Jak dlouho už to vlastně bylo, co spatřil něco jiného než tmu?

Ani si už nepamatoval, co to vůbec je 'slunce', jediné, co znal byla tma, chlad a samota. Kdysi mu někdo říkal, že jakmile někdo upadne do tmy, bude následovat světlo na konci tunelu a pak?

Konec.

Finish.

Prostě pápá.

Problém ale byl, to světlo nikde nebylo. Zatímco na něj čekal, pokoušel se zabavit. Vymyslel si kamaráda, se kterým hrál fotbal s neexistujícím míčem, pexeso, na schovávanou, ve které byl hodně špatný a také zkoušel pantomimu.

Ve finále ale stejně skončil na zádech a jen koukal do té tmy. Ležel, nemyslel, jen koukal do tmy a tajemné světlo nikde nebylo.

Až jednoho dne...

Promnul si oči. Přestože byla modrá záře slabá a jemná, bylo to něco nového. Proto ho to tak oslepilo.

Možná právě tohle bylo to světlo, na které tak dlouho čekal. Možná ne tak dlouho, nebo příliš dlouho, nedokázal říct. Čas zde stál.

Pohledem brouzdal tou prázdnotou, ani se neobtěžoval zvedat. Na co taky?

Jeho hlava se stále dokázala otáčet a očima taky uměl pohybovat. Až se divil, že na něco takového nezapomněl. Na pohyb.

Byl schopen spatřit zdroj toho tajemného světa, kterým byla podivná koule modré energie a tři tajemné obrazovky plné různých dat.

O čem? To nedokázal říct jasně. Pro něj to byla snůška znaků a čísel postrádajících smysl.

A tajemná koule si vše pohlížela.

Sledoval kouli, mlčel.

Koule mlčela, všímala si svých obrazovek.

Mrtvé ticho.

Zdálo se mu to jako věčnost. Jen se válel na zádech, sledoval tu věc a věc se poklidně vznášela a cosi zkoumala. Bylo tam ticho, veliké ticho.

Usoudil nakonec, že koule je jen výplod jeho fantasie. Neexistující věc, nový kamarád. Nebo to možná byl posel, který ho odvede z téhle nudné tmy.

Pokusil se promluvit, překvapilo ho ale, že nebyl schopen najít slova. Ani hlásku nemohl vydat.

*Srdeční tep v normě. Mozková aktivita minimální. Úplné zotavení jednotky odhadem hodina*

Monotónní, a přesto jemný hlas zněl tou tmou, ozářenou jen slabou modrou září. Ale ten hlas byl příliš reálný. Alespoň by nedokázal něco takového vymyslet.

Posadil se, tedy něco ho donutilo se posadit.

Prohlížel si ruce, skoro až zapomněl, že nějaké má.

*Poškození paměti příliš veliké. Nejsem schopen vytvořit zálohu*

Cosi ho donutilo vstát. Byl zmatený, ale s jistotou mohl říci, že jeho tělo někdo kontroloval. Cítil se jako ta-ta věc na provázcích, jak s nimi lidé baví jiné lidi.

*Zotavení jednotky přerušeno. Aktivuji S-O-S*

Jemná modrá záře přešla do jemné rudé. Celé jeho tělo, které se doposud válelo uprostřed ničeho se pohnulo.

Jeho dech se zrychlil, nohy v tu chvíli spustili rychlý a hladký pohyb. Vzpomínal si.

Tomuhle se říkalo 'běh'. To se používalo na dlouhé vzdálenosti nebo při útěku.

Ale útěku před čím?

Jeho hruď se zvedala v rytmu sjednoceném s během.

Z ničeho nic nuceně provedl jakýsi pohyb, při kterém se odrazil a dopadl.

Skok! Ano byl si jistý, že tomu se říkalo právě 'skok' a to druhé bylo nejspíš 'dopad'.

*S-O-S aktivní. Prosím snižte mozkovou aktivitu*

'Co se to děje? Kde to sakra jsem?! A kdo to pořád mluví?!'

