Přísahal by, že už tenhle ksicht někde viděl, ale nemohl si vzpomenout kde.
„Jinak proč? Já tady přece bydlel!" obořil se na mužíka.

„V tomhle lese?" ušklíbl se velitel. Prsty si prohrábl krátké hnědé vlasy. Chyběly mu jeho dlouhé kadeře, kterými se kdysi mohl tak pyšnit, ale souboje v aréně jsou hold souboje v aréně.

„Ne, ve vesnici." zavrčel nepříjemně Melzar. Jeho mozek stále nenačítal, kde už toho muže viděl, ale jisto jistě mohl přísahat, že to v žádné aréně nebylo.

„A co děláte tady, tohle je MŮJ les!" odvětil nepříjemně, neboť jej tento rozhovor již unavoval. Raději by seděl se svými kumpány u ohniště a popíjel s nimi nakradené pivo. Ale kvůli těmto tupcům se nemohl zúčastnit pitky, kterou mnohdy i vyhrál. Melzar pokrčil rameny.

„Procházíme." odvětil prostě, což byla i pravda.

„A to vám mám věřit?" muž nadzvedl obočí snažíc se jednu Melzymu nenatáhnout, aby z něj konečně něco dostal.

„Pro mě za mě si věř klidně i ve víly..." zamumlal Dean, plně neposlouchajíc debatu, jež se před ním odehrávala. Spíše se soustředil na své kreslící umění, které ryl nohou do hlíny, díky čemuž se muž před ním zapřisáhl, že další dva tupce, kteří sem vlezou, pověsí na strom jako výstrahu na odlákání nechtěných hostů. Už tak měl dostatek starostí, než nějaké přidrzlé přivandrovalce.
 „Zeptám se znova a naposledy," začal s povzdechem, mnouc si spánky v pokusu o utřídění myšlenek. „Kdo jste a co tady děláte?" a touto větou dal Melzarovi prostor, aby vylíčil vše, co jeho zdegenerovaná mysl byla zrovna v tu chvíli nabídnout. Tudíž jejich lapitel byl nucen poslechnout si neuvěřitelný příběh o hrdinném rytíři a jeho věrném oslu Deanovi, kteří jeli na hrdinnou výpravu za záchranou lapené panny ve věži. Ovšem, když tam dorazili, zjistili, že se o pár staletí zpozdili a z princezny byla už pouze hromádka popela. Během toho, co uvnitř truchlili nad ztrátou té drahé ženy, jim někdo zvenčí ukradl koně a zásoby, nechávaje je napospas krutému osudu, který je zavedl až do těchto hlubin lesa, kde je lapili tito zelení šašci. Dean celou dobu kýval hlavou, až se bál, že si s krkem něco udělá a pomalu završoval své dílo, které znázorňovalo ženu, která měla dost pofidérně zvednuté ruce, jakoby byla ochrnuta.

„A co kdybys nám řekl něco ty, ty leprikóne!" ozval se Dean na vůdce zbojníků. Ten pouze zarytě mlčel jakoby si urovnával myšlenky o všem, co slyšel. „I moje matka je ukecanější a to už je pěknou řádku let pod zemí..."

„To má někdo štěstí..." zavrčel sotva slyšitelně Melzar, který by nejraději viděl svou matku hned vedle svého hrobu na hřbitově. Podíval se nahoru na muže, co je věznil a konečně mu došlo, kde ten zpropadený ksicht už viděl. Vytřeštil na muže oči a skoro nevěřícně vydechl: „Robine?" Oslovený se podíval na Deana a poté na Melzyho a pak zase na toho prvního.

