Konečně jsem zde s další, dokonce už čtyřicátou kapitolou! :D

Najdi ji.

Firclaer neklidně škubl ocasem, pohled upřený do dálky. Postával před řekou a všechny myšlenky se mu upíraly ke kraji tam v dálce. Stačilo by jenom přeplavat na druhý břeh a rozběhnout se lesem, jako po nebi sviští volní ptáci.

Najdi ji.

Zhluboka se nadechl a sklonil hlavu. Zavřel oči, aby se snáz mohl zbavit té jednoduché představy, aby neviděl, jak blízko ke splnění toho, co mu jeho podvědomí našeptávalo, právě byl.

Když oči znova otevřel, naskytl se mu pohled na sebe samého v blankytné vodě. Viděl zlaté oči, z nichž tryskaly jednotlivé emoce, i plameny obalující jeho tělo, jejichž teplota byla tak vysoká, že místy neplápolaly rudou barvou, ale bílou, skoro až namodralou.

A přesto když se teď sám prohlédl, podoba Ohnivého vlka ani nejevila jakékoli známky o zjevení.

Koutkem oka zachytil stále krvavou zem. Ačkoli led a sníh přivolaný Iciriny roztopil, krev se vsákla do hlíny a bolestivě připomínala, jaká hrůza se zde odehrála. Pysky se mu samy od sebe ohrnuly nahoru a odhalily tak nebezpečně ostré tesáky. V hrudi mu dunělo dravé vrčení, jako stvůra uvnitř jeho těla deroucí se ven.

Najdi ji a zabij ji.

Bylo by to tak snadné. Tak jednoduché přebrodit řeku a rozběhnout se směrem, o němž věděl, že bude správný. Nechal by svůj oheň bojovat s neviditelnými ledovými překážkami, jež díky své magii vycítil jen on sám a o nichž ani Iciriny nevěděla, že je zde při svém útěku zanechala.

Neodvraceje pohled od krví zbrocené zemi, učinil jeden krok dozadu. Tlapka dopadající na mechový porost však nebyla pouze černá, ne. Tentokrát z něj vyšlehly opravdové oranžové plameny, jež se odrážely i v jeho tekutých, zářících očích. Aniž by postřehl tuhle změnu, znova o krok ustoupil.

Neodcházel, naopak. Pokrčil nohy, ovšem hlavu stále držel zvednutou, oči upřené na místo na druhém břehu řeky, kam chtěl doskočit.

Stáhl uši k hlavě, roztáhl nozdry, aby zkontroloval, zdali se od jeho posledního větření něco nezměnilo a v okolí se neobjevil nepřítel, a když se ujistil, že ne, napjal svaly zejména na zadních nohou.

Skočit však již nestačil, protože vzduch proťalo radostné zavytí, jež si okamžitě získalo jeho pozornost a rozhodilo tak jeho myšlenky.

Při tom zvuku sebou trhl dál od vody, plameny kolem něj prudce zaplály, než se zase uklidnily, a on se zhluboka vydechl i nadechl.

„Firclaere?"

Znova sebou škubl, a ačkoli tentokrát ještě větším úlekem, nezaujal obrannou pozici. Jenom natočil hlavu, učinil několik nerozhodných kroků a náhle stál čelem k Lexis. „Ano?"

Vlčice se zamračila. Soustředěne se na něj dívala, jako kdyby se snažila z jeho tváře, očí či postoje vyčíst odpovědi na všechny otázky, které se jí honily hlavou. „Jsi v pořádku?"

„Samozřejmě," odvětil lehce zmateně, skláněje hlavu k zemi, než plynulým krokem vyšel k ní. „Proč bych neměl být? Tedy až na to, že se strachuji o Star, samozřejmě."

Chvíli jen mlčela, nejspíš rozmýšlejíc odpověď, žluté oči naplněné téměř až mateřskou starostí. „Jen tak mě to napadlo," zamumlala neurčitě, nevědouc, byl-li si Firclaer vědom, jak před chvílí vypadal. Sledovala ho jen pár chvil, než lovci zavyli na znamení úspěšného lovu, ale i tak málo času stačilo, aby si dokonale všimla jeho nepřítomného pohledu i bojového, vzteklého postoje. „Nicméně," pokračovala nakonec, „Alfa Auária si myslela, že tě najdu tady. Mám tě za ní poslat."

Firclaer se zamračil, plameny okamžitě na jeho nechápavost reagovaly změnou barvy z oranžové na tmavou žlutou. „Chce se mnou mluvit? Proč?"

„Nevím," zavrtěla hlavou, lež jí po jazyku sklouzla jako mrštný had. Celá smečka moc dobře věděla, že se s Firclaerem něco děje, a tušili, že to může mít cosi společného s tím, že je Prokletý. Všímali si jeho přibývajících výpadků i zastavení na místě, ale on vůči všem viditelným známkám nejenže zůstával slepý, ale zdálo se, že o nich vlastně ani nevěděl, jako by si je nepamatoval.

Zmateně přikývl, možná nechápal, ale nehodlal se vzepřít rozkazům Alfy, zvlášť, nevěděl-li, o co šlo. „Dobře. Děkuji, Lexis."

Lehce se usmála, zvedaje jednu tlapku v ledabylém gestu, že to nestálo za nic. „Jen jsem vyřídila vzkaz. Jo a Firclaere? Možná bych ti poradila trochu ubrat s tím ohněm."

„O čem to – oh." Jeho překvapený výraz Lexis jenom potvrdil její domněnku, on ani nevěděl, že se přeměnil. „Jistě, omlouvám se."

