarvení Moonova hlasu jasně naznačovalo přicházející bouři.

Starlight vyslala tichou modlitbu samotnému Osudu, ale Ohnivý dech jenom zvedl hlavu, narovnal se a střihl ušima. Možná by měl být zticha, ale on už nadále nechtěl snášet ty urážky. Měl toho všeho tak akorát po krk, frustrace z Icirinina nepříchodu se mísila se vztekem kvůli jeho sokovi. „Jsi zbabělý. Tolikrát jsi už couvl. Řečníš, ale chybí ti odvaha."

To byla poslední kapka. Jezírko jeho trpělivosti se naplnilo až po okraj a přeteklo, vyvrhlo vodu na své břehy a nezadržitelně se řítilo po údolí, stejně jako se on právě řítil na černého hlídkaře.

Byť Firclaer zpětnou reakci očekával, nestačil uskočit, když na něj Moon zboku dopadl a zabořil mu tesáky do těla. Jeho ochranné instinkty se ozvaly dřív, než vůbec stačil promyslet protiútok. Ze zad mu vystřelily rudé žhnoucí plameny, které okamžitě olizovaly Moonovy tlapky a tlamu.

Bolestivě zavřeštěl a pustil ho, dopadl kousek od něj. Zbývající sníh zasyčel, sotva se jeho tlapky střetly se zemí. Nehořel, plameny se držely jenom u svého původce, ale to nezahnalo tu palčivou bolest. „Nech oheň zmizet a postav se proti mně! Bojuj jako pravý vlk, neschovávej se za své schopnosti!"

Bylo to šílenství. Celé tělo ho bolelo, na tlapky téměř nemohl došlápnout, tlama mu napuchávala. Ale on se nehodlal vzdát, ne teď, když si Firclaer o souboj řekl. Chce-li ho, taky ho dostane. Neustoupí, i kdyby ho to mělo stát život.

Zelenooček se naježil, ale přijal soupeřovu výtku a plameny, které zářily tmou a oznamovaly všem v okolí, kde se právě nachází, opět zmizely. Usmyslil si, že si musí dávat větší pozor na svou moc, tohle bylo pouze instinktivní a ne úmyslné. Samozřejmě, že to nepřiznal, snad by ani nemohl. Nevrhalo by na něj dobrý pohled, že neovládá své schopnosti. Vždyť to byla neřečená podmínka pro možnost zůstat ve smečce; musel se dostatečně kontrolovat a ovládat.

„Neblázněte, vždyť se zabijete!" vyjekla Lexis.

Ne že by ji poslouchali. Moon přenesl váhu na zadní tlapky a s bolestivým sykotem se opět vrhl proti němu. Tentokrát se Firclaer cíleně zapřel a jen o trochu couvl dozadu, když mu bělobřichý vlk narazil do boku.

Otočil hlavu a zkroutil tělo, aby měl lepší přístup k jeho krku. Chňapl Black Moonovi po zátylku, ovšem on tenhle chvat čekal, proto se s dostatečným předstihem propadl v tlapkách a vklouzl Ohnivému dechu pod břicho. Byla to pro něj neskonalá úleva, když se jeho tlapky octly ve vzduchu a nezatěžovala je váha jeho těla. Bez váhání se mu zakousl do masa, jen aby bolestivě zakňučel. Předchozí plameny neminuly ani jeho horní čelist a on měl pocit, že mu snad bolestí upadne tlama.

„Moone, dost, prosím!" naříkala Starlight. „Buďte rozumní! Bratře!"

Prokletý překvapeně zavyl, škubaje pravou zadní tlapkou tak, aby vlka pod sebou nakopl, i kdyby jen jemně. Sevření na jeho břiše polevilo, byť věděl, že za to nemohla rána, nýbrž zranění způsobené ohněm, přesto ho nebojeschopnost protivníka nedonutila nevést protiútok.

Využil chvíle, kdy se Moon nemohl kvůli citlivým tlapkám rychle hýbat, aby ucouvl a tentokrát se on jemu zakousl do břicha. Zabořil tesáky do masa a nepouštěl, cítě krev protékající jeho tlamou. Přidržel si ho jednou packou, aby sebou vlk nemohl zmítat.

Black Moona tato čirá ukázka nadřazenosti rozezlila ještě více. Nehledě na palčivou bolest, nadzvedl hlavu a společně s ní i přední část těla, a zakousl se Firclaerovi zboku do krku. Neměl správný úchyt, aby mohl provést případný smrtelný tah, ale přinejmenším pro pocit ohrožení to stačilo. Věděl, že nevydrží moc dlouho, z tlamy a teď i břicha mu do celého těla vystřelovala palčivá bolest, ale Předci by mu nikdy neodpustili, kdyby se vzdal snadno. Byla by to nejvyšší a nesmazatelná hanba, kterou by si s sebou přenesl i do Údolí Věčnosti.

Oba vrčeli, prskali sliny a krev toho druhého, ale ani jednoho nenapadlo pustit. A i když k tomu Moon neměl daleko, pokoušel se hrabat svými tlapkami a zranit Ohnivého decha drápy.

Najednou se oba zarazili, neschopni jakéhokoli pohybu. Jednoduše ztuhli na místě. Veškeré zvuky utichly, doposud tiší vlci pouze vyskočili na tlapky, ale neřekli ani slovo. Mezi nimi se prohnal prudký ledový vítr, zakousl se jim pod kožich a roztřásl jejich těla. Jediné narušení toho hrobového klidu bylo hluboké varovné vrčení a jemné křupání sněhu v pravidelném rytmu.

V jednu a tu samou chvíli všichni až na dva ztuhlé vlky otočili hlavy stejným směrem. Ze tmy noci na ně zářil pár ledově modrých očí. Byli tak zabraní do sledování roztržky, že si ani nevšimli příchodu té, kvůli níž v podstatě celý souboj začal.

„Chvíli tady nejsem," promluvila zhrublým hlasem, jenž se do jejich uší zabodával jako ostré ledové jehličky, „a vy dva už se zase perete. Dejte mi jeden důvod, proč se ihned nemám otočit a zmizet zpět, odkud jsem přišla."