Od nekonečného moře hvězd ho dělila pouze stěna tlustého skla této veliké místnosti, přesto od něj nedokázal odtrhnout oči. Hlavně z obrazovek, které byly promítány na skle. Záznamy, které zachycují celá města a jejich obyvatele v dokonalé rovnováze. Hlídky, pracovníci, kamery se měnily, přesto jeho oči stíhaly každý záznam.

"Co vás to sakra popadlo? Pusťte mě!"

Vrčení za jeho zády a zvuky vzpírání upoutaly jeho pozornost. Ladně se na patě otočil, pohlédl na zeleného tvora v okovech, kterého akorát strážní předhodili před něj. Pozvedl svou dlaň, aby strážní ustoupili, poté jeho modré oči padly znovu na tvora.

"Musím ti pogratulovat. Takto nám proklouznout pod prsty, tvůj trénink je vskutku znát."

Shatra si odplivnul, znovu se pokusil o boj s okovy, které jako magnety držely jeho chapadla pevně u sebe.

"Měl jsem tě rozpitvat, když jsem měl tu příležitost."

Mladík v černé kombinéze s pláštěm se jen pousmál nad touto výhružkou, prohrábnul si jemné hnědé vlasy.

"Je to celkem komické. Kdyby ses objevil u nás, jistě bychom pitvu udělali rovnou. Ovšem...i tohle je poměrně chutná odměna. Slavný a zkušený generál v mých spárech, neschopen ničeho."

Mladík Shatru obešel, jemně pohladil po tváři jednoho ze strážných.

"Tohle bylo vaším plánem? Ty odvedeš pozornost a ten zmetek začne všechno ovládat?"

Odsekl Shatra při pohledu na střídající se kamerové záznamy.

"Kdepak. Ani jsem neměl ponětí, že zde můj mistr přebývá."

"M-mistr?"

Ohlédl se za kroky mladíka, který ho pohotově obešel a zastavil před ním.

"Mise toho...hňupa, kterého znáš jako 'Kevin', měla být mírová. Měli jsme sem přiletět, poznat vás, představit lidstvo, takové ty zbytečnosti. Jenže lidstvo je stejně mrtvé a upřímně-"

Mladík poklekl před generála, který se dokázal vyhrabat na kolena a nyní jeho čtyři oči hleděli do modrých očí mladíka.

"Proč se zabývat nějakým mírem, když jeden existuje pro válku a dominanci?"

Ať se generál snažil sebevíc, dlani, která se ocitla na jeho tváři neunikl.

"Mistr mne naučil umění války, abych jednou lidstvo osvobodil. Naučil mě, že největším nepřítelem všeho živého je unikátnost každého z nás a jedině sjednocení jsme silnější. Jedině pod společnou vlajkou, pod stejným vládcem zvládneme více."

Shatra sebou trhnul, mladík s tím odtáhl svou ruku a pohlédl na ní s úsměvem.

"Hmm, jak jsem si myslel. Jste jak hadi, vůbec nejste slizcí."

"To má být urážka?" Zavrčel, nad čímž mladík zavrtěl hlavou.

"Hmm vůbec ne. Každopádně si tak říkám, že z tebe bude vskutku zajímavý bodyguard. Sice máme skoro celou galaxii pod palcem, ale ve stínech se stále plazí odboj, jak to tak bývá. Vždy se někdo kroutí, bojuje, odporuje..."

A jak to řekl, jedna z obrazovek ukázala kamerový záznam čtyř šestirukých minotaurů, kteří bojovali ze všech sil. Masakr, kterého byl Shatra svědkem mu zvedal obsah žaludku, proto pohled odtrhnul.

"Za tohle zaplatíš...někdo přijde a-"

"Ať přijdou. Rád se pobavím jejich lámáním."

Mladík na tváři držel skoro až pobavený a vítězný úsměv, zatímco cosi vytahoval zpoza svého pláště.

"Byla to zábava si takto popovídat, starý příteli. Je na čase...jít spát..."

Mladík znovu poklekl, druhou rukou popadl hlavu Shatry, aby sebou neházel a donutil ho ke spojení jejich rtů. Mladík vyhrál, tak proč si neužít trochu zábavy? Ovšem v tom polibku nalezl Shatra bolest, jak mu cosi probodlo krk.

