Starlight měla pravdu.

Iciriny jim nechtěla věřit. Ale na její obranu, nebyla v tom jediná. Celá smečka se na Moona a Starlight dívali, jako kdyby snad právě spadli ze samotné Luny a očividně zvažovali, jestli mají v hlavách všechno v pořádku.

„To je šílenost," zhodnotila Auária, jakmile domluvili.

„My víme," ujistil ji Moon.

Mistrál se zamračil. „Přece po ní nemůžete chtít, ab –"

„Kdyby to nebyla jediná možnost, nechtěli bychom to," uťala ho Strážkyně s překvapivou nesmlouvavostí. Alfa pootevřel tlamu a pak ji pevně zavřel. Nečekal, že by s ním někdo kromě jeho družky mluvil takovým tónem, ale moudře věděl, že teď není čas připomínat smečková postavení.

Když už se jednou rozhodli Guawali věřit, nesměli zpochybňovat jejich moc a rozhodnutí. Jako Alfa nesměl dát Mistrál najevo, že jejich rozhodnutí nepodporuje, protože kdyby se proti Strážcům začal stavět on, přidala by se i smečka.

Něco takového si nesměl dovolit. Ne když se na vlastní oči přesvědčil, že jejich schopnosti jsou skutečné, stejně jako jejich vědomosti.

A přesto – to, co navrhovali...

„Ohrozíte ji tím," kníkla Lara.

Prokletá se lehoulince usmála, neboť pysky kvůli bolavým šrámům dále neroztáhla. „Děkuji za starosti, ale v nebezpečí žiju celý svůj život. Tohle nic nezmění."

„A co když to nevyjde?" přidala se Hvězda, pohled upřený na trojici vlků s nadpřirozenou silou. „Co když se vám to nepovede?"

„Pak budou všechny dohady o tom, jak ničiví s Firclaerem jsme, zbytečné. Stejně jako Proroctví," utrousila Ledová suše.

Škubla sebou, když Tasty vyděšeně vyjekla a zabořila hlavu do hrudi svého druha. Iciriny provinile stáhla ocas mezi nohy. Nedošlo jí, že ne každý se se smrtí vypořádává humorem, a naznačit, že by oba Prokletí mohli snadno skončit mrtví před rodiči Ohnivého... „Omlouvám se, Tasty," zamumlala. „I tobě Dawne."

„V pořádku," odvětila vlčice rozechvěle. „Jen jsem to... nečekala."

Iciriny jenom kývla, ale neodpustila si postranní pohled ke Starlight, která naopak jenom protočila očima. Jako Strážkyně věděla, že dva z jejích tří nejoblíbenějších vlků mohou snadno zemřít, a ačkoli se s tím nikdy nemohla smířit, přijala tu skutečnost, jak byla, a namísto bědování s ní pracovala.

„Takže souhlasíš?" zeptal se Moon.

Vlastně nemusela ani přemýšlet, než přikývla. „Sice je to jedna z nejšílenějších věcí, co jsem kdy slyšela – a to říkám já –, ale ano. Souhlasím."

Ale upřímně? Začínala litovat, že doopravdy souhlasila.

Nevěděla, jak dlouho bezcílně probíhala horami, ale už ji to přestávalo bavit. Po Firclaerovi ani vidu, ani slechu, nesešlo na tom, kolikrát vyslala do okolí svou magii nebo kolikrát zatáhla za pouta mezi nimi.

„Musím vypadat jako hlupák," zavrčela si sama pro sebe, jen aby proťala to nepříjemné ticho kolem ní.

Je to jediná možnost, jako by jí Starlight v duchu připomněla. A upřímně, asi by se ani nedivila, kdyby to doopravdy byla ona. Pořád netušila, kam až její a Moonovy schopnosti sahají – a jestli Strážcům jejich plán vyjde, pochybovala, že by to chtěla vědět.

Na druhou stranu, neupsala svou duši (téměř doslova), aby pobíhala sem a tam. Začínalo ji to unavovat a nejvíce ji zneklidňovala ta nejistota.

Z ledabylého poklusu, do něhož nakonec zpomalila, ji vytrhl náhlý příval magie, tak prudký, že ji rozhodil z rytmu a ona málem zakopla o své vlastní tlapky.

Nemusela se ani ohlédnout. Mohla by být hluchá i slepá a přesto by věděla, kde přesně se nachází. Skoro ho cítila, jak jí dýchá na špičku ocasu.

Bez zaváhání zrychlila. Slyšela ho, jak nespokojeně zavrčel. Oba dva běželi, co jim síly stačily, Iciriny se snažila utéct a Firclaer ji dohnat. Jejich tlaky narážely do země a rozechvívaly ji, cítila to dunění po celém těle.

„Zastav a bojuj se mnou!" zavyl Firclaer. „Přestaň utíkat jako zbabělec!"

