Oba dva, stále mírně otřesení ze setkání s tím obřím, kovovým ptákem, šli lesem, zahloubaní v myšlenkách, když v tu se Dean zastavil a rozhlédl po okolí.

"Co se děje?" zeptal se Melzar, co se zastavil pár kroků před ním, čekaje, až se jeho kamarád opětovně rozejde. Dean měl ovšem jiný plán.

"Ty to neslyšíš?" zeptal se a opětovně se zaposlouchal. Zloděj jej napodobil, I když netušil, co vlastně měl čekat. Přes foukání jemného větříku a zpěv ptáčků, co se skrývali v korunách stromu, bylo slyšet ještě něco. Něco, co k Melzarovo zděšení znělo jako ženské sténání.

"Proč mě nepřekvapuje, že slyšíš zrovna tohle..." prohodil nadarmo ke svému kamarádovi a v duchu doufal, že osoba, jež vydává tyto zvuky, není jeho matka. Byl zde pouze jeden způsob jak se ujistit, I když Melzy by byl do zajisté radši, kdyby tohle nemusel podstoupit. Opatrně našlapoval na porost, který čas od času pod jeho nohami zakřupal, jak šlápl na nějakou větvičku, ale to on ignoroval. Přibližoval se ke zvuku a po pár dalších krocích, kdy odhrnul větve mladého, menšího stromku, se mu ocitl pohled na mýtinku. Ve stínech stromů ležela na zemi dvojce, která byla až příliš zabrána svojí činností a Melzar se nemusel ani dvakrát snažit zjistit, kdo to vlastně je, jelikož Robina by rozpoznal kdekoliv. A I kdyby ne, tak sténající hlas jeho matky, by mu to po chvíli prozradil, jak se jí z úst dralo jméno jejího nového zákazníka. Nebo aspoň Melzar, který momentálně stál mezi stromy, kde vyjeveně pozoroval svého kamaráda, jak přirážel do jeho matky. Dean, který se vedle něj zjevil, aniž by to postřehl, akorát hvízdl.

"Nechtěl bych být v tvé kůži, kamaráde." zašklebil se, poplácal ho po rameni a raději se otočil, jelikož mu přišlo, že lehce narušoval soukromí dvojice, I když těm to zřejmě bylo naprosto jedno. Kdyby Melzar byl při všech smyslech, tak by zřejmě Deanovi něco odsekl, ale takhle akorát ještě chvíli zaraženě koukal, než přešel k jednomu ze stromů v okolí a svojí hlavou do něj praštil vší silou, ve snaze dostat z mysli ten odpudivý zjev, který právě viděl. Jeho kamarád se otočil za zvukem ran, které se ozývali, díky Melzarovo týraní nebohého rostlinstva, a chvíli jej ustaraně pozoroval, uvažujíc, zda by mu měl v tom zabránit, aby si ještě neublížil, ale nakonec zloděje nechal být na pokoji. Raději nabral zpátečku a zmizel mezi stromy, ve snaze najít svého šupinatého kamaráda. Chtěl se ujistit, že byl v pořádku.

Zloděj si ani nepovšiml, že jeho kamarád odešel a nadále mlátil hlavou do stromu. Když tento proces zopakoval již po desáté, tak ze stromu spadla veverka s naštvaným výrazem jaký může mít jen takové chlupaté stvoření. Zrzavý kožíšek se jen míhal v trávě, jak zvířátko pobíhalo sem a tam za slušného počtu nadávek na adresu Melzara, který si mnul bouli na hlavě. Veverka mu mezitím vyšplhala na rameno i se slušnou zásobou oříšků, které posbírala při své okružní krasojízdě. Zloděj se jí snažil, jakmile si jí všiml, setřást ze svého ramena, na kterém si během chvilky udělala pelech.

„Klídek, chlape!!!" vyjeklo zvířátko chytaje se zlodějova ramena pevněji. Nestálo o to aby jediný člověk, kterého mohlo poznat, zmizel bez něho. Melzar na chlupaté stvoření vytřeštil oči.