Obsah injekce v těle skončil téměř ihned a způsobil Shatrovi takové křeče, že měl co dělat, aby nevykřikl bolestí a dost sebou u toho cukal.

Mladík povstal, sledoval jak kdysi slavný a zdatný generál nyní bojoval s neviditelným nepřítelem v jeho těle. Hluboko uvnitř litoval toho, co právě udělal.

Byl to jako hlásek, který ječel a prosil, byl ale hned umlčen hlasem jiným.

Shatra sváděl boj s vlastní myslí, jak se ho jemu neznámé látky zmocňovaly a vše upadalo do temnoty. To poslední, co spatřil byl vítězný úsměv mladého člověka – Kevina.

"Tak to bychom měli. Hmm cože to bylo na to-do listu? Ach ano, rozdrtit odboj."

Otočil se čelem k obrazovkám, lusknul prsty a strážní uvolnili Shatru. Generál pomalu vstal, párkrát sebou otřásl, ovšem zůstal tam stát, na rozkazy vyčkával.

<------------------------------------------------------------------------------------>

Na Ish'aře vládl chaos. Strážní nevěděli pomalu komu věřit, jejich počet se zmenšoval a obyvatelé zeleného města též ztráceli vědomí a stávali se částí jednoty, která prohledávala město.

Vzduch byl zamořen podivnou látkou a jen někteří této látce dokázali utéci.

Galactica - bar, ve kterém bylo vždy živo, byl nyní poprvé od svého postavení potichu. Právě v jeho zdech nalezli poslední přeživší zázemí.

Tyrkysový tvor s opeřeným humanoidním tělem k sobě tiskl menšího fialového tvorečka, jehož oko hodiny hledělo do podlahy a pokoušelo se udržet slzy.

Tři strážný Kres nervózně vykukovali zpoza baru, jen aby se rychle stáhli zpátky. Munice v puškách jim došla u dávno, masky stály mezi nimi a neznámým plynem ve vzduchu.

"Chybí mi maminka..."

Kňučení tvorečka upoutalo jejich pozornost a vzbudilo v nich nepěkné vzpomínky na doby, kdy bylo vše klidné, a tak dokonalé.

"J-jak dlouho to ještě potrvá...to jsme jediní v celém vesmíru, kdo přežil? Kdo ještě..."

Nebyla schopná to dokončit, neboť se její tři oči zaplnily slzami. Nikdo neměl co říci, jinak by je to také zlomilo. Jako plamínek ohně naděje, který slábnul.

Kroky, hlasy, každou chvíli je zde mohli najít a nikdo si nedokázal ani představit co se jim stane, až na to dojde. Byli tu v pasti.

Vrčení protnulo ticho, jak se jakási příšera plazila ulicí a praskání listí následovalo její kroky. Směs zvuků také obohatili mechanické kroky robotických strážců, kteří neúnavně prohledávali okolí.

Kres si k hrudím přitiskli své pušky, podívali se zoufale na sebe, pak na matku s cizím dítětem v náruči. Kdyby je měli objevit, budou bojovat, ale sami proti takové přesile nic nezmůžou, a to si uvědomovali až moc dobře.

Kroky se blížili, rozléhaly prostorem baru. Nemohli vykouknout zpoza baru, aby je mechanický pes nespatřil, byli nuceni zde vyčkávat a modlit se, aby je zde nenašel.

A když se vše zdálo být ztraceno, tvor zastavil. Nastalo ticho, které nemělo dlouhého trvání, neboť ho protnulo prapodivné praskání. Jeden z chapadláků polknul a odvážil se vykouknout.

Čtyřnohý robotický pes s laserovou puškou stál jako kámen na místě a hleděl směrem k místu, kde se mezi převrácenými stoly otevírala podivná prasklina v prostoru.

"Co to sakra..."

Druhý strážný též sebral odvahu a vykouknul zpoza barové desky. Oba nemohli uvěřit vlastním očím, jak se prasklina zvětšovala a sahala pomalu od podlahy ke stropu.

Robotický pes se rozhlédl, ovšem strážným nevěnoval žádnou pozornost.