„My se známe?" zeptal se nedůvěřivě, protože takové chlápka by si určitě pamatoval. Netvrdil o sobě, že má zrovna dobrou paměť na obličeje, ale takový zjev se nezapomíná. Melzar přikývl.
„Jsem Melzar. Snad si na mě vzpomínáš?" usmál se, co nejmileji to šlo v dané situaci. Úsměv to byl opravdu hraný, ale i tak zahřál Robina trochu u chladného srdce, které nejraději dával nejedné zbojnici na jednu noc.
„Ten je po smrti." ucedil nevrle prohlížejíc si dva kašpary, kteří si z něj dělali srandu. Nevěřil tomu, že by se jeho přítel z dětství jen tak objevil v jeho lese, když už měl být pár let po smrti. I když červík pochybnosti hlodal. Nikdo přece nenašel jeho tělo. Nikde se neříkalo, že by byl pověšen zloděj se jménem Melzar, ale i tak byl pro všechny obyvatele tohohle zapadákova mrtvý. Melzar se ušklíbl. 

„Tak to jsem potom vstal z mrtvých."

„Jak ti mám věřit?" rozmáchl rukama bezradný Robin. Na jednu stranu byl i celkem rád, že se tu asi objevil jediný člověk, kterého nazýval svým kamarádem, ale na druhou stranu nechtěl nějakému hloupému vtipálkovi skočit na lep.

„To mě nepoznáváš?" zeptal se jej zloděj, kterému až poté došlo, že se viděli naposledy, když byly oba čerstvě dospělí. Za tu dobu se oba dost změnili. Pár jizev přibilo a s nimi vlasy a vousy, ale také i pár kil ubilo. Robin zavrtěl hlavou a i nadále si prohlížel každý kousek cizincovi tváře. Matně si vybavoval obrázek svého zlodějského kamaráda ze dne, kdy opustil vesnici a snažil se jej porovnat s tím obličejem, co viděl teď. Hledal nějaký bod, který by mu pomohl. Nakonec si vzpomněl na drobnou jizvu, jež by měla hyzdit Melzarovo levé předloktí od jeho prvního nezdařeného pokusu uloupit jednomu obchodníkovi cukrovou homoly. Přišlo mu divné cizího muže žádat o to aby mu ukázal ruce, a tak přikročil k jistější věci.

„Pokud jsi to DOOPRAVDY ty, tak mi řekni něco, co víme jen my dva." řekl vážně a v duchu se radoval jako malé děcko. Pokud dostane jasnou odpověď, tak bude mít zpátky ztraceného kamaráda, kterého už tolik let postrádal. Chyběli mu jejich zlodějské výpravy na jarmark i to jak spolu navštěvovali hospody a nevěstince, kde propíjeli nakradené peníze. Nechtěl být stále ten vzorňák, který by měl jít všem příkladem, protože to prostě nebyl jeho styl života. On si potřeboval někam vyrazit a zpít se do němoty. Ráno poblít nohy váženýmu občanovi města a večer jít zase na novo. Nechtěl být jen schovaný v lese a čekat až si nějaký zbojník přivede hezkou ženušku, kterou se mu díky jeho vzhledu pořadí lehce zviklat. Prostě potřeboval prostor. A ten už tolik let neměl. 

„Pamatuješ, jak jsme ukradli na tržnici ty cukrové homole? Snědli jsme je všechny. Ještě teď se mi při té vzpomínce dělá špatně. Blili jsme celé odpoledne do keřů podél cest." ušklíbl se zloděj při vzpomínce na ty bezstarostné časy. „Ale nejhorší bylo když se mi podařilo štípnout ty prsteny. Jeden jsme stačili prochlastat, ale ten druhej si musel vrátit. Protože tě tížilo svědomí. To je ta tvoje ušlechtilost." Dean se debilně uchechtl, protože ta představa byla na něj moc. A navíc alkohol z jeho organismu ještě úplně nevyprchal.

„Proboha, co tady děláš?" zeptal se Robin, který nakonec zlodějovi uvěřil a při té vzpomínce na ty staré časy se mu na tváři objevil slabý úsměv, který se ale okamžitě vytratil. Melzarovi se v krku udělal knedlík, ani jemu samotnému se nechtělo věřit to, co se právě chystal říct.

„Já...Já přišel navštívit matku." jakmile tohle dořekl, tak se z Deanovo hrdla vydralo něco, co se podobalo smíchu a upřímně se mu ani nedivil, ale nemohl si dovolit, aby tady začal plácat to, co jej napadne. Stále tu byly věci, které ani Robin nemusel vědět, tudíž, jakmile si všiml, že se jeho kamarád chystá něco dodat, tak k němu přešel a rukou mu překryl ústa.

