Na malou chvílí se stal malým dítětem, jak ho štěstí naplňovalo. Před nimi se otevřela trochu strmá kamenná chodba vedoucí hlouběji pod povrch. Vypadala téměř přirozeně, jako by byla vybudovaná kolonií velkých mravenců.

"Seš si tím jistý Kevine?"

Otázka přicházející od Nix mu kompletně proletěla okolo hlavy. Byl prostě až moc veselý z toho, že konečně našel svůj vlastní druh. Proto než stihli něco říci, už si to kráčel chodbou dolů.


Nix, Ast a Erika se rozhodli ho pro jistotu následovat.

Jejich postup byl pomalý kvůli opatrnosti na strmé cestě dolů. Jediný špatný krok a mohli by se valit dolů kdoví jak dlouho.

'Takže mi chceš říct, že jsem měl na tohle místo dorazit?'

*Pozitivní. Lidská základna Fénix byla původním cílem jednotky.*

"Hustý!"

Nemohl si pomoci, musel to říct nahlas. Jak si ale uvědomil, že má společnost, zpomalil a otočil se na partu lovců.

"Je to husté, že? Těžko uvěřit, že něco takového tady stihli vybudovat."

Rukou pohladil chladnou kamennou stěnu, jejíž povrch byl poměrně hrubý.

"Já bych spíš řekla, že využili podzemní systémy Duradonů."

Podotkla Nix při zkoumání této chodby. Ovšem i ona musela uznat, že některé úpravy vypadaly uměle, nejspíš si to lidé chtěli přizpůsobit podle sebe.

"Vidím světlo!"

Kevin se dal do rychlé chůze, tedy jak mu to alespoň cesta dovolila. Ast i Nix měli trochu problémy s pohybem po hrubém terénu, ale Ereku to příliš netrápilo. Její kopýtka klapala po kamenech a dávala jí stabilitu, o které si dvounožci mohli nechat jen zdát.

Neměla tedy problémy dohnat mladíka a jak se zastavila na konci chodby, její čelist spadla úžasem.

Brzy je dohnali i panter a ještěranka, kteří též nemohli uvěřit vlastním očím.

Před nimi se otevírala veliká přírodní jeskyně s mnoha dalšími chodbami různě po stranách, ovšem nejvíce jim vyrazila dech všechna ta technologie. Podél stěn vedly kabely zapojené do několika obrazovek po stěnách, o jejichž účelu mohli jen spekulovat.

Byl zde také pult a cosi co připomínalo pohovky. Skoro by až řekli, že to vypadalo na uvítací halu.

Přesto zde nebylo jediného živáčka a obrazovky již dávno zely prázdnotou. Některé tedy ještě sem tam problikly, stejně jako umělé bílé světlo na stropě.

"Vypadá to, že museli narychlo odejít."

Erika ihned skočila k pultu a prohlížela si s úžasem všechnu tu výbavu. Ast si prohlížel podivné pohovky, které již dokázala pokrýt vrstva prachu. Podíval se na ostatní a prsty naznačil, že museli odejít před nějakou dobou.

"Určitě tu někde budou. Třeba se jen schovávají hlouběji v komplexu," Kevin odmítal uvěřit faktu, že by základna mohla být opuštěná.

"Podívejte se na ty kabely! Wow....to je bronz? A ty baterie! Jsem v nebi!"

Veselá kentauřice se pustila do rozebírání počítače na pultu.

"Eriko co to děláš? Můžou tam být důležité informace!"

Mladík k ní ihned přiskočil, aby zarazil její zlověstné plány na rozebrání lidské technologie.

"Kevineeee tohle už fungovat nebude."

Kentauřice mu ukázala pokus o zapnutí systémů v uvítací hale, dočkala se ale jen černé obrazovky. Ani samotná krabička sloužící jako počítač nevrčela, ani se nezdála být nějak funkční. S tímto pokračovala v rozebírání a některé součástky si strkla do kapes své kombinézy.


Nix zkusila zavolat do jednoho z tunelů, dočkala se ale jen ozvěny svého hlasu. Překvapilo jí, že tu nebyl ani žádný obranný systém. Většinou v takových komplexech čekala centuriony, nebo alespoň pasáky, což byla horda menších robotů na kolech a se zbraněmi na blízko, či na dálku.

"Navrhuji se rozdělit. Takhle pokryjeme větší plochu."

Kevin se podíval na Nix, poté se rozhlédl po tunelech. Nakonec se rozeběhl a vydal se hlouběji do komplexu. Tentokrát to byl jeho šestý smysl, který ho vedl.


