Dnes Mooniriny fanart od AdeTheMoon. Děkuji! :3

Za zuřivého lapání po dechu se zhroutila jen kousek za hranicemi smečky. Uháněla po zamrzlé Písečné řece přes les až do dáli, Luna se ve sněhové vichřici a neprostupných mračnech ztrácela.

Podlomily se jí tlapky. Věděla, že se musí dostat co nejdál, ale nemohla, neměla sílu. Celým tělem jí prostupovala vina a strach a zoufalství.

Co to udělala? Co to jen provedla?

Necítila chlad, nevnímala led, ačkoli si byla jistá, že ostatní vlci by již dávno umrzli. Proklínala se za to, proklínala se za svou moc, kvůli níž právě musela opustit místo, v němž znova nalezla klid.

Uklouzla na ledě, když jí selhaly tlapky, popojela a zastavila se až o sněhovou závěj. Pokusila se zvednout. Musela jít dál, musela pokračovat, nemohla zůstat tady, kde by ji mohli najít, ačkoli se již nacházela za hranicemi smečky, kam vlci obvykle nemohli.

Tlapky ji však neposlouchaly, mysl i tělo se bouřilo proti zdravému rozumu. Chtěla zůstat tady, tady a jen tady. Nikde jinde se necítila tak, jako se smečkou. Její vlčí já se probouzelo, potřebovalo smečku, potřebovalo rodinu a přátele, bouřilo se proti opuštění místa, kde měla dostatek kořisti a bezpečí, ale právě ono bezpečí s odhalením sil dvou vlků zmizelo, rozplynulo se jako dým po ohni, což bylo vzhledem k situaci velmi ironické přirovnání.

Pryč, jen pryč. Jako by se tomu prokletí dalo utéct, jako by mohla zvrátit osud. Potlačila touhu zavýt, dát najevo, co si myslí, ale jen by tím prozradila svou polohu. Nezvedala se, jen tam ležela, snažíc se smířit s tím, co se před chvílí událo. Sníh dál padal na její nehybné tělo, ona se v něm pomalu ztrácela, mizela v krajině. Nebyla jí zima, nemohla jí být zima. Chlad, sníh, mráz, led – to všechno byly její části, tvořily její nitro i zevnějšek, stále pokrývaly její tělo.

Stále v podobě Prokleté se schoulila do těsného klubka. Netřásla se, neměla důvod. Pevně zavřela oči. Nesoustředila se na proměnu, ale cítila, že se vrací zpět k běžnému bílému kožichu a fialovým očím. Vánice dále zuřila, jestli za ni mohli Předci nebo její moc však nebylo důležité, možná oba tyto činitelé současně. 

Jdi pryč od mé družky!

Těhle pět slov se jí vynořilo v mysli a zarývalo své drápy hluboko do jejího podvědomí, nechtělo se pustit. Firclaer svá slova jednoduše nemohl myslet vážně, byla to šílenost, šílenost nehorázných rozměrů. Jak by to mohl za tak krátkou dobu poznat? Jak by to vůbec mohla být pravda?

Byl tohle důvod, proč se tehdy Firclaer s Moonem porvali?

Ne... Nebo ano? Nevšimla jsi žádných náznaků, že by o ni měl jakýkoli z vlků zájem. Ale teď... Předci, byla vážně až tak slepá? Proč jí nic nedošlo dřív?

Všechny ty pohledy, napjaté postoje, špičkování, to, jak s ní převážně dva zmínění vlci – a Starlight – trávili nejvíce času... Přisuzovala to stejnému nebo podobnému věku, ale teď na vše pohlížela jinak.

Mám tě rád.

Byla to její vina? Mohla za Firclaerův výbuch slova, která mu tehdy řekla – že jej má také ráda? Tehdy to myslela v přátelském duchu, ovšem vlk si to zjevně přebral jinak.

Uniklo jí tiché zaskučení. Cítili k ní oba vlci něco? Chtěli ji snad prohlásit za svou družku? Co kdyby to udělal první Black Moon?

