Tak schválně, kam spadáte? Do #BlackMoonArmy nebo #FirclaerArmy? xD
Jo a zkuste vymyslet nějaký shipname. :P

Následujícího dne se již znova zařadila do dění ve smečce. I jako dne předchozího se probudila s Firclaerem za zády, ačkoli tentokrát ne v tak těsné blízkosti.

Cítila se mnohem lépe než včera, hlavně nebyla tolik unavená. Tělo ji bolelo, ačkoli netušila, jak je to možné, když se vlastně nehýbala, ale možná to bylo způsobeno právě ztuhlostí. Bolest však byla běžná, ne taková, aby se nedala zvládnout.

Vyslechla si ranní hlášení, a když Lara rozřazovala hlídky, sama se přihlásila na první. Nenechala se odradit ani zjištěním, že půjde společně s ní, ačkoli po boku první hlídkařky ještě území neobcházela. Ovšem co nezkusí, to nezná, a Lara nebyla až o tolik příček výše.

Byla to neskutečná úleva, když si konečně mohla protáhnout nohy. Občas popoběhla dopředu, prozkoumala okolí, a pak se vrátila zpět k druhé bílé vlčici, která ji pobaveně sledovala. „Už jsi v pořádku?"

„Myslím, že ano," přikývla. „Alespoň se cítím tak nějak normálně. Doženu, co jsem zameškala, s tím počítám. Vezmu si hlídky i za ostatní."

„No no," mlaskla Lara. „Zase se nepřepínej, ať se nezhroutíš znovu."

Zavrtěla hlavou. „Řekla bych, že se to podruhé již nestane."

Lara pozorovala Iciriny, kterak znova popoběhla dopředu, jen aby šlápla do louže plné vody, jíž krylo listí a jehličí a tvářilo se, že se pod nimi skrývá pevná zem. Uskočila, zvedla promočenou tlapku a párkrát si jí olízla, krčíc čenich nad pachutí bláta.

Stejně jako ostatní ji zajímalo, co způsobilo náhlou ztrátu vědomí této mladé hlídkařky. Buď to Iciriny nevěděla, a nebo nechtěla, aby důvod znali ostatní. Lara si nebyla jistá, ovšem přikláněla se k první možnosti. Doufala, že je vlčice již v pořádku a nic vážného se jí nestalo.

Vzhlédla k nebi, kde se znova hromadily černé mraky, a potichu vzdychla. Poslední dobou pršelo celkem často. Nepřekvapivě, když byl podzim. S každým dnem se ochlazovalo a bylo jen otázkou času, kdy bouřkové mraky nahradí šedavé a napadne první sníh.

Také právě proto měli hlídkaři povolení lovit nějaké menší živočichy, jakými jsou třeba zajíci či ptáci. Mohli lovit, ovšem za předpokladu, že nepoleví v hlídkaření.

Pečlivě větřily. Ve vzduchu byl cítit déšť, který ostatní pachy přebíjel, ale nezastiňoval úplně. Po dešti to bude horší, ten totiž smyje všechny pachy a v okolí bude na nějakou chvíli skoro nemožné orientovat se čichem.

Pozorovala Iciriny, jak se najednou napjala, přikrčila a vyskočila po něčem, co Lara neviděla. Ozval se skřek a vzápětí vlčice zvedla hlavu. V tlamě držela malé opeřené tělíčko. Šedobílý pták s oranžovými křídly jí visel z tlamy. Nebylo to žádné velké sousto, ale rozhodně chutná pochoutka, stačilo se jen zbavit peří.

Vítězně se zazubila. „Dobrá práce," pochválila ji Lara.

„Fefuju!" zahuhlala radostně skrz ptačí tělo.

Zbytek hlídky probíhal poklidně, stejně jako celý den. Lovci se vrátili z úspěšné výpravy, a pak se Iciriny znova vydala na hlídku, tentokrát pro změnu s Hvězdou.

Sluneční kotouč byl za polovinou své cesty, když se doposud klidný den pokazil. Iciriny totiž za svůj úlovek sklidila vlnu nadšení a gratulace, zejména tedy od dvou vlků. Možná i proto tak rychle vypadla na další hlídku.