„Odkdy veverky mluví?!" zastavil se na místě aby si mohl hlodavce lépe prohlédnout. Veverka se vůbec nelišila od jejích němých příbuzných, které měl tu čest poznat zrovna v tomhle lese, když byl ještě dítě. Jediné, co na této veverce bylo jiného, byly inteligentní oči.

"Odkdy se lid- veverkám mlátí do domu?!" zeptala se držíc se drápky na Melzyho plášti. Nebylo to zas až tak pohodlné místo, jak z dálky vypadalo. Pohodlněji se zachytila drápky a podívala se do tváře zloděje.

"Kdybys viděla to, co já, tak bys taky mlátila hlavou do stromu." ohradil se člověk. Tipoval, že by veverka mohla být samička, přece je to TA veverka! Ale šeredně se zmýlil a veverák mu to nechtěl jen tak snadno zapomenout.

"VIDĚL!!! A co jsi ty viděl?" zeptal se zaujat tímto delikátním problémem, který konečně oživil jeho monotónní život. Zakousl se do ořechu a byl jedno velké ucho ohledně zlodějova problému, který jej velice zajímal. Když se ale neměl člověk takovou dobu k odpovědi, tak se do toho byl nucen vložit. "Já mám čašu ďošť! Ale jak na těbe koukám, tak ty moč čašu aši nemáš." zahuhlal plnou hubou.

"Začalo dávno předtím než jsem se naro-" spustil zloděj. Byl ale hrubě přerušen veverákem. "Tolik čašu žaše nemáme." upozornil. Melzar tedy vzal svůj životní příběh velice zkráceně, ale I přesto všechno veverčákovi ke konci zaskočil ořech. Začal se bušit do zad a sýpat jakoby to mělo nějak pomoci ořechu z jeho dýchacích cest. Melzar, jakožto dobrá duše, se mu rozhodl pomoct, protože to vypadalo, že nejen Dean si dnes našel zvířecího kámoše. A taková veverka by toho mohla taky docela dost štípnout. Veverák konečně vyplivl ořech.

"A kde jsou?" zeptal s výrazem, který napovídal, že jestli se k nim dostane, tak se mají na co těšit.

Veverák si zlomyslně proml pacičky, jakoby střádal ty nejtemnější plány, které jeho malá hlavinka je schopná vyprodukovat a zastřihal fousky. Melzar lehce zděšeně koukl na ten ryšatý uzlíček, co mu seděl na rameni a bál se, co se tomu zvířeti honilo hlavou. Možná by byl ochoten I přiznat, že veverky měl raději, když neuměli mluvit a lezli po stromech a upřímně uvažoval, zda již neztrácel poslední špetky svého zdravého rozumu, jelikož napřed jej děsil ten prapodivný mužíček bez nohy a teď tady měl mluvící veverku, a to raději vytlačil z hlavy vzpomínku na to železné něco, co poslalo k zemi draka.

"Ne, ne. Ty nikam nejdeš." Řekl, když si všiml, že veverák se chystal seskočit, jelikož našel Robina, I když to nebyl nijak těžký úkol. Chytil ho do náruče a navrátil zpátky na rameno, kde mu ta kulička chlupů věnovala jeden nechápavý pohled.

"Proč?" Zeptal se nevinně, jakoby před chvílí nevypadal, že v hlavě měl již krutý plán, jak zotročit ty dva souložící devianty a rozjet tak svůj byznys s otroky, co by pronajímal na levné práce.

"Prostě to nech tak, jak to je." Řekl se zavrcením hlavy Melzar a veverák jej, k jeho velkému překvapení, poslechl. Usedl na jeho rameni, kde se hlasitě zakousl do dalšího oříšku, který začal pečlivě ohlodávat. Zloděj chvíli jen mlčel, ale pak mu to prostě nedalo a musel se zeptat.

"Ty jsi mluvící veverka?" Zvířátko odhodilo svůj nakousnutý ořech a vypjalo hrdě hruď, jakoby se snažilo zahrát si na nějaký prapodivný druh ochlupeného krocana.

