*Kolik dnů to bylo? Dva? Tři? Byl to snad týden? Zásoby docházely, cesta byla dlouhá a cíl v nedohlednu. Zdálo se, že je všemu konec, nikdy nepolíbí svou milovanou a nikdy...nespatří svou rodnou zem. Jeho srdce tepalo slabě, smutkem. Hodina, dvě, minuty už neměly smysl, neb jeho srdce...zastavilo se úplně*

"To je trochu depresivní příběh. Nemáš tam něco jiného?"

Kevin se protáhnul na svém velitelském křesle, které si stihl z nudy ozdobit vším možným co našel. Zrovna se nacházel v pozici, kdy se v něm rozvaloval, zády opřen o jednu opěrku, nohy hozené přes druhou.

*Mohu složit něco jiného. Jen na mě prosím neklaďte takové požadavky Operátore. Pocity jsou mi stále neznámé*

"Hmmm no a jak to na tebe působilo?"

Zamručel a hodil si do pusy jednu ampulku, kterou našel v 'přihrádce' pod řídícím pultem. Chutnalo to jako mentoska. Vesmírná mentoska.

*Hrdina se vydal na dlouho cestu, z níž nebylo návratu. Opustil vše, co pro něj mělo nějaký význam. Podle mého názoru byl tento příběh nesmyslný. *

"Ty tomu jenom nerozumíš. Pravda složil jsi to z několika knih, co máš v sobě nahraný, ale i tak se ti povedlo složit smysluplný příběh o lásce a bolesti. Ale jo souhlasím, že hlavní hrdina byl trochu suchej."

Jeho jazyk si s chutí pohrával s vesmírnou mentoskou v puse.

"To už rovnou můžu být hrdina příběhu, který opustí všechny, co má, udělá něco velkého a hrdinského a na konci prostě padne mrtvej na zem a umře."

Jejich cesta byla ještě dlouhá, a přestože se v mnohém nedokázali shodnout, byl vlastně rád za takovou společnost.

"Co si zahrát nějakou hru?"

*Hru? Nestačila vám porážka ve slovním fotbalu?*

"O tom se nemluví. Ne tohle je hra bez pravidel, easy. Prostě...řekneš: Mé oči vidí něco...bílého!"

*Bílého? Je to hvězda?*

"Bingo!"

Nadšeně rozhodil rukama, které si zase zkřížil za hlavou a zadíval se do stropu tohohle vesmírného letounu. Válcovitý trup se tu značně rozšiřoval, díky čemuž měl dost prostoru pro pohyb. Mohl by tu tančit i valčík, kdyby chtěl. Trochu mu to připomínalo trilobita s křídly.

*Vidím očima jednotky něco rudého*

Kevin se zamyslel, co asi tak mohl myslet. Jeho dlaň nyní skončila na jeho bradě, kterou si mnul.

"Hmmm.....něco rudého...teče mi z něčeho krev?"


Začal se prohlížet.

*Raketa*

"Joooo raketa! To by mě nenapa-počkat-Raketa?!"

Ihned se narovnal a při pohledu na řídící pult, kde displej blikal varovně rudou barvou ztratil veškerou barvu v obličeji.

"No dopr-"

<------------------------------------------------------------------>

"Hele Lexi, oba potřebujme trošku uvolnit nervy. Co by si řekl na dobrou večeři po tomhle všem?"

Shatra se pousmál na svého přítele, který se akorát opíral o stěnu v chodbě a vypadal dosti zkroušeně.

"Ty, já, mísa plná skvěle slizkých gardonů a možná i seženu někoho, kdo by nám zajistil hudbu a svíčky. Co ty na to?"

Lexi, který byl stále nervózní z toho všeho se přeci jen donutil k úsměvu na svého milovaného.

"Víš, že já nikdy mísu gordonů neodmítnu. Tak dobře. Až odpálíme tu stanici, zajdeme si spolu na večeři. Jako za starých časů."

Narovnal se, jen aby se obejmul se svou láskou, oba si vyměnili sladké polibky.

"Bude to dobré Lexi. Brzy bude po všem."

Shatra se ho pokusil trochu uklidnit, což zdá se zabíralo. Dokud mu tedy nezačal blikat jeho kovový náramek.

"Promiň Lexi, tohle je důležité. Ale bude to jen chvilinka ano?"

Pustil svého přítele, kterému daroval ještě sladký polibek na čelo. Lexi to chápal. Jeho přítel Shatra pracoval pro významné lidi a nebylo by správné je nechat čekat. Navíc spolu budou mít ještě hodně času.

Shatra odběhl k nejbližšímu komunikačnímu terminálu, ke kterému náramek napojil. Netrvalo dlouho a setkal se pohledem s houbákem v uniformě.

"Díky bohu Shatro. Proč to sakra nezvedáš?"

Spustil hned houbák, netvářil se příliš nadšeně.

