To teplo bylo podivné. Nepřirozené, ale zároveň příjemné. Odkud se bralo? Nemohlo být její, ne s jejím ledem. Vždy měla chlad radši a období léta jí neprospívalo.

Přesto jí tohle teplo nevadilo. Zajímavé.

Nevěděla, kdy se přehoupla přes pomyslnou hranici a probudila se, ale najednou prostě cítila, že se k ní kdosi tiskne, a právě ten někdo byl zdrojem onoho tepla. Věděla, že se nachází v noře hlídkařů, to jí došlo podle známých pachů. Zvenčí k ní doléhalo několik zvuků a hlasů, takže musel být den, avšak v doupěti bylo ticho.

Zavrtěla se a otevřela oči. První, co viděla, byl zelený pohled plný obav a zvědavosti a ještě něčeho, co nedokázala určit. Ty oči ji propalovaly, jako by jejich majitel mohl vidět až do jejího nitra.

Pomalu, překvapeně zamrkala. Obklopovala ji černá srst a až teď dokázala určit, kdo že se to k ní celou dobu tiskl. To zjištění způsobilo další zamrkání. „Firclaere?"

„Jsi vzhůru," vydechl vlk tiše, stále hledě do jejích očí.

Pokusila se odtáhnout, ale on byl kolem ní omotaný pevně, nepouštěl ji. „Co... tady děláš?" zeptala se.

„Zahříval jsem tě," odvětil zvláštně pozměněným hlasem. „Byla jsi podivně zmrzlá. Až smrtelně."

„Děkuji," dostala ze sebe po chvíli, protože to opravdu bylo na místě.

„Měl jsem strach," zamumlal, přejížděje ji pohledem a opatrně uvolňuje sevření. „Neprobouzela ses čtyři dny."

Dech se jí zadrhl a následně zrychlil. Nevěděla o sobě celé čtyři dny?! „Ššš! Klid, Iciriny," řekl okamžitě Firclaer a natáhl k ní hlavu, aby jí konejšivě olízl ucho. „Teď už jsi vzhůru a to je hlavní. Ve smečce se navíc nestalo nic důležitého."

Odtrhla od něj pohled, rozhlížejíc se kolem. Do doupěte proudila jen trocha světla Slunečního kotouče. Teď, když Firclaer uvolnil sevření, se od něj konečně mohla odsunout. Ucítila chlad, když teplo jeho těla zmizelo, ale odolala mírnému zachvění.

Vědoma si toho, že ji vlk celou dobu sleduje, se opatrně pokusila postavit na tlapky. Připadala si jako malé vlče, které se teprve učí chodit, ale kdo by se jí po těch dnech divil? Byla zesláblá a ztuhlá. Musela zatnout zuby i svaly, aby se jí podařilo postavit. Ovšem nestačila ujít ani jeden krok, když se začala naklánět na bok.

Firclaer okamžitě vyskočil na nohy a podepřel ji. „Opatrně," broukl konejšivě. „Nepřepínej se. Máš hlad?"

Zavrtěla hlavou. „Jenom žízeň. Mohli bychom...?"

„Jistě," odsouhlasil okamžitě. Počkal, dokud Iciriny neudělala první krok, načež vyšel společně s ní. Držel se tempa, které vlčice určila. Ne moc rychlé, jak si tlapky musely znova zvyknout nést váhu celého těla, a jak se tělo muselo rozpohybovat.

Sotva vyšli ven z nory, oslepilo ji ostré světlo. Rychle sklonila hlavu k zemi a několikát prudce zamrkala, aby se zbavila mžitek. Firclaer zastavil, počkal, než si její oči přivykly jinému než mírnému světlu, a když pak Iciriny znova vyrazila, vyrazil s ní.

Trochu sebou cukla, když kdosi vykřikl její jméno. Nevědomky se přikrčila, jelikož na ní ulpěly pohledy všech vlků. Nelíbilo se jí, že ji vidí takhle – oslabenou –, ale nezmohla nic.

„Jdeme se jenom napít k jezeru!" zahlásil Firclaer, aby uklidnil zbytek smečky. V tom prohlášení byla nevyřčená slova: Vydržte s tím ještě chvíli, prosím.

Cestou k jezeru postupně zrychlovali. Posledních pár skoků už šla sama, aniž by se opírala o černého vlka.

Neuvědomovala si, jakou má žízeň, dokud se prvně nenapila. Vzápětí chlemtala vodu plnými doušky, nevšímajíc si lehkého pobaveného vrčení, které k ní zleva přicházelo.

Měla pocit, že snad vypila půlku jezera, ale vody vůbec neubylo. Olízla si tlamu, kdežto Firclaer nechal pár neposedných kapek vody z jeho tlamy, aby mu smáčelo srst na hrudi.

„Chceš pomoct?"

„Zvládnu to," ujistila ho, když se otočili zády k jezeru.

Dávala si pozor, nepřepínala se a dělala malé kroky, ale opravdu tentokrát nepotřebovala jeho pomoc, zatímco se vraceli do tábora. Firclaer jí šel po boku, občas střihl ušima, připraven se k ní každou chvílí vrhnout, aby jí pomohl.

Firclaer varovně zavrčel, když se dostali mezi ostatní vlky, a oni dbali na jeho neslovné výhružky. Tedy až na dvě výjimky.