Jenomže když ona nevědomky plnila svou práci, v táboře se schylovalo k boji. Všechno odstartoval Black Moon, když doslova přes celý tábor zahlásil: „Alfo, mohu ještě zkusit ulovit něco sám?"

Tvářil se při tom tak samolibě, že každému došlo, proč chtěl jít lovit.

„Cožpak není kořisti dost?" opáčil Firclaer, zvedaje se z lehu.

„Sice teď mohou lovit i hlídkaři," upřel na něj Moon pohled, „ale potravy není nikdy dost. Zvlášť teď, když se blíží zima."

„Myslím, že si vystačíme," podotkl Ohnivý dech. „Nebo ti tvé postavení stouplo do hlavy?"

„Mně? Ale prosím tě," frkl. „Ty jsi tady ten, kdo nikoho pořád nevyzval. Bojíš se, že bys prohrál?"

Zlostně mu zaplály oči. Přihrbil se a zavrčel. „Nepokoušej mě, Moone."

Věděl, o co se snaží. Vyzvat ho na souboj. Buď by vyhrál a stal se lovcem, nebo by prohrál a ponížil se tak před celou smečkou. Jenomže on nechtěl, protože tím by ztratil možnost s Iciriny spávat v doupěti a chodit s ní na hlídky.

Lovec se nahrbil. „Nebo co? Zaútočíš? Dám ti radu: vzdej to. Nemáš šanci."

V těch slovech toho bylo tolik nevyřčeného. Tolik výhružek. Nemáš šanci. Ne jako hlídkař, protože jak se chce vlk ucházet o vlčici, když pro smečku ani neloví?

Firclaer zhluboka zavrčel. „Zapomeň, Moone. Já se nevzdávám."

Bylo to veřejné vyhlášení války, války o jednu vlčici, která právě, nic netušíc, hlídkovala. Stáli proti sobě, cenili tesáky, hřbety se jim ježily. Každou chvílí se na sebe vrhnou a –

„To by STAČILO!" vřískla Auária. Naježila se, červené očí jí divoce plály. Vypadala jako Alfa více než kdy jindy, ovšem musela si srovnat smečku. Jistě, věděla, že se ti dva jednou poperou – ale dnes to nebude. „Zůstanete v táboře, oba dva. Žádné námitky, jasné?!"

Oba se přikrčili pod tím tónem, který používala. Vede-li vlk smečku a je-li dostatečně silný, dokáže v sobě probudit Alfa hlas, jímž přinutí ostatní vlky k poslušnosti a podřízenosti. Auária jej právě využila. I ostatní vnímali tu sílu, ačkoli jim slova nepatřila, někteří si přitiskli uši k hlavě. Firclaer s Moonem sklonili hlavy a uvolnili zježenou srst. „Jasné, Alfo," zamumlali svorně.

„A ať už o vás dneska neslyším," zavrčela varovně, načež se ohnala drápy po obou dvou. Schytali rány přes čumák. Ne hluboké, spíš varovné. Uzdraví se, ani nebudou mít následky, ale štiplavá bolest pár dní jako upozornění zůstane. Otočila se a odkráčela pryč.

Vlci si věnovali poslední vycenění tesáků, než se odebrali každý na druhou stranu tábora, kde si lehli a trucovali. Jen na sebe hleděli, nikdo se neodvažoval je vyrušit. Nikdo navíc ani nechtěl. Dokonce i Starlight, sedajíc si nedaleko Firclaera, si neodpustila jenom jednu poznámku: „Předci, doufám, že si Iciriny vybere rychle. Jinak to tady nepřežijeme."

Její slova však neměla takový účinek, jak bývá obvyklé. Ohnivý dech je prostě přešel, ačkoli se zahryzla kdesi v koutku jeho mysli. Jenomže tentokrát se ani nezastyděl.

Přece se nebude omlouvat za něco, co vyvolal Black Moon!

Firclaer měl jasno. Iciriny se vzdát nehodlal. Jeho náklonnost k ní byla až moc velká a hluboká. Navíc si nemyslel, že by pro ni byl Moon tím správným vlkem.

