No, omluvte mne za ten skok a celkem odbytou první část, ale... už to chtělo se posunout v ději trochu dál, no ne?

Celou jednu Lunu od rvačky se svým sokem trpěl.

Trpěl tak moc, že se ho den za dnem zmocňovala netečnost. Těch prvních několik dní ho bolelo, když si jej Iciriny nevšímala, když s ním nemluvila a v noře si lehala na opačnou stranu. Ale když vztek z vlčice vyprchal a vše se vrátilo víceméně do obvyklé podoby, bolest nahradila otupělost.

Vlčice nedávala najevo, že by se s ním chtěla sblížit více, a on dospěl k závěru, že má problém.

Když mezi něj a Moona Iciriny skončila, aby ukončila jejich souboj, uvědomil si hned několik věcí. Jednou z nich byl fakt, že již nadále nedovedl potlačovat a popírat, co Starlight tak směle tvrdila.

Zamiloval se do ní. Hluboce a nepopiratelně. Každá chvíle, kdy ji neviděl, kdy s ní nebyl a kdy se mu vyhýbala, jej trýznila.

S prvním sněhem Icirinina špatná nálada zmizela úplně a ona se k němu po nocích zase tiskla, zase se s ním smála a normálně mluvila.

To znamenalo další problém. Firclaer šílel. Tak moc toužil říct jí ta dvě slova, ale nebyl si jist, jestli mu Iciriny náklonnost oplátí. Co když ho odmítne, co když nebude chtít nic víc?

Ale právě plné uvědomění citů, které k vlčici choval, právě prohloubilo jeho nenávist k Black Moonovi. Stěží se držel, když se dostal moc blízko, toužil ho odtáhnout až na kraj světa, najít mu družku, jen aby se přestal zajímat o Iciriny.

Ach, jak jen trpěl, když se své milované nemohl dotýkat, když jí nemohl vyznávat lásku.

Své pobláznění neutajil před svou rodinou, ti ho ostatně znali jako svůj vlastní ocas. „Nevím, jak dlouho se ještě zvládnu ovládat," svěřil se rodičům. „Mučí mě její blízkost, ale přitom jí nemohu nic dát najevo. Čím déle to však trvá, tím jsem si jistější, že brzy vybuchnu. Už se neudržím, cítím to. Oheň v mém těle ten cit jenom podněcuje."

„Zvládneš to, Firclaere," konejšila ho Tasty. „Věřím, že ano. Jdi na ni pomalu."

Pokusil se o to. Pokládal jí opatrné otázky, zjišťoval o ní, co jen mohl.

Brodili se sněhem. Trasy hlídkařů byly vyznačené a vychozené, aby vlci měli snazší přístup i v zimě, ale přesto Iciriny skákala v sněhových závějích okolo.

„Máš ráda sníh?" zajímal se Ohnivý dech, pobaveně sleduje vlčici.

„Miluji sníh," vypískla radostně, sotva se vyhrabala z jedné kopy a oklepala. „Je to příjemná změna oproti letnímu horku. A mám radši led a sníh než bláto a nerozhodný déšť."

To byla jedna z mála chvil, kdy proklínal své ohnivé schopnosti. Neměla by ho Iciriny ráda, kdyby to zjistila? Nebo by naopak změnila názor a oheň si zamilovala?

Zamilovala by si jeho?

„Můžu se na něco zeptat?"

„Samozřejmě!" vyhrkl okamžitě. „Na cokoli."

„Ohledně těch... Prokletých," zaváhala a on se na ni otočil, hledaje známky po třasu a neklidu. Minule, když o tom mluvili, se Ledová duše zhroutila, a od té doby na toto téma nepřišla řeč. Nechtěl, aby znova upadla do toho podivného stavu, ačkoli by se k ní potom mohl tisknout bez obav z odhalení utajovaných citů. Přeci jen měl ale radši, když byla při vědomí. „Myslíš, že... že je to skutečné? Že ti vlci opravdu jednou budou?"

„Jsem si tím jistý," prohlásil sebevědomě. „Ostatně, spousta různých příběhů a legend je pravdivých. Proč by tenhle neměl být?"

„Zní to dost... neuvěřitelně," vysvětlila.

Zavrtěl hlavou a zahrabal tlapkou ve sněhu. Tak moc toužil nechat ho roztát a ukázat jí, že i neuvěřitelné může být pravdivé! „To možná," připustil. Na druhou stranu, on také pochyboval. Uvěřil až ve chvíli, kdy to viděl, kdy to cítil a vnímal. „Ale nemusíš se bát," dodal bezděčně, „já tě ochráním. Se mnou jsi vždy v bezpečí."

Fialovooká vlčice se zastavila uprostřed kroku, hlavu otáčejíc na černého. Jen zírala, nevědíc, zda-li slyšela správně. „Firclaere?"

Proklínal se. Nemohl si dávat pozor na jazyk? Nemohl se zastavit, než něco řekl. Odpověď znal. Nemohl, nechtěl. Toužil jí vyklopit celou pravdu. Ale mohl jí nabídnout jen zlomek a doufat, že možná pochopí, že ho neodmítne... „Ehm... Mám tě rád," dostal ze sebe. „A když máš někoho rád, chráníš ho, ne?"

