Mnoho událostí snadno unikne očím i uším. Nespočet možných realit existuje v podvědomí, a přesto jsme svědky pouze jedné z mnoha.


-???-


Kapky deště dopadaly na listy tmavě fialové barvy, které jemně září v jemném stříbřitém světle dvou bělostných měsíců. Tento prapodivný les skládající se z vysokých nezvykle pokroucených stromů vytvářel skoro až tajemnou, a přesto poklidnou atmosféru. Mezi těmito kmeny stromů se šedivou kůrou poklidně plují prapodivní tvorečkové připomínající hravé světlušky, které tančí okolo modře zářících rostlinek tvořících zdejší trávu.

Byl to les věčné noci, alespoň takto ho mnozí znali. Po většinu roku zdejšího sektoru, který činil 500 dnů přesně zde vládla dvojice měsíců a jen na 30 dnů v tomto roce k planetě doputuje světlo nejbližší hvězdy.

V tento okamžik se rostliny uzavřou, tvorstvo odebere ke spánku a zdejší domorodci naleznou úkryt v podsvětí před nebezpečným slunečním zářením. Planeta též známá jako Lyra se nacházela v sektoru nejbližším k okraji galaxie na několik miliard světelných let. Byla to taková poslední zastávka dobrodruhů, kteří se pokoušeli dostat za hranice samotné galaxie a objevit taje vesmíru.

A přesto Lyra pomalu upadla v zapomnění, když se mnozí vraceli zklamaní. Co přesně se dobrodruhům stalo? Sami to nedokázali říci. Jako by jejich paměť byla smazána. A přesto Lyra začínala znovu ožívat díky událostem ve Velikém Neznámu.

Jediná a poměrně veliká hospoda se za posledních pár dnů zaplnila uprchlíky, kteří si snažili zachránit kůži před rychle rostoucí hrozbou naprostého ovládnutí.

Těžká a poměrně depresivní pomalá hudba hrála barem a krom srkání, cinkání a občasné konverzace uprchlíků byla hudba jediným zdrojem hlasitého zvuku v baru. Jejich rodiny...jak se jim asi daří?

A přátelé...zvládli to vůbec?

"Proč se tohle děje..." Drobný tvor, jehož tělo bylo pokryto srstí a až na žabí hlavu připomínal spíše opici vysedával u stolu na několika polštářích. Akorát se napil ze svého džbánu s černou tekutinou.

"Bohové nás za něco jistě trestají," povzdechl si tvor jenž s ním sdílel stůl. Vysoký, poměrně hubený, se třemi páry rukou zakončených dvěma prsty a oděn v bělostném rouchu. Svislé úzké oko vsazené do středu kuželovité hlavy zamrkalo a soustředilo se na svůj džbán.
"Bah! Bohové to, bohové tamto. Ať mi bohové olíznou pracky," odsekl naštvaný opico-žabák.
"Neměl bys o nich takto mluvit. Oni slyší, oni vidí," napomenul ho jeho společník u stolu.
"Kašlu na nějaké bohy! Kdyby existovali, jistě by nás nenechali v takové-takové hromadě bobků!"

Opicožabák začínal být poměrně podrážděný. Při svém útěku ztratil mnoho a teď tu trčí a sám neví, co se bude dít dál.
"Mama...je pravda, co říkají? Opravdu by násss Elisssandra tressstala za naše hříchy?"
Z rohu hospody se ozval hlásek dětský, trochu chraptící.
"Neboj ssse drahá. Elisssandra je velmi vřelá. Jissstě násss ochrání před tímto zlem."
Pohublá ještěranka hladila něžně hlavu ještěranky menší, obě měli poměrně jednoduché oblečení a jejich tělo bylo pokryto modrými šupinami.
"Neposlouchej jí skrčku. Bohové si můžou jít trhnout palcem," odsekl přes rameno žabák, načež po něm vyšší ještěranka vrhla dosti ostrý pohled.
"Ty sssi běž trhnout palcem," zasyčela na něj dosti podrážděně.
"Nebo co?" Žabák v tu chvíli postavil džbán zpět a prudce vstal.
"Tak se uklidníme ano?" přidal se lehce ozbrojený hmyzák, který seděl jen kousek od stolu opicožabáka. Hmyzák byl už tak dost vystresovaný ze všeho a hádka v baru bylo to poslední, o co stál.