Ne, chtěl ji pro sebe. A možná to bylo sobecké, ale usmyslel si, že pokud mu Iciriny vyloženě nedá najevo, že nemá zájem, on o ni bude bojovat.

~~~

Po zbytek dne v táboře panovala podivná nálada. Iciriny s Hvězdou netušili, co se stalo, ale Hvězda si to, vzhledem k napjatosti jistých dvou vlků, dokázala domyslet.

Iciriny opravdu nevěděla, co se děje, a přitom byla hlavním důvodem, proč se to děje.

„Vzhledem k dnešnímu dění," promluvil Mistrál po jídle, „si dnes budeme vyprávět. Neznamená to však, že něco takového se bude opakovat, abyste si zajistili Večer příběhů. Příště se takové chování nebude tolerovat." Oni věděli, že nějaké ,příště' bude. A bude to ještě mnohem horší. „Byl bych rád, aby se však o dnešku již nemluvilo. Teď se soustřeďme na vyprávění. Chce někdo povídat?"

„Mohla bych já?" ozvalo se váhavě zezadu.

Alfa střihl ušima a ostatní se obrátili k původci hlasu. „Jistě, Iciriny," souhlasil lehce překvapeně. Následovala chvilinka přemisťování a uvelebování, během níž bělavá vlčice sbírala odvahu.

„Neznám moc příběhů," začala opatrně, „ale jako vlče jsem měla jeden oblíbený. Nevím, jestli budu vyprávět správně, moc si to nepamatuji, ale... doufám, že ano. Chtěla bych vám povědět o Osudu, o údolí Věčnosti a pramenech Života."

Na chvíli se odmlčela, snažíc se vybavit si začátek. „V místě utajeném žijícím vlkům, v místě, jež se otevírá pouze duším mrtvých, se nachází údolí. Obklopují jej majestátní hory se stále zasněženými vrcholky, lesy s hojným množstvím zvěře, a údolím samotným protéká řeka s tou nejčistší a nejlahodnější vodou, jakou by kdy kdo mohl ochutnat. Toto místo, údolí Věčnosti, je domovem Předků."

Nadechla se, nechávajíc vlkům chvilinku pro představivost. Ona sama si údolí Věčnosti představovala se vždyzelenými lesy. Jen obloha nebyla modrá, ale fialovo černá jako v noci, ovšem krajinu osvětlovala obrovská Luna a společně s ní miliarda nebeských očí. „V tamních horách se nachází dlouhé jeskynní prostory s prameny Života. Prameny se dělí na spoustu menších a menších pramínků, které se vzájemně proplétají a navzájem doplňují, vytvářejí malá jezírka a kaluže. Každý vlk má svůj vlastní pramen, své vlastní jezírko, svou vlastní část těchto pramenů Života, a barva vody se odvíjí podle toho, jak se vlkovi zrovna daří, jak se má. Červená značí vztek či nenávist, černá smrt i smutek, bílá nevinnost. U štěstí se to liší, ale vždy se jedná o barvy pestré. Čím silnější jsou pocity, tím jasnější a zářivější barva. Prameny takto osvětlují prostor celých hor."

Přivřela oči, přitáhla si ocas blíž k tělu. „A právě toto místo stráží samotný Osud. Vlk, jehož kožich nese všechny barvy, které můžete mít. Žádné není více než druhé, jsou rovnoměrně rozmístěny. Jeho oči mění barvy, povětšinou má každé jiné. Jedna polovina jeho tváře se usmívá, ta druhá mračí. Z části je živý, z části mrtvý. Na jedné straně těla podvyživený, vyhublý, na druhé mohutný. Osud dohlíží na údolí Věčnosti, na Předky, na prameny Života. Rozhoduje, který pramen vyschne a kterému naopak zesílí proud. Soudí nás podle našich činů i provinění. Jako jediný stojí nad Předky. Určuje budoucnost, uchovává minulost a prožívá přítomnost. Osud."

Ukončila vyprávění a zcela ohromeně shledala, že se okolí ponořilo do ticha a všichni na ni visí pohledem. „To bylo krásné," vydechla Lara.

Zabušila ocasem do země. Bylo to poprvé, co vyprávěla nějaký příběh, proto ji těšilo, že měla takový úspěch.

Všichni tam seděli, přemýšleli, někteří ztracení v myšlenkách – snad se i zatoulali do údolí Věčnosti. Vnímala pohodu, klid, uvolnění, ale i závan tajemnosti a představivosti, který jako by se vznášel kolem nich.

A ona si přála, aby to tak zůstalo napořád.