„Nemusíš. Jen jsem si myslela, že takhle to bude vhodnější."

„Máš pravdu," přitakal Ohnivý dech s jemným úsměvem. „Tak já poběžím, abych zjistil, o co jde."

Nečekaje na odpověď, obrátil se zády k řece a co nejrychleji vyrazil nazpět k táboru, proč v první řadě u Dlouhé řeky.

V hlavě se mu jako blesk vynořila myšlenka a on si rázem vzpomněl, dávalo to smysl. Přemýšlel, jestli se vydat za Iciriny, jestli má svou družku najít.

Proč bys ji vlastně hledal?

Firclaer nespokojeně zafuněl. Netušil, proč se na to ptal sám sebe, a nebyl si ani jistý, kde na tyhle otázky přišel. Patřily vůbec jemu, nebo k němu snad v podobě myšlenek promlouvali Předci?

Ať už mu tyhle myšlenky podstrkával kdokoli – či cokoli –, nelíbily se mu. Rozdělovaly jeho mysl na dvě části, jež se spolu neustále přely a jejich spor jako by neměl konce.

„Protože je to moje družka," zasykl sám pro sebe. „Musím vědět, jestli je v pořádku."

Ne, namítl znova ten hlas kdesi v koutku jeho mysli. Výsmíval se mu, popichoval ho, zažehával oheň v jeho nitru. Ublížila Starlight, tvé sestře. Zabij ji, Ohnivý. Zabij Prokletou.

Ctil to, cítil ten tah, věděl, kde ji hledat.

Ale on nechtěl, jak by taky mohl? Jen při té hrůzné myšlence se otřásl, zděšen sám ze sebe. Nemohl by Iciriny zabít, miloval ji, pro Předky!

Opravdu bys nemohl?

Otázka však zůstala nezodpovězená, protože dorazil do tábora, a pochyboval, že by si nevysloužil divné pohledy, kdyby jen tak nezavrčel do vzduchu.

Kývnutím hlavy pozdravil odpočívající vlky a v rychlosti nakoukl do nory, kde stále stejně nehybně ležela Starlight, aby se ujistil, že je jeho sestra v pořádku (tedy tak v pořádku, jak jen v polomrtvém stavu může být), a teprve poté opatrně strčil hlavu do doupěte vůdčího páru, neboť Auárii nikde venku neviděl: „Alfo?"

„Pojď dál, Firclaere," vyzvala ho vlčice okamžitě. Přestože měla hlas klidný a nezněla ani naštvaně, Firclaerova nervozita nepolevila, ba možná ještě zesílila.

„Lexis říkala, že se mnou chceš mluvit, Alfo?" Tázavý tón na konci z jeho věty udělal otázku, když váhavě vstoupil do nory.

„Jen jsem se tě chtěla zeptat na pár otázek," přisvědčila. „Nemusíš být nervózní, Firclaere, o nic nejde. Pověz mi, cítíš se poslední dobou v pořádku?"

Nechápavě nakrčil čumák. Proč se ho Alfa ptala na to samé co Lexis? „Nejsem to já, kdo byl zraněný," podotkl chytře.

„Možná ne tělesně," zavrtěla hlavou. Ovšem duševně, to je jiná, chtěla dodat, ale neudělala tak. Odehnal svou vlastní družku a jeho sestra málem zemřela – a to všechno v jeden den.

Možná mohl mít nějaké nadpřirozené schopnosti, ale jeho mysl a duše, ty byly stejně křehké jako u všech vlků. „Všimla jsem si však," pokračovala rychle, než si Prokletý stačil přebrat její slova, „že se tvé schopnosti projevují stále častěji."

Sklapl čelist, až mu zuby zacvakaly o sebe, a když chtěl něco říct, zarazil se, protože si uvědomil, že má pravdu. Jeho oheň opravdu plál divočeji a pomocí své magie udržoval teplo ve Starligtině noře po celý den, dokonce i když spal. „Máš pravdu," přikývl po chvíli, „ale to neznamená, že je neovládám." Cosi mu napovídalo, že přesně tam totiž šedavá vlčice mířila. „Nejsem pro smečku nebezpečím," dodal odhodlaně. „Svou magii ovládám, Alfo."

Propalovala ho svýma rudýma očima. Ten pohled byl tak intenzivní, že se černý vlk musel pod jeho vahou lehce přikrčit a sklopit hlavu, jako kdyby vůdčí vlčici svými slovy urazil. „Dobrá," připustila nakonec. „Věřím ti. Doufám, že ne nadarmo. Můžeš jít, Firclaere."

Usmál se a radostně zabušil ocasem do země. „Děkuji, Alfo." Rozhodl se nepokoušet své štěstí, otočil se a vylezl z doupěte, naprosto slepý vůči pohledu plném obav, s nímž ho Auária sledovala.

Venku se setkal s několika zvědavými pohledy od navrátivších lovců, ale on pouze štěkl na pozdrav a přeběhl k doupěti své sestry, jen aby zjistil, že místo vedle ní již zaujal Moon.

S povzdechem sklopil čumák k zemi a vyslal jejich směrem vlnu tepla. Nechtěl je rušit, však on si u Starlight vezme další hlídku.

Lehl si nedaleko nory, zamyšlený pohled upřený do Slunečního kotouče. On přeci neměl problém s ovládáním, nebyl nebezpečný pro smečku. Byli jeho rodina, miloval je.

Asi jako miluješ Iciriny, že? připomněl se jeho vnitřní hlas škodolibě. A přesto jsi ji vyděsil natolik, že utekla.

Najdi a zabij Ledovou Prokletou, Ohnivý.