Za fanart Starlight (@BloodyWolfCZ – vidíš to? :D) moc děkuji @AdeTheMoon. <3

„Vypadá mladě."

„Myslíte, že je mrtvá?"

„Šílíš? Vždyť vidíš, že se jí zvedá hrudník! Dýchá. Nemůže být mrtvá."

„Takže jenom spí?"

„Zjevně. Ale nevybrala si zrovna nejlepší místo."

Otevřela oči, snažíc se zaostřit na tři postavy. Hlasy kolem ní ji vytrhly ze spánku. Nehledala místo, kam by se bezpečně ukryla, prostě padla vyčerpáním tam, kam doběhla. Věděla, že v případě nouze si poradí i proti celé smečce.

Teď k tomu zjevně neměla daleko. Dokázala určit, kde kdo stojí. Jeden byl vlk a zbylé dvě vlčice, již dospělí a starší než ona. „Ummggrrrhhh," dostala ze sebe chytře. Necítila se dvakrát odpočatě, aby se zmohla na nějakou smysluplnou reakci, ale pak ze sebe přeci jen dostala: „Jste moc hlasití."

„My jsme moc hlasití?" vyjekl vlk nevěřícně. „Tak ty si spíš na našem území a my jsme moc hlasití? Vstávej, půjdeš s námi do tábora."

Neochotně zabručela, zvedajíc se na nohy. Vyklepala si kožich, aby se zbavila mrazu i únavy, a párkrát přeskočila z tlapky na tlapku, běhala na místě. Následně se zdlouhavě protáhla. Dávala si na čas, ona nikam nespěchala, tak proč by se honila. Zároveň přemýšlela, jestli by se jí vyplatilo utéct. Nechtěla útočit na trojici vlků, která by se jí neubránila, ovšem smečka byla něco jiného. Ne že by se nezvládla ubránit mnohonásobné přesile, ale tam šlo o pocit, že by proti jejím schopnostem alespoň mohli mít nějakou šanci, jakkoli smyšlený ten pocit byl.

Možná i proto se rozhodla, že se nechá odvést ke zbytku smečky, jak předpokládala. Nedělala potíže, sotva jí vlci přikázali, aby šla, šla. Kráčela po jejich boku, přizpůsobila se tempu, které trojice určila. Možná se jednalo o hlídkaře, možná o lovce, možná zkrátka měli volný čas a rozhodli se ho trávit společně. Nevěděla, jaká z možností byla správná, ani to vědět nechtěla. Proč taky, neměla důvod se zajímat.

Hlavu držela vztyčenou, ocas lehce zvednutý, postoj uvolněný. Nebyla neklidná, nebála se o to, co bude s ní. Věděla, že se o sebe postará, její schopnosti jí nahrávaly. Jenom střihla uchem, když vlk zvedl hlavu a zavyl, aby upozornil ostatní.

Nedávala najevo jakýkoli cit, když nakráčeli do tábora, kde čekali shromáždění vlci. Hlavou jí probleskla vzpomínka na přijetí do smečky, z níž nedávno utekla, ale rychle ji zahnala. Vždycky to bylo v základech stejné – rozmluva s Alfou, někdy ukázka schopností, rozhodnutí o přijetí či nepřijetí. Pravidlo, které se všude dodržovalo, ačkoli mnoho vlků jej pozměnilo či poupravilo.

Alfa byl statný hnědý vlk, od pohledu bojovník. V žlutých očích se zračila vypočítavost a znalost, roky a roky vůdcovství se na něm podepsaly, ať už kladně nebo záporně. Krátkým zavrčením si sjednal ticho, načež krátce pokynul hnědobílé vlčici, jednu z trojice, která Iciriny přivedla: „Mluv."

„Našli jsme ji na našem území, Alfo," odpověděla okamžitě. „Spala. Nebránila se, nepokusila se zaútočit, nenapadala nás ani slovy."

Vlk se na ni podíval, hodnotil ji pohledem. Byla mladá, to šlo poznat. Hubená, ale ne podvyživená. To bylo dobré, patrně si uměla obstarat potravu. Nebo ze smečky musela odejít nedávno, ale necítil na ní žádné další pachy a v okolí nikdo jiný nebyl. Její fialové oči ho lehce znervózňovaly, nevěděl, co od ní očekávat. „Co jsi dělala na našem území?" zeptal se tedy.

