Za jiných okolností by ticho s velkou pravděpodobností uvítal, ale teď ho tížilo.

Netušil, jak se sem dostal, o to více, co tady dělá a na co právě hledí.

Až o mnoho hanebných úderů srdce mu došlo, že místo, jímž právě prochází, je jejich tábor, území jeho smečky.

To uvědomění způsobilo podlomení nohou a třas těla. V tlamě mu vyprahlo, vody se nedostávalo, plíce se mu stáhly úlekem a odmítaly přijmout potřebný vzduch.

Nebesa zakrývaly těžké tmavé mraky a vítr rozfoukával šedavý popel do výšin i různých stran. Popel, jenž tlustou vrstvou pokrýval holou krajinu. V místech, kde stávaly mohutné vzrostlé stromy, se teď táhly pouze nekonečné pláně.

Spálená země popukala, trhliny se táhly do daleka a rozdělovaly půdu na mnoho malých kousků. Zničená ukrutným žárem. Žíznivě přijímala krev nevinných, teď zaschnutou, tvořící fleky. Nebude to první déšť, který zarudlé značky smyje, vryly se do země jako upomínka masakru, který se zde odehrál.

Každý, kdo se o této chvíle narodí, v sobě ponese tíhu viny a vědomostí. Bez vzpomínek, pouze záblesky, jež jim nedají spát, budou je trápit a sužovat. Každé poselství něco stojí.

Necítil povrch pod tlapkami, našlapoval několik chlupů nad zemí. Snad by i jemu ublížil žár stále horké půdy.

Touto podivnou chůzí kráčel kolem vyprahlého jezera. Ze všech vodních ploch široko daleko zbyly jen krátery vyhloubené v zemi, veškeré řeky vyschly. Ušetřeny nebyly ani malé potoky a prameny. Při pohledu shora by to mohla být skvostná podívaná připomínající pavoučí síť.

Čím dále šel, tím více se mu bouřil žaludek. Tohle nebyla ta krásou oplývající krajina, jíž znal, tohle bylo pohřebiště bez jakéhokoli života, odsouzené k věčné temnotě bez kouska naděje.

Sotva došel k hranicím, zarazil se. Jindy pomyslná hranice stávající z pachové stopy rázem byla skutečná. Tam, kde na východě končilo území smečky, začínala ledová pustina.

Jakási síla ho nepustila za hranici.

Svět rozdělený na dvě části. V jedné panuje třeskutý mráz, v druhé spalující žár.

Ale v žádné nezůstal život.

Nerad se budil ze snů. Věřil, že v sobě nesou určitou zprávu, něco, co mu jeho podvědomí chtělo prozradit. A věřil také, že se prostřednictvím snů dostane blíž k Předkům.

Ale probuzení z tohoto snu nadšeně uvítal.

Tedy do doby, než si uvědomil, že ho obklopují plameny.

Urychleně se vyhrabal na nohy, ale s úlevou zjistil, že oheň nepálí, pouze jemně hřeje, nora, potažmo tábor, nehoří, vlci poklidně spí a nikde není jediná známka popela.

Pak ucítil bodnutí.

Vnímal jakýsi prapodivný tah, jehož si nemohl nevšímat. Svou dotěrností dráždil jeho mysl, poutal vlkovu pozornost k sobě a neustával. Nutkavá potřeba vyjít před noru.

Nevzdoroval, beztak se potřeboval nadýchat čerstvého vzduchu, přesvědčit se, že odnikud nestoupá dým.

Z nějakého důvodu se mu nedařilo přeměnit zpět – možná se o to ani nepokoušel tak, jak by mohl. Přesto snížil jas svých plamenů. Dalo by se to přirovnat k situaci, kdy místo lesa hoří jeden strom. I přesto svou září působil jako trn v oku, vzhledem ke tmě, která panovala venku.

Bylo pár dní před Neluním, i přes to však obloha jiskřila a zářila. Mnohem impozantnější a krásnější pohled než ten, jenž se mu naskytl ve snu.

Zhluboka dýchal, nasával svěží vzduch. Stál směrem k Velkému jezeru, naštěstí stále plném vody. Nic z toho snu nebylo skutečné, jenom pouhá představivost. Přesto se musel oklepat, když si připomněl, jak opravdově to všechno vypadalo.

Ten tah z jeho nitra zmírnil, stáhl se do pozadí. Jedna jeho část, ta neobvyklá a mocná, věděla, co tohle znamená. Prostě věděl, aniž by se to dalo nějak rozumně vysvětlit.

