„Vločko, vsadím se, že mě nechytíš!" vypískl temně černý vlček a vycenil své malé zoubky na svou sestřičku.

Světle šedá vlčice na něj upřela pohled svých ledově modrých očí. „To si jenom myslíš, Stíne! Počkej, až já tě doženu!" A už uháněla za svým mladším bratrem.

Z nory vykoukla malá hnědošedá hlavička. Vyjeveně vypískla: „Tlapko, oni si hrají bez nás!"

Vedle ní se postavila hnědá vlčice s chundelatými tlapkami. „Čekala bys něco jiného?" zeptala se, zatímco pomalu vylézala ven z nory.

„Nevím, jak ty, ale já to takhle nenechám." Rozběhla se za svými sourozenci.

Stín, který zrovna zastavil, aby na svou sestru křikl pár popichujících poznámek, se náhle poroučel k zemi, když mu hnědošedá vlčice skočila na záda. „Výborně, Meluzíno!" vyjekla Vločka, jakmile k nim doběhla.

„Hele!" zaprotestoval Stín. „To je zrada, takhle na mě vyskočit zezadu! Já ti ukážu!" Setřepal ze sebe Meluzínu a hravě na ni skočil. To už po něm chňapala Vločka a zanedlouho se všichni váleli v blátě a zbytcích sněhu.

Tlapka stále stojící u nory jen zakroutila hlavou nad svými mladšími sourozenci. Místo toho, aby se přidala, se rozhlédla po táboře. Byl téměř prázdný, protože lovci byli na lovu. Vylezla z nory a lehla si před ní na suchý kousek půdy.

Stín odolával náporu svých sester, které se proti němu spolčily. Uskočil dozadu a vrazil přímo do černohnědého vlka s bílým břichem. Vlček pohotově otočil hlavu. „Omlouvám se, Moone!"

Black Moon, jeden z hlídkařů, se pousmál: „Hrajete si?"

„Cvičíme se v boji!" opravil jej hrdě Stín.

„Takže ano," odtušil vlk a mrskl ocasem sem a tam. Nebylo to tak dávno, co si také hrál se svými sourozenci a co si zvolil své jméno, vlastně pouhý měsíc. Do smečky přišel teprve před třemi týdny.
Stín se na něj usmál a vyštěkl slova rozloučení, načež se rozběhl zpátky za svými sourozenci. Prohnal se kolem Meluzíny a Vločky a uháněl dál po táboře. Sestry se za ním bez váhání rozeběhly a všichni tři běhali stále dokola. Ani Tlapce to nedalo a po chvíli se k nim připojila, což její sourozenci uvítali nadšeným výskotem.

Zanedlouho se ozvalo zavytí a vlčata zpozorněla. Do tábora se vrátili lovci a nesli s sebou kořist. Při pohledu na dvě mladé srny se vlčatům sbíhaly sliny. Stín si olízl tlamu.

„Stíne! Tlapko! Meluzíno! Vločko!" zavolal je známý hlas. „Kde jste?" Z nory elegantně vylezla černohnědá vlčice a rozhlížela se po svých vlčatech.

„Tady!" zaštěkala Tlapka a všichni se jako na povel rozběhli ke své mamince.

Vlčice se při pohledu na ně zděsila: „Jak to vypadáte? Vždyť jste celí od bahna!"

„No... my jsme si hráli a bojovali," vysvětlila Meluzína.

„A to jste se u toho museli tak zašpinit? Už nejste vlčata, brzy s vyberete svá dospělá jména." Všechny je přejela přísným pohledem. Vlčatům se rozzářily oči. „A kdy, mami? Kdy?"

„Zítra," ozvalo se za nimi pobaveně. Vlčata radostně vypískla, a dokonce i jindy vážná Tlapka se neubránila radostnému vyjeknutí.

„Alfa to dovolila, Dawne?" zeptala se jejich matka svého druha, otce vlčat.

„Ano, Tasty," přisvědčil vlk, „dovolila."