"Bohové nás ochrání, pokud se k nim budeme modlit a prosit je o odpuštění," ozval se znovu jednooký tvor, který zavřel oko a těžce si povzdechl.
"Ts-bohové na nás kašlou! Vzpamatujte se vy-vy hlupáci!" pustil se do nich opicožabák.
"Nevěříme na bohy, ale jistě je někdo, kdo jistě pomůže," přidal se tvor hubený, s těžkou zbrojí a dvěma pistolemi v pouzdrech na hrudi. Jedna z jeho dvou válcovitých hlav porytá třema očima se podívala na hmyzáka, pak ještěranku, zatímco hlava druhá měla všechny tři oči upřené na opicožabákovi.

"Architekti."

Jak hlava zmínila to jméno, bar upadl v tichost a světlo i lehce probliklo. Opicožabák se znovu usadil, už neměl žádnou náladu se bavit s těmito hlupáky.
"Architekti? Není to ta ztracená rasa?"
"Slyšet já, že oni neexistovat."
"Oni existovat, být dobří v schovávání."

V baru se vskutku rozjela tichá debata na tohle téma. dveře tohoto podniku se náhle rozevřeli a dovnitř naběhl poměrně zmatený tvor. Vysoký panter v černých kalhotách a bez zakryté horní části těla, takže bylo jasně vidět jeho svalnatou postavu, jeho hruď místy pokrytá jizvami a na některých místech byl vidět drobný výstup implantátů.

Zmateně se rozhlédl po podniku, jako by jeho panteří oči něco, či někoho hledali.
"Hej. Jsme plní," ozval se barman, kterým byl červ o výšce jednoho a půl metru, jeho šest nožiček se akorát věnovalo utíráni skleniček a všech deset drobných očí po stranách široké hlavy se zahledělo na nově příchozího.
Panter ihned přistoupil k baru, pozvedl tlapy a začal jimi máchat ve vzduchu.
"No paráda. Tohle nám tu chybět. Umět někdo Pantersky?" zeptal se barman lehce otráveně všech v prostoru.
"My si myslíme, že je na to aplikace. Podíváme se," dvouhlavý tvor začal cosi hledat na svém tabletu.
"Umím jenom základy, asi to nebude stačit," pokrčil rameny hmyzák.
"Ať si trhne. Nenávidím Panterany," ozval se opicožabák.

"Je to ale nezvyklé. Myssslela jsssem sssi, že Panterané ovládají základy mezigalaktického jazyka," podotkla ještěranka.
"Sakra my to nemáme. A připojení tu je opravdu špatný," zanadával dvouhlavý tvor.
V tu chvíli pozvedla pohled postava zahalená pláštěm sedící v rohu baru. Tmavým chapadlem naznačila, ať si Panteran přisedne, což vysoký tvor ihned udělal.
Oči všech v baru se upřely na oba tvory v rohu. Někteří byli zvědaví, co asi budou řešit, jiní podezřívavě sledovali tajemnou osobu.


Jakmile se Panteran usadil, tvor zaplul svým chapadlem pod plášť a vytáhl z něj holografickou tabulku nasazenou kroužkem na chapadlu druhém. Cosi na tabulce začal vyhledávat, až otevřel aplikaci a do ní znovu něco naťukal.
Poté tabulku položil na stůl a z ní vyšel kužel modré záře. V kuželu se zachvěly dvě holografické ruce s okem nad nimi a ruce naznačili, co se tvor snažil říci.

Panteran pozvedl obě ruce a začal programu odpovídat. V holografickém oku se objevilo načítací kolečko a v tabulce se objevil přeložený text.