Nechtěla si vybírat. Nechtěla druha. Pro Předky, jediné, po čem toužila, byl klidný život beze strachu. Chtěla jen žít někde, kde by nemusela tajit své schopnosti, někde, kde by měla přátele, rodinu... domov.

Osud jí to nepřál, Osud jí to tak určil. Osud ji Proklel stejně jako Firclaera, proto nemohla nikdy nic z toho mít. Legendu znali všichni a teď i ona. Kdo by ji přijal? Proto se jí tak báli? Protože chápali, veděli dříve než ona, co způsobí?

Firclaer se musel splést. Uspěchal své rozhodnutí, zaslepený touhou po porážce protivníka. Jistě, tak to muselo být.

Osud by musel mít opravdu zvrácený smysl pro humor, aby připustil pravdivost slov ohnivého vlka. Ale cesty a rozhodnutí strážce Údolí Věčnosti a Pramenů Života bývají často nejasné, nevyzpytatelné a podivuhodné.

Nehybně nad vším rozjímala velmi dlouho, než ji padající sníh a svištící vítr uspal.

~~~

Zarazilo ji to bílo, které se rozprostíralo všude kolem. Prvotní reakce byl úlek; netušila, kde se právě nachází a co tam dělá. Pohnula tedy s nohama i tělem, ale ty pohyby byly nezvykle těžké...

Oh, tak proto. Z jejího těla se svezl nános čerstvého sněhu a ona musela přimhouřit oči, když světlo Kotouče vyhlásilo jejímu zraku válku.

Sklopila hlavu, z níž jí právě spadl další sníh, a pomalu se vyhrabala ven ze svého provizorního pelechu. Oklepala ze sebe i poslední zbytky sněhu. V krajině ho bylo značně více, ale bouře už ustala a nebe se pyšnilo čistou modří.

Zhluboka se nadechla, nasála svěží ranní vzduch. Přinášel s sebou spoustu pachů, ale naštěstí pro ni nebyl žádný známý ani vlčí.

Dodalo jí to odvahu. Otočila se, aby vrhla pohled na zdánlivě velmi vzdálené území smečky, v níž strávila zatím nejdelší dobu. Neklidně zašvihala ocasem, ale násilím se přinutila zvednou tlapky a rozejít pryč.

Je to tak lepší, říkala si. Pro ně i pro mě.

Škoda jen, že si tím vůbec nebyla jistá.

~~~

„Musíme ji najít," stáli si za svým tři vlci. „Stále je součástí smečky."

„Obávám se," namítla Tasty jemně, „že Iciriny si zvolila jinak."

„Jednala instinktivně!" namítla Starlight. „Bála se. Neviděli jste? Kdo by se na jejím místě taky nebál..."

„Nejsem si jistá," pípla Omega, „jestli je... rozumné mít oba Prokleté v jedné smečce. U sebe."

Firclaer se na ni prudce otočil. „Co prosím?!"

„Klid!" štěkla Auária. „Snow říká jen to, co je pravda."

„Byla tady s námi více než Lunu!" zaprotestoval Ohnivý dech. „A nic se nestalo, žádná smrt, válka, nic takového!"

Černá Omega se více přikrčila. „To je zase pravda," hlesla potichu.

„Za to, že je pryč, může jenom Firclaerova nevymáchaná tlama," zhodnotil Moon. „Nic neudělala, s nikým se neporvala, Tasty navíc zachránila před utopením." Hlavou mu probleskla jedna myšlenka – vážně, co to má Firclaerova rodina s těsným unikáním před smrtí a zachraňování Prokletými? –, ale rychle ji zahnal a soustředil se na důležité.

„Hej," ohradil se dotčeně vlk, ale neměl sílu jinak odporovat, protože... dobře, cítil se za to trochu odpovědný.

„Prosím, Alfo?" upřela na dva vedoucí vlky pohled Starlight.

Alfa pár, Beta a Třetí vlk se na sebe podívali, neslyšně komunikovali a pak přikývli. „Jděte se po ní podívat," svolil nakonec Mistrál. „Ale než se Luna dostane za polovinu cesty budete zpátky."

A ještě jeden fanart, tentokrát Iciriny od Mary1Wito. Znova moc děkuji! <3