Já říkala, že nebudete čekat dlouho. :D
Mimochodem, tahle kapitola se psala sama (doufám, že to podle toho taky bude vypadat), stihla jsem ji za jeden den a je asi nejdelší ze všech. :D

Věděla, že je něco jinak, než být má, ještě předtím, než se naplno probudila. Kromě toho, že se v okolí změnily pachy, jež značily jiné prostředí, cítila chlad a hlínu. To bylo podivné, vždyť jak by mohla cítit zeminu, když ji doposud překrývaly vrstvy sněhu?

Další nechápání přišlo jen chvíli po tomto uvědomění. Hlasy, které k ní doléhaly, byly moc vysoko.

„Nepraštili jste ji až moc?"

„Třeba je mrtvá."

„Ale kdepak mrtvá, jen spí. Myslíš snad, že bychom se plahočili s mrtvolou?"

„Co po ní hodit kámen?"

„My ji nechceme zabít." Krátké varovné zavrčení následované rozhodným: „Přinejmenším ne zatím. Stále je Prokletá a nevím, jak vy, ale já proti sobě nechci poštvat Předky, natož Osud."

Ležela zcela nehybně, poslouchala. Nedokázala rozpoznat hlasy, ačkoli jí nějaké přišly povědomé, ovšem na to, aby je poznala, moc splývaly s taktéž známými hlasy, které si mysl doplnila. Bylo nemožné, aby právě teď slyšela Firclaera, přestože předtím viděla černou srst... Nebo snad ne?

„Není pozdě na tohle myslet, když jsme ji už omráčili?" Ať mluvil kdokoli, sarkasmus z jeho hlasu jenom odkapával.

Odfrknutí. „Stejně je to Ledová vlčice. Je zlá. Komu by její smrt ublížila?"

Slyšet tahle slova, byť od někoho, koho stále nedovedla pojmenovat, bolelo. Nemohla to být její smečka!

Rozhodla se, že zjistí, kdo na ni zaútočil. Pokusila se pohnout ztuhlými končetinami, otevřela oči.

A okamžitě znova ztuhla zděšením, když jí výhled kazilo cosi tmavého.

Útroby se jí stáhly zděšením. Pohřbili mě zaživa! blesklo jí hlavou. Proto je slyším seshora.

Jediné štěstí, že v sobě udržela zděšené vyjeknutí. Kdyby mohla, zakrývala by si tlapkami hlavu studem. Pronikalo k ní příliš mnoho světla, než aby mohla být zakrytá hlínou, a když se nadzvedla, sjela z ní jemná vrstva sněhu.

Ach, jaká hanba pro ni samotnou, nepoznala-li ani, co ona ovládá.

Hlasy utichly. „Probudila se?"

„Co myslíš, když se hýbe?"

Malátně se posadila a při tom pohybu ze sebe shodila i zbylý sníh. Hlasy nahoře utichly, ozývalo se jen tiché dýchání a vrčení.

Záhy zjistila, že s tím pohřbíváním nebyla tak daleko od pravdy. Ležela v malém prostoru, obklopena hliněnými stěnami a čerstvým sněhem. Jinými slovy, ležela v jámě. Pravda, sice ne hluboké, aby ji zde mohli bezpečně uložit a vyskočit zpět, ale rozhodně se nacházela v dost nevýhodné pozici pro útok. V podstatě byla obklopená ze všech stran cizími vlky a oni ji mohli snáz shodit zpět dolů, kdyby se sápala ven.

Záři Slunečního kotouče vysoko na nebi zastínily dvě hlavy nakukujících vlků, které se však po varovném zaštěknutí někoho s vyšším postavením stáhly.

Dost už bylo tohohle hraní si na schovávanou, ona musela ven a navíc chtěla zjistit, proč ji vlci omráčili a hodili sem, a kdo vlastně jsou.

Postavila se a nakrčila čumák nad tím stísněným prostorem. Tak tak že se tam vešla, ocas musela potupně stáhnout pod nohy. Seshora se ozvalo uchechtnutí, které jen potvrdilo její domněnku, tudíž že zatímco ona nevidí je, oni na ni mají dobrý výhled.

Uniklo jí tiché podrážděné zavrčení, které však jenom potěšilo její věznitele, a radši se soustředila na svůj plán. Nemohla se zkusit ani postavit na zadní. Ne proto, že by snad nedosáhla, ale nepochybovala, že by ji okamžitě shodili nazpět a neodpustili by si ani kousání či štípání.