Takto spolu komunikovali nějakou chvíli a bar zůstal naprosto potichu.

Tvor se poté podíval na tabulku s úplným textem. Ještě se ho pro jistotu zeptal skrze program, jestli je to opravdu vše a Panteran pokýval hlavou.

"Rozumím. Dva lunární paprsky," zvolal tvor v plášti směrem k baru a barman začal vše chystat.
Poté se všechny čtyři oči tvora upřely na text. Co se dozvěděl od Panterana bylo...nanejvýš šokující a zároveň fascinující.


Cestovali jsem nějakou chvíli. Akorát jsme se rozloučili se svými přáteli, kteří se s námi podělili o zásoby. Měli jsme sebou na palubě kluka, člověka. Po setkání s přáteli se začal chovat divně. Snažili jsme se zjistit, co se mu stalo, ale odmítal nám to říct.

A tenhle kluk...ten člověk...to byl Kevin, že?


Jo byl. 


Co se dělo pak?


No tak jsme cestovali a zrovna jsme se dozvěděli ty zprávy o její výsosti. Původně jsme chtěli Kevina nechat zpátky na Ish'aře, jenže se bránil. Říkal nám, že tam za žádnou cenu nesmíme letět.


Nesmíte?


Ano ano tak nějak to říkal. Že prý měl divný sny a že se musíme vrátit na...ehm...místo předání.


Aha...a dál?


Je to vážně divný. Akorát jsme proplouvali okolo jedné z těch bran, co údajně patří těm no...Architektům. A z ničeho nic se začala otevírat!


Ote-počkat co?


Nevím, jestli se úplně otevírala. Prostě...*whoosh*, energie se začala hromadit v jejích okrajích a celý její prostor se zaplnil divnou plochou, skoro to vypadalo jako voda.


No a co bylo dál?


No to je právě to nejdivnější. Viděl jsem něco...něco tam uvnitř bylo! A pak se naše loď z ničeho nic začala rozpadat a než jsme se vzpamatovali, skončil jsem tady, uprostřed lesa.

Co ostatní?


Já-já nevím. Prostě zmizeli. Snažil jsem se jim vyslat signál, ale nikdo neodpověděl. Jsou...jsou pryč...


Zahalený tvor byl možná fascinovaný, ale čím více nad tím přemýšlel, tím více ho to znepokojovalo.
"Dva Lunární paprsky," oznámil barman, který akorát odložil dvě vysoké sklenice na podložku na baru, cosi naťukal do klávesnice a obě sklenice se přemístili na jejich stůl. Panteran na nic nečekal, sklenici ihned popadl a začal upíjet tmavě fialovou tekutinu s bělostnou pěnou na vrchu.


"Wow, ten si musel projít něčím fakt hrozným, takhle do sebe kopat něco tak silného," poznamenal opicožabák.
"Pověz nám příteli, co jsi se dozvěděl?" zeptal se jednooký tvor.
Chapadlák, který se doteď ukrýval pod pláštěm k němu natočil hlavu a všechny čtyři oči znepokojeně pohlédly na oba dva.
Mohou za to bohové? Jsou za tím vším nějaké jiné síly? Ale aby loď jen tak zmizela a i její posádka to...nedávalo smysl. A kam se poděl sakra ten kluk?


Když si jen vzpomněl na to jméno a na tu drzou tvář, skoro chapadlem rozdrtil sklenku, kterou akorát uchopil.
"Upřímně...si sám nejsem jistý, čemu vlastně věřit. Bohové, zapomenutá neexistující rasa, bah i duchové," s tím se napil ze své sklenky.
"Hej...ty jsi Kres, že? Mrzí nás, co se stalo vaší královně," ozval se dvouhlavý tvor.
"Ztratit královnu je příšerné. Naše stále žije, to vím pomocí našeho spojení, ale i tak..." hmyzák zavrtěl hlavou.


"Ale naše královna žije."