Další skok, tentokrát to byl dlouhý pád a dopad otřásl jeho tělem. Koule energie sledovala obrazovky a nové se začaly formovat, napojené na základní.

*Chyba – systém není schopen vypočítat vzdálenost bezpečného místa*

'O čem to ta věc pořád žvaní? A co se to děje s mým tělem?!'

Tolik otázek mu kolovalo hlavou, až to ho úplně pohlcovalo. Panikařil.

*Varování! Zvýšená mozková aktivita může vážně narušit S-O-S *

Varovala koule, když spatřila čísla na jedné z obrazovek rapidně stoupat.

Neposlechl. Trhnul rukou a červená záře se v tu chvíli změnila zpět na modrou.

*Spojení přerušeno*

Vyjekl, nohy se mu zamotaly a díky tomu se rozplácl na tvrdém povrchu jako palačinka.

Cítil bolest. Velkou bolest. Nejspíš mu i tekla krev. Možná měl i něco zlomeného. Nebo byl mrtvý.

I když podle toho, jak silně bolest cítil musel být určitě naživu.

*Navázání S-O-S neúspěšné. V cestě stojí lidský faktor *

Bolest se mu zdála intenzivní, zvláště, když jeho tělo bylo doposud otupělé. Cítil chlad, ale taky teplo proudící tekutiny uvnitř svého těla. Popadal dech a v hrudi mu zběsile tlouklo srdce. Kdy naposledy se takto cítil? Nedokázal si vzpomenout na nic.

Temnota byla pryč, stejně tak I tajemná koule, kterou doposud viděl.

Místo toho viděl rozmazaný chaos barev, fleků a slyšel podivné zvuky, kterým nerozuměl.

*Gratuluji Operátore. Úspěšně jste se probudil z kómatu. Dle mých výpočtů nás nyní zajmou a rozeberou jednotku na kusy*

Ve změti těch zvuků k němu někdo promluvil. Zmateně se rozhlížel, pokoušel se vyhrabat na nohy, ale ty odmítaly poslouchat.

Pokusil se alespoň zaostřit zrak a v tom chaosu fleků a barev stihl spatřit podivné siluety, než ho někdo popadl a odtáhl pryč.

<------------------------------------------------------------------------------->

Zrak se mu vracel a díky tomu si mohl všimnout kde se nacházel. Nohy i ruce ho bolely, nejspíš z toho náhlého pohybu předtím. Ale hlavně-jak se má vůbec pohybovat?

Vzpomínal si na pohyb nohou a rukou, ale nebyl schopný ho napodobit. Proto se postavil na všechny čtyři, nejistě se třásl.

Byl zavřený kdesi v nějaké bílé kostce bez ničeho. Jen bílé stěny ho obklopovaly.

Pokusil se udělat další krok, oklepal se, kýchnul. Vzduch zde byl chladný a kyselý, až z toho měl žaludek na vodě.

Raději vzdal veškerou snahu o pohyb a posadil se, zády se opřel o chladnou bílou stěnu. Oči ho pálily, proto si je promnul, ale pálení neustávalo.

*Zrakové systémy plně obnoveny*

Zavrčel a ohnal se rukou po tom hlasu. Byl tam sám, ale kdo to k němu mluvil?

*Mozková aktivita se zdá být v primitivní fázi. Jsem nucen urychlit proces růstu*

Zmateně se rozhlížel okolo sebe. Nikdo tam nebyl, ale určitě něco slyšel. Odkud to jenom šlo?

Náhle vyjekl, když mu hlavou projela bolest. Chytil se za ní, svalil se bokem na zem, kde se stočil do klubka a bolestí kňučel.

Jeho utrpení netrvalo dlouho a když bolest pominula, jako by se nad jeho hlavou žárovka rozsvítila.

Posadil se, oči si promnul, znovu se rozhlédl. Nepamatoval si, kdo je, kde je, proč tu je nebo co je zač. Už ho nebavilo dívat se na bílou stěnu, proto pozvedl své dlaně a zkoumal je. Každý sebemenší pohyb jeho prstů ho uklidňoval. Vše do sebe tak hezky zapadalo a fungovalo.