Ledová duše na něj nevzrušeně pohlédla. „Omlouvám se, že jsem překročila vaše hranice." Ne že by se snažila o omluvný tón, ale ta slova tam byla. „Nechci působit potíže." Jen naučené fráze, které opakovala stále dokola a dokola, ačkoli dnes ji musela přetvořit vzhledem k situaci. „Byla jsem vyčerpaná po dlouhém běhu a neměla sil na hledání bezpečného útočiště na jednu noc, tak jsem si dovolila přespat na vašem území. Ujišťuji vás, že jsem zde nelovila, ani jsem nic takového neměla v plánu."

Alfa zamyšleně naklonil hlavu na stranu, vrhaje krátký pohled na šedou vlčici po jeho boku. Nebyla to jeho družka, pouze Beta, ačkoli on by si ji za doživotní partnerku a matku jeho mláďat zvolil. „Hledala jsi bezpečné útočiště?"

„Stále hledám." Nebyla to lež, ale ani úplná pravda. Věděla, co přijde, viděla ten lesk v jeho očích. Stále neměla ani rok, mohli ji považovat za mladou a nezkoušenou. O takové vlky smečky mívají zájem, jelikož z nich mohou udělat věrné členy, rychlé lovce i neochvějné bojovníky.

„Co kdyby ses přidala k nám?" navrhla Beta klidným hlasem. Přesně, jak si myslela. Mohla by se přidat k Osudu a pomáhat mu určovat budoucnost ostatních, častokrát se trefila. „Smečka nové členy uvítá. Není nás tolik, abychom dalšího vlka neuživili, měla by ses s námi dobře."

Ta slova se jí nelíbila, protože nebyla pravdivá. Alespoň ne pro ni. Protože ona už místo, kde jí bylo dobře, měla. Patřila k Firclaerovi, k Moonovi i Starlight, neměla nikoho jiného. Svým vlastním rozhodnutím se o vše připravila, ale musela. Musela, než to stačilo zajít dál. I přes to cítila rozrůstající se prázdno ve svém nitru.

Oklepala se, aby ze sebe sňala ten pocit. Ostatní vlci si toho gesto vyložili jako znak nerozhodnosti. Svými slovy je však vyvedla z omylu. „Lituji," pronesla. „Nemyslím si, že by to byl nejlepší nápad."

„Proč?" zeptal se Alfa, v hlase nebezpečí. „Myslíš si snad, že naše smečka není dostatečně silná?"

„Vnikne na naše území a ještě nás uráží!" vyštěkl ten vlk z trojice.

„Mlč, Kartene," zavrčel na něj vůdce.

Iciriny švihla ocasem. „Netvrdím, že je vaše smečka slabá. Jen že není nejlepší žádat mne, abych se k vám přidala. Neudělám to, nemám zájem."

Beta přimhouřila oči. „Pak na tebe bude nahlíženo jako na vetřelce. Budeme tě muset potrestat za nedovolené vpadnutí."

Netušila, co to do ní vjelo, ale s poklidem prohlásila: „Tak ať." Jedna její část po tom toužila. Chtěla boj, chtěla ukázat, co v ní je. Chtěla těm vlkům předvést, kým je. Toužila, aby cítili stejnou bezradnost, jakou právě zažívala ona.

Přelétla je pohledem, celou shromážděnou smečku čítající jedenáct vlků. Narovnala se, neohroženě jim hleděla do očí, vyzývala je. „Chcete mne vyhnat? Směle do toho."

„Nějak moc si věříš," frkl další vlk. „Jsi sama, máme přesilu."

„Znám své schopnosti," odvětila, načež se sama pro sebe ušklíbla. Věděla, že ještě neobjevila, co vše s pomocí ledu a mrazu může dokázat, stále posouvala hranice svých možností. A proč nevyužít tyto vlky ke svým účelům?

Karten krátce pohlédl na Alfu, a když přikývl, bez váhání se vrhl proti Iciriny. Bílá vlčice jenom uskočila, tak tak že nenarazila do někoho dalšího. Smečka utvořila kruh, pomalu ho zužovali, aby neměla kam uhýbat.