„Iciriny! Pro Předky, jsem tak ráda, že jsi vzhůru," zajásala Starlight a pro zdůraznění svých slov poskočila. Otřela se o ni bokem, napůl nápomocně, napůl jako důkaz upřímnosti.

„Nemáš hlad?" zeptal se jí někdo již podruhé za tak krátkou chvíli. Moon naklonil hlavu na stranu a postavil se k ní zdruhé strany.

Nejistě přešlápla, dva vlci k ní byli opravdu blízko a ji to poněkud zneklidnilo. Nenápadně od nich ustoupila, vedle černouché vlčice se jí rázem lépe dýchalo.

Musela si sednout, jinak by ji asi zradily tlapky. Neviděla vražedné pohledy, které po sobě dva vlci vrhli, a i kdyby, nejspíš by jim nerozuměla.

Jenomže ačkoli předtím tvrdila, že hlad nemá, teď musela připustit, že v břiše cítí prázdno. Voda jako by prorazila neviditelnou clonu, která jí bránila necítit hlad ani vše ostatní. Jak je možné, že je unavená, když prospala čtyři dny?

„Trochu," připustila. „Ale nevím..."

„Vydržíš to, než se vrátí ostatní?" přerušila ji Auária, přecházejíc blíž k nim. „Asi by bylo lepší počkat, než si tělo znova přivykne."

Přikývla. „Jistě, Alfo." Opravdu ji nechají se najíst, když smečce v posledních dnech nebyla ničím prospěšná? Kořist se musí zasloužit, alespoň tak ji to učili.

Černohnědá vlčice vstoupila mezi dva vlky, kteří sklonili hlavy a udělali pár kroků od sebe. Starlight se na ně zašklebila, zatímco Ledová duše nechápavě nakrčila čumák. Alfa se tvářila pořád stejně. „Cítíš se dostatečně dobře na to, abys nám řekla, co se stalo?"

Zaváhala. „Omlouvám se, nevím," přiznala. „Prostě se mi udělalo špatně, zamotala se mi hlava a hůř se mi dýchalo. Zničehonic." Jen částečná lež – víceméně věděla, proč se to stalo, ale nemohla nic přiznat. Musela by zároveň odhalit i její tajemství. Jakási část uvnitř ní prostě věděla, že by se ji alespoň pokusili zabít, kdyby zjistili, že je onou ledovou vlčicí.

Rozhlédla se po smečce. Lovci společně s Larou byli pryč, ale Black Moon zůstal. Neměl by být s ostatními na lovecké výpravě?

„Dobrá," usoudila Auária nakonec. „Hlavně, že už se cítíš lépe."

Následující dobu jenom ležela před norou společně s ostatními. Odpočívala, nabírala síly a vdechovala čerstvý svěží vzduch. Ostatní vlci si potichu povídali a ona jenom poslouchala, nezapojovala se.

Lovci tedy byli překvapeni, ale potěšeni, když zjistili, že je Iciriny vzhůru. Hlavně se jim ulevilo proto, že Firclaer konečně vyšel z doupěte a zlepšila se mu nálada. Na druhou stranu věděli, že jim nastanou krušné časy. Jedna vlčice, dva vlci. A oni nebyli slepí, všimli si, co se mezi Firclaerem a Black Moonem děje.

Dva jeleni, které ulovili, vypadali velmi lákavě a jí se sbíhaly sliny, zatímco čekala, než na ni přijde řada.

Vlci se postupně střídali, a když dojedli lovci, Alfa zavrčel. Lara, která správně následovala v pořadí, přikývla a zůstala sedět.

Lexis do ní zboku strčila: „Teď ty."

„Cože?" vyjekla zmateně. „Já jsem poslední hlídkař, nemůžu přece –"

„Jsi raněná," vysvětlila Beta. „Dlouho jsi nejedla. Nic se nestane, když se najíš dříve. Potřebuješ to."

Otevřela tlamu, jen aby zjistila, že vlastně nemá slov. Opravdu? Vážně to tak ve smečkách chodí? O tom nevěděla. Znova tlamu zavřela. Zabrouzdala pohledem k Alfám, oba vůdci ji s jemným úsměvem sledovali. Váhavě vstala a přistoupila ke kořisti, přikrčená k zemi. Měla strach, jestli to není jen nějaká lest. Nezaútočí na ni, že se opovážila blíž?

Ovšem když se nic nedělo ani po tom, co se opatrně zakousla do masa, poněkud polevila. A žrala. Trhala maso a rychle polykala. Vnímala pobavení, které mezi vlky proběhlo. Trochu ztuhla, ale pak jí došlo, že se nesmějí jí, spíš situaci, a pokračovala.

Nesnědla toho mnoho. Žaludek měla podivně stažený a ačkoli by nejradši jedla dál, cítila, že kdyby pokračovala, brzy by jídlo zase vyvrhla. Proto odstoupila. Sklonila hlavu až se čumákem dotknula země, děkovně švihla ocasem a vrátila se zpět na své místo. Ostatní se najedli správně podle pořadí.

Dnešní večer se povídání nekonalo, za což byla ráda, protože se jí začaly klížit oči. Na hlídku navíc vyrazil Firclaer.

Spíš naučeně než vědomě zamířila do nory, kde si jednoduše lehla na bok, jak jí to bylo příjemné. Vnímala přítomnost ostatních hlídkařů, kteří leželi kolem ní.

Usnula brzy, ale přesto postřehla, když se k ní v průběhu noci natisklo známé teplé tělo.