Ledová duše se zvedla a oklepala. Potichu kladla jednu packu před druhou na studený kámen. V tlamě nesla zaječí kožešinu. Rozhodla se vzít ji s sebou – kožešina je malá a lehce se nese, navíc ji zahřeje. 

Vyklouzla ven z jeskyně a zastavila se u hrobu své matky. „Mami," zašeptala. „Odcházím a nechávám tvé tělo samotné. Přesto věřím, že mě z nebes, z domova Předků, budeš sledovat a bránit. Ale už ne jako Sněženku, nýbrž jako Iciriny. Protože tou já jsem." Na chvilku se odmlčela. „Ale slibuji ti, že tě pomstím. Najdu ty vlky, kvůli kterým nemám rodiče. A oni zaplatí." Její hlas byl chladný a tvrdý.

Naposledy se podívala na hrob, otočila se a s kožešinou v tlamě vyběhla. Stále zasněženou krajinu viděla skoro rozmazaně, tak rychle uháněla.

Přeskočila potůček, v němž včera zbavovala kožešinu krve. Lehce dopadla na druhé straně a ještě zrychlila. Zanedlouho se octla za hranicemi svého malého území. Pečlivě větřila, nechtěla se dostat do potíží. Ale necítila žádné vlky, lišky ani kojoty. Necítila nic, co by mohlo představovat nebezpečí. 

Začaly jí ochabovat tlapky. Iciriny zpomalila a zastavila, aby se vydýchala. Uběhla už celkem daleko a jeskyni nechala dávno za sebou. Ani to však nestačilo a Ledová duše věděla, že si brzy bude muset najít něco k snědku. Podívala se na nebe. Sluneční kotouč se svými paprsky ozařoval kraj. Takhle brzy po ránu nehřál moc. Iciriny se oklepala. „Nesmím se zastavovat!" napomenula sama sebe. 

Lehkým klusem znova vyběhla. Kožešinu si pevně chytila v tlamě. Zrychlovala a zpomalovala, střídala tempa. Jak tak běžela stále dál a dál, krajina se měnila. Sněhu ubylo a nahradila jej zeleň. 

Iciriny zase nasála pachy. Náhle celá strnula. Oči se jí rozšířily a v tlamě se jí hromadily sliny. Cítila pach srnčete. Nemeškala a vyběhla po něm. Probíhala lesem a prodírala se křovisky, až nakonec mládě uviděla. Bylo malé, ale dobře by ji nasytilo. Matku nikde neviděla a její pach byl slabý. 

Přikrčila se ve křoví a napjala svaly v těle. Kožešinu zajíce upustila kousek vedle a soustředila se jen a jen na svou kořist. Připravila se a skočila. 

S bojovným štěknutím dopadla na mladého srnečka, který se neměl jak bránit. Bezmocné mládě jen vyděšeně zahrabalo nohama. To už se mu však Ledová duše zakousla do hrdla a nepustila, dokud nebylo srnče mrtvé. 

Spokojeně zavrtěla ocasem. Byla hladová a neměla důvod čekat, takže si okamžitě utrhla kus masa a jedla. Zanedlouho ze srnčete zbyly jenom kosti. Icirinin bílý kožíšek byl od krve zbarvený do červena. Otřela si tlamičku o zem. Vítr k ní přivál pach srny. Matka, pomyslela si vystrašeně. Byl čas zmizet. Vzala si svou zaječí kožešinu a vystřelila pryč z tohoto místa. 

Iciriny vlastně nevěděla, co bude dělat. Nevěděla, jestli si najde smečku a jestli by ji nějaká vůbec přijala. Mohla by žít jako samotářka na nějakém území s dostatkem vody a kořisti. 
Probíhala lesem a snažila se vnímat vše, co by mohlo být nebezpečné. Náhle prudce zabrzdila. Narazila totiž na první překážku – zamrzlou řeku. 

Naklonila hlavu na stranu a o krok postoupila dopředu. Prohlížela si led. Vypadal pevně, ale ona nechtěla nic riskovat. Zapřemýšlela a nakonec hodila kožešinu na led. Nic se nestalo. 
Rozhlédla se. Koryto řeky nebylo nikde užší, možná spíš naopak. Zhluboka se nadechla a natáhla packu. Opatrně se dotkla ledu. I na dotek působil celkem pevně. 
Odhodlala se a pomalu na něj vkročila. Chytila kožešinu a i s ní velice pomaloučku kráčela po ledě. Led náhle zaskřípal a ona uviděla, jak se z místa, kde stála, rozbíhá tisíc malých prasklinek. Napjatě polkla. Ještě chvíli čekala, ale už byl klid. 