Poté si opatrně sáhl na své tváře. Jemná kůže na dotek, podivné tvary, jak asi jeho tvář vypadá?

Jeho prsty stoupaly vzhůru, až narazily na načechrané krátké vlasy příjemné na dotek.

*Když už jste při smyslech Operátore- *

"Kdo sakra-"

Ustrnul. Chytil se za pusu. Zdálo se mu to? Opravdu právě teď promluvil?!

Ale tajemný hlas zněl úplně jinak, proto mohl jedině usoudit, že to byl opravdu jeho vlastní hlas.

"Já...mlu-mlu-"

Povzdechl si. Zkusil to znovu, ale jeho řeč se dosti sekala a nedokázal najít ta správná slova.

Celkově byla jeho hlava jeden velký chaos. Jako pokoj puberťáka, ve kterém ani jeho matka není schopná využít svou temnou magii.

Pokusil se alespoň odreagovat, uklidnit se. Proto začal zkoumat, co to měl na sobě. Pevný a velmi pohodlný oblek bílé barvy pokrytým hexagony.

Prsty zkoumal příjemnou látku, přemýšlel odkud se to asi vzalo.

'Možná ten hlas to bude vědět?'

Povzdechl si. Nejspíš to je jen výplod jeho fantazie, ale za pokus to stálo.

"H-hej..."

Pohladil si krk. Stále si nezvykl na svůj vlastní hlas, a brnění v krku, když mluvil mu přišlo sakra divné.

"H-hej...t-ty-"

Ticho.

"H-hej ty...hlase.."

Ticho.

Nadechl se, vydechl. Ústa se mu zaplnila odporně kyselým vzduchem, který byl překvapivě dýchatelný. Alespoň se tomu jeho tělo nebránilo.

"V-Vím, že tu si. Hlase. Hej," zavrčel frustrovaně, slova mu stále dělala problémy.

*Mluvíte ke mně Operátore? *

"Jo m-mluv-ím s tebou,"

Rozhlížel se, ale nikde nikdo nebyl. Jako by ten hlas byl v jeho hlavě. Že by si ho vymyslel?

"P-oč mi ta-k říkáš?" vykoktal.

'A hlavně kde to vůbec jsem? Kdo jsem? Jak jsem se sem dostal?'

*Vaše paměť byla těžce poškozená. Kvůli náhlému přesunu jednotky jsem nebyl schopen vytvořit zálohu*

Už se mu chystal něco říci, ale hlas byl rychlejší.

*Byl jsem naprogramován abych společnou schránku bral jako 'jednotku' a hlavní kontrolní jednotku jako 'Operátora'*

"T-takže-" nadechl se, "tak-že jsi...ah to – e m-oc slo-složité," povzdechl si frustrovaně.

*Jsem počíta-*

"To-u-ž sta-í."

Tiše si povzdechl, kolena si přitáhl k hrudi, hlavu sklonil. Bolelo ho celé tělo a hlava nejvíce. V břiše mu kručelo, v ústech měl sucho.

Až na hlas neměl nikoho. Jen sebe a čtyři bílé stěny.

Zavřel své oči, čekal až se bude něco dít.

Bolest náhle odplula s vlnou prapodivné melodii. Nedokázal odolat a pokoušel se ten zvuk napodobit.

Srdéčko mu poskočilo a úsměv se rozzářil na jeho tváři, jak se soustředil jen na ten zvuk.

"Hlas-e? Co to-je?"

*Melodie obsažená v jedné ze složek. Tato má název 'Netrap se, buď šťastný*

"Je...nádherná..." povzdechl si s úsměvem a dále naslouchal té melodii, pobrukoval si. Všechen stres mizel, cítil se mnohem lépe než předtím. Neznal slova, ale to mu nevadilo.

Cítil se lehký, bezstarostný, prostě svůj.

