Hlavou jí proudily tisíce myšlenek. Chvěla se, měla pocit, jako kdyby ztrácela půdu pod nohama. Nicota se snažila ovládnout její mysl, ale ona jí odolávala, protože potřebovala zůstat vzhůru. Nemohla si dovolit nedávat pozor, ne když před ní stál možný nepřítel.

Ne teď.

Ne když Moonova slova nedávala žádný smysl.

Cítila, jak její moc reaguje na nervozitu a nejistotu. Od jejích tlapek se Moonovým směrem začínala šířit námraza. Magie ji bránila, když se sama bránit nemohla, jenže ona zároveň netušila, jestli se proti němu chce bránit.

„Nemusíš se mě bát, Iciriny," ujistil ji jemně, téměř až konejšivě, ale ona na jeho slova nedbala.

Potichu zavrčela, ocas zvednutý. „Kdo jsi?" zopakovala nakonec, protože stále nepobírala význam jeho předchozích slov. „Co jsou to sakra Strážci?"

„Vysvětlím ti to, Ledová, ale k tomu potřebuji, aby ses usadila a naslouchala. Takže se, prosím," jeho stříbrné oči zazářily ještě jasněji, „uklidni."

Přehnala se přes ni nečekaná vlna tepla, kterou s sebou ten příkaz pronesl, a ona najednou zjistila, že nemůže neuposlechnout. Zježený hřbet i ocas se jí samy od sebe uvolnily, nohy povolily a ona se pohodlně usadila s ocasem stočeným okolo tlapek. Něco jí napovídalo, že kdyby doopravdy chtěla, možná by dokázala odolat, ale ona byla natolik šokovaná a ztracená v myšlenkách, že se ani nevzpouzela.

Znala ten hřejivý pocit, který jí teď projel tělem. Ten pocit, kdy nemohla odmítnout, ale musela přihlížet, jak její tělo dělá něco, co ona sama nechce.

Předtím na to nepomyslela, protože ji ani nenapadlo, že by někdo mohl způsobovat něco takového – nenapadlo ji, že by to mohlo být něco jiného, než její divoká nátura zuřivé Ledové vlčice. Ovšem teď?

Teď bylo pár věcí jasnějších.

Teď chápala, proč měla útok na Starlight v mlze. Proč si nemohla rozpomenout, že by na ni útočila, ani proč by to dělala.

Protože ona nechtěla.

Starlight si za svá zranění může sama.

„Ne," vydechla, oči vytřeštěné pochopením a zděšením zároveň. „To nemůže být pravda."

Moon se smutně pousmál. „Vidím, že chápeš. A přestože mne to tíží, musím nesouhlasit – je to pravda. Starlight tě navedla, abys na ni zaútočila."

Tíhou jeho slov se jí podlomily přední tlapky a ona se svezla do lehu, zmatená a zraněná. „Ne," zopakovala, vrtíc hlavou. „Proč by chtěla, ať na ni zaútočím? Starlight je moje nejlepší kamarádka." Proč by jí takhle ubližovala? Musela vědět, že Iciriny bude vinit sebe. Nebylo možné, že by to nevěděla.

„To možná je," připustil vlk, „ale je taky Strážce. Naše poslání nám nedovoluje brát city v potaz, protože pak bychom nebyli schopni dosáhnout svěřeného cíle."

„A to je co?" prskla vztekle. Co bylo tak důležitého, že to odůvodňovalo zraňování těch, na nichž jim záleželo?

„Rozpoutat Proroctví."

Překvapilo ji to. Jednak protože nečekala, že se doopravdy dočká odpovědi, a jednak kvůli tomu, co Proroctví znamenalo. „Chcete snad válku?" vyjekla nechápavě. „Stovky, tisíce mrtvých vlků jenom kvůli nám – kvůli mně?"

„Ne, Iciriny," uťal ji tvrdě. „Boj je to poslední, co bychom si přáli."

„Ale říkal jsi –"

„Proroctví je staré staletí, Iciriny. Vypráví o vlcích s neskutečnou silou, které se nemohou bránit. Vlci se bojí toho, co neznají, bojí se toho, co svou silou daleko předčí shromážděné smečky. Tráví rok za rokem v nejistotě, že se jednoho dne tihle vlci objeví, a že nebudou mít možnost se bránit. Jenomže se upjali pouze na jednu část Proroctví, zatímco z té druhé se stal jenom šepot větru prohánějící se po Údolí Věčnosti.

Iciriny, vím, že si to nemyslíš, ale Proroctví nemusí nutně znamenat válku. Přesně proto Předci na zem seslali Guawali. Je naší povinností postarat se o to, aby Prokletí splnili, co si pro ně Osud přichystal, a nevinní vlci z toho vyšli bez úhony."

Zírala na něj, fialové oči chladné jako led. „Nevěřím ti. Celou dobu jste jenom Black Moon a Starlight, a teď najednou tvrdíš, že jste jacísi Strážci. Mám problém uvěřit, že co říkáš, je pravda, když nedovedu uvěřit tomu, kdy se z tebe Strážce stal."