Z praskliny náhle vyletěl paprsek, který tvora zasáhl a elektrický výboj mu zkratoval všechny obvody. Jako nehybná schránka padl na zem, kde zůstal bez hnutí ležet.

"Seš si jistej, že je to tady?"

"Jo sem. Na 100 %."

Z praskliny vylezli dva vysocí tvorové zahalení v černé kožené zbroji. Helmy, které připomínají více plechovky se otáčely a rozhlížely okolo, než se jedna helma zastavila na barové desce.

"Máme je. Zajisti okolí, já provedu extrakci."

"Nemůžu udělat extrakci já? Tys ji dělal posledně!"

"Příští nechám na tobě jo? Nechám ti dvě. Prostě běž hlídat."

Sotva oba dva dokončili malou hádku, jeden z nich otráveně povzdechl a začal se rozhlížet po okolí, zatímco druhý přistoupil k barové desce.

"Jsme tu, abychom vám pomohli."

V tu chvíli oba strážní vyskočili na nohy, stejně tak matka, která však přitiskla neznámé dítě na svou hruď.

"Není se čeho bát, odvedeme vás na bezpečné místo. Ale musíme si pospíšit, rychle do portálu."

Tvor ukázal na prasklinu v prostoru, zatímco druhý na stráži se nervózně ohlédl, naznačil, že se někdo blíží. Tím ten první popohnal všechny čtyři, kteří měli stále problémy s důvěrou, ovšem poslechli a následovali je.

Jakmile prošli portálem, oba tvorové následovali a trhlina se za nimi uzavřela přesně ve chvíli, kdy okolo baru procházela jednotka strážných.

<------------------------------------------->

Jasné světlo a souhra barev je dočasně oslepila. Když si ale jejich oči přivykly, doslova jim vyrazilo dech, co spatřili.

Nacházeli se v obřím prostoru, který vypadal, jako obrovské vejce, v jehož nitru putovalo mnoho vznášedel s těmito tvory v kožené zbroji. Nejen to, ale i jasná modrá světla v podobě modrých koulí se vznášela prostorem, osvětlovala prapodivnou technologii a také davy různých tvorů, mezi nimiž byli i tvorové s béžovou kůží.

A ten výhled...stěny prostoru byly průhledné a nabízely jim pohled na miliardu hvězd a barev točících se galaxií v dáli.

"Liu!"

Tvoreček v náruči zpozorněl a rozhlédl se po davu, ze kterého akorát vyběhla vysoká fialová chobotnice s jedním okem. Tvoreček jí poznal téměř okamžitě, vyskočil z náruče opeřené matky a skončil v náruči matky své.

"Vy jste ho chránili? Oh děkuji...děkuji děkuji...nevím, co bych bez svého Liu dělala..."

Chobotnice skoro až propadla v pláč, zatímco jí jeden ze strážných spolu s opeřenou matkou začali utěšovat.

"Tyhle všechny jste zachránili? A kde to vlastně jsme?"

Plechovka pohlédla na dav, než se podívala na chapadláka.

"Extrakce je ještě v průběhu, ale tady na ně jen tak nikdo nepřijde. Jste na jedné z lodí Arashi a popravdě tohle je ta největší akce, jakou jsme kdy podnikli. Teda od Velkého Skoku."

"Arashi? O tomhle druhu slyším prvně. Jak je možné, že jsme o vás nikdy nevěděli?"

"Oh ale vy nás znáte, jenom pod jménem Architekti. Což je vtipný, protože to u nás znamená Ničitelé. Jo a nevěděli jste o nás, protože žijeme v Dimenzi 0. Místo mezi všemi dimenzemi. Vlastně ty všechny barvy, galaxie, to jsou různé dimenze a reality."

Strážný nevěděl, co říci. Výhled byl úchvatný, to vskutku ano. Ale vědět, co ta místa jsou zač mu doslova odpravilo mozek.

"No nic, čas se vrátit do práce. Sbohem!"

Plechovka popadl druhého za ruku a odtáhl ho do praskliny, která se objevila za jejich zády.

"Říkám vám, že on takový není!"

Z davu béžokožců povstal muž s plešatou hlavou, tváří v tvář se postavil plechovce s rudým pláštěm.