*Zaznamenal jsem nával endorfinu. Srdeční tep v normě, dech se zklidňuje. Jak se cítíte Operátore? *

"Nev-ím o čem mlu-ví-š, ale l-épe," vydechl nadšeně. Vskutku jak se uklidnil, dokázal myslet mnohem lépe.

*To je dobré Operátore. Budu moci dále pokračovat bez rizika dalších poškození*

Zavřel obě oči, užíval si nával krásných pocitů a ta melodie nutila jeho ruce se podivně pohybovat. Užíval si to. Nevěděl sice kde to sakra je, nebo co s ním teď bude. Jediné, co existovalo byla chytlavá opakující se melodie 'Netrap se, buď šťastný'.

A taky divné šimrání v jeho mozku.

"Už je to hotové?"

Zeptal se po chvilce poslouchání. Jakmile si ale uvědomil, že už mluví skoro plynule, rozhodl se, že toho ihned využije.

*Systém byl spuštěn příliš brzy. Ještě jsem vše plně nenastavil*

"Aha. A už je to hotové?"

*Základní funkce jednotky už fungují. Je nutné nastavit dodatečné systémy*

"Jojo to je hezký. Už to máš hotové?"

Pohledem bloudil po nudné bílé stěně, hlas mlčel.

"Ale notááák já se nudím. Nemáš v rukávu nějaký udělátko, který by nás odsud dostalo?"

Hlas mlčel.
Otráveně si povzdechl, očima bloudil po stěnách. Najednou ho oči začaly pálit, proto si je promnul a zamžoural.

Prapodivné kruhy, které doteď neviděl, bloudily jeho zorným polem, až se zastavili na jednom místě, které zvýraznily jasnou tyrkysovou barvou.
Vypadalo to jako dveře. Jeho jediná cesta ven.

"Fajn. Když nechceš spolupracovat ty budižkničemu, dostanu nás odsud sám," prohlásil odhodlaně zatímco se hrabal na nohy.

Vychytal rovnováhu, zkusil udělat pár kroků, aby si na pohyb zvykl.

Když ale sebral dost odhodlání, nadechl se, vydechl. Připravil se.

*Operátore mohu se zeptat, co máte v plánu? *

"Dělám tvou práci a dostávám nás odsud," zazubil se. Měl jasný plán. Prostě dveře vyrazit.

*Dle výpočtů je šance úspěchu 0.000001*

"Ale ta šance tam pořád je."

Zatnul zuby, nastavil rameno, odrazil se. Dal do toho hodně sil, co jen dokázal na tak krátkou vzdálenost nabrat.

Už se chystal na náraz. Byla to otázka vteřin.

Stěna se náhle odsunula.
Vyjekl, když mu do cesty přišla stěna šedá.

Nestihl zpomalit a rozplácl se o chladnou šedou zeď.

Jakmile se vzpamatoval ze šoku, odsunul se od zdi, oklepal se.

"Ha! Kde jsou teď ty tvoje výpočty! Au..."

Pohladil si bolavé rameno. Cosi spatřil v zorném poli. Veškerá barva se v tu chvíli vytratila z jeho kůže, nervózně se zasmál, ustoupil.

"H-hej...já se nepokoušel o útěk..v-vůbec ne...."

Jak ustupoval, zády do někoho narazil. Ohlédl se, vyjekl a uskočil.

Vysoký tvor na úzkých pokřivených nohách v pevné zbroji těžce vydechl, přistoupil blíže k němu. Mohl mít takový 2 metry na výšku. Oproti němu byl mladík skoro mravencem.

Další stejný tvor přistoupil blíže, jejich hlavy připomínaly klobouky hub osazené několika páry malých oček, které mrkaly skrze těžkou přilbu na mladíka.

Ohlédl se přes rameno, další dva tvorové přistoupili k němu, obklíčili ho.

Na vše dohlížel tvor další.

