Stín se neklidně převaloval v noře mezi svými sourozenci. Ať se snažil, jak chtěl, nedařilo se mu usnout. No tak, Stíne, spi! Zítra tě čeká velký den! napomenul se v duchu. Ale ani to nepomohlo.
Potichu se postavil na tlapky a proklouzl ven z nory. Nasál čerstvý vzduch a vyběhl směrem k jezeru. 

Světlo Luny dopadalo na téměř nehybnou vodní hladinu. Navzdory posledních tajících zbytcích sněhu jezero tuto zimu nezamrzlo. Byl by potřeba opravdu velký mráz, ale dospělí vlci ze smečky povídali, že už se to stalo za minulé zimy.

Černý vlček si sedl k vodě tak těsně, že kdyby se hladina pohnula o trochu více, rázem by měl tlapky ve vodě. Zvedl hlavu a zadíval se na Lunu.

Jak ji tak sledoval, nechal ve své hlavě kolovat myšlenky. Obával se, že až nastane čas vybrat si jméno, nebude vědět, jaké si má zvolit. Nebo si zvolí jméno špatné a bude toho nadosmrti litovat. 

Uslyšel, jak něčí tlapky dopadají na zem. Natočil ucho tím směrem a trochu pootočil hlavu. Podle pachu rozeznal Lexis. Přicházela od tábora, to znamenalo, že se vydávala na noční hlídku.

„Proč nespíš?" houkla na něj. „Zítra tě čeká velký den."

„Já vím," přitakal a postavil se. „Jen jsem si potřeboval vyčistit hlavu. Ale máš pravdu, měl bych jít spát." Oklepal se. „Klidnou hlídku, Lexis," popřál vlčici, když kolem ní probíhal.

Zaběhl do nory a přitiskl se ke své nejoblíbenější sestře, k Vločce. Položil si čenich vedle toho jejího, zavřel oči a upadl do spánku.

Jeho tlapky dopadaly na studenou zem. Kličkoval mezi stromy a nezpomaloval, ba naopak, zrychloval. Neklidně se ohlížel. Někdo, něco ho pronásledovalo. A on sice nevěděl, co nebo kdo to bylo, ale věděl, že nesmí zastavit. 

Běžel stále rychleji a rychleji, přeskakoval překážky a padlé kmeny stromů.

Ze stromů kolem se staly jen rozmazané šmouhy. Teď už svému pronásledovateli utekl, ale nechtěl zpomalit. Namísto toho se odrazil, skočil a...

A běžel ve vzduchu. Stoupal výš a výš nad koruny stromů, ke Slunečnímu kotouči. Něco ho k němu táhlo. Nějaká síla jej táhla ke světlu, k tomu zářícímu Kotouči vysílající spalující žár...

„Stíne!" Někdo do něj strkal čumákem. „Stíne, probuď se!"

Černý vlk otevřel oči a zamžoural do světla. Světlounce šedá, na některých místech bílá vlčice s černým uchem přestala šťouchat do svého bratra. „Běhal jsi ve spánku," vysvětlila. „O čem se ti zdálo?"

„Vlastně ani nevím." Postavil se na všechny čtyři tlapky a oklepal ze sebe spánek. „Před něčím jsem utíkal. A pak jsem najednou běžel ve vzduchu, letěl jsem. K Slunečnímu kotouči."

Vločka pobaveně zavrtěla ocasem. „To je moc pěkný sen! Ale už musíme vstávat. Alfa Mistrál rozhodl, že dnes budeme lovit i my. Zatímco dospělí se budou snažit chytit nějakého bílého zajíce, my čtyři s Alfou musíme skolit alespoň jednu srnu."

Stín radostně vyštěkl. Dnes si nejen vyberou svá jména, ale také se rozhodne, zda-li budou moci zůstat ve smečce. Přežívají jen ti, kteří umí lovit a bojovat, tak to bylo, je a bude dáno samotnými Předky.

