Zítra epilog. :P

„To nemůže fungovat."

„Přesně to jsem si říkala, když jsem pobíhala horami. Však víš, před tím, než jsem tě shodila ze srázu a skočila za tebou. Ale hele, kde teď jsme."

„Iciriny."

„Firclaere."

Zírali jeden na druhého, černý vlk s čelistí pevně zaťatou. Přestože měla jeho družka pravdu, vadilo mu, jak otevřeně o svých možných sebevražedných činech mluvila. Navalovalo se mu z představy, že to kvůli němu by zemřela, a ať dělal, co dělal, nemohl se zbavit představy jejího zkrvaveného, rozbitého těla ležícího na dně soutěsky s očima mrtvolně skelnýma.

Po zádech mu přejel mráz a srst se mu lehce zježila. Naštěstí to ušlo její pozornosti, protože se ho stále snažila zíráním z očí do očí přesvědčit, ať ji následuje a poslouchá vše, co jim Předci nařídí.

Nechápejte ho špatně, on nechtěl vycouvat. Hodlal dodržet, co slíbil, i kdyby to bylo jenom kvůli jeho sobeckému zájmu, ať je jeho milovaná konečně šťastná. Jenomže navzdory všemu, co se v jejich životech doposud událo, navzdory všemu, co viděli a slyšeli, občas prostě nebylo tak snadné uvěřit.

Měl pocit, že se mu srdce tříštilo na miliardu kousíčků, protože si až moc uvědomoval, že to, co pohánělo Icirininu slepou víru, bylo zoufalství. Zoufalství a naděje, že by zase mohli být spolu, že by jim v cestě nestálo žádné Proroctví ani kletba, že by mohli milovat jeden druhého beze strachu, že v noci zešílí a zabijí svého druha ve spánku.

Vzdychl a svěsil uši. Neunikl mu Icirinin vítězný úsměv – a lhal by, kdyby tvrdil, že s ním nic neudělalo vidět jeho družku šťastnou –, a přestože nesouhlasil se vším, věděl, že nakonec rezignuje plně a udělá vše, co po něm bude Iciriny chtít, ale – ale. Pocity se v něm mísily a střídaly rychlostí blesku a jeho to pěkně znervózňovalo.

„Jak," začal pomalu, pohledem konečně uhnul od Iciriny a zadíval se na Předky, kteří je netrpělivě sledovali a čekali, jak se rozhodnou, „si můžeme být jistí, že až to uděláme, všichni vlci přežijí? Jak máme vědět, že je... Guawali doopravdy odvedli na daná místa? Nechci zpochybňovat vaše slova, ale je to velký risk. A v Proroctví se přeci jen říká, že my dva máme přinést smrt spoustě vlkům, takže doufám, že chápete mé obavy."

„Chápeme," připustil černě zbarvený zelenooký vlk, „a ačkoli se zbytečně zdržujeme –"

„Není to zbytečné, když jsou v sázce životy," zavrčela Iciriny.

Předek po ní loupl očima. „Ačkoli se tím zdržujeme," opravil se, „je tady způsob, jak vás přesvědčíme. Snad. Sejde na tom, jestli věříte v naše schopnosti, nebo jestli budete nadále pochybovat."

Ani jeden z nich se nestačil zeptat, jaký způsob myslí, když shromáždění Předci zaklonili hlavy a hlasitě, mohutně zavyli, až se země pod jejich tlapkami roztřásla. Prokletí se instinktivně přitiskli k sobě, aby si v případě nouze kryli záda, ovšem obrana ani útok nebyly třeba.

Sotva vytí ustalo, ozval se za nimi pobavený smích. „Přestaň být takový idiot a trochu nám věř, bratříčku."

Prudce se otočil, až se mu málem podařilo strhnout Iciriny k zemi, ale vlčice se naštěstí bryskně sklonila a vyhnula se tak střetu. Oba vlci stěží stačili najít ztracenou rovnováhu, když ztuhli s tlamami otevřenými nad výjevem, který se jim naskytl.

Před nimi stály snad stovky vlků, každý různé barvy kožichu. Někteří byli huňatější, jiní drobnější, ale všem stejně stříbrně zářily oči a všichni se lehounce mihotali, jako kdyby před nimi doopravdy nestáli.

Roztřeseně se nadechl. „Vy jste –"

„Strážci," přikývla jeho sestra. Společně s Moonem stáli vepředu, masy vlků za nimi je pečlivě pozorovaly. „My všichni jsme Guawali. Už jsme splnili naši část, bratře, teď je řada na vás. Vlci jsou v bezpečí a čekají, takže přestaň tvrdohlavě protestovat a poslouchej svou družku."

„Už si vytrpěla dost, Firclaere," dodal Black Moon souhlasně. „Vy oba. My všichni společně s vámi. Dochází vám čas, musíte si pospíšit. Jestli v Údolí Věčnosti budete déle, než je nezbytně nutné, nebudete se moct vrátit. Zůstanete mrtví."

Starlight střihla ušima. „Takže bych vám radila si pospíšit. Nebo si pro vás osobně dojdu a nebudete ode mě mít klid ani po smrti."

To by mi ani nevadilo, pomyslel si. Ovšem než stačil odpovědět, pouhým mrknutím oka byli všichni Strážci zase pryč. Vypařili se jako mlha během dne a jediným znakem, že tady ještě před chvíli stáli, byl rozhovor, který si zcela jasně pamatovali.