Jakmile to řekl, někteří vyprskli nápoj, jiní mále upustili své džbány a sklenky, někteří jen šokovaně pohlédly na postavu, která až teď stáhla hlubokou kapuci.
"Generál Shatra?!" opicožabák prudce vstal ze své židle a ihned zasalutoval.
"Už nejsem generál. Jen uprchlík, jako vy všichni," podotkl Shatra.
"J-je nám velikou ctí," dvouhlavák ihned vstal a hluboce se uklonil, zcela ignoroval Shatrovu poznámku.


"Viděli jsssme vysssílání. Není možné, aby nebyla mrtvá," zavrtěla hlavou nevěřícně ještěranka.
Shatra si jen povzdechl a chapadlem si promnul čelo. Neměl by o tomhle mluvit, ale budiž...
"Kres nejsou tupci. Bylo nám zcela jasné, že by královna byla snadný terč, je to přeci jen vysoce důležitá osobnost. Naklonovali jsme jí a místo pravé královny nechali vystupovat klon. Pravá královna mění svůj úkryt často a jen její největší svěřenci vědí o její pozici. Tihle svěřenci ale cestují s ní, takže mimo její kruh o tom vlastně neví nikdo," vysvětlil a v baru téměř všem spadla čelist, brada, nebo cokoliv co měli.


Znamenalo to, že vládkyně Kres nebyla mrtvá a dost možná je ještě při smyslech. A to jim dávalo naději. Pravda, proč by se starali o cizí vládkyni? Však mají svých problémů dost. Pokud to ale někdo přežil, dávalo jim to drobnou naději.


"Takže-takže zatím nikdo neumřel?" vydechl šokovaný hmyzák.
"To nedokážu říci," podotkl Shatra při pohledu na dosti zničeného Panterana.
Bylo zde mnoho věcí, co mu nedávalo smysl. Že by invaze? Ale proč by to někdo dělal? Nebo to měli lidé celou dobu v plánu? Něco mu na tom těžce nehrálo.
A jeho žaludek nespokojeně kručel, neměl z toho dobré tušení.


<---------------------------------------------------------------------------------------------->


Záblesk prudkého světla přišel téměř odnikud. Pamatovala si jen výkřik...pak to prudké světlo...
Když ale rozevřela oči, musela si je okamžitě zakrýt díky ostrému oranžovému světlu.
Když si její oči trochu přivykly, viděla nebesa zbarvená do oranžova a ležela na čemsi hodně horkém. Donutilo to posadit její polámané tělo, skoro jí to až přišlo, jak kdyby si prošla peklem.
Všude okolo ale široko daleko nic nebylo. Jen...vzdálené písečné duny.

"Co to sakra-kde-jak-" zmateně se rozhlížela.
"Astere? Eriko?!" Zvolala, její hlas se ale ztrácel v této nekonečné záplavě písku.
V takovém vedru jí rozhodně nebylo dobře a dost uvažovala o tom použít svůj laboratorní plášť jako ochranu před ostrým sluncem.
"Ssstát!" přišlo to odnikud a ostrý hlas s ní trhnul. Otočila se, ale nikde nikdo nebyl.
Co mohla ale zaslechnout bylo pohnutí písknu za ní a než stihla zareagovat, ocitla se v dosti pevném sevření šupinatých rukou.


"Pusťte mě sakra!" začala se bránit, ale z písku se vynořili další tvorové, kteří jí ihned svázali a začali táhnout pryč.
Zatímco se mrskala a nadávala, prohlížela si tvory, kteří jí táhli pryč. Vypadali, jako ona jen...jejich šupiny byly hladké a místo nohou měli hadí ocasy. Nechápala, co se děje, ale vypadalo to na hadí lidi. Nepamatovala si, ale že by na nějaké narazila, alespoň ne na takové. Béžová těla dokonale splývala s pískem a jejich úzké hlavy byli skvělé pro plavání pískem. Ne, takový druh rozhodně ještě nespatřila.