„Narodil jsem se tak," odvětil klidně. Usadil se, očividně očekával dlouhou rozpravu. „Odmala mou mysl provází vědomí Předků i určité... dovednosti, které s sebou být Strážcem přináší. Stejně jako se tak narodila Starlight." Na chvíli se odmlčel. „Nebo tvůj otec."

Cukla sebou, jako kdyby ji spálil. Pootevřela tlamu a uši stáhla k sobě při zmínce o vlkovi, jehož nikdy nepoznala. „Jak...?"

„Každý z nás zná každého Strážce – současného i bývalého. Nejsme to jenom já a Starlight, je nás ve světě více. My jen měli to štěstí, že jsme narazili na vás oba. Ostatní ví, že Proroctví začalo, a varují vlky o příchodu Prokletých."

Nevěřícně na něj zírala, neschopna ze sebe vydat jediné slovo. Nevěděla, co si myslet, a to, co si myslela, se jí vůbec nelíbilo.

Protože věděla, že jestli tam někde venku jsou i jiní Strážci, rozhodně vlky nevarují před Ohnivým spasitelem.

Moon se postavil a udělal krok vpřed, oči opět žluté a hlas plný jemnosti a vřelosti, když pokračoval: „Iciriny, poslouchej mě, prosím. Vím, že s Firclaerem nechceš bojovat. Pro Předky, je to tvůj druh. Já to vím, ty to víme, on to ví."

„A Osud to ví taky," dodala hořce. „A přesto chce, abych proti němu stála."

Nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Nemusíš, Iciriny. Můžeš se tomu vyhnout. Nemusí to být tak, jak myslíš. Stačí jen, když se mnou budeš spolupracovat."

Ta poslední slova bylo to, co naplno prolomilo neviditelná pouta, jež ji držela u země. Vzdmul se v ní vztek a zuřivost a ona se nesnažila krotit, když vyskočila na nohy, ve fialových očích se jí blýskalo. „Mám tě ráda, Moone, ale nevěřím ti. Ne v tomhle. Miluji Firclaera, ale nevěřím, že by mi kdy mohl odpustit – i kdyby o celé téhle věci se Strážci věděl.

Ale Moone, něco ti povím. Od zjištění, co přesně jsem, jsem strávila každičký okamžik obavami, že skončím jako zrůda. Teď jsem sama, nemám nikoho, komu bych mohla ublížit, protože mě můj vlastní druh nenávidí, a i když bych i já měla nenávidět jeho, nemůžu. Nenechám si dál ubližovat ani rozkazovat. Ne Proroctvím, ne Osudem, ne ničím nebo nikým jiným, když se tomu mohu vyhnout tím, že nebudu dělat nic."

Moon vypadal ztraceně. Neklidně přešlápl, ocas pozvednutý. „Iciriny, nechápeš to. Nemůžeš před tím utéct, nemůžeš to jen tak nechat být. Už to začalo, Firclaerova ohnivá –"

„Ticho, Moone," zarazila ho zprudka. „Mlč, už nechci nic slyšet. Odejdi. Vrať se zpátky za smečkou a postarej se, aby Starlight nezemřela. Využij svých Strážcovských schopností. Ale Ledovou z toho vynechte."

Protože proto přišel. Ne kvůli ní, ne kvůli Iciriny – přišel kvůli Ledové. Přišel, aby ji přetáhl na svou stranu. Možná aby zabránil Proroctví, možná aby ho ukončil, než by nevinní přišli k úhoně.

Ale ona nechtěla skákat, jak kdo vyje. Neprosila se o své schopnosti, ani aby byla součástí dávného Proroctví.

„Ici, poslou –"

„Odmítám!" štěkla rázně. Naježila se a povolala svou moc; nechala kolem sebe prudce proudit malinkou sněhovou bouři, v jejímž středu stála ona. „Sám jsi říkal, že nejsi tak mocný, jako já. Běž, Black Moone."

Otevřel tlamu, aby něco řekl, ale ona jenom přidala na síle. Sněhové vločky zledovatěly a některé kousky silou větru vystřelily až k němu. „Je mi to líto, Iciriny," hlesl nakonec, hlavu sklopenou. „Vím, že nechápeš, ale nedovoluješ mi ti to vysvětlit. Kdyby sis to rozmyslela..."

„Moone."

Svěsil ocas. „Pořád tě považuji za svou kamarádku. A Starlight taktéž," dodal ještě, než se otočil a bez jediného ohlížení vyrazil nazpět do tábora.

Zlomeně se za ním dívala, a teprve až když si byla jistá, že je mimo dosah, nechala bouři se rozšířit dál a dál, až nakonec sama neviděla, kde končí. „Já tebe taky," špitla k nikomu.

Přála si, aby všechno bylo jinak.

Jenomže kdy se nějaké její přání doopravdy naplnilo?