Výškou mohl mít přes 2 metry, kůži v tmavě zelených barvách. Štíhlé tělo zakrývala kombinéza v tmavých barvách se čtyřmi rukávy, které se táhly po štíhlých chapadlech za jeho zády.

Čtyři oči světle zelené barvy sledovaly mladíka dosti nečitelným pohledem.



"Shiraka kara sa na leisera!"

Vyštěkl zelený tvor. Houbové hlavy pokývaly. Jedna vytáhl dva kovové náramky z vesty, další popadl mladíka za ruce.

"Hej hej hej co to děláte?"

Začínal lehce panikařit, když mu nasadili náramky, jejichž obvod se rozzářil a oba se k sobě v tu ránu přilepili a držely tak jeho ruce u sebe.

Tím to ale neskončilo.

Ucítil pevný stisk na ramenech, okolo krku mu nasadili pevný chladný obojek.

"Lori shala ki dra!"

Zavelel zelený tvor. Stráže do mladíka strčili, aby ho donutili k pohybu. Sotva popadl dech, ale přesto udělal krok vpřed a následoval zeleného tvora.

'Nemohl bys něco udělat? Třeba zasáhnout? Udělat něco cool?'

Zanadával si ve své hlavě.

Dočkal se jenom další bolesti.

Zavrávoral, ale tvorové ho hned popadli a donutili pokračovat v kroku.

'Co si sakra udělal?!'

*Nainstaloval rychlokurz zdejší řeči Operátore*

"Cože?!"

Vyjekl překvapením. Jeho hlas se rozléhal dlouhou šedivou chodbou s umělým osvětlením a vytvářel i lehkou ozvěnu. Tvorové se v tu chvíli zarazili a upřeli na něj své pohledy.

"Kdo z vás to řekl?"

Zeptal se vysoký zelený tvor. Strážní se podívali jeden na druhého, ani jeden z nich to neřekl.

Mladík se zmateně podíval na strážné okolo sebe, nakonec se setkal s očima vysokého tvora.

"Asi se mi to zdálo. Pokračujeme,"

A jak zavelel, tak se strážní dali do pohybu.

'Takže...mi teď budou rozumět?'

*Pozitivní. Rychlokurz proběhl úspěšně a nyní je jednotka schopná bezproblémové komunikace*

Sotva tohle zaslechl, ušklíbl se. Jeho mozek vymyslel dokonalý plán. Takový, jakým by ty tvory úplně odrovnal a získal tak svobodu. Plán tak dokonalý, že i ten hlas v hlavě bude koukat, jak chytrý klučina to je.

"Zastavte!"

Jeho výkřik zastavil všechny tvory, překvapeně pohlédly na mladíka.

"Ha! Teď když mám vaši pozornost, tak poslouchejte pozorně! Jsem veeelmi nebezpečný a důležitý! Jestli mě okamžitě nepustíte, probudíte ve mě bestii, a to opravdu nechcete! Takže mi to koukejte sundat!"

Nastavil jim dlaně přilepené náramky k sobě. Strážní se na sebe podívali, poté na zeleného tvora. Ten si mladíka prohlédla, tleskl dvěma chapadly.

Obojek na mladíkově krku lehce zajiskřil a dal mu lehký šok, který ho dostal do kolen.

"Ta 'věc' mluví naší řečí...zajímavé..."

"Pane, co s ním máme dělat?"

Zelený tvor si mladíka stále prohlížel.

"Možná...nebude tak hloupá, jak jsme si mysleli. Popadněte ho a odveďte k radě. Nerad přicházím o pokusné králíky, ale co naděláme," rozhodil všemi čtyřmi chapadly.

Jeden houbák popadl poměrně hubeného mladíka a hodil si ho přes rameno jako pytel brambor.

"Jsem nebezpečný! Nesahejte na mě nebo-nebo vás otrávím svým jedovatým dechem!"

Pokusil se je varovat a máchal nohama ve vzduchu, dočkal se ale jen pobaveného smíchu.

*Dle mých výpočtů mělo dojít k tomuto scénáři na 99.9 %*

'Sklapni...prosím sklapni...'