Zastavili až u dalšího haďáka, který byl oproti nim vyšší a silnější.
"Co to sssakra je?"
"Naššli jsssme to v pouššti pane. Mluví to našším jazykem," oznámil jeden z haďáků.
"Pusťte mě sakra!"
"Zajímavé...jak ssse jmenuješš tvore?"
"Nejdřív mi sakra řekněte, co se děje a kde to jsem!" přikázala. Však ještě před pár minutami byla na palubě své milované lodi a z ničeho nic je uprostřed toho...bůhví kde.
"Jméno Ssstrix. Ty jsssi našše budoucí večeře. A tomuhle míssstu říkají našši vyšší 'Mirtha'."
Jakmile Strix zmínil to jméno, zarazila se.


"M-Mirtha?" zmateně se rozhlédla, "Jsem-jsem Nix. Ale Mirtha to-to je přeci bažina, hluboká džungle, n-ne poušť."
"My nevědět, co je to bažina. Ty asi padlá na hlavu," zavrtěl hlavou jeden ze strážných.

Nix byla v tu chvíli neskutečně zmatená. Mirtha-její domovská planeta-byla přeci samá bažina a džungle, dokonalé prostředí pro její druh. Nebyla tam nikdy žádná poušť.
Než se ale vzpamatovala z toho všeho, Strix přikázal k pohybu, a tak bezbrannou Nix táhli dále pouští.


<----------------------------------------------------------------------------------->


Chaos, zmatek, a hlavně strach se hnali její hlavou a ochromili její tělo. Slyšela hlasy, nespočet hlasů, které jim přišli povědomé, a přesto jim nerozuměla. Ovšem neviděla nic a při svém zmateném pobíhání narazila do několika stěn. Cítila se jako slepé a splašené zvíře chycené v pasti.


Sotva se začala rozkoukávat a její obavy se bohužel potvrdily. Stála uprostřed kostky z pevného skla, kde mohla sotva udělat pár kroků. A ti tvorové okolo kostky...to jsou...
"Lidé!" zabušila na sklo, čímž je donutila ustoupit a cosi si mezi sebou říkali.
"Neublížím vám! S-slibuji!" začala zoufale prosit, přesto vědci okolo kostky věnovali drobnou pozornost tomu, co říkala.


Netrvalo jí dlouho aby zjistila, kde je problém. Nerozuměli jí, stejně jako ona jim.
Ihned si ale vybavila konverzace s Kevinem a pár slov, které se naučila.
"H-humbagr! Comrade! Z-Země!" její lidština byla dosti lámavá, přeci jen neměla jí tak nastudovanou, ale i tak se snažila, aby to tak vyznělo a vskutku tím upoutala hodně pozornosti.


Pak jí napadla další věc. Jeden z vědců se jí na něco zeptal, ovšem nerozuměla tomu. Místo toho rukama začala komunikovat, jako komunikuje vždy s Astem. Tím rozhodila všechny přihlížející. Brzy se dočkala odpovědi v podobě jedné vědkyně.
Znaková řeč zde byla překvapivě podobná. Ne úplně na slovo přesná, ale dokázali se dorozumět.


Co zač a odkud?


Jméno Erika. Hledat své přátele, nevidět je? A kde já být?


Erika na základně Fénix. My ti neublížit.


"F-fénix...?" nemohla si pomoci, než to říct nahlas. Však tam pár dnů zpátky byli a základna byla opuštěná, a přesto tu teď je a žije to tu. Jak-co-


To nebýt možné. Já tu být. Prázdno, lidstvo mrtvé, černá díra.


Další vědec se přidal ke své kolegyni.


Fénix výzkumná stanice. Lidi neznat tvůj druh. Černá díra? Mrtvé? Nerozumět. My tu být dlouho, studovat. Široko daleko žádný jiný život, my prohledat 50 okolních planet.


Erika zůstala stát v šoku. Padesát planet rozhodně nebylo okolo měsíce, na kterém původně byli. A lidstvo nevymřelo? Neviděli její druh? Žádný jiný život?
Pamatovala si, jak byla na lodi, pak ten záblesk ostrého světla a najednou byla tady, uprostřed této kostky, obklopená lidmi, kteří neměli tušení, co je zač a co se děje.