Měla jeden pokus a nesměla ho promarnit. Stáhla uši dozadu, přikrčila se. Zřetelně cítila, jak se jí napínají snad všechny svaly v těle. Ocas držela volně svěšený. Ta věc byla šikovná, ale někdy dovedla vážně překážet.

Skočila. Jen tak, bez rozběhu, učinila pouze dva malinké krůčky kupředu. Tlapky natáhla před sebe, aby se mohla zachytit drápy. Hlavu jemně nadzdvihla pro lepší dosah tesáků – kdyby ji chtěli shodit zpět, může se přinejmenším pokusit někoho vzít s sebou.

Letěla. Téměř doopravdy, ve vzduchu ji držely průsvitné ledové krystalky, objevovaly se pod jejím tělem a zase mizely. Nejenže tím zvýšila skok, ještě o několik kroků prodloužila dolet. Vcelku účelně se tak dostala za všechny vlky.

Ani nepřátelé však nezaháleli, naučeně se přeskupili a utvořili kolem ní kruh.

Ležérně se oklepala, dávajíc tím najevo, jak moc ji celá tahle situace nudí. Až teď si mohla některé z osmi vlků, jak poznala dle pachů a těl, prohlédnout pozorněji.

„Nehýbej se, Iciriny."

Jediná věta ji přimrazila na místě. Málo vlků znalo její jméno a taky ten hlas...

Pomalu, snažíc se nabrat ztracenou rovnováhu, se otočila. Velmi se ovládala, aby nedala najevo, jak ji přítomnost černého vlka společně s vlčicí, jejíž kožich by se dal označit jako pestrobarevný, rozhodila. „Salome, Thernee."

„Pamatuješ se na nás?" Údiv patrně předstíral, a jestli ano, šlo mu to dobře.

„Nemohla bych zapomenout," odvětila bez jakéhokoli citu, nedávajíc tím najevo, myslí-li to v dobrém nebo ve zlém. Snažila se v mysli uchovávat hlavně ty příjemné vzpomínky, ale i ty, které jí byly proti srsti, si přeci jen našly svou cestu, jak se jí uhnízdit v hlavě. „Jestli si dobře vzpomínám, při našem posledním setkání jsem řekla, že už vás nechci nikdy vidět. Vy nejenže neuposlechnete, ale dokonce na mne i zaútočíte!"

„Potřebovali jsme jistotu, že na nás nezaútočíš ty," osvětlil Thernees. „Nevěděli jsme, co bys dělala, kdybys nás viděla."

„A proto jste mě omráčili a hodili do jámy? To jste se pojistili přímo skvěle!" odsekla hněvivě. „S každým slovem, kterým vysvětlujete svůj úchvatný plán, mám akorát větší chuď ukousnout vám hlavy."

Nějaká šedavá vlčice po jejím boku se bázlivě přikrčila a o malinký krůček ustoupila, bála se, že by byla Prokletá schopna splnit svou výhružku.

Salome se ušklíbla: „To by byla sebevražda."

„Sebevražda!" vyjekla Ledová duše překvapeně. „Že to říkáš zrovna ty. Nepamatuješ si, co svedu? Dokážu vás jedinou myšlenkou zmrazit na věčnost."

„Než bys to stačila udělat," zamručel přesvědčeně pískově zbarvený vlk, „dohromady bychom tě zabili."

Nechala ho, ať v tom bludu klidně žije nadále. Kdyby chtěla, mohla by je všechny na místě zabít, o tom nepochybovala. Ale ona netoužila po tom stát se chladnokrevným vrahem a zabijákem, navíc to prostě nebylo spravedlivé – proti jejím schopnostem neměli šanci. Ve větším počtu ano, ale s osmi vlky by si poradila, i kdyby při tom sama měla schytat nějaká zranění při obraně.

Přelétla je pohledem. „Kdo je Alfa téhle smečky?"

Starší bílý vlk se napřímil. Nepůsobil silnějším dojmem než kdokoli jiný, stavěný byl stejně jako ostatní, ovšem z očí mu vyloženě sršela moudrost a světaznalost. Nepochybně byl mezi svými vlky uznávaný pro správná rozhodnutí a nikoho ani nenapadlo pokusit se ho vyzvat na souboj. „Já." Krátké, jednoduché oznámení, přesto to jediné slovo obsáhlo tolik nevyřčených vět.

Krátce sklopila hlavu na znamení podřízenosti. I přestože ji napadli, s ním spor neměla, uznávala jeho autoritu a vedení nad smečkou. „Odvolej své vlky." Ne rozkaz, to by si nedovolila, nechtěla s ním mít rozepře. Pouze doporučení, jako jeden mocný vlk druhému.