Nesli ho temnou chodbou nějakou chvíli, než nastoupili do poměrně veliké šedé kostky.

Dveře se za nimi zavřely, kostka se dala do pohybu vzhůru.

"Takže...jak to teď bude? Nakladete do mě vajíčka a budete sledovat, jak ve mě rostou vaše děti?" Zeptal se lehce znuděně. Vzdal veškerou snahu o útěk a smířil se se svým osudem. Prozatím.

Dočkal se ale znechucené reakce všech přítomných.

"Kdo by sakra kladl vajíčka do jiných?" Zeptal se znechuceně zelený tvor.

Jeden ze strážných se ale toho chytil.

"Oh oh Blorgové generále! Ti prý kladou vajíčka do jiných tvorů!"

"Yuck Blorgové. Odporná to zvířata," znechuceně podotkl další strážný.

"Jo jsou šílení. Koho by napadlo vůbec si dávat záležet s takovým odporným hnusným způsobem množení," zavrtěl hlavou další strážný.

Mladík je poslouchal, jejich konverzaci si celkem vychutnával.

"Teda jste docela v poho. A to jsem se bál, že mě sežerete, nebo něco takového," uchechtl se.

"Lepší je do nich zanést spóry a nechat dětičky růst uvnitř," dodal další strážný dosti nadšeně.

V tu chvíli se jeho pohled na houbovité potvory změnil. Zbledl.

Kostka se naštěstí zastavila a přerušila tak jejich dost morbidní konverzaci.

Dveře se otevřely, strážní následovali zeleného chapadláka skrze bránu do další komory, kde je strážní oskenovali a pustili dál.

"Teda na bezpečnosti se tu vážně nešetří," podotkl mladík. Kroužky v jeho zorném poli zvýraznili několik částí, a ještě se u nich objevily popisky. Tohle se mu hodilo. Mohl z nudy koukat na kamení a tahle věcička by mu řekla, co je to za druh kamení.

Prošli ještě několika částmi těžce střežené budovy, než se ocitli na místě, které mu vyrazilo dech.

Gigantická hala prosklená od podlahy až po strop tmavým sklem. Prostor byl zdoben prapodivnou florou různých barev a velikostí. Některé rostliny se i plazily po vysokých sloupech podporujících vyšší patro a kde nebyl jejich bílý povrch propletený modrými světly zakrytý rostlinami, tam viselo mnoho holografických obrazovek promítajících podivné reklamy a pořady.

Celý ten gigantický prostor se jen hemžil tvory různých tvarů, velikostí, barev a druhů.

Bylo zde příliš mnoho, co nikdy v životě neviděl a pohledem hltal každičký detail. Nejvíce mu ale dech vyrazil pohled skrze vysoké pláty temných skel.

Pistáciová obloha byla ozářená dvěma zářivými koulemi – slunci, jejichž paprsky dopadaly na gigantické město táhnoucí se do neznáma, tvořené vysokými budovami, mezi jejichž vrcholky se proháněla vznášedla.

Mezi budovami rostlo nespočet rostlin, vysokých I krátkých, doslova to bujelo životem. Něco takového ještě nespatřil a tolik si přál jít blíže k oknům a zírat na to celé hodiny.

Procházeli davem tvorů a vskutku upoutal velikou pozornost. Ihned se o něm začalo šuškat a mluvit.

I když ho fascinoval nespočet druhů zde přítomných, nikde nespatřil nikoho, kdo by mu byl podobný. Třeba tu jen nejsou, třeba jsou tam dole. V tom....mraveništi.

"Fascinující že?"

Zelený tvor se přesunul na jeho úroveň, ušklíbl se.
"Hlavní město systému a naše pýcha - Ishara, neboli 'Poklad Života'. Jen je škoda, že si nebudeš moct užít tu krásu dole. Nejspíš tě rozeberou a prozkoumají, nebo tě vycvičí jako poslušného mazlíka," vysmíval se mu. A to se mu nelíbilo. To on se má smát a ne nějaký...Shrek se čtyřmi chapadly. Už se chystal na něj vyštěknout s nějakou narážkou, ale rozmyslel si to. Nebyo by moudré štourat teď do vosího hnízda.