Firclaer svěsil hlavu v definitivní porážce. „Myslím, že teď už si radši veškeré námitky nechám pro sebe," zamumlal. Ostatně, když mu přizpůsobit se nařídila nejen jeho družka, ale i jeho sestra, bylo lepší je uposlechnout. Už tak měl problémů dost, nepotřeboval si na ten dlouhý seznam přidávat ještě pár naštvaných vlčic.

„Rozumná volba," zamručela hnědobílá Předkyně.

Sklapl čelist, aby něco neodsekl, ale pro své dobro si to včas rozmyslel. Měli s Předky spolupracovat, ne se s nimi hádat. „Takže," švihl ocasem ze strany na stranu, „podle toho, co jste řekli, nám prostě jen... stačí uvolnit všechno, co v sobě máme, a zaútočit jeden na druhého?"

A přesně to byl další důvod, proč se mu tenhle plán nelíbil. Až moc připomínal znění Proroctví. Strávil kdovíjak dlouhou dobu tím, že chtěl svou družku rozsápat na kousíčky, a teď by se o to měl částečně pokusit vědomě?

„Přesně tak."

Očividně ano.

Na pár okamžiků zavřel oči. „Dobře," otočil se nakonec na Iciriny. „Ať už to máme za sebou. Ale poslouchej mě, Ici. Chci, abys do toho dala všechno, co máš." Ničeho se neboj a prostě na mě zaútoč, jako kdyby ses chtěla pomstít, dodal v duchu. Zasloužím si to více než cokoli jiného.

„To samé platí pro tebe, Firclaere."

Špička ocasu mu zacukala, ale přikývl. Nejradši by namítal, nejradši by ji nechal, ať se na něm vyřádí – jenže nemohl. Nesměl neuposlechnout Předky, nesměl svou milovanou zklamat.

Znova ne.

„Jestli to máte vyřešené," broukl jeden z Předků, „pak začneme."

Všichni do jednoho se rozzářili, až oba Prokletí museli před tím oslňujícím světlem odvrátit pohledy. „Co to..." začal chraplavě, jenže dál se nedostal. Celým jeho tělem jako by projel blesk; tlapky se mu zkroutily, záda prohnula a v hrdle mu vyschlo.

V dalším okamžiku ho obklopovaly plameny, oči ho pálily jeho vlastním ohněm a o tucet skoků dále naproti němu stála Iciriny v podobě Ledové vlčice s očima mrazivě modrýma a kolem vznikala ta největší a nejprudší sněhová bouře, jakou kdy Firclaer zažil.

Předci, na druhou stranu, nebyli nikde v dohledu.

Jeho plameny šlehaly vysoko k nebi, měnily se v hustý dým a kouř, který do dálky odnášel vítr a zanikal v poryvu sněhových vloček. Srdce mu divoce bušilo a snad i jeho kosti se třásly vzrušením.

To je ono. Na tohle jsi celou dobu čekal. Tak proč se držíš zpátky? našeptávalo mu jeho podvědomí.

A ta jediná otázka jako by prolomila hráz. S hrdelním zavytím, které Iciriny okamžitě opětovala, sáhl hluboko do sebe a vrhl všechno, co v sobě měl a skrýval, proti ní.

Už žádné zábrany.

Už žádné jeho já, které by mu zatínalo drápy do mysli a prosilo ho, ať přestane.

Jenom on a Iciriny. Jenom Ohnivý a Ledová.

Jenom Prokletí, jejich moc a úděl, jenž jim byl dán.

~~~

Svět se změnil v naprostý chaos.

Když se kolem prohnala první ničivá vlna ohně, která sežehla všechno v dosahu, shromáždění vlci vylekaně zavyli a natiskli se na sebe, zatímco se Guawali marně snažili masy smeček uklidnit.

A pak země zamrzla, napadal sníh a na okamžiku se svět octl v nekonečném bíle, než druhá vlna ohně spustila záplavy.

Nevěděli, jak dlouho to trvalo, ani kolik samotářských vlků, kteří se nestačili ukrýt, síle Prokletých podlehlo. Záleželo jenom na tom, že oni a sví milovaní byli v bezpečí.

Protože místa, na která je Guawali odvedli – jeskyně, vrcholky hor, soutěsky – tato pohroma přeskočila. Každičkou jednu skupinu chránil mohutný štít z ledu a ohně a na nebi se zjevovaly siluety bájných vlků, jejichž moc přerodila svět.

Konec nastal stejně nečekaně, jako všechno začalo. S napětím očekávali další a další vlny, které ovšem nikdy nepřišly.

„Už... je po všem?" špitla Tasty, když se nikdo jiný neodvážil zeptat.

„Skončilo to?"

„Opravdu jsme přežili?"

Black Moon, Starlight a rudohnědý Strážce, jehož smečce bylo přiděleno totéž místo, na sebe krátce, váhavě pohlédli. Než však stačili odpovědět, z nebes se ozvala mohutná exploze, jejíž tlaková vlna se nesla daleko za hory i lesy.

Ticho prořízlo známé dvojí vytí, a když vlci shlédli zpět na zem, jen několik vlčích délek od bariéry, která je doposud bránila před jistojistou smrtí a náhle začala mizet, bezvládně ležela dvě těla.

Bílá vlčice a černý vlk.

„Teď," vydechla Starlight s pohledem pevně upřeným na svou nejlepší přítelkyni i svého bratra, „už je po všem."