"Však já nic takového neřekl. Jenom jsme s ním nemohli navázat kontakt a dle poslední zprávy-"

"Kevin by se nikdy dobrovolně nepřidal ke zlu a už vůbec by nikdy neudělal nic tak hrozného, jako co tu popisujete."

Dívka s blond vlasy povstala po boku plešatého muže, který si složil ruce na hrudi zakryté černým bavlněným trikem.

Ostatní béžokožci jenom přihlíželi a poslouchali.

"Chápu vaše obavy a už pracujeme na řešení. Dostaneme vašeho přítele zpátky, ale chvíli to potrvá. Je tu hromada věcí, co musíme naplánovat a plánování nám fakt nejde."

Plešatý muž zavrtěl nevěřícně hlavou, ale posadil se zpátky, cosi si pro sebe zamumlal.

"Pověz nám dívko, co se vlastně tenkrát stalo? Předtím jsi říkala něco o nějakém...programu?"

Dívka pozvedla zelené oči k plechovce, těžce si povzdechla a naznačila, aby šli o kus dál, což plechovka pochopil ihned a dívku následoval.

"Řekněme, že my lidé jsme byli v neustálém konfliktu. Nedokázali jsme se v ničem shodnout a vše jsme řešili zbraněmi. A jak naše planeta dopadla...každopádně jsme uzavřeli světový mír, sjednotili se a začali pracovat pro lepší budoucnost. Jenže...někteří úplně nesdíleli vizi naší jednoty. Alexej Ivanov byl jediný, kdo povstal, pak někam záhadně zmizel. Začali se ztrácet děti, nikdo nevěděl, co se děje a-" nadechla se, "-když jsme ho objevili, zajali jsme ho. Ale také jsme zjistili, že těm dětem vymýval mozky a dělal z nich vojáky, loutky."

Jakmile to plechovka zaslechl, zhrozil se, stejně tak i jeho strážní.

"Ano, taková byla naše reakce. Snažili jsme se těm dětem pomoci a z veliké části jsme uspěli, tedy až...na Kevina. On..."

Dívenka se odmlčela jakoby vzpomínky, které to v ní probouzelo braly slova z jejích úst.

"Kevin-" plešoun opět povstal a přešel k nim.

"Byl zprvu agresivní nespolupracoval a už vůbec nechtěl komunikovat. Má dcerka se k němu dostala a jako jediná si získala jeho důvěru, ale slova Alexeje se neustále míchala se slovy nás. Až jednoho dne jsme přeci jen prolomili tu hradbu a přesvědčili ho, co je skutečně správné. Jenže Ivanov utekl a než stihl planetu opustit úplně, znovu pobláznil Kevina, který málem spáchal sebevraždu."

"To by vysvětlovalo stav, ve kterém jsme ho tenkrát nalezli."

Dívenka se obejmula a otřásla.

"Ivanov je tady a Kevin je teď v jeho rukách..."

Plešoun jí dal ruku okolo ramen a přitáhl k sobě. Plechovka chápavě pokýval hlavou, podíval se na své služebníky a cosi jim přikázal v neznámém jazyce.

"Co se bude teď dít?"

S tím se plechovka podíval zpět na plešouna, který se na něj díval upřeným a pevným pohledem.

"No, slíbili jsme vám místo k bydlení. V tomhle stavu tahle galaxie není úplně obyvatelná, ale nemáme jiné možnosti. Takže to asi spustíme."

S tím se dal na odchod, přeci jen se ale zastavil a otočil na patě směrem k plešounovi.

"Dostaneme zpátky vašeho nevlastního syna a všechny, kdo padly do rukou toho Alexeje."

"Víte vůbec, co děláte?"

Plešoun měl obavy, proto mu to nedalo a musel se zeptat odcházející plechovky. Ten jenom pozvedl prst a zvolal.

"Nemám nejmenší tušení!"

Plešoun ani nikdo z lidí netušili, jaké machinace se v tu chvíli dávaly do pohybu. Museli zde vyčkávat, bez jediných informací, zatímco stále přicházeli další tvorové.

