Nebýt ostrého slunce, jehož paprsky se kradly dovnitř skrze praskliny stěn, jistě by si myslela, že tu trávila celou věčnost. I když tu byla ani ne den. Vlastně odhadovala, že to bylo tak 3 hodiny, co jí hadí lidé odtáhli do své primitivní vesnice v jeskyni. Seděla tam svázaná, opřená o chladnou stěnu skály a dosti otráveně propalovala pohledem stěnu naproti.

Teploty zde jí nedělaly žádný problém, ale fakt, že jí vzali všechny její udělátka jí neskutečně vytáčel. A co hůř, z pout by se i dostala, kdyby provaz nebyl tak napevno utáhnutý. Ani drápky se k němu nemohla dostat.

Primitivní, ale i pěkně vychytralí.

Kdyby Nix tušila, kde se vlastně nachází, jistě by se sem vrátila a studovala tento primitivní kmen. Rozhodně odmítala věřit tomu, že by tato nekonečná pouštní planeta, jež se vaří v záři žhavého slunce byla její překrásná bažinatá domovina. Musel to být nějaký hloupý vtip.

"Aaagh..."

Frustrovaně svou hlavu opřela o stěnu a vzhlédla ke stropu. Skála, nic než jenom skála. A sem tam nějaká prasklinka. A i nějaký ten brouk. Při pohledu na ty křupavé pochoutky, co se občas na stropě pohnuly se mlsně olízla. Kdy vlastně naposledy jedla?

Ach, co by jenom teď dala za humbugr. Nebo Rykajské nožičky, specialitu jejího domova. Když si jen představila ty křupavé přerostlé žáby....

"Jak je na tom naššše večeře?"

"Brzy bude. Trpělivossst."

"Já být trpělivý, ale náčelník mít obrovssská hlad."

Konverzace dvou hadotvorů z vedlejší místnosti byla krátká a dost dobře mohla slyšet plazení jejich šupinatých těl po kamenné podlaze.

Už jen představa, jak mocná lovkyně odměn padne obětí takových primitivů, a ještě ve formě polévky, přišlo jí to až komické. Tragicky komické.

Přísahal by ale, že odvedle zaslechla podivný zvuk. Znělo to jako *cink* a-ale takové podivné *cink*. Zvuk, který si v této společnosti neodkázala představit.

"Říkal jsem, ať voláš jenom v opravdu důležitém okamžiku."

"Pardooon šéfe. Dost mě teď hlídají, co mám na starost vaření. Um ale mám tu menší problém šéfe."

Nix v tu chvíli zpozorněla. Už předtím jí ten syčivý hlas přišel zvláštní, ale rozhodně nečekala, že to opravdu hrál.

"Fajn fajn, tak povídej. Máme tu trochu plné ruce práce s migrací."

"Myslíte *tu migraci* šéfe? Jak vlastně pokračuje?"

"Ugh je to neskutečná katastrofa. Ambasador nedorazil, jak měl, dostali jsme falešný signál, navíc je celá galaxie v neskutečném chaosu, je to bordel. Ten špatný typ bordelu, jestli my rozumíš."

"Oooh ten typ bordelu. To je hodně špatný šéfe. Kéž bych mohl nějak pomoct no. Každopádně ten problém. Vy jste vydal příkaz k otevření brány?"

"Hmm...ano vydal. Měli jí otevřít přesně na koordinacích 1.25.96. Proč? Co se stalo?"

"Oh víte. Mám tu jednu ještěranku, která není v ekosystému této reality."

'Ekosystém? Reality? O čem to sakra mluví?!'

Přesto poslouchala dál. Přála si jen, aby tam lépe viděla, což by ale mohlo upoutat jejich pozornost, kdyby se pohnula.

"To snad-vydrž chvíli."

To, co následovalo byla komunikace ve zcela jiném jazyce, než jaký kdy slyšela a soudě dle agrese v hlase se jednalo nejspíš o narážky.

"Ukázalo se, že nastala menší chybička. Koordinátor otevřel bránu na 1.25.69. Ok máš nový rozkaz. Dostaň jí zpátky a nezapomeň jí uspat!"

"Jasan šéfe!"