"VEVERÁK!" zaječel svým pisklavým hláskem Melzymu do ucha a jeho tvář se kroutila v ošklivé, naštvané grimase, kterou ale zloděj ani nepostřehl, jak si rukou mnul zraněné ucho.

"Dobře, dobře," odkývl tenhle fakt hlavou. "Ale od kdy mluvíš?" Zeptal se znova a chlupáč se hrdě usadil na rameni.

"Od narození." odpověděl a zněl tak povýšeně, jako nějaká dámička, co právě probírala to, jaký druh voňavky si plánuje pořídit jako další. Tahle odpověď nechala Melzara dosti zaraženě koukat do blba. Přemýšlel, zda veškerá zvířata umí mluvit, ale jen pár jich je ukecáno tak, jako tahle specifická veverka, nebo je tohle unikátní jedinec. Pokud byla ta první možnost reálná, tak už teď věděl, že by se měl omluvit všem koním, co kdy potkal a v budoucnu I potká.

"To takhle mluví I ostatní veverky?" položil další otázku a když si všiml pohledu jeho chlupatého kamaráda, tak rychle dodal: "Nebo veveráci?"

"Nevím," přiznalo zvířátko a smutně svěsilo ramena. "Tady totiž nikdo nežije." Melzar jen pokývl hlavou a pomalu se raději vydal pryč, jelikož mu došlo, že stále stál kousek od mýtinky, kde probíhalo něco, co nikdy nechtěl vidět.

Veverák se div opět nezadusil ořechem, vyflusl jej ven a s očima ve velikosti golfových míčků koukal na letící ořech. Zbytky této pochutiny pro veverky trefily Melzarovu matku do jisté zadní partie, která k nim byla nejblíže. Otočila se jejich směrem, přeměřuje si syna I veverku pohledem plným nenávisti. Nesnášela když jí někdo rušil od práce, ať už to byl Melzarův otec, který si myslel, že přestane být děvkou, když si jí vezme a nebo její nechtěný syn. Z hrdla se jí vydral zvuk podobný vypísknutí myši, pořádně veliké myši, která by mohla sežrat I menšího psa. Robinovi stačil jediný pohled na zlodějovu tvář, aby zjistil, že má veliký problém, a že tentokrát zašel příliš daleko. Mohl klidně ohýbat stejné ženy jako již zmíněný zloděj, ale nikdy neměl ani pomyslet na jeho matku. Ten jediný pohled mu stačil na to, aby se rozhodl co možná nejrychleji vyklidit pole. Nemohl si nevšimnout, že Melzar má u boku meč a byl si jist, že jím umí I vládnout. 

"Takže ON je otec mého bratra?" zeptal se zloděj své matky I Robina, který si už natahoval kalhoty nedbajíc na to, že Melzyho matka stále sedí na zemi nahá. Když ale tato slova zazněla z úst jeho kamaráda, tak se zastavil v polovině pohybu. Vyvalil na Melzara oči snažíc se nezblednout ještě víc než byl. Zrovna teď se mu nechtělo řešit, že de facto zlodějův otec. Ne, na něco takového teď neměl čas ani žaludek a hlavně se na to měl moc rád. Nechtěl riskovat, že by Melzymu přepunulo a pokusil se jej zabít jen kvůli takové maličkosti, jako bylo ojetí jeho matky. Naštěstí se do toho vložil Veverák s očima až na vrch hlavy.

"Tady je až moc věcí proti matce přírodě." Zaskučel jako raněný pes a sesunul se na zlodějovo rameno. Packami si zakryl obličej, aby nemusel koukat na jedinou osobu ženského pohlaví široko daleko. Ne, že by to nebyl zrovna krásný pohled, protože většina mužů, které tato žena obsloužila, si nestěžovalo, ale Melzar ani Veverák neměli na něco takového žaludek.

