Tak jsem si řekla, že když mám dneska ty narozeniny, oslavím to částí k Prokletým. Přiznávám se, chybělo mi to, a brzy se nám to začne více rozjíždět... doufejme. :D

Opravdu se snažila necítit dotčeně, když se jejím směrem otočilo hned několik vlků, aby na ni vrhlo své pohledy. Od podezíravého přes pochybovačný až po naštvaný. 

Většina vlků jako by si uvědomila svou chybu a okamžitě pohlédla směrem k horám, ale někteří na ni přesto nepřestali zírat. 

Alfa se postavila a s tichým vrčením vztyčila uši. „Jsou blízko. Cizí smečka."

„Museli se sem dostat teď," podotkla Beta. „Doposud jsme necítili žádný neznámý pach."

„Ani u hranic," dodala Lara. „Nic."

„Přišlo to z území," zamumlal Dawn. „Nebo to tak alespoň znělo, případně mohou být před hranicemi."

Auária zaklonila hlavu a krátce, ale stručně zavyla, aby cizím vlkům dala vědět, že jsou na jejich území a oni si ho hodlají bránit. 

Odpovědí bylo další zavytí, v němž vlci sdělovali, že o smečce ví, a také že by stáli o setkání obou smeček. Mezi vlky v táboře zavládlo ticho, během něhož se obrátili na své vůdce. 

„Půjdeme naproti," rozhodl Mistrál nakonec.

„Všichni?" zeptala se Lexis.

Tmavě šedý vlk se přímo podíval na Iciriny. Ledová duše hrdě zvedla hlavu a oplatila mu pohled, již neležela, ale seděla. „Všichni," přitakal Alfa.

Neslyšně se shodli. Vyrazili v bojovém a obranném útvaru, ale zároveň dodržovali pozice. Vepředu šli hlavní vlci, uprostřed ostatní a vzadu Omega. Jedno však Iciriny nechápala – proč Firclaer běžel vepředu, po boku Alf, jako by byl nějaký ohromný bojovník? Byl stejně starý jako ona a Iciriny moc dobře věděla, že starší vlci jsou zkušenější vlci a v boji mnohem většími protivníky. 

Jednalo se snad o nějakou zkoušku? Nebo byl Firclaer opravdu zdatný bojovník? Kdyby šlo o zkoušku, proč by vepředu nešla i jeho sestra? Leda by ji již měla splněnou, ale o tom pochybovala, protože za tu půl Luny černouchá vlčice s nikým nebojovala ani neudělala nic zvláštního. 

Běželi podél Jezerní řeky a dostali se až za Nebeské jezírko. Měli to ještě pár desítek vlčích délek od hranic, když zastavili. Naježili se, varovně vycenili zuby a zavrčeli – přímo na skupinku sedmi vlků, která stála na jejich území, jako by se nechumelilo, a ani se nezdálo, že by byli připraveni se nějak podřídit. 

V čele skupiny stál hnědý vlk, patrně Alfa. Narovnal se a přejel smečku, na jejímž území se nacházeli, pohledem. „Nemuseli jste chodit všichni."

Auária popošla dopředu: „Vstoupili jste na naše území, navíc bez dovolení. Mám pro vás dobrou radu; neposuzujte, co děláme. Co tady chcete?"

„Omlouvám se," řekl hnědý, ale znělo to jen trochu upřímně. „Nechceme vám ublížit. Hledáme nové území a chtěli bychom požádat o pohostinnost či povolení na vašem území nějakou dobu zůstat. Brzy nastane zima a smečka musí být silná."

„I naše smečka se musí na sníh připravit," opanovala Beta. „Je nás více než vás a každý ví, že kořisti v zimě ubývá. Litujeme, ale není pro nás moudré vám pomoci, ne teď, ne v tuhle dobu. Kořist vystačí tak akorát pro nás, rozhodně nemáme zásoby, abychom krmili cizí smečky." Jednoho či dva samotáře snad – ale sedm vlků? Kdyby bylo jaro či léto, pak možná. Ale teď, na podzim a zimu? Ne, kdepak. Nebyli blázni. 

Mistrál vážně přikývl. „Jak říká Beta. Budeme muset odmítnout. Nechceme být hrubí, ale rádi bychom vás požádali, abyste co nejdříve pokračovali v cestě."

Nepřátelská černá vlčice, patrně Beta nebo Alfa vlčice, se postavila vedle hnědého Alfy. „Možná už jsme našli to správné území."