*cink*

Nix tam jenom seděla ztuhlá jak kámen a stejně tak tupě zírala do stěny naproti. Když ale zaslechla plazení po podlaze, oklepala se, sklonila hlavu a předstírala, že spí.

Cukla však sebou, když ucítila bodnutí v krku a následně tekutinu, jak si hledala cestu do jejího těla.

Co haďák nevěděl, ještěranka měla tělo modifikováno přesně kvůli takovým případům. Přestože byla uspávací látka krátce na to zlikvidována jejím systémem, nadále předstírala, že spí.

Haďák ji poté táhnul někam pryč, což samozřejmě hned upoutalo pozornost.

"Hej! Kam ty táhnout naššše večeře?"

"Udělal jsem tessty. Ta 'věc' je jedovatá."

"To ty víššš jak?"

"Já no...vidělsss jsem brouka, který jí koussnul. Hned na to umřel. Kdyby to náčelník sssnědl, jissstě on umřít. Musssim ssse toho zbavit."

Následovalo krátké ticho a následně otravné syčivé povzdechnutí.

"Když ty hlavní kuchař říkat, fajn. Já vysssvětlit náčelník sssituaci."

Kdyby Nix nehrála 'uspanou', jistě by si povzdechla nadšením. Falešný haďák jí to však vynahradil svým povzdechnutím.

Když se nad tím ale zamyslela, co bude s jejími věcmi? To je tu jako nechá?

Jestli to jenom zkusí, přísahal, že si z toho haďáka udělá nové boty.

Opravdu teď děkovala svým rodičům za tak pevné šupiny, neboť cesta pouští byla na ní příliš dlouhá a kdyby její kůže byla o trochu slabší, jistě by jí ostrý rozžhavený písek nepěkně popálil a odřel její tělo. Na to, jak byla zvyklá na svém těle zkoušet mnoho věcí, jí písek přišel nadmíru otravný a nepříjemný.

Haďák zavzdychal a pustil její tělo na zem.

Jen malinko pootevřela oči, aby spatřila, jak se haďák rozhlíží okolo, než cosi zamumlal v cizím jazyce.

Její tělo začal pomalu pohlcovat stín, jak se cosi velikého začalo odnikud objevovat v písku před nimi. Vypadalo to jako...skála? Vysoká a podivně vypadající skála.

Vrzání kamene o kámen rozhodně neznělo, jak by dle Nix mělo znít. Spíše to bylo takové nezvykle kovové vrzání.

Haďák ještěranku odtáhl dovnitř. Povrch se náhle drasticky změnil z nepříjemného písku na překvapivě chladnou plochu. Znovu jí ze žuchnutim upustil na podlahu a vydal se kamsi po podlaze, zatímco dveře se s vrzáním zavřely. Pocítila ještě provaz, kterým byla svázána, jak náhle povoluje.

Nix si v tu chvíli dovolila pootevřít oči o trochu víc, a to co spatřila rozhodně nebyla jeskyně. Vypadalo to spíše jako vnitřek veliké vesmírné lodi, tvarované do vejce. Stěny hladké, protkané žilkami smaragdového světla, tiché hučení se neslo prostorem a k hučení se následně přidalo i jemné pípání, jako by někdo ťukal cosi do klávesnice.


Tento prostor byl překvapivě prázdný, na to kolik by se toho sem vešlo.

"Kde to sakra-"

Její hlas tvora značně rozhodil, neboť sebou trhnul a málem se rozplácl na ovládacím panelu před sebou.

"Ty nespíš?!"

Prudce se otočil na ještěranku, která se začala pomalu hrabat na nohy.

"Jasně, že nespím. Řekni mi, kde jsem a co se tu děje nebo-nebo...um..."

Normálně by již tasila svou pistoli a nahodila svůj velice nadřazený pohled predátora, který vyhrál nad kořistí. Jenže teď, když neměla svou výzbroj, neměla vlastně moc čím mu pohrozit.

"Aha! Nebo na tebe flusnu jed!"

Haďák se začal pomalu zvedat z panelu, oči měl ale stále upřené na ještěranku, která před ním stála pouze jenom v základním tričku a potrhaných kalhotách.

"Ty...a flusnout na mě jed...." Přimhouřil své oči, jestli si dělá legraci, nebo ne.

