Veverák zaujatě pozoroval tyčící se monument a přeměřoval si ho svýma malýma očkama. Melzar koukal stejným směrem, I když jej více zaujal stařeček, který jeho a Deana naposledy seřval tak moc, že se oba beze slova domluvili, že se k stařečkovi již nikdy nepřiblíží. Melzar se to ovšem rozhodl porušit, jelikož jej zajímalo, co to stařeček vyváděl, jelikož se snažil natáhnout špagát, který byl jedním koncem zaražen do země a druhým byl natažen do okna ve věži. Na provaze momentálně viselo křiklavě růžové spodní prádlo. Melzar se opatrně přiblížil, s pohledem upřeným na tu ohavnost. Veverák se akorát rozhlížel po okolí, a když se s Melzym přiblížil, mohl slyšet, jak si dědula broukal veselou melodii, zatímco z vědra, co leželo u jeho nohou, vytahoval další, odpudivě zbarvené oblečení. Když stařec postřehl, že se k němu přiblížila návštěva, tak vzhlédl od své práce a široce se na Melzyho usmál, čímž nejen že vyděsil zloděje, ale též poodhalil pár nažloutlých a chybějících zubů.

"Zdravím, mládenče." pozdravil a na tváři si stále držel ten úsměv, který Melzara tak znervózňoval. Zatímco Melzar též pozdravil, tak Veverák se rozhodl jít na průzkum. Slezl ze svého vyhřátého místečka na plášti a opatrně se v trávě, ze které vyčuhovala akorát jeho chlupatá oháňka, přibližoval blíže ke starci. Děda již věnoval svojí pozornost své předešlé činnosti a ani nepostřehl drobnou veverku, která se přiblížila až k jeho nohám ve škrpálech, které sotva držely pohromadě. Zvířátko opatrně očmuchalo nohy toho prapodivného mužíčka a okamžitě toho litovalo. Na jeho čumáček zaútočila tak silná kombinace odstrašujících smradů, až se mu zamotala hlava.

Malátně se navrátil ke zlodějově botě, kde se opřel, aby to s ním neseklo. Nenávistně se díval na staříka, který si jej prohlížel jakoby nikdy v životě neviděl veverku. Zatímco se Veverák snažil nechcípnout z puchu, který mu stále zaplňoval čumáček.

"Tahle chlupatá koule je tvoje?" zeptal se stařík Melzara jenž nevypadal, že by jej cokoliv z této situace zajímalo. Ale když mu byla položena otázka, tak jen nepřítomně pokývl hlavou, sbíraje kouli chlupů ze země. Sklonil se nad něj tak blízko, aby si nikdo nemohl myslet, že ke zvířátku mluví a zeptal se: "Jsi v pořádku?" Veverák na neurčito mávl rukou a vydal ze sebe nějaké zasýpání, které mohlo být souhlasem I nesouhlasem. Podle toho, co by si zloděj vybral. On se to rozhodl neřešit a vydal se dlouhými kroky do věže, ignoruje řev starce za ním.

"Půjdeme do téhle čarovné věci?" Zeptal se Veveráka zloděj, když stanul před portálem, který vířil snad všemi barvami duhy. Jemu se tato volba moc nezamlouvala, ale věděl, že jinak se nedostane natolik daleko, aby neměl nutkání Robinovi rozbít hubu. Potřeboval se od něj dostat natolik daleko a nejlépe k nějaké dobře ohodnocené prácičce, jak to jen bylo možné. Veverák vystrčil z jeho dlaně nejdříve čumáček a poté I celou hlavičku.

"Huh? Co to je?" vytřeštil očka na portál. "Co to dělá? Nikdy jsem nic takového neviděl... Celej život jsem v lese." Stále třeštil očka na tu věc ve zdi, která vydávala tolik světla, že by tím mohla zastínit I samotné Slunce.

"Uvidíš." ušklíbl se Melzar a skočil do portálu I s nebohým Veverákem v rukách. Proletěli takovým množstvím světů a realit, že nemohli ani jedinou zahlédnout. Neměli ani tušení, kolika lidem v různých obdobích planety Země zavařili, a to jen jediným skokem portálem. V úplně jiném roce, na úplně jiném místě, se zřítili mrakodrapy. Jinde zase uhodil příšerný hladomor, který nechával umírat tisíce hladem, stejně jako mor o několik staletí dříve. V zemích plných písku a vysokých pyramid se utrhl jediné sfinze široko daleko nos, který se propadl portálem do jiného roku. Všechno tohle se dělo jen kvůli jednomu proskočení portálem, který nebyl tak úplně stálým. Lámal reality, jak se mu zachtělo, ale vždy vyhodil blázna, který do něj skočil ve stejném roce, ba I dnu, kdy do něj skočil. Ale tento blázen se vždy objevil na úplně jiném místě a, jak se tradovalo v legendách, tak v čas, kdy by nikdo na tomtéž místě být nechtěl.