Z hrdla se jí vydral tichý nebezpečný smích. Znova stála bezpečně na všech čtyřech, nabrala rovnováhu, nevšímajíc si vzteku a lehkého zmatení, které se zračilo v Kartenových očích. Bez jakýchkoli cavyků sáhla po své moci. Zvedla přední tlapku a natáhla hlavu k nebi, hlasitě zavyla.

Očekávali, kdy se objeví další vlci, Icirinina smečka, ale nic takového nepřišlo. Ne, skutečnost byla mnohem horší.

Jejím tělem probleskla bílá, museli odklonit zrak. Srst se jí pokryla ledem a sněhem, držel na ní, jako by to byla ta nejpřirozenější věc. Nespadal by, ani kdyby se oklepala. Ladným pohybem sklonila hlavu dolů, vycenila tesáky v úsměvu. „Tak pojď," vyzvala ho. „Pojďte všichni."

Vykročila proti Kartenovi, zanechávajíc za sebou ledové stopy. Od tlapek se jí šířila námraza, vytvářela ve sněhu vzory.

„Ne!" zavelel Alfa. „Všichni zpátky, hned!" Nemusel to říkat dvakrát ani je kdovíjak pobízet. Vzápětí kolem sebe měla prostor několika vlčích délek, jenž se stále zvětšoval. Couvali, zděšeně na ni hleděli, někteří strnulí strachem, ale instinkty a pud sebezáchovy je donutily se pohnout. „Co jsi zač?" Snažil se znít sebevědomě, jistě – Alfa si musel vědět rady i s případy, které vidí poprvé v životě. Ale tohle... jakkoli nezúčastněně se pokoušel tvářit, ona vyloženě vnímala jeho strach a obavy.

Těšilo ji to. Jedné její části se líbilo, když z ní měli ostatní strach a respekt. Byla silná, silnější než ostatní, všichni si to uvědomovali, tak proč by se měla podřizovat někomu, koho ani nezná, kdo o ni nestojí, kdo jí chce ublížit?

„Předci!" vyjekla nějaká vlčice. „Patří mezi Předky! Sestoupili k nám, aby zjistili, jak se chováme! Chtějí nás potrestat!"

Na tohle téměř neměla slov. Místo toho jen protočila očima. „Jsi blízko," odpověděla. „Ale zároveň daleko. Cožpak to není jasné?" Dramaticky se odmlčela.

„Ledový vlk!" zavřeštěl Karten, čímž akorát podtrhl tenhle okamžik. „Prokletá!"

Čekala křik a zběsilý útěk. Čekala útok v zoufalém pokusu zachránit se či zabránit legendě, aby se splnila. Čekala toho mnoho, ale rozhodně ne, že hnědý vlk před ní padne na zem a odhalí břicho na znamení podřízenosti. Ostatní se intuitivně řídili svým Alfou, protože když něco udělá Alfa, musí to mít pro smečku dobré následky. Alespoň v jejich případě to tak bývalo.

„Prokletá," zachraptěl. „Neubližuj nám. Budeme stát na tvé straně při závěrečné bitvě proti ohnivému vlkovi, uděláme cokoli jen řekneš."

Lehce zmateně na ně hleděla. Byla to snad nějaká léčka? Neřekla by, strach v jejich očích byl skutečný, stejně tak odhodlání. „Proč?" zavrčela. Hlas měla zhrublý, v modrých očích jí divoce svítilo. „A mluv pravdu."

„Nechceme si rozhněvat obávanou Prokletou," špitl. „Bojovat po tvém boku by pro nás byla čest. J-je to lepší než nestát na straně ani jednoho a nechat se zabít, když takto můžeme něco změnit."

Zírala na ně, nevědouc, jestli právě nesní, ale vše jí nasvědčovalo, že ne, opravdu je vzhůru. Polkla, jedinou známkou nervozity byl náhlý mráz, jenž způsobil, že ostatní vlci sebou na zemi neklidně trhli, jelikož oni proti chladu odolní nebyli.

Ona tam jen stála a mlčela, naprosto nejistá tím, co a jak má odpovědět.