No tak zbytek asi není moc zajímavej ale tak stručně: Abych nevypadala, že jen tak, po mávnutí kouzelnýho proutku se mi rýsují svaly, jsem se přihlásila na házenou. Za ty čtyři roky jsem se z mini klubu dostala do český ligy, do německý Bundesligy a do Švédska, takže učení jsem přesunula na videohovory se Starkem a Bannerem. Jinak ještě chodim na gympl a rozhoduju se, jestli půjdu na jadernou fyziku, meteorologii nebo hydrologii. Jo k tý házený. V létě jedu s nároďákem na olympiádu. V osmnácti jsem nejvíc obdivovanou hráčkou světa (ego lv. MAX No. 2)a učim svůj styl hlavně tady v Čechách. S Kryštofem pořád chodím, ale i on je vrcholovej sportovec. Hraje florbal. A shodou okolností hraje taky ve Švédsku a taky jede na olympiádu. Teď mám od učení chvíli pokoj. Naštěstí Stark pochopil, že je olympiáda důležitá, a že se taková možnost neodmítá (já mám dojem,že to do něj Bruce natlouk).
* * *
Vyhráli jsme! My jsme vyhráli! Mám doma zlato z opympiády! Jenže musím skončit. Stark chce abych se plně věnovala studiu.

Už jsme zbyli jen dva. Já a jeden pošahanej Amík. Stejně jsem nejlepší, tak nevim, proč bych se nemohla věnovat házený. Je to skvělá fyzická průprava a zas mi to nezabírá tolik času. A učit se můžu vždycky.

Já mám akorát strach, aby nenastal čas vylepšení. Každopádně se na rozkaz letim cournout na týden do New Yorku.

Přiletěla jsem dopoledne, ale na letišti nikdo nebyl. Ještě že existujou taxíky. K A-toweru přijíždim asi po hodině jízdy. A to dneska na silnicích pomalu nikdo nebyl. Po prohlídce u vchodu jsem puštěna dovnitř.

„Přeji příjemný den Jarve. Kde najdu Starka?"
„I tobě, Teri" ozval se Jarvis „Pan Stark tě očekavá na patře pro hosty. Čeká tam na tebe malé překvapení."

No tak to se těšim co Tony zase vymyslel. Nicméně nastupuji do výtahu a mačkám tlačítko s číslem patra, kde jsem očekávána. Když se otevřou dveře, jasně slyším dva ženské hlasy, jak spolu mluví v češtině. Kromě mě a Starka tu česky nikdo nemluví, takže je to jasný. Přiletěly Týnuš a Aneška! Vystřelim z výtahu jako namydlenej blesk. Jsou ke mně zády, takže ještě nezjistily, že tu sem. Co nejtišeji jsem se k nim připlížila a vybafla na ně.

Pak jsme si celej den povídali. (Jop. Rok jsme se neviděli, tak jsme si to museli nějak vynahradit.) Večer jsme si skočili do restauračky, jen škoda, že jsme si nemohly dát třeba vínko.

Dneska je to ňáký krátký. No co, ale o ty čtyři roky jsem se posunout musela. Tak snad se vám kapča páčí, dík za přečtení, případně za hvězdičky či komentář a

Pápá. Vaše ~Janča~