Pustit ven. Neublížit vám, pomoci, prosím.


Jak ti důvěřovat?


Rasa nenávidět násilí. Neublížit, nemám jak.


Vědci začali mezi sebou o něčem diskutovat a Erika začínala být čím dál více nervózní.
Stěny kostky se náhle rozplynuly a umožnili jí tak vystoupit a protáhnout si pořádně své čtyři nohy.

Pokusit se a my nemít slitování.

Pokývala hlavou na souhlas a poděkovala jim hlubokou úklonou. Přihlížející sledovali tohohle fascinujícího tvora, jak se, tak pokorně klaní. Erika netušila skoro nic, měla ale v plánu to zjistit a pak najít způsob, jak se vrátit ke svým přátelům. Navíc jí lidstvo fascinovalo, podle toho, co od Kevina slyšela, o to větší radost měla, že dostala možnost se o nich dozvědět víc. Což jí připomnělo...


Kevin tu být? Znát Kevina?


Kevin? Jak znát gene-


Než to ale stihla dokončit, do laboratoře přišla osoba se strážemi v zástupu, ovšem zarazil se, jakmile Eriku spatřil. Erika v tu chvíli též ztuhla.
V jejích očích viděla Kevina, ale byl vyšší, starší, měl pásku přes jedno oko a měl na sobě prapodivnou uniformu. Ale byl to Kevin! Toho by poznala kdekoliv!

"Kevine!" vykřikla nadšeně, čímž postavu znatelně rozhodila.
Vědkyně svému generálovi přetlumočila, co se dozvěděla, než jeho slova přetlumočila Erice.
Generál není jist, jak znát jeho jméno. Nikdy v životě Eriku nevidět.


<----------------------------------------------------------------------------------------------------->


"Eriko! Nix! Aste!"


Ač jejich jména křičel ze všech sil a snažil se prorazit silové pole, které ho tu drželo, nikdo mu nepřišel na pomoc. Naposledy oběma dlaněmi uhodil do silového pole, než se svezl na kolena.


'IO....aspoň ty mi odpověz...'


Ani jeho společník mu neodpovídal. Byl zde úplně sám. celý prostor věznice upadl v tichost, které protínalo jen jeho zoufalé mumlání. A pak zaslechl kroky. Těžké kovové kroky.
Kdosi popadl židli, která stála celou dobu vedle jeho cely, jen aby jí přesunul před silové pole a obkročmo si na ní sedl. Pozvedl svou hlavu, pohledem se setkal s párem robotických očí.


"Dobré ráno Kevine," usmál se robotický muž, který si vychutnával pohled na svou kořist.
"Kdo si a jak znáš sakra mé jméno?" zavrčel Kevin, vyhrabal se na nohy a přemýšlel jen o tom, jak by nejraději rozbil nos tomuhle robotickému cosi.


"Jsem tvůj otec Kevine."

"Neee-tak počkat-" Kevin se zarazil, jeho naštvaný pohled se změnil na matoucí.
"Nevím, kdo si sakra zač, ale nenávidím tě za to, že si mě donutil spáchat zločin porušení vlastnického práva."
"Ale Kevine....tady nikdo neřeší vlastnická práva," ušklíbl se pobaveně robotický muž.
"Ou-tak co ode mě teda chceš? A neříkej mi, že jsi můj otec. Ani si nedokážu představit ženu, která by líbala něco tak odporného," ušklíbl se nad pocitem slovního vítězství.
"Políbila? Proč bych se měl s někým líbat?"
"N-no přeci..." Kevin se na okamžik zarazil, než přišel na správná slova, "protože polibkem se dělají děti!"
Robotický muž v tu chvíli ztuhnul, než jen nevěřícně zavrtěl hlavou.
"Ach ty můj hlupáčku...nikdo ti o tomhle neřekl, však nebyl čas. Teď je ale času dost. Pojďme si promluvit o Včeličkách a rostlinkách."


Pokračování příště :3