Z nory se neslo bolestivé kňučení. Hnědý vlk nedočkavě přecházel před doupětem. Ostatní vlci buď leželi, nedočkavě vrtěli ocasy nebo se snažili uklidnit hnědého vlka.

Nebylo třeba se bát. Jeho družka právě rodila a Alfa vlčice mu nedovolila být tam s ní. Hnědý vlk věděl, že se strachuje zbytečně, ale instinktům zabránit nemohl.

Kňučení černohnědé vlčice ustalo a nahradil jej pískot. Z nory se linuly čtyři nové pachy.
Vlčata byla na světě.

Porod proběhl bez problémů a potomci byli zdraví. Nejstarší hnědá vlčice se tiskla ke své jen o chlup mladší hnědošedé sestřičce. Třetí byla také vlčice, světle šedá s černým uchem. Posledním vlčetem byl temně černý vlček.

Tmavě šedá vlčice s červenýma očima, Alfa vlčice pomáhající čerstvé matce, vylezla z nory. Krajem se rozeznělo mohutné vytí smečky. Nejhlasitěji však bylo slyšet hrdého hnědého vlka. Oslavoval narození svých prvních vlčat.

O několik set tisíc vlčích délek dál zadýchaně utíkala krajinou šedavá vlčice. V očích měla slzy, ale věděla, že se nesmí zastavit. Kdyby zpomalila, potkal by ji stejný osud, jako jejího druha. Ji i jejich nenarozené vlče.

Porod se však blížil. Zoufale střihla ušima. Předci jí ovšem byli nakloněni – uviděla skalní převis. Z nebe se začal snášet sníh. Zaběhla pod něj a zjistila, že se jedná o menší jeskyňku. Skryla se tam před sněhem i krutostí.

Náhle však ucítila prudkou bolest v břiše. Zasténala a zvrátila hlavu dozadu. Urychleně si lehla na bok. Zrychleně dýchala, bolest byla nesnesitelná. Mizela a objevovala se, jako příliv a odliv.

A pak to přišlo.

Tělem jí projela obrovská křeč a rázem bylo po bolesti. Místo ní se jí u boku svíjelo malé vlče. Zářivě bílá vlčice byla jediným jejím potomkem. Přestože byla malá, milovala ji. Milovala své vlče už jen kvůli jejímu otci, který ji nikdy nespatřil.

Bílé vlče se snažilo sát trochu toho mléka, které matčino tělo dokázalo vyprodukovat. Šedavá vlčice ale byla na pokraji vyhladovění a byl jen zázrak, že nepotratila.

Přesto si umínila, že i kdyby ji to mělo zabít, její dcera přežije.