„Drž hubu." sykl co nejtišeji k Deanovi, který akorát něco zahuhlal v odpověď, ale když zjistil, že mu zloděj zřejmě nerozuměl, tak se pokusil osvobodit. Oblízl mu ruku, doufaje, že jej pustí, ale Melzy nehnul ani brvou, i když měl sto chutí jeho společníka zrovna něčím přetáhnout. To si rozmyslel, když se Dean rozhodl mlčet. S co nejvíc nuceným, ale tak často využívaným, úsměvem se otočil na Robina.
„Ještě něco potřebuješ?" zeptal se, doufajíc, že by je ze staré známosti už mohl pustit. K jeho zklamání Hood pokývl hlavou.

„Co jste dělali v mém lese?" zeptal se opětovně vůdce zbojníků a vzápětí ještě dodal: „Ušetři mě toho, že jste byli na procházce."
„Ty máš důvod mně nevěřit?" zeptal se naoko uraženě Melzar a muž naproti němu pokývl hlavou.

„Tobě se dá věřit asi tak jako zvěstím, že je mor neškodný." odvětil naprosto v klidu a Melzar cítil na dlani, jak se Dean zašklebil.

„Fajn." s povzdechem sklopil hlavu, aby si utřídil myšlenky.

„Utekl jsem od matky."

„Ano, to vím." kývl hlavou a zloději se hlavou honilo, jak se rychle noviny šíří i do takového zapadlého místa.

„Tak proč chceš pravdu?!" vyjekl rozladěný zloděj, který nechápal kam tento rozhovor směřuje. Nechtělo se mu bavit o rocích, které strávil mimo svou rodnou vesnici a už vůbec se s tím svěřovat rovnou Robinovi, který byl vždycky ten věrohodnější.

„Hmmmopph!" zahulal Dean snažíc se vymanit z Melzyho sevření, které ale bylo tak křečovité, že jej nemohla prolomit ani jeho matka. Když jej ale jeho společník praštil do ruky, tak jej přece jen pustil. „Mám pocit, že on měl na mysli to, před pár lety a ne teď..." zaskučel vybíhajíc ze stanu jakoby se za ním řítila smečka hladových vlků. Melzar za ním koukal. Byl rád, že on už takhle nedopadá, protože s pitím skončil.

„Utekl jsem i teď." prohodil ke svému dávnému kamarádovi.

„A řekla ti tvá matka o tvém bratrovi?" pokývl hlavou vůdce zbojníků užívajíc si Melzarův nechápavý pohled. „Měla ti říct o tom, že se ti narodil mladší bratr." dodal, když nechápavý pohled jeho kamaráda z dětství trval nějak dlouho. 

„A-a- a kdy?" vykoktal zloděj ohromeně. Cítil se, jakoby do něj uhodil blesk. Nechtěl věřit tomu, že má bratra o kterém celé ty roky, co trávil na ulici, nevěděl. Zároveň byl rád, že není sám, ale také ho štvalo, že mu o tom matka neřekla když u ní byl. Myslel si, že pověsila svoji ohavnou živnost na hřebík, ale ona zatím stále prodávala svoje tělo.

„Několik měsíců po tom, co jsi utekl. A mimochodem, vydal se tě hledat." odvětil prostě Robin. Melzar se div nezajíkl. On sám byl sotva víc než chlapec, když utekl od matky. Jeho jedinou výhodou bylo, že uměl krást, ale jeho bratr byl možná ještě mladší když se vypařil s domova. Bodlo ho u srdce, že možná někde kvůli němu ležel ve škarpě.
„Můžeš nás pustit?" zeptal se nejistě Robina, který si prohlížel jednu z map na stole nedávajíc najevo, že je s ním zloděj stále ještě ve stanu. Ve skutečnosti se ani tolik nesoustředil na mapu, ale na své myšlenky týkající se jedné z mladých a hezkých dcer postaršího zbojníka. V hlavě si přehrával jejich obrázky a přemítal nad tím, kterou z nich by mohl dnešní noc zatáhnout k sobě do stanu. Takže když na něj Melzar promluvil, tak sebou trhl, ale rázně zavrtěl hlavou.