Neochvějně jí pohlédl do fialových očí, hledaje v nich známky strachu či nadřazenosti. Nenašel ani jedno z toho, byl tedy ochoten částečně ustoupit. „Tři kroky zpět," rozhodl. „Přesto nepolevujte v ostražitosti."

Vlkům se ulevilo, když se od ní mohli vzdálit, ačkoli jedna vlčice se nejistě ošívala. Přeci jen by se cítila lépe, kdyby Iciriny měla na dosah tesáků a drápů, než aby k ní musela skákat. I pouhé tři kroky udělají při rvačce dost.

Jediní, kdo se nepohnuli, byli Alfa, Salome a Thernees. Nepodívala se na své dva známé, když pokračovala: „Tohle nebyl tvůj nápad, pletu se?"

„Nepleteš," připustil vůdce, „ovšem mí vlci mi dali dostatečný počet důvodů, proč jejich plán uskutečnit. Teď však situaci nechávám v jejich tlapách. Jestli se něco pokazí a nepůjde to tak, jak tvrdili, trest je nemine." Sedl si, aby dodal svým slovům důraz, jinak se nehnul z místa. Bude pečlivě poslouchat, ale nezasahovat.

Iciriny tedy přesunula pohled na dvojici a sama následovala Alfova příkladu. Měla dojem, že tohle bude ještě na dlouho. Neučinila tak z výsměchu, myslela to jako znak toho, že si vyslechne, co jí vlci chtějí říct, a dokud nerozhodne jinak, nechce bojovat, ovšem mohutná rudooká vlčice si její sed vyložila špatným způsobem. Vycenila tesáky a potichu zavrčela, což jí Ledová duše okamžitě oplatila. Možná se nechce prát, ale vrčet na sebe rozhodně nenechá.

Alfa, jehož jméno, jakož i jména ostatních, jí stále zůstávalo skryto, jenom štěkl, čímž však svou vlčici spolehlivě umlčel.

Thernees si odkašlal: „Hned na začátek bych chtěl říct, že tě nemáme v plánu zabít."

„Jistě," přikývla, „jinak byste to už patrně dávno udělali."

Salome jen něco zamručela. Probodla ji svýma modrýma očima dvou odstínů. „Přidáš se k naší smečce."

Samou neočekávaností nad něčím takovým vytřeštila oči. „Přidat se – k vám? A to jako proč? Nikdy!"

„Budeš pro nás lovit, chránit nás. Tvé schopnosti se budou hodit v zimě i létě."

Téměř neměla slov. Téměř, protože odpovědět musela. „Zešíleli jste? Ani náhodou. Tohle se rovná spíš nucené práci než plnohodnotnému členství ve smečce. Co bych z toho měla?"

Ačkoli poslední věta vlastně otázkou nebyla, Thernees jí odpověděl: „Nezabijeme tě."

Směšnost celého tohoto návrhu ji rozesmála. Zvrátila hlavu dozadu a z jejího hrdla se dral chraplavý smích. Nechápavě na ni hleděli a ona se jim nedivila, vždyť teď musela vypadat jako šílená. „Tohle přece," zadrhla se uprostřed věty, lapajíc po dechu, „tohle přece nemůžete myslet vážně." Pomalu se uklidňovala, až i její smích zanikl v naprostém tichu. „Vy to ale myslíte vážně," řekla již normálním hlasem. „Pro Předky, co vás k tomuhle vedlo? Zoufalství nebo snad troufalost?"

Černému vlkovi se zablesklo v oranžových očích. „Řekněme, že vzhledem k okolnostem by se nám tvé dovednosti více než hodily." Zatěkal pohledem k Salome.

„Proč? Je snad březí?" odfrkla si. Když zrzavohnědá vlčice neklidně přešlápla, Iciriny znova vytřeštila oči, naprázdno sklapla tlamu a vymrštila se na tlapky, uskakujíc kousek od nich. „U Předků, ty jsi březí? Osude, smiluj se!"

Alfa se na ni otočil: „Čekáš vlčata?"

„Nejsem březí!" zarazila ji zprudka. „Vypadám tak snad? Nebo je můj pach změněný?"

Dobře, musela uznat, že Salome neměla ani jeden ze znaků, že v sobě nosí mladé. Ale nemůžete se divit, vždyť se na ni Thernees díval a vysvětlovalo by to i ty okolnosti. Navíc, když se viděli naposledy, Salome prohlašovala, že je Thernees její druh.