Vlčata radostně vrtěla ocasy ze strany na stranu a sledovala své rodiče. Stín usedl a začal si jazykem čistit svou černou srst. Sestry jej napodobily. Stínovi bláto nechávalo v tlamě odpornou chuť, ale nedalo se nic dělat.

Znova se ozvalo zavytí, tentokrát od Alfy. Tmavě šedý vlk svolával smečku k jídlu. Nemusel čekat dlouho, všichni byli hladoví. Shromáždili se kolem kořisti a vyčkávali. Přistoupila Auária, Alfa vlčice, jejíž srst měla naprosto stejnou barvu jako srst jejího druha. Odlišovaly ji od něj červené oči. Stín ji zvědavě pozoroval, zatímco si Alfa vybírala kořist.

Po ní přišel Mistrál, její druh. Další na řadě byla Beta, šedočerná vlčice se smaragdovýma očima Agilli.

Třetí vlk, Stínův otec Dawn, byl následován svou sestrou, bílou vlčicí Larou. Hned po ní šla Stínova matka, Tasty. Po lovcích následovala vlčata.
Nejprve šla Tlapka, jakožto nejstarší. Po ní Meluzína, pak Vločka a Stín až nakonec. Nevadilo mu to, ani fakt, že je nejmladší. Byl však z vlčat největší a nejsilnější.

Hned za Stínem ke kořisti přistoupil Black Moon, první z hlídkařů. Navzdory tomu, jak krátce ve smečce byl, se vypracoval poměrně vysoko. Následovala jej Lexis, světlá vlčice s šedokrémovým kožíškem. Posledním z hlídek byla šedivá vlčice Hvězda.

Na Omegu, černou vlčici Snow, zbyl poslední kousek druhé srny, přesto se i ona najedla dosyta. Moon vyrazil na první noční hlídku a ostatní se rozutekli do nor spát. Vlčata ulehla kolem svých rodičů a zanedlouho byla všechna tuhá.

~

To samé se ale nedalo říct o Sněžence. Zářivě bílá vlčice s očima chladnýma jako led byla celý den na tlapkách. Bylo jí teprve pět měsíců a vlče jejího věku by si mělo hrát a dovádět.

Jenže to nebyl její případ.

Sněženka se brodila sněhem a větřila, jak jen jí to její štěněčí smysly dovolily. Zahlédla stopy nějakého malého zvířete a vydala se po nich. Zachytila pach a brzy jí došlo, že pronásleduje veverku. Za chvíli uviděla rezavý kožíšek. Přikrčila se a snažila se nadělat co nejméně hluku. Ještě kousek... ještě kousek... a teď!

Sněženka skočila po malém hlodavci a skousla jeho tělíčko mezi zuby. Tvoreček byl okamžitě mrtvý a Sněženka vyrazila do svého úkrytu.

V malé jeskyni nebyla tak velká zima jako venku. Sněženka ulehla na zem a pustila se do toho vyzáblého tvorečka. Byl to její jediný úlovek za celý den.

Ze zvířete nezbyly ani kosti.

Sněženka věděla, že se brzy bude muset vydat jinam. Zde, v okolí její jeskyně, bylo kořisti málo. A po smrti její matky už neměla nikoho, komu by se mohlo podařit chytit velkou zvěř.

Sněženka se stočila do klubíčka. Své jméno měla už jen na počest její matky, jež padla vyhladověním, když se snažila nasytit svou dceru. Otce nepoznala, avšak z vyprávění její matky zjistila, že zemřel při jejich obraně.

Bílá vlčice potichu zakňourala a přitáhla si ocas k čenichu. Potlačila pláč, ale stejně nedokázala zabránit té jedné neposlušné slze, jež po jejím čenichu stekla až na studenou, kamennou zem.
Sněženka se zadívala ven z jeskyně, přímo na měsíc. Jak se tak na něj dívala, rozhodla se.
Zítra měsíc půjde vidět celý. Zítra si vybere své dospělé jméno. A zítra se také vydá na cestu.

Opustí toto místo, tuto jeskyni, kde se narodila, a v níž stále ulpíval pach smrti. Opustí hrob její matky před jeskyní, jen aby se vydala splnit slib, který své matce dala.

Aby přežila.