Společně s Vločkou vyběhl z nory a postavil se vedle svých dalších, již seřazených sester. Jindy tolik hravá Meluzína nervózně přešlapovala na místě. Stín jí povzbudivě olízl ouško: „Neboj se, Meluzíno, zvládneš to!"

„Myslíš?" Neklidně se na něj podívala. „Nejsem tak dobrý lovec, jako ty nebo Vločka."

„Samozřejmě, že to zvládneš!" ujistila ji zmiňovaná černouchá vlčice. „Využij své rychlosti, té máš na rozdávání."

„Potichu!" sykla jejich směrem nejstarší z vlčat. „Alfa jde."

Stín okamžitě zpozorněl a otočil se. Tmavě šedý vlk je zkoumavě pozoroval. „Jste připraveni na lov?"

„Ano, Alfo," odsouhlasila Tlapka. Stín, Meluzína a Vločka jenom souhlasně přikývli. 

Mistrál vyštěkl: „Tak tedy nemeškejme!" Rozběhl se pryč do lesa. Nasadil rychlé tempo, ale Stín jej brzy dohnal.

Černý vlk zvedl čenich a zavětřil. Jeho sestry ho napodobily. „Cítím stádo srn!" oznámil. Na nic nečekal a vyrazil po pachu.

~

„Tlapko, Vločko, obejděte je a skryjte se vepředu. Já s Meluzínou je naženeme k vám."

Alfa je jen pozoroval zpoza křoví. Řekl jim, že tenhle lov je jejich, a dal jim volnou tlapku. Stín se tedy okamžitě ujal plánování.

Vlčice přikývly a vydaly se obloukem kolem stáda. Stín byl trochu překvapený, že Tlapka nic nenamítala, ale možná si uvědomovala důležitost tohoto lovu. Nebo se jenom chtěla předvést.
Stín a Meluzína se přesunuli před stádo a vyčkávali. Naproti nim se na vteřinku z houští vynořil bílý čumák. To bylo znamení.

„Teď!" zavyl Stín. Po boku své sestry se vrhl ven ze skrýše. Štěkal a vyl na poplašené stádo, které se dalo na útěk – přímo k čekajícím vlčicím.

Ty vyrazily právě včas. Vyskočily na jednu poplašenou srnu, která se natočila a zadníma nohama nakopla srnu další. Přesně toho využil Stín, jenž s vrčením na srnu zaútočil.

Zakousl se jí do nohy a silně stiskl. Meluzína ve stejnou chvíli učinila to samé. Srna se zhroutila k zemi, neschopná hýbat zadníma nohama. Stín pustil nohu a přesunul se ke krku. Sevřel ho mezi tesáky. V tlamě mu něco zakřupalo a srna padla mrtvá k zemi.

Zadýchaně ji pustil a podíval se na své sestry. Všechny byly nezraněné, v pořádku. A jim se podařilo chytit dvě menší srny. Stín zvedl hlavu a radostně zavyl.

~

Vlčata i srny už byli dávno v táboře. Sluneční kotouč se ztrácel za obzorem a schylovalo se k noci. Alfa Auária svolala smečku k jídlu. Dnes byl velmi důležitý den. Smečka jedla postupně, nehledělo se na postavení. 

Ale až se Stín snažil, jak chtěl, nemohl vůbec jíst. V tlapkách ho samou nervozitou bodalo. Napjatě sledoval, jak si Luna razí cestu vzhůru po nebi.

A pak to najednou přišlo. On a jeho sestry seděly na kožešinách dvou bílých zajíců, které se dospělým vlkům podařilo chytit. 

„Dnes je Luna vidět celá," zahlásil Mistrál. „Vlčata z naší smečky podstoupila Rozhodující lov. Všichni prošli. Až si zvolí svá jména, stanou se dospělými. Jestli budou chtít zůstat ve smečce, smečka je přijme."