"Zlato, váš druh nefluše jed. Evoluce vám jedové žlázy odebrala před mnoha lety."

Nix v tu chvíli naprosto upustila od svého nadřazeného výrazu, který byl ihned nahrazen výrazem *Děláš si srandu?*

"No ale když už jsi vzhůru, a-asi bych měl vysvětlit. Um...tohle co tu vidíš je sen! A já jsem jenom přelud z toho, jak se vaříš zaživa v polévce!"

U toho rozhodil ruce a nadhodil výraz vskutku vítězný. Jenže Nix mu to opravdu nesnědla, kdepak. I kdyby na struně této lži vysel šťavnatý brouk, nikdy by to nespolkla.

"Jsi vážně špatný lhář na někoho, kdo očividně lže celý svůj život. Ti hadí lidé musejí být vážně stupidní." Povzdechla si a rozhlédla se.

"Slyšela jsem váš malý rozhovor. Co tím *šéf* myslel? Tou realitou? Migrací? Ambasadorem?"

Haďák nervózně těknul očima k holografické obrazovce, na které se mučivě pomalým tempem nahrávají data v pro Nix neznámém jazyce.

"Eh...no...jak to jenom vysvětlit? Já jsem ve skutečnosti...ehm no...Impasta!"

Nix si v tu chvíli zkřížila ruce na hrudi a pozvedla nevěřícně obočí.

"Impasta z-z jiné planety! Měl jsem za úkol dohlížet na zdejší tvorstvo, aby nevymřeli a mohli se dopracovat na inteligentní úroveň. Jsem velice milý č-člověk víš?"

"Člověk říkáš? Takže jsi *člověk*?" Přimhouřila podezřívavě oči.

"N-nejsem! To se jenom tak říká víš? Hehe..."

"Jenom...říká? Ale o lidech očividně víš. Má to něco společného s tou *migrací* a tím *ambasadorem*?"

Vzpomněla si, že Kevin říkal něco o jeho poslání, že osud jeho rasy na něm těžce záležel a on selhal. Je snad možné, že tohle *cosi* před ní s tím má něco společného?

"N-netuším o čem to mluvíš. M-musíš být jistě hladová a žíznivá. Co kdybych ti nabídl něco no k-k snědku a pití?" Zeptal se, zatímco nervózně tiskl tlačítko na ovládacím panelu.

*Je mi líto. Transportační zařízení není plně nabito. Byla bych vděčná, kdyby Operátor přestal tak nervózně tisknout aktivační tlačítko*

Ženský hlas se roznesl celou lodí a Nix by přísahal, že zněl až otráveně, na to, že šlo nejspíš o lodního asistenta.

"Aha! Takže jsi mě chtěl někam poslat. Okamžitě mi vysvětli, co se tu děje!"

Haďák se začal i potit, jak nervózní byl. Už chtěl promluvit, ale lodní počítač ho předběhl.

*Zdržte se prosím výhružkám, nebo budu nucena spustit ochranný protokol. Doma máte jistě rodinu, která by vás oplakala. Dvě rodiny dokonce, nemám snad pravdu?*

Ještěranka byla úplně zaražená v tu chvíli, ztuhlá jako kámen. Jak o ní ten počítač může tolik vědět?!

"P-přesně tak! Nevyhrožuj mi, n-nebo se o tebe má loď postará, a to jsem to tu zrovna uklízel."

*Zařízení na 80% Operátore.*

"Věř mi drahá, některé věci je lepší nevědět. Neměli jsme se tu nikdy potkat ani spolu komunikovat. O migraci ani ambasadora se nestarej. Na vše dojde."

Haďák se připravoval stisknout tlačítko, což Nix vytrhlo z jejího transu.

*Ambasador byl zajat. Spojení přerušeno. Migrace dočasně pozastavena. Stav: 48%. Výše naštvanosti vedení: 99%. Stav přístroje 94%*

"Tak to teda ne!"

Nix v tu chvíli sebou trhla a vyrazila směrem k haďákovi.

*99%*

"Promiň holka. Byl to všechno jenom sen."

Prudký záblesk světla ještěranku oslepil, celé okolí se rozpadlo na jeden veliký vír barev a její výkřik pohltilo dosti hlasité *vžum!*.

Pokračování Příště! :3