Uvolnila napjaté tělo. „Ne," připustila. „Takže to bude ta troufalost a teď si jenom vymýšlíte." Pak ji něco napadlo. „Nebo se snad chcete pomstít?"

Černý vlk zavrčel, aby na sebe upoutal pozornost. „Tak přijímáš?"

„Rozhodně ne!"

„Dobře si to rozmysli," pravil, „máš na výběr buď tohle, nebo smrt. A bylo by od tebe jedině čestné, kdybys přijala – Salome po tom tvém zmrazení nemohla celou Lunu na tlapku došlápnout!"

Mohla si za to sama, pomyslela si trpce. Tohle ji přestávalo bavit, debata se dostávala do pro ni nepříjemných mezí, a čím déle tady byla, tím více v ní bublal vztek. „Alespoň se o tebe ten tvůj povedený druh staral," prskla, netušíc, kde se v ní najednou vzala taková jízlivost.

Salominy oči potemněly vztekem. „Pořád se o něj pokoušíš?" zasyčela. „Je můj druh a já jeho družkou – to jsem ti řekla tehdy, to ti říkám teď. Nevezmeš mi ho. Přijímáš tedy naši nabídku?" Poslední otázku vyprskla, jako by jí dávalo práci se udržet.

„Opakuji," hrdě zvedla hlavu, „že nemám zájem stát se vaším poskokem." Mimoto, dodala v duchu, už smečku mám.

„Pak nám nic nebrání se pomstít," usoudila.

Snad v sobě neměla kousku pudu sebezáchovy, připomeneme-li si poslední setkání, že se na Iciriny vrhla.

Jenomže Ledová duše už měla celé téhle šarády po krk. Bez cavyků plynule přešla do podoby Ledové vlčice a mrskla sebou o zem, aby ze svých zad Salome shodila. Ona se kupodivu nedala, namísto toho se drápy pokusila zatnout do ledu, jenž tvořil Icirininu srst. Těžko se však bojuje s někým, jehož kůži na mnoha místech snad nelze prorazit, a tento pokus ji akorát rozlítil k nepříčetnosti.

Zavřeštěla. Od vlků, kteří se bez váhání vrhli člence smečky na pomoc, je oddělily vysoké a ostré ledové rampouchy, které zčistajasna vyrazily ze země.

Setřásla ze sebe nepřátelskou vlčici, jíž dříve považovala za svou přítelkyni, stavíc se jí na hruď, aby jí jednak vyrazila dech, jednak znemožnila pohyb. V Icirininých modrých očích se odrážela zuřivost a touha po krvi a naprostý chlad, v těch Salominých nepříčetnost, strach, ale i nepolevující odhodlání, které ona ve své neprokleté části dokázala ocenit.

„Poslední varování," zachrčela jí do obličeje, nevšímajíc si zoufalého a varovného vytí ostatních vlků. „Tohle myslím smrtelně vážně. Ještě jednou na mne zaútočíš a zabiju tě."

S posledním výdechem, který věnovala její tváři, do ní přenesla zimu. Na malý moment ji zmrazila zevnitř, místo krve v ní proudila jinovatka, místo vzduchu vdechovala mráz, srdce se změnilo na kus ledu a potom znova začalo bít. Ona sama sice také utržila pár škrábanců akousanců, převážně z chvíle, kdy přebývala v přirozené podobě, ovšemnebylo to nic, co by jí mělo dělat starosti, nic, s čím by si neporadila aco by se nezahojilo. Rozhodně nebude mít horší následky než Salome.

Nechala ji tam ležet na sněhu, na kratičkou chvíli zmraženou až na kost, vědouc, že tento zážitek v ní zanechá strach a nenávist větší než předtím, ale zároveň že bude Salome žít a navíc zcela v pořádku.

Odvrátivši se od ní, nechala ledové ostny na jednom místě, aby se roztáhly a vytvořily jí tak bezpečnou cestu táhnoucí se dál a dál krajem. Se zježeným hřbetem varovně zavyla, rozbíhajíc se pryč. Nechtěla mezi nimi strávit už ani dobu pouhého mrknutí.

Nevěděla sice, jak dlouho byla mimo sebe a ležela tady, ale teď se stmívalo. Jestli to byl západ Kotouče téhož dne, kdy ji přepadli, nebo toho následujícího, momentálně neřešila. Však ona se to dozví od své smečky.

Pokračovala v přerušené cestě tam, kam ji táhlo pouto Prokletých.

Tak co, kdo to čekal? :D