Dawn a Tasty, matka a otec Stína, zaštěkali na souhlas. „Právě teď je Luna nejvýš. Je načase, abyste si vybrali svá jména!"

Stín zvedl čenich a podíval se na Lunu. Už pár dní přemýšlel nad svým jménem. Jaké si vybere?

Jako první promluvila Tlapka: „Vybírám si jméno Norel."

„Já budu Kara," navázala na ni plynule Meluzína.

„A mé pravé jméno je Starlight," rozhodla se Vločka.

Nastalo ticho. Jako poslední ještě nemám své jméno, pomyslel si Stín lehce zděšeně. Donutil se zavřít oči, ačkoli na sobě cítil pohledy všech přítomných. Jméno vlka je důležitá věc a on jeho volby nechtěl litovat.

Usilovně přemýšlel. Jenže všechny jména, která jej napadla, mu neseděla. Cítil, že nejsou ta pravá. 

V mysli mu jako plamen probleskl jeho sen. „Firclaer," vydechl slovo, jeho jméno, jež mu poradili samotní Předci. „Jmenuji se Firclaer."

Kolem nich jako by se prohnal teplý vánek. Černý vlk věděl, co jeho jméno znamená. Byl to jazyk prvních vlků, a on jemu přesto rozuměl. Firclaer, Ohnivý dech.

~

Sněženka strávila celý den stopováním bílého zajíce. Před tím, než její matka zemřela, jí stihla povědět pár legend, povídek a zákonů. Věděla tedy, že pro výběr svého jména potřebuje kožešinu bílého zajíce. Musel to být bílý zajíc, jinak by ji Předci mohli proklít. 

Chytit se jí ho podařilo až k večeru. Kvůli své nezkušenosti se velká část kožichu zajíce zbarvila rudou krví. Stáhla zvíře z kůže. Samotné jí to moc dobře nešlo, ale nakonec se jí to podařilo.

Tlapkou rozbila led na zamrzlém potůčku a namočila kožešinu do vody, aby ji alespoň trochu zbavila krve. 

Zajíce snědla. Byla to první pořádná kořist za několik dní. Jednu jeho kost zahrabala jako poděkování pro Předky.

Než všechno z toho stihla, Luna už byla dávno vysoko na obloze. Sněženka i s kožešinou v tlamě vylezla na vyvýšenou skálu, aby Luně a Předkům byla blíž. 

Sněženka se usadila na kožešinu, jež se pod nočním, stříbrným svitem Luny skoro leskla. Potichu vydechla a zavřela oči.

Jméno vlka muselo vycházet z jeho osobnosti. Každý vlk byl se svým jménem spojen hlubokým poutem. Pro ostatní vlky to může být pouze oslovení, pouze zvuk. Jenže vlkovo jméno udává jeho duši rytmus. 

Pro Sněženku toto jméno znamenalo ještě něco víc. Znamenalo to, že opustí toto místo, že začne nový život. Bílá vlčice si však nebyla jistá, jestli to život bude. Už teď cítila ve své duši chlad a touhu po pomstě.

Její mysl jako by osvítil blesk. Jako by do její mysli vstoupili Předci a našeptávali jí jedno a to samé slovo. 

Už věděla, jaké je její jméno. „Iciriny." Otevřela oči. Vyřkla jej nahlas možná jen pro jeho utvrzení, ale možná také proto, aby pravé jméno Sněženky slyšela i její matka. „Tak se jmenuji. Iciriny."

Byl to cizí, neznámý jazyk. Přesto jasně věděla, co její jméno znamená. Iciriny, Ledová duše.

Vstávala jsem v 5:40, abych vám dneska vydala kapitolu. Spánek je pro mě opravdu cenný – važte si toho! xD
Co říkáte na jména? Jinak, zde je přibližná výslovnost:
Firclaer [Fájklaer]
Iciriny [Ájsiriny]
Přibližná pro to, že délka samohlásek se prostě mění, záleží na člověku. Klidně si to čtěte, jak chcete xD