"Robine, vyklop to!" zavrčel na svého kamaráda z dětství. Ten pouze zavrtěl hlavou zvedajíc ruce v obraném gestu jakoby se chtěl bránit před neviditelným nepřítelem. Hlesl akorát: "Nejsem!" snažíc se vypadat, že je vše úplně v pořádku a on to má plně pod kontrolou. To se mu ale nemohlo podařit, když stál uprostřed lesa, svlečený do půl těla a před ním se tyčil o půl hlavy vyšší Melzar, se založenýma rukama na hrudi. Netvářil se zrovna nadšeně, ale ani naštvaně. Měl svůj obvyklí nezaujatý výraz, stejně jako pokaždé, když se dělo něco důležitého. Uměl se dobře ovládat, většinou, ale někdy přece jen zapomněl na rady, které mu vděčně poskytli jiní představitelé jeho řemesla. 

"Tady se nelže, holobrádku, tohle je můůůj les!" Ozval se z Melzarovo ramene veverčák, který nyní stál na zadních packách a rozpřahoval své pacičky, jakoby kouzlil nějaké kouzlo, zatímco mu lehce škubaly vousky. "A nikdo mi v něm lhát nebude!" Žena I s jejím milencem vyjeveně pozorovali zvířátko, které se na rameni naparovalo jako kohout na smetišti. Když se nic nedělo, zloděj, který veverákovi sloužil jako chodící stolička, stále naprosto nečinně postával s jeho nezaujatým výrazem, tak se zvířátko usadilo. Během ticha a uhýbání pohledem, což jako taktiku použil nachytaný pár, se Melzarovo matka konečně oblékla. Robin stále naprosto zaraženě stále přešlapoval z jedné nohy na druhou a nevypadal, že by se měl k odpovědi. Díky tomu zrzavému zvířátku došly nervy a rozkřičelo se, zatímco nebezpečně máchalo a poskakovalo na rameni dlouhovlasého muže, který nevypadal, že ho to nějak vyvádělo z míry. I když je pravda, že jeho vyvést z míry je skoro nadlidský úkol.

"DĚLEJ, ČLOVĚČE!" jeho hlas byl více pisklavý než bylo obvyklé. "NEMÁM NA TEBE CELÝ DEN! MÁM I JINÉ VĚCI NA PRÁCI!" Jakožto Strážce tohoto lesa, jak si rád přezdíval, tohle pronesl s tak velkým důrazem a důležitostí, že by se za to nemusel stydět ani král, který oznamuje zvýšení daní. "A to jen kvůli tomu, že tohle poleno," s tímhle praštil Melzara po hlavě. "Mi zničilo zásoby na zimu." Kdyby se zloděj namáhal pohlédnout na ten uječený výtvor přírody, zjistil by, že ho propaloval pohledem, ale takhle akorát pozoroval svého kamaráda, který si vyměnil jeden bezradný pohled s hnědovlasou ženou.

"To bylo omylem," ohradil se veverčákovi, který jen protočil svá tmavá očka a odfrkl si. "Jak jsem měl vědět, že v tom stromu bydlíš?" zeptal se, otáčejíc hlavu na zvířátko, které teď akorát sedělo na jeho rameni.

"Jsi v lese, tady je více stromů, než kolik dokáži napočítat," sice dokázal počítat akorát do tří, takže to moc těžké nebylo, ale je pravda, že Melzar na tom nebyl o moc lépe. "A ty si vybereš z té hromady stromů zrovna ten můj!" Založil si pacičky na stejný způsob jako jeho unikátní sedačka a naštvaně, jak to jen ta kulička chlupů dokázala, jej probodla pohledem.

"Byl to prostě omyl." muž pokrčil rameny, pozorujíc zvířátko, které nevypadalo, že jeho omluvu přijmulo.

"Díky tomu tvému omylu jsem bez zásob na zimu! Víš jak jsou zimy kruté, když měříš sotva dvě stopy?" Položil další otázku a když byl Melzar zabrán do debaty s tím chlupatým uzlíčkem, tak se toho rozhodl využít Robin, který si již navlékl svojí tuniku a pomalu se začal plížit ke stromům, mezi kterými by se ztratil. Byl to geniální plán, to bez pochyby, ale, bohužel, se lehce přepočítal a při jednom neopatrném kroku šlápl na malou větvičku, která hlasitě praskla, čímž k němu přilákala pozornost.