Pokračovala dál po ledu. Už to vypadalo, že se přes řeku dostane v pořádku. Jenže led znova zapraskal, tentokrát hlasitěji. Ucítila, jak se roztříštil. Chtěla se odrazit a skočit, ale nestihla to. Led pod ní se propadl a voda ji strhla s sebou. 

Stihla se jenom nadechnout, než se všude objevila voda. Pustila kožešinu, aby ji nebránila v pohybu. Zběsile se otáčela a máchala tlapkami. Vše bylo tmavé, ale ona přesto viděla, jak se led na povrchu tříští do kousků. 

Podařilo se jí přetočit se a plavat nahoru. Čenichem strčila do kusu ledu, který se tak oddělil od ostatních. Docházel jí vzduch, avšak ona potřebovala vytvořit díru. Znova strčila do ledu, tentokrát větší silou. Kousek ledu odjel po ledu dalším a vytvořila se díra. 

To byla její šance. Z posledních sil vykopla nohama a vyskočila dírou ven. Zaťala drápy do ledu a přitahovala se. Nějakým zázrakem se jí podařilo vyškrábat se na led. 
Sklouzla se po ledě na druhý břeh řeky, kde se schoulila u stromu. Celý se třásla a byla jí zima. Začala vykašlávat vodu. Vyčerpaně se položila na bok a zavřela oči. 

~

„Starlight, to ne!" zavyl zděšeně Ficlaer. „To přece nemůžeš dovolit!"

Šedobílá vlčice s černým uchem se na něj jen bezradně otočila. „Já s tím nic neudělám, je to jejich rozhodnutí."

„Norel, Karo, nemůžete odejít!" zakvílel černý vlk a schoval si čenich do tlapek. „Moje malé sestřičky!"

„Všechny jsme starší," ozvalo se trojhlasně. 

Hnědošedá Kara jemně olízla svému bratrovi ucho. „Firclaere, já musím. Možná si ráda hraji, ale nejsem dobrý lovec ani bojovník. Předci mi při pojmenování poradili. Když odejdu, zlepším se ve všem. A kdo ví, možná se pak ještě vrátím."

Ohnivý dech zvedl hlavu a podíval se na nejstarší z vlčat. „A co ty, Norel? Proč odcházíš ty?"

Hnědá vlčice se pobaveně usmála. „Víš přece, že i jakožto vlče jsem toužila být samotářem. Život ve smečce pro mě není a nikdy nebyl. Nechci se nikomu podřizovat, nechci čekat, až na mě při jídle přijde řada. Budu žít sama a možná si najdu i druha."

Firclaer potichu zakňučel. Taková špatná zpráva hned po ránu! Možná byl nejmladší z vlčat, ale své sestřičky vždycky chránil. Nechtěl, aby se něco z toho změnilo. „Vy své rozhodnutí nezměníte, že?" zeptal se. 

„Ne," přitakaly obě dvě. Povzdychl si. Bylo mu to jasné, ale zkusit to musel.

„Kdy odcházíte?" Podíval se jim do očí. 

„Hned teď," řekla Kara. „Dohodly jsme se, že nějakou chvíli budeme putovat spolu. A pak se nejspíš oddělíme."

Starlight se podívala na jejich rodiče, kteří jenom poslouchali a přihlíželi. Teď už však bylo načase, aby něco řekli. 

Tasty postoupila dopředu a olízla svým vlčicím čenichy. „Věřím, že jste si vybraly dobře. Hlavně ať jste šťastné." 

Její druh Dawn ji napodobil. „Dávejte si pozor na všechna nebezpečí."

„Dáme," slíbily. „Ale teď už opravdu půjdeme." 

Firclaer ani Starlight to už nevydržely. Všechna vlčata se rozloučila a naposledy olízala. Pak už Kara s Norel odbíhaly pryč z tábora. Zavyly na rozloučenou a odpovědí jim bylo vytí celé smečky. 

Ohnivý dech si povzdechl. „Nejsem z toho nadšený."

„To já také ne," přitakala Starlight. „Ale ony i my jsme si vybrali. Už jsme dospělí – a jestli Kara s Norel chtěly odejít, mohly. My jsme zůstali."

Firclaer se jí podíval do jejích modrých očí. Donutil se zamyslet se nad tím. Nakonec však usoudil, že jeho sestry vědí, co je pro ně nejlepší. „Asi máš pravdu. A teď už pojď, ať nezmeškáme naši první hlídku jako dospělí vlci."

Vlčice spokojeně zavrtěla ocasem. Ohnivý dech nechtěl smutnit – jeho sestry jsou živé, zdravé a šťastné, a to je hlavní. Proto se zvedl a vyběhl za Starlight vystřídat jiné hlídkaře.