Zírala do země, neodpovídala. Zmocňovala se ho panika a strach. Překročil hranici? Dotkl se jí? Urazil ji? Nejraději by zakňučel, aby ji popohnal k odpovědi, ale chtěl jí dát prostor k přemýšlení, chtěl, aby se nezalekla. „Taky tě mám ráda," hlesla tichounce.

Alespoň myslela, že ho má ráda. Moc dobře nevěděla, co znamená mít rád, zažila to zatím jen u své matky. A ta byla mrtvá. A Salome, s níž jednu dobu trávila čas? Tu si znepřátelila kvůli vlkovi, o něhož ani nestála. Co víc, ještě ji vyděsila k smrti. Uměla tedy mít ráda? Dokázala by si přátele udržet po delší dobu?

Nevěděla, že s jejími slovy se ve Firclaerovi rozhořel doslova plamen naděje. Neudržel se, její doznání s jeho myslí dělalo věci, které by dělat nemělo. Kvapně k ní přistoupil, natáhl hlavu a olízl jí čumák.

Neucukla, jen překvapeně vytřeštila oči a zvedla ocas i uši do pozoru. Pootevřela tlamu. „C-co...?"

„Ššš," napomenul ji a otřel se svou hlavou o její. Přivřel oči. Předci, byla to také úleva! Tolik toužil tohle udělat, a teď měl pocit, že se od ní nemůže odtrhnout, že jen on ji drží na nohou.

Ztuhl a okamžitě se uvolnil, když mu vlčice olízla ucho. Pro Předky, takhle chutná vítězství. Ten oplacený dotyk na něj měl neskutečný vliv. Vrhl se po hlavě do propasti, z níž není úniku. Rozhodl se, že už ji nikomu nedá. Ne, Iciriny je jen jeho a jestli se jí kdokoli dotkne, jestli na ni někdo byť jen sáhne špičkou drápu... Nikdo už mu ji nevezme, je jeho a ničí jiná, jen jeho.

„Taky tě mám ráda," špitla mu do ucha, odtahujíc se a rychle vybíhajíc, aby pokračovala v hlídce.

Chvíli tam ještě zůstal stát, než vyběhl za ní.

Byl si jistý, že když se vrátili do tábora, každý, kdo se na něj podíval, okamžitě poznal, co že se na hlídce stalo. Přihlouple se usmíval, švihal ocasem sem a tam a vyzařovalo z něj teplo, láska a klid, to když se jeho moc nevědomky prodrala k povrchu.

Nezáleželo mu na tom, že Iciriny svá slova patrně myslela jen v přátelském duchu. Nehleděl na to, vnímal jen jejich význam. Má ho ráda, má ho ráda, má ho ráda.

„Bráško," zachrčela mu Starlight do ucha. „Klid, ano? Nenech se vyprovokovat."

Občas to vypadalo, že Starlight dokáže předpovídat budoucnost. Možná měla nějaký zvláštní dar, ale jedno bylo jisté – byla všímavá a svého bratra znala. Věděla, co bude následovat. Věděla, že na té hlídce Firclaer překročil pomyslnou hranici a tomu pocitu se naplno oddal. Věděla to ještě dřív než on, a společně s ní to věděli ostatní.

Jen on si nevšímal, zaslepen radostí a láskou.

Ale právě tyto pocity způsobily katastrofu.

Večer se jako obvykle seskupili kolem kořisti. Postupně přicházeli a ostatní se mezitím potichu bavili. Jeho rodiče donutili Firclaera sednout si na opačnou stranu a Moon měl tak prostor u Iciriny. Vlčice zamyšleně naklonila hlavu na stranu, když jí lovec vysvětloval jakýsi bojový tah. „Takže chytím... a potom zkroutím?"

„Zkroutíš nebo zakousneš," přizvukoval, chytaje Iciriny kdesi za krkem. Ohnivý dech sledoval, jak se při tom pohybu otřel Iciriny o ucho. Moon jemně skousl její kůži. „Tady, cítíš?"

Zavrtěla se. „Nepříjemné," zamručela.

Jen to jediné slovo spustilo nezastavitelnou lavinu. Firclaerovi v hlavě zněly jen dvě věci: že je jeho milovaná ohrožená a že se jeho sok dostal až moc blízko. Že na ni sahá, má tesáky u jejího krku, každou chvíli ji může zabít, stejně jako jí láskyplně olíznout.

Na to měl právo jen on, nikdo jiný.

Skrz zaťaté zuby se nadechl a v očích mu pomstychtivě a obranně zaplálo. „Firclaere, NE!" zavyla varovně Starlight, která jej celou dobu pozorovala.

Jenomže on už letěl vzduchem, srážeje Moona k zemi několik vlčích délek od Iciriny. Zeleň z jeho pohledu nahradila rudá. Jeho tělo pohlcovaly plameny, šlehaly vysoko k nebi, podníceny jeho žárlivými a zuřivými city. Dunivě na něj zavrčel, ceně tesáky. A pak vyřkl slova, která si tehdy při minulém překaženém souboji se svým sokem uvědomil, a která po celou tu dobu udržovala jeho city naživu, dávala mu naději, to vědomí, které před ostatními celou jednu Lunu tajil: „Jdi pryč od mé družky!"