„Tak mě chyť!" Neotáčela hlavu, nedovolila si riskovat, že by mohla zakopnout nebo zakolísat, takže jen doufala, že se k němu její slova po větru donesou.

Na zátylku pocítila podivné brnění. Všechny instinkty na ni zařvaly, ať se skrčí, a ona je bez váhání uposlechla, lehounce zatáčejíc doleva.

Ještě že tak, protože jí nad hlavou proletěla ohnivá koule a o pár vlčích délek vepředu se ve vzduchu rozprskla na miliardu jiskřiček.

Pouhým mrknutím oka přešla do podoby Ledové vlčice. Kam došlápla, tam se vytvořila sněhová značka ve tvaru jejích pacek, které se se syčením rozpouštěly, když přes ně přeběhl Ohnivý a zasypal je popelem.

Nesměla se ohlížet dozadu a tak jediné, co jí zbývalo, byl její instinkt a schopnosti. Věděla, že se schyluje k dalšímu útoku, proto za sebou vytvořila ledovou stěnu.

Její domněnka se potvrdila, když uslyšela Firclaerovo rozezlené štěknutí následované tříštivým zvukem.

„Přestaň se schovávat za svými štíty!"

„Tak se mě přestaň snažit zabít!" zavyla nazpět rozezleně. „Nebudu bojovat se svým druhem!"

„Ty nejsi moje družka!"

Klopýtla.

Ta slova se jí zabodla do srdce jako jeden z jejích rampouchů a na okamžik jako by všechno zmrazila. Jako by Osud zastavil čas, aby se mohla déle cítit, jako kdyby se tříštila na malinkaté kousíčky.

Ne. Ne, tohle není Firclaer. Tohle je Ohnivý, který před sebou vidí jenom Ledovou Prokletou, ne svou družku.

Nesmíš se nechat zlomit, Ledová duše. Dostaň svému jménu a schopnostem a nedej najevo, jak moc tě jeho slova ranila.

Zamrkala, když jí několik neposedných slz zamlžilo vidění, než je dostala pod kontrolu.

Vrátila se do přítomnosti, když na svém zadku ucítila špičky jeho drápů. Vyjekla, poskočila a znova nabrala ztracenou rychlost.

„Pořád ses nepoučila?" zasykl. „Nemůžeš mi utéct. Nakonec ti dojdou síly. Nechal jsem tě běhat dokola a dokola, jakmile mi došlo, že mě k sobě lákáš, a zatímco já jsem odpočíval, ty ses vyčerpávala."

„V tom případě je jedině dobře, že nemám v plánu utíkat navždy."

Prudce zabočila, protože se konečně dostala, kam chtěla. Najednou oba stoupali stále výš a výš po strmé kamenité stezce a teprve teď si dovolila se podívat za sebe.

Vypadal ještě šíleněji než předtím. Jeho plameny zářily zuřivou rudooranžovou barvou a tlamu měl roztaženou do krutého úsměvu, který odhaloval krvavé tesáky.

Jedna její část si však se zadostiučiněním, za nějž se ihned proklela, všimla zvláštních drobounkých paprskovitých jizev na jeho pravé noze a boku a dokonce zasahovaly i kousek na hřbet. Poznala, že je způsobila ona svým ledem, ale nepamatovala si, že by mu takové rány zasadila. Nejspíš je musel schytat, když proti němu tlačila svou mocí, skrytá ve svém pevném ledovém úkrytu.

Podívala se pod sebe, pevně se zapřela a vytvořila na cestě pod ní vrstvu kluzkého ledu. Slyšela Firclaera překvapeně vykřiknout a přestože věděla, že ho to nezadrží na dlouho, využila i toho malinkého náskoku, který dostala.

Drápy škrábala o kámen, ale podařilo se jí vyběhnout zbytek cesty, zabočit za okraj hory a tam se pevně natisknout na stěnu, než se Firclaer vzpamatoval a zahlédl ji.

Slyšela jeho rozzuřené oddechování, když led rozmrazil a postupoval dále, stejně jako tiché nadávky a přísliby smrti, kterými ji častoval.

Zatajila dech, srdce jí zběsile bilo, skoro až hrozilo, že jí vyskočí z hrudi.

„Teď!" zavyla, když Firclaer prošel kolem ní. Vrhla se dopředu, vrazila mu do boku a černý vlk, který útok ze zálohy nečekal, se nestačil ani zapřít.

Kámen jim zmizel pod tlapkami a oba dva letěli dolů ze srázu vstříc soutěsce pod nimi z výšky, která by i pro ně, všem jejich schopnostem navzdory, byla smrtelná.

Iciriny zvedla hlavu a očima vyhledala Black Moona a Starlight, kteří vyběhli ze svých vlastních úkrytů a se zbytkem smečky postávali u kraje srázu.

Prosím, ať to vyjde.