„Nemůžu riskovat, že řeknete o naší poloze, i když jsi to ty. Jak mám věřit jemu?" ukázal na Deana, který se snažil vykroutit zbojníkům, kteří jej táhli zpátky do stanu. Do toho pořád dokola řval, že spáchá genocidu leprikonů a snažil se své věznitele aspoň nakopnout.
„Vymlátím mu to z hlavy." prohodil jen tak Melzar, který věděl, že tohle má na jeho kamaráda vždy nějaký účinek.
„COŽE?!" přestal se vzpouzet a pouze koukal na zloděje jako na deseti hlavou saň. „CO JSEM ZASE UDĚLAL?!" Robin po boku zloděje pokývl svým bojovníkům. Ty pustili Deana a odešli si po svém.

„Právě, že nic. To je ten problém." odvětil Melzar a jeho druh na něj nechápavě pohlédl a uvažoval, zda si z něj náhodou nedělá srandu.

„To je spíše dobře, ne?" zeptal se jej, netušíc, kde vlastně ten problém je. Ovšem zavrcení hlavy tmavovlasého ho vytočilo, jelikož problém byl opětovně na jeho straně, možná i oprávněně, ale stále mu nebylo řečeno, co vlastně udělal špatně. „Jak to?! Když něco, nebo někoho udělám, tak je problém, ale když jsem naprosto v klidu, tak máš zase problém?!" Robin, poslouchajíc debatu jeho nechtěných hostů, si zmoženě promnul spánky, představujíc si, jaká odměna jej večer bude čekat v podobě nějaké slečny, kterou obalamutí na jedno rychlé sblížení. Melzar se chystal odpovědět, ale Dean pokračoval ve svém vylévání srdíčka. „Víš co? Ani ten důvod nechci slyšet. Já jdu pryč!" s tímhle se na patě otočil a vydal se ven ze stanu. Zloděj si s jeho kamarádem vyměnili pohledy, které jasně říkali, že ani jeden z nich právě netušil, co se třetímu muži honilo hlavou, či co vůbec měl tento výstup znamenat. 

  „Dejte ty meče ode mě, nebo přísahám na hrob své sestry, že vám ty meče narvu do prdele!" ozval se Deanovo hlas, ale ani jeden z dua neměl odvahu se jít podívat, co se tam vlastně dělo. Robin nepřítomně pozoroval mapu, uvažujíc, s kým se to vlastně jeho kamarád přátelil, zatímco Melzar litoval mužů, jenž měli v plánu jeho společníka zadržet, jelikož, jak se nejednou přesvědčil, tak Dean své výhrůžky plní. Občas až strašidelně doslova. „Jílcem napřed!" dodal drakobijec, zatímco velitel družiny si povzdechl, smotal mapu, kterou odsunul na stranu stolu a po té se otočil směrem, kde se domníval, že jeho muži drželi toho prapodivného mužíka s agresivními sklony.

„Pusťte ho, je neškodný!" řekl Robin, neodvažujíc se vůbec podívat se, co se venku dělo, spíše tak nějak nerozhodně postával před vchodem, uvažujíc, jak moc je moudré je vylézt ven, ovšem rána, jenž se ozvala, jakmile pronesl to osudové slovo: 'Neškodný' jej usvědčila, že udělal dobře, že nevylezl. Dle zvuku usuzoval, že Dean venku nakopl pravděpodobně nějaký dřevěný kbelík, který obsahoval něco železného, vzhledem k tomu, jaké řinčení se chvíli po nakopnutí ozvalo. 

„O jednoho blbečka míň..." zamumlal si pro sebe Melzar, který možná nezněl až tak kamarádsky, jak by měl. Byly dny kdy by se bez Deana nejraději obešel, ale také dny, kdy jej potřeboval jako svou největší oporu a dobrou návnadu.