Míjeli další prosklené prostory, do kterých bylo stěží vidět díky hodně potemnělému sklu. Ale něco tam přeci jen spatřil.

Pár zářivých modrých očí si prohlížel vyhublou pobledlou osobu bez jediné chybky na kůži, kulatou hlavu zdobilo hnízdo načechraných hnědých krátkých vlasů. Mohl by si je potom upravit.

Ale dokázal se na sebe usmát. Byl to on. Vskutku pohledný to čipera.
A jak mladý byl, určitě by nezabili někoho tak pohledného.

*Operátore. Objevil jsem zakódované složky. Přejete si složky odkódovat? *

'Jen do toho! Třeba budu umět něco cool!'

Cestovali snad věčnost, ale přeci jen dorazili. Ocitli se ve veliké místnosti, slabě ozářené zeleným světlem, které v pruzích proplétalo podlahu místnosti a v centru se stáčelo do tří kruhů.

Strážný, který doposud nesl mladíka na rameni, nyní vzal pytel masa a kůže a položil ho na zem. Poté ustoupil k ostatním. Jen Shrek s chapadly zůstával po boku mladého klučiny.

Kruhy začali zářit silněji a tři siluety se ze světla vynořily. Tři holografické projekce.

"Nejvyšší...přivedl jsem vám 'věc', kterou jsme zachytili." Zelený tvor poklekl.

"Věřím, že je více inteligentní než Blorg, ale inteligencí se jistě nevyrovná Skreijům. Chtěli jsme ho použít pro pitvu, ale jsem si jist, že s ním budete mít své plány."

Svou hlavu hluboce sklonil.

"Tohle je tedy ta bytost, která utekla z vaší těžce hlídané laboratoře?" Zahučel jeden ze tří hlasů.

"A utekl deseti jednotkám elitní městské stráže?" Zahučel hlas druhý.

"Mě to jako věc nepřijde. Je to dýchající živá bytost." Podotkl hlas třetí.

"Pche alespoň někdo to chápe," uchechtl se, ale fakt, že promluvil jejich jazykem všechny tři šokoval. Nahnuli se k sobě, cosi si šuškali. Mezitím zelenáč Shrek s chapadly probodával pohledem mladíka. Ten se jen usmál, pokoušel se ho vytočit a nejspíš se mu to i povedlo.

*Operátore prolomil jsem ochrannou bariéru složky. Přejete si nahrát data? *

'Teď ne.'

Postavy nyní věnovaly pozornost přítomným. Na něčem se už domluvili.

*Nahrávám data*

'Řekl jsem teď ne!'

"Fascinující. Tvor nám neznámý a umí tak bravurně mluvit naší řečí. Byla by škoda takového tvora použít, jako testovacího panáka."

"Měli bychom na něj dohlížet a pomoci mu najít jeho vlastní druh."

"Ovšem tento plán má jeden háček. Netušíme, co za podivný druh před námi nyní klečí. Pověz nám tvore, co jsi zač?"

Chystal se promluvit, místo toho sklonil hlavu a zavřel oči. Vypnul.

Nastalo ticho. Trapné ticho.

Jedna z postav se už chystala promluvit, když najednou zvedl hlavu a znovu otevřel své zářivé modré oči.

"Zatracený-" zarazil se hned jak si uvědomil, kde je.

"Ehm, jaká byla otázka?"

Pohlédl na všechny tři postavy.

"Ptali jsme se, co jsi zač tvore. Abychom...ti mohli pomoci najít tvůj domov." Zopakovala nejistě jedna ze tří postav.

Mladík se zamyslel. Usmál se a hrdě vzhlédl.

"Jsem člověk z galaktického systému Mléčná Dráha. Je mi 17 let a mé jméno je Kevin!" 


Pokračování příště! :3