"Hej Adiraxi. Jak jde 'moje práce'?"

Zeptal se Shatra, přičemž to 'moje práce' obzvláště zvýraznil jedovatým hlasem.

"Na naše spory teď není čas. Musíš se ihned vrátit. Rada byla vyzvána k setkání s Ptor-mu-pos-"

Obraz se začal zrnit, hlas houbáka vypadávat.

"Adiraxi?"

Chapadlem bouchnul do přístroje, který se v tu chvíli vypnul úplně. A nejen on, i ostatní přístroje začaly vypadávat a v prostorách začínaly vznikat lehké nepokoje.

"Shatro! Shatro!"

Lexi k němu přiběhl celý udýchaný. Říkal něco o řídící místnosti a že musí jít okamžitě s ním.

Ani jeden z nich neměl tušení, co se tu sakra děje. Nikdo očividně neměl tušení.

"Mělo dojít k odpálení, nejvyšší to schválili ale-" Lexi poukázal na displej, sotva oba vtrhli do řídící místnosti této základny.

Směsice znaků a čísel značila jediné, došlo k selhání všech systémů.

"A to není všechno. Přišla nám nouzová zpráva z Nixu, hlavního města. Něco je v nepořádku se stromem života, to jediné jsem stihl pochytit, než zprávu něco přerušilo."

Lexi vše vysvětloval dosti hekticky a zděšeně. Ať už se dělo cokoliv, měl dost nemilé tušení, že to není nic dobrého.

"Co jiné základny?"

"Zkoušel jsem je zkontaktovat rychlou spojkou, nereagují!"

Obrazovky náhle začaly problikávat, obraz se vlnil a vytvářel podivný nápis krvavým písmem

N-A-S-A

"Zdravím vás."

Hluboký a dosti narušený hlas zazněl celou místností, zněl všude, kde měli obrazovky, ze všech počítačů, televizí, komunikačních zařízení po celé planetě.

"Už je to tak dávno, co jsem měl tu možnost se s vámi opět vidět, vědecký génie Shatro. Snad jsem vás...svou 'návštěvou nezaskočil."

"Kdo sakra jste? A jak jste se dostal do našich systémů?"

Zavrčel Lexi, ani Shatra neměl tušení, i když ten hlas znal jeho jméno.

"Vy si snad nevzpomínáte? Ach to mě tak mrzí. Opravdu jsem doufal v hřejivé setkání. Are rád vám osvěžím paměť. Mé jméno je Alexej Ivanov, jsem ten 'tajemný program', který jste před mnoha lety našli."

Sotva se sám hlas představil, někteří se zděsili, jiní si šeptali, o čem to asi tak mluví.

"Musím říci, že jsem až překvapen, čeho jste tady dosáhli. Technologie schopná generovat dýchatelný vzduch a vytvářet prostředí rostlinám i zvířatům, by značně ulehčil život lidské rase. Ten váš strom je vskutku působivý."

"Lidské....vy jste-ale jak? Vy přeci-"

Lexi byl zděšený, ale také dost zmatený. A Shatra byl zhrozen o to více, neboť měl tu čest už s jedním člověkem a nyní byl svědkem další hrozby, kteoru lidstvo představovalo v podobě jednoho tajemného 'programu'.

"Ale nebojte se. Jsem dosti štědrý víte? Nechci s vámi bojovat o nějaký hloupý strom. Místo toho jsem si dovolil tuto technologii celá ta léta zkoumat a trochu jsem jí upravil, s pomocí svých vojáčků samozřejmě. Brzy celou planetu pokryje můj speciální plyn. A vy všichni mi budete slepě sloužit. Adios~"

Všechny obrazovky v tu chvíli potemněly a vteřinové ticho, které nastalo protnul chaos.

Shatra zareagoval téměř okamžitě tím, že si vytáhl z kapsičky u opasku dvě složené masky. Jednu nalepil Leximu na tvář, druhou sobě. Mikroboti v maskách téměř okamžitě vytvořili pásky, které držely masky na jejich hlavách.

"Musíme odsud vypadnout!"

Vykřikl Shatra, popadl Lexiho za ruku a pokusil se ho davem odtáhnout pryč. Ten se ale bránil. Vytrhnul se mu a pohlédl mu do očí.

"Musíme pomoct ostatním!"

"Musíme utéct a varovat ostatní!

Dvě idey se sešly na jednom místě. Oba se podívali tomu druhému do očí, naposledy se obejmuly a rozešli se každý svou cestou. Bylo důležité udělat oboje, ale to by ve dvou bylo nemožné. Mohli teď jedině doufat, že se znovu shledají a dají si tu slibovanou večeři.

<----------------------------------------------------------------------------->

"Tohle je špatné, tohle je špatné!"

Adirax bouchl pěstmi do pultu. Už skoro deset minut se pokoušel navázat spojení, ale bez úspěchu. Bylo to marné.