<----------------------------------------------------->

Prošel kasárnou, kde bylo poměrně dost postelí, všechny pokryté prachem, některé už rozkousané od malých potvor. Světlo zde stále svítilo, ale chvílemi blikalo.

Došel i do jídelny, kde svůj boj vzdalo 6 z deseti stropových žárovek, prostor byl proto jen z části osvícen.

Jak si mohl všimnout, jídlo bylo už zkažené, některé porce zůstaly nedojedené na stolech. Jako by odešli opravdu narychlo.

Největší šok ale přišel, když objevil v tomto bludišti obytné prostory samotného generála tohoto komplexu. Nenašel zde jediného živáčka, krom vesmírných malých potvor, které si do komplexu našly cestu skrze děr ve zdech. Nenašel zde ani jedinou lidskou kostru.

Co ale našel byl funkční počítač a na něm záznamy.

Usadil se tedy na kovovou židli, která byla v poměrně dobrém stavu. Nejdříve váhal, ale pak si přeci jen záznamy pustil.


<--------------------------------------------------------->

Mezitím Ast bloudil chodbou jinou. Nejvíce ho asi fascinoval fakt, že si lidé dokázali takhle zařídit bydlení pod zemí. Jeho druh by všechny stěny uhladil, zařídil by zde podlahu, dal sem tam nějakou tu obrannou věž a senzory a další vychytávky.

Přesto lidem stačilo tak málo k bydlení. Díky jeho kožichu mu zdejší chlad neděla problém, ale lidem to muselo nejspíš vadit.

Jak to tu jen mohli vydržet?

Během svého bloudění narazil na ošetřovnu. Byla o trochu větší, než jejich lodní a také jinak zařízená. Dovolil si vstoupit dovnitř skrze rozbité skleněné dveře a rozhlédl se okolo. Udělátka, jaká u Nix ještě neviděl byla hezky urovnaná na bílých pultech. Bylo zde i několik lůžek, některé potřísněné zaschlou krví, jiná lůžka čistá jako sníh. Také ve skleněných skříňkách mohl spatřit několik ampulek s výběrem mnoha prapodivných tekutin. Moc tomu nerozuměl, ale raději na nic nesahal.

Tedy až na jednu věc. Na zdi nad jedním lůžkem byl na kameni pověšený zarámovaný obrázek. Vypadal jako tabax, šestinohá chlupatá kulička. Ale tahle měla...čtyři nohy. Navíc visela na větvi a byl u ní nějaký nápis, kterému nerozuměl.

Opatrně obraz sundal, dělalo mu problémy od něj oči odtrhnout. A tak se rozhodl, že si obraz ponechá. Mohl by se i zeptat Kevina co je tam napsáno.

Opatrně ale obraz položil na jedno z lůžek, aby pořídil několik fotek tohoto místa svým holo-tabletem. Třeba by měla Nix o tohle zájem. Pak už jen popadl obraz a vydal se z místnosti dál prozkoumávat.


<--------------------------------------------------------------------------->

Erika dokončila rozebírání vstupního počítače a také se ponořila do průzkumu celého komplexu. Doufala, že najde nějaké šťavnaté kousky technologie, místo toho ale narazila na místnost zařízenou podobně, jako byla zařízená posilovna Astera na jejich lodi.

I přes svou masku mohla ucítit odér plesnivých matrací a špinavých zpocených ručníků poházených po zemi. Výbava se válela všude po zemi, jak museli narychlo odejít.

Nechtěla se tu zdržovat moc dlouho kvůli tomu pachu, proto si udělala pár fotek holo-tabletem a rychle odtamtud zmizela, díky čemuž si mohl její nos oddechnout. I když na to asi jen tak nezapomene.

"Brrrrr jestli Ast někdy nechá špinavý ručník na zemi, tak ho asi plesknu."

Otřásla se jen při té myšlence, že by jejich loď takto páchla.


<------------------------------------------------------------------>

Nix se též dala na průzkum. Doufala, že objeví nějakou tu lékařskou výbavu, aby mohla dělat průzkum a případně dostat své šupinaté pracky na nové věcičky.

Místo toho ale narazila na místnost větší, než které doposud viděla. Mohla mít dobrých 200 metrů na výšku a 300 na šířku. Nejen to, ale bylo tu nespočet kabelů válejících se po zemi, hromada nářadí, mnoho kovů, součástek, vypadalo to jako na stavbu něčeho velikého.

Opatrně překročila svazky kabelů, dávala si extra pozor, aby nic nepoškodilo její kombinézu a taky aby nešlápla na nic ostrého.

Proplétala se mezi krabicemi, které již trouchnivěly a zastavila se u něčeho velkého.