Nehybně stál na místě a zíral do dálky tak dlouho, že se Hvězda stačila vrátit z první noční hlídky. Kývla na pozdrav a on jenom střihl ušima, nepřemýšlel nad tím.

Náhlá vlna tepla jemně a nenásilně probrala ostatní vlky ze smečky. Nezamýšlel to, ani nevěděl, že něco takového udělal, ale najednou všichni rozespale vylezli z nor, rozestavili se kousek od něj, připraveni jít zase spát stejně jako bojovat.

„Proč nás budíš, Firclaere?" zamručel nerudně Black Moon, ovšem chyběla tomu obvyklá nevraživost. Chtěl odpočívat, při lovu schytal ránu do žeber a rád by se prospal.

„Slyšel jsi snad něco?" doplnila Auária obezřetně.

Dawn zívl: „Nebo se něco děje?"

Plameny na jeho kožichu zahořely jasněji, vystřelily do výše, ale vlkům neublížily. Učinil pár kroků vpřed, neohlížel se. Mlčel.

„Bratříčku?" Starlight nechápavě naklonila hlavu na stranu. Všichni byli kousek od toho, aby se začali informací dožadovat hlasitěji. Proč je budí, nejde-li o něco důležitého?

„Jiný směr," vydechl konečně.

Ne že by jim tím něco podstatného prozradil. „Cože?" zaúpěl nechápavě Alfa. „O čem to, pro Předky, mluvíš?"

Až teď se k nim otočil, pohlédl do zvědavých, nechápavých i nedočkavých tváří svých přátel. Zlatavé oči rozšířené dokořán, leskly se jako vodní hladina při světle Luny. „Je blíž," hlesl. „Ať byla kdekoli, vrací se. Cítím její moc. Vnímám ji." Bylo to jako lehké chvění přímo pod kůží. Blíž, blíž, blíž. Dokázal určit, z jakého směru přijde.

„Iciriny?"

Kdo jiný taky. „Dorazí k večeru." Nevěděl, jak daleko přesně je, ale něco mu říkalo, že kdyby teď zůstala stát a on jí vyrazil naproti, přesně za takovou dobu by se s ní shledal.

„A to říkáš jako druh?" Moon to slovo téměř vyprskl, rázem celý živý. Nechtěl věřit tomu, co Firclaer řekne, když se opírá o pouto druhů, které dle jeho skromného názoru není skutečné.

„Jako Prokletý," opravil ho vyrovnaným hlasem. „Předtím jsem to necítil, ale teď... asi se dostala do vzdálenosti, kdy o její moci vím. A nepochybuji, že ona stejně tak cítí mou."

Lovec se narovnal. „Proč my nic takového necítíme? Teda, taky nic necítíte, ne?" znejistěl. Když se však ozvalo hromadné „ne", uklidnil se.

Pokrčil rameny. „Nevím. Možná proto, že nejste Prokletí."

„To dává smysl," poznamenala Snow.

„Dobrá," rozhodla Alfa. „Do té doby nezbývá než čekat. Jděte zase spát. Dawne, Beto – můžete na chvíli?"

Bez velkých protestů se rozešli do nor, Starlight tam musela svého bratra skoro dostrkat, než se uráčil těch posledních několik kroků dojít sám, a i když ulehal k dalšímu, teď snad bezesnému, spánku, zůstával v ohnivé podobě.

„Děje se něco, Alfo?" zeptal se poté Třetí vlk tiše v soukromí doupěte velících vlků.

„Jestli se Iciriny vrací..." přemítala nahlas Agilli, „může to znamenat spoustu věcí."

Auária přikývla. „Přesně tak. Vzhledem k tomu, co se stalo při jejím... odchodu, nevíme, jak na tom teď jsme. Nechci myslet na nejhorší, ale nezapomínejte na proroctví. Vrací-li se bojovat..."

Mistrál neklidně zafuněl: „Musíme být zítra připravení, smečka taktéž, ale nesmí o tom vědět."

„To zvládneme," usoudil Dawn. „Nějak. Vím, že ano. Ale nemyslím si, že by přišla naplnit legendu. Ne když utekla."

„Opravdu doufám, že se nepleteš. Zítřek bude velmi dlouhý den."

Opravdu se omlouvám, že minulý týden nevyšla kapitola! Neměla jsem to v plánu, ale zasáhla mě horečka společně se zánětem zvukovodu a já prostě odpadla.
Ale už je to lepší. Víceméně. Takže tady kapitola. 
Vždyť víte, že bych se na vás bezdůvodně nevykašlala. Na to vás mám až moc ráda. 
Packu!