"Někdo to musí oznámit radě. Kruci proč zrovna já?"

S nadávkami opustil řídící místnost a zamířil si to přímo do komunikační místnosti. Byl to poměrně klidný den, dokud mu nepřišla ta zpráva. To mu ten den pěkně pokazilo.

"Tak co, povedlo se?"

Zeptal se ho jeden z vědců, který akorát mířil dolů do laboratoře, ve svých dvou rukách se třemi prsty svíral tabulku s daty a jeho veliké černé oko sledovalo pohyb houbáka.

"Zkus hádat ty chytráku."

Zavrčel podrážděně Adirax a pokračoval ve své chůzi. Netrvalo mu dlouho, než ho dva o hlavu menší houbáci ve vojenské výzbroji pustili do potemnělé místnosti, v němž září několik zelených pruhů.

Na třech podstavcích se objevily tři holografické postavy.

"Nuže?"

"Je mi líto, signál byl přerušen, než jsem stihl Shatru informovat."

Houbák poklekl a hluboce sklonil svou hlavu.

"Není to jediný schopný generál tady, ale je nutné, aby byl u setkání."

"Jestli naše mírové jednání selže, budeme mít další válku s národem Ptores. To je teď to poslední, co potřebujeme."

"Ještě jsem nedostal všechny informace. Mohu prosím vědět, proč nám vyhlásil padlý národ válku?"

Houbák si dovolil pohlédnout na tři postavy, které se na sebe podívaly, poté svůj pohled věnovali vojákovi.

"Jedna z našich lodí narušila jejich hranice. Podle slov královny Arax byl letoun sestřelen a hlavu pilota nám donesou na setkání"

Houbák se nad tímto zjištěním zamračil.

"Nezlobte se, ale myslel jsem, že je přísně zakázáno narušovat jejich hranice pod trestem smrti. Jednalo se o přepravní letoun?"

Postava prostřední zavrtěla hlavou.

"Šlo o letoun třídy hvězdoborec. Ten, který před mnoha lety sestřelil jejich mateřskou loď."

"Ale to nedává smysl. Hvězdoborec by tam ani sám nedoletěl bez podpory. A proč by tam vůbec letěl? Všichni piloti mají jasné pokyny se tomu místu vyhýbat."

"Všichni piloti bohužel ne."

A v tu chvíli to houbákovi došlo. Ten kluk...jeho nedávný útěk, důvod, proč se Shatrovi tak vysmíval.

Prý toho klučinu postřelili a také to tu vůbec nezná.

"Ten kluk...ukradl třídu hvězdoborec..."

<------------------------------------------------------------------------->

Co si naposledy pamatoval bylo hlášení, hlasy a-a hlasitý výbuch, co bylo dál?

Cítil jenom silné bolesti po celém těle, jeho sluch utlumen hlasitým výbuchem a jeho zrak rozostřený.

Nevěděl, kde je, na malý okamžik mu i vypadlo kým je, na což si částečně vzpomněl.

"I...O...?"

Chytil se za hlavu, která ho šíleně třeštila, cítil teplou mazlavou tekutinu, a i když vše vyděl rozmazaně, dokázal spatřit rudou na své ruce.

"I....O..."

Nikdo se neozval. Byl tam sám, jako by to byl jen sen. Jeho dobrodružství, známosti, které si udělal, všechno byl jenom krátký sen.

"Prohledejte to tu! Jestli najdete pilota, usekněte mu hlavu! Tak zní rozkaz naší královny Arax!"

Hlasy slyšel tak vzdáleně, rozuměl jim, přesto zněly jako něco, co doteď neslyšel.

Cítil chlad, těžce se u dýchalo, byl tohle snad jeho konec...?

Zavřel svá očka, jen aby se ocitl v temnotě své mysli. Příjemná modrá záře jeho pomocníka byla pryč, zůstal tam úplně sám.

'Malá ovečka do lesa odešla'

T-ten hlas...byl nový, neznámý. Nebo snad známý? Byl mu povědomý.

'A v tom lese vlka potkala'

Ten hlas....zněl ze všech stran...byl mu neskutečně povědomý.

'Ovečka vlku utíkala. Noha se jí přitom podlomila'

Ve své mysli nebyl sám. Chladné ruce ho obejmuly okolo krku, v té temnotě byl ještě někdo jiný. A až teď si také uvědomil, proč mu ten hlas byl tak povědomým. Byl...to jeho vlastní hlas!

'Pro vlka je ovce potrava dokonalá. Ovečka se mu nebránila. Ovečka vstala, do očí se mu podívala'

Pomalu otevřel své oči, jejichž barva se měnila a dvě čistě modrá jezírka se barvila rudou, jako krev.

"A vlka...pak...roztrhala..."

Co se dělo dále, už si sám nepamatoval.

Pokračování příště! :3