Obě smečky se (ještě více) naježily a ozývalo se varovné vrčení. Iciriny přešlápla a několika nenápadnými kroky se dostala na kraj její smečky. Byla zvyklá bránit se jako jednotlivec, ne společně s ostatními, navíc k tomu převážně používala své síly – a této smečce nechtěla ublížit. Nezavdali jí k tomu příčinu. 

„Rozmyslete si to," pravila Auária tvrdě, „nerozvážné činy mohou mít katastrofální následky. To vy jistě nechcete, stejně jako my. Vás je sedm, nás třináct. Vážně myslíte, že máte šanci? Tohle nechcete."

Přesně v tu chvíli Ledová duše využila své moci. Nepřeměnila se ani nevyvolala led či sníh, ne v surové podobě. Jenom nechala teplotu okolního vzduchu rapidně klesnout až k mrazu. 

Jen aby vzápětí překvapeně a nejistě přešlápla, když jí polila vlna horka, které se střetlo s jejím mrazem. Nečekala to, nedávala pozor a nechala svou moc pominout, načež vyplázla jazyk a měla co dělat, aby nevyběhla k Nebeskému jezírku a nechlemtala vodu. 

Stačilo málo a ona by si byla kožich pokryla ledem, jen aby se jí ulevilo, když tu náhle nesnesitelné teplo pominulo a vzduch se vrátil do normálu. 

Tato situace snad napomohla zdravému rozumu hnědého Alfy. Sklonil hlavu. „Jistě," zamumlal. „Již vás nikdy nebudeme obtěžovat." Otočil se k nim zády, kývl na svou smečku a urychleně vyrazil pryč, následován jeho vlky. Nejistota a strach z něj přímo čišely, stejně však jako zoufalost a vztek. 

„Vraťte se do tábora," zahlásil Mistrál, když vlci zmizeli za obzorem i hranicemi smečky. „Firclaere, Dawne, Tasty – vy tu zůstaňte."

Auária se přiblížila ke svému druhovi a něco mu pošeptala do ucha. Když Alfa přikývl, ucho mu olízla a pak švihla ocasem. 

Za jiných okolností by Iciriny možná zajímalo, oč půjde, ale teď společně s ostatními odběhla, hlavu plnou myšlenek na to, co se stalo během působení její moci. 

Nemohla tušit, že tytéž myšlenky se honily hlavou Ohnivému dechu. Sotva se všichni vzdálili z dohledu i doslechu, Alfa se na černého vlka obořil: „Co to mělo znamenat?!"

Firclaer se instinktivně přikrčil. „Cože? Vždyť jsem nepřivolal plameny ani nezměnil podobu – Iciriny nic netuší, stejně jako cizí vlci."

„Co to náhlé ochlazení?" upřesnil Mistrál již klidněji. 

Zelenooký vlk zavrtěl hlavou. „To jsem nebyl já, Alfo. Mou mocí jsou plameny a oheň. Umím přivolat teplo, ale ne zimu."

Jeho matka k němu přistoupila a konejšivě mu olízla hlavu. „V pořádku, Firclare."

„Když jsi to ale nebyl ty..." ozval se váhavě Třetí vlk, „tak kdo potom?"

„Já nevím," přiznal Ohnivý dech váhavě. „Opravdu ne, věřte mi. Možná jen v nevhodnou chvíli zavál studený vítr?"

Nebo to snad nějak souviselo s onou legendou? To však již neřekl nahlas. Nemohl, protože sám nechápal, co se zde odehrálo. Již dávno přijal myšlenku, že je opravdu Prokletý, ten vlk z legendy. Ale podle toho měl opravdu ovládat jen oheň. Avšak mráz? Kde by se zde zima vzala? Věděl by, kdyby byl nějaký vlk z jeho smečky Prokletý, stejně jako on.

Mohl to snad být někdo z cizí smečky? Ne, to mu nepřipadalo jako možnost. Vlci měli obyčejný pach, a kdyby byl jedním z nich Prokletý, bezpochyby by zaútočili. 

Možné bylo cokoli, on však nakonec dospěl k závěru, že se jednalo jen o shodu náhod, případně že nevychytal působení jeho moci. Přeci jen, jeho moc je nevyzpytatelná, stejně jako vůle Předků. 

Zahnal tedy zlé a neklidné myšlenky, stejně jako zbylí tři vlci, a vyrazil s ostatními zpátky do tábora.