Zprvu měli z lidí strach. Přeci jen mezi nimi byla tlustá bariéra nejen jazyková, ale i důvěrná. Ovšem pomalu si začali přirůstat k srdci, jak se lidé pokoušeli alespoň nějaký vztah navázat.

Plechovka s pláštěm se mezitím přesunul trhlinou na místo jiné, konkrétně potemnělou základnu uvnitř planety vzdálené od všeho chaosu.

Pohlédl na přístroj na své ruce, který zdánlivě připomínal hodinky, poté se ohlédl na čtyři své společníky, kteří ho následovali.

"Zvládnete to do jednoho dne?"

"Jasnačka šéfe. Klidně i rychleji."

S tím odešli k podivuhodnému stroji v hangáru, zatímco plechovka se otočil k další trhlině a spolu s ní se přesunul na další místo, tentokrát osamělou vesmírnou tržnici, která byla evakuována dávno na začátku tohoto chaosu.

Jedna z obrazovek zablikala a objevila se na ní jedna ze čtyř hlav, která si důkladně plechovku prohlédla.

"Gar...mít návštěvu?"

"Zdravíčko Gare. Měl bych na tebe prosbičku."

Oko vsazené do hlavy se přimhouřilo, celá hlava se nejistě naklonila na stranu.

"Co Gar dostat za výměna?"

"Řekněme, že mám technologii, která by mohla uspokojit tvoje choutky po poznání. Co ty na to?"

Hlava si nebyla příliš jistá slovy plechovky, ovšem příslib nové technologie zněl opravdu moc dobře.

"Co Gar muset udělat?"

<-------------------------------------------------->

Další zastávka plechovky byla potemnělá kobka na téměř neznámém místě. Sotva vystoupil z portálu, čtyři hlavně na něj v tom okamžiku mířily.

"Co jste zač a jak jste nás sakra našel?"

Bílá Kres zkřížila svých šest chapadel na hrudi, přimhouřila všechny svoje oči. Stačil jediný příkaz a plechovka skončí s dírami v hrudi chráněné pouze koženou zbrojí.

Proto bez váhání pozvedl ruce se třemi prsty.

"Je to na dlouhé vysvětlování, ale jsem tu, abych vám pomohl. Potřebuju ale taky vaši pomoc."

Královna pozvedla jedno chapadlo, hlavně pušek pomalu padly směrem k zemi.

"Váš generál padl do rukou nepřítele. Vím, že sehnat tak dobré muže je těžké, proto máme v plánu ho dostat zpátky, spolu s ostatními, kteří padli do rukou nepřítele."

"A to chcete udělat jako jak?"

Královna zněla dost skepticky. Zkoušeli snad vše, ale hra na schovávanou se jim nakonec vyplatila nejlépe.

"Potřebuji někoho, kdo má výcvik v infiltraci. A taky vašeho nejlepšího pilota."

"Taháte mě snad za chapadlo? To vám mám dávat část své ochranky?"

Nastalo ticho, které plechovka nevěděl, jak prolomit. Ovšem netrvalo to dlouho, než domluva s královnou byla ukončena a on se s ladnou úklonou mohl portálem přesunout na jiné místo.

<------------------------------------------------------------------------------------>

Nakonec plechovka přistoupil do středu vysoké trůnní místnosti, uprostřed které stál majestátní otáčivý trůn.

Poklekl na leštěnou podlahu, uklonil se.

"Šéfe? Vše je připraveno na spuštění. Zbývá už jenom váš rozkaz."

Trůn se v tu chvíli otočil, aby odhalil vysokou postavu s helmou, jež připomínala plechovku. Tento tvor však měl ruce čtyři, místo dvou.

Povstal ze svého velice pohodlného trůnu, roztáhl své čtyři ruce, čímž se okolo něj otevřelo několik holografických obrazovek. A jeho hlava se poprvé ocitla v promítání na obrazovkách téměř po celé galaxii.

"Zem se otřásá, nebesa hřmí, vlajky vlají a celá galaxie se dohromady schází. Je na čase ukázat našim nepřátelům, co to znamená být v jednotě. Je na čase přinést naše unikátní vlastnosti do boje a obrátit vlny oceánu v náš prospěch. Je na čase...spustit Projekt: Harbinger!"

Pokračování příště! :3