Melzar a Veverák se objevili v komnatě nějakého honosného hradu, jak mohli oba usoudit podle vybavení pokoje. Uprostřed stála veliká postel s množstvím peřin a polštářů. Sloupky postele vedoucí až ke stropu, kde na nich byla zavěšená nebesa, zdobily vyřezávané podoby jednorožců zvedající se na zadní nohy a pohazující dlouhými ohony a hřívami. Bohužel tato postel nebyla prázdná, jak by si oba naši cestovatelé portály přáli. Když se pořádně zaposlouchali, tak uslyšeli princezniny vzdechy a o něco hrubší oddechování nějakého muže, který tam byl s ní. V tento okamžik Melzar děkoval všem bohům za to, že této dvojici došlo, že by mohli zatáhnout závěsy okolo postele. Zloděj si vyměnil pohled s Veverákem a velice pomalu se vydal ke dveřím z pokoje. Jenže po cestě si nevšiml princeznina střevíčku, který mu ležel v cestě a přerazil se o něj. Natáhl se jak dlouhý tak široký na prošlapaný koberec. Chlupatá kulička mu vylétla z ruky při pádu a tak se chudák Veverák ocitl skoro na druhé straně pokoje, zamotaný v nebesích. Zloděj začal tiše cedit skrz zuby nadávky všeho druhu sbíraje střevíček ze země. Mrštil s ním přes celou místnost, kde narazil do stěny. Při tomhle pohybu si všiml, že dvojice na něj z postele hledí s nevěřícnými výrazy. Lépe řečeno princezna tisknoucí si nejbližší přikrývku ke svému nahému hrudníku. Oči měla rozšířené do velikosti golfových míčků a vůbec si nevšímala svého milence, který jí zezadu objal a něco jí šeptal do ucha, líbaje jí na šíji. Až v tento moment si mohl Melzar všimnout, že ten, koho první vteřiny pokládal za princeznina nastávajícího nebo už manžela, vypadá ve tváři hodně podobně Deanovi. Až tak podobně, že nemohlo být pochyb o tom, že tohle musí být jeden z Deanových bratrů, které, jak zloděj velice dobře věděl, neměl jeho kamarád nijak v lásce. Z přemítání jej vytrhl hlas muže.

"Kdo jsi?" zavrčel na nechtěnou návštěvu na zemi. Nemohl ani nijak upevnit svoje postavení, protože Veverák seskakující z nebes mu skočil přímo na hlavu. Rychle se ale z tohoto nepříjemného místa plného pěstí dostal pryč a uhnízdil se zase na zlodějově rameni.

"Ty asi nebudeš Dean, že?" zeptal se Melzar sleduje spíše muže, než princeznini odhalené nohy až po samotná kolena. I když jeho snaha se, co chvíli bortila, když přece jen zavadil pohledem o toto zakázané území. Vždy na něj civěl dobrých deset sekund než dokázal odtrhnout pohled. Cítil, že tenhle pohled bude mít v mysli dostatečně dlouho, aby jej to možná za zimních nocí zahřálo v místech, kde měl srdce.

"Vypadám tak? Ten hajzl zmizel před dvanácti lety!" muž si znechuceně odfrkl.

"Takže jsi jeho bratr?" zeptal se Melzar, aby si utvrdil svojí domněnku. Muž jen znechuceně pokývl hlavou, spolkl poznámku, že je ve skutečnosti ještě starší než Dean a raději si opětovně přitáhl k sobě princeznu, která stále nechápala, jak se sem vůbec ten vetřelec dostal. Princezna si rozhodně nestěžovala, když jí její milenec opětovně začal líbat, ale možná by byla o něco radši, kdyby se jim napřed podařilo vyhodit z jejích komnat tu nechtěnou návštěvu. Melzar, kterému došlo, že dvojice mu již žádnou pozornost věnovat nebude, se ujistil, že má sebou Veveráka, který byl až nezvykle potichu, zatímco se rozhlížel do všech stran a pomalu, co nejtišeji, jakožto správný, utíkající vorvaň, co povalí vše, co se mu připlete pod cestu, se rozběhl ke dveřím, které prudce rozrazil a vyběhl na chodbu, kde jeho útěk pokračoval.

"Co blázníš?!" vyjekl s o něco více pisklavým hláskem Veverák, který se držel zuby nehty Melzarova ramena.

"Utíkám." odsekl zloděj, který zahnul za nejbližší roh, který našel. Stanul před schodištěm. Schody bral po dvou, či jak mu to povolovaly jeho dlouhé nohy a raději se nepozastavoval nad tím, zda ho náhodnou nezahlédl někdo ze stráží nebo služebnictva. Pokud by stihl utéct, tak by nemusel mít problém. Nebo v to aspoň doufal.

"Proooč?" zaskučelo zvířátko, které nyní sklouzlo a zachytilo se za konec pláště, takže za zlodějem prapodivně vlálo, jako chlupatá ozdoba.

"Přeci je nebudu očumuvat." řekl, jakoby to snad nebylo jasné, I když ve skutečnosti se spíše obával, že kdyby tam zůstal ještě o něco déle, tak by se možná ani nezvládl ovládnout a připojit se, což bylo něco, co si rozhodně nepřál. Teda, jedna část jeho já by si to určitě přála, ale mozek mu radil, že by to nebyla jeho nejchytřejší volba, jakou kdy udělal.

"A kudy se odtud chceš dostat?" položilo zvířátko klíčovou otázku, která donutila Melzara zastavit se v jeho stopách a rozhlédnout se po okolí.

Než stačil odpovědět, že nemá ani tušení, tak se mu do cesty připletl muž s korunou na hlavě. Zloděj neměl šanci se mu na úzké chodbě vyhnout a jelikož král byl zabrán do čtení nějakého svitku, tak do Melzara jednoduše vrazil.

"Tak a jsme v... ořechu." poznamenal sklíčeně Veverák, kterému ihned došlo, že tento muž, nyní si upravující svůj honosný oděv, musí být někdo velice důležitý.

"Zdravím, vaše Veličenstvo." vyhrkl zloděj snažící se působit co nejvíce nenuceně a hlavně se lehce usmívat. Schoval za svůj plášť Veveráka snažícího se si pořádně prohlédnout krále, který koukal na Melzara jako na nový živočišný druh. Chvíli mu trvalo než se vzpamatoval natolik, že mohl pronést srozumitelnou větu.

"Odkud jdete, mladý muži?" Zeptal se, zasouvaje pergamen do kapsy svého oděvu. "Tak odkud." nedůvěřivě si prohlížel zlodějův oděv, ale také obličej a postoj, jakým schovával za svými zády Veveráka. Věnoval krátký pohled meči po jeho boku a také dýce na druhém. Muž před ním se mu ani trochu nelíbil. Nelíbil se mu jeho netečný pohled, kterým jej probodával ani ruce pomalu se přibližujíc k opasku se zbraněmi.

"To je na dlouhé vyprávění." odvětil beze zájmu Melzar. Nechtěl nikomu zavařit více než bylo třeba a proto se snažil pomalu vypařit. Nechtěl se zaplétat do žádné záležitosti, kde se vyskytoval král. Nechtěl mít nic společného s královskou rodinou ani hradem ve kterém nyní hledal cestu ven. Jenže to už se na jeho rameno vyškrábal Veverák, který zakřičel jako na lesy: "Jednoduše řečeno, Vaši dceru tam klátí nějaký kretén!" Král se ani nestačil podivit, že mu tuto informaci sdělila veverka a už utíkal ke komnatám za křiku ať toto mrdala chytnou. Za křikem se hnaly stráže, kteří proběhli kolem zloděje, přímo do komnat nebohé princezny a její společnosti. Melzar se okamžitě dal na útěk. Míjel jedny otevírající se dveře za druhými a stále nenacházel cestu ven z hradu. Běžel stále dál a dál až se mu podařilo nějakým zázrakem dostat ven před hrad. Zastavil se ihned za bránou a ohlédl se za sebe. Spatřil Deanova bratra skákajícího do jezera pod princezniným oknem.

Sice do vody nezapadl, jako každá správná aquabella, jak byste možná očekávali, ale muž si mohl gratulovat. Kdyby se odrazil jen s o něco větší silou, tak by se zřejmě rozmázl na břehu jezera, který takhle pouze těsně minul. Během chvíle se muž opětovně vynořil, z očí odhodil svojí tmavou ofinu a rychle se začal drápat na břeh, drže svojí bílou košili. Z okna Melzar zahlédl několik hlav stráží, kteří se modlili, aby muže zasáhla stejná katastrofa jako dinosaury, a aby je za ním nehnal rozzuřený král. Zloděj s Veverákem ještě chvíli koukali, než se muž vzpamatoval a skryl se za jedním z křovíků, jelikož mu bylo jasné, že kdyby jej tady nalezli stráže, nemusel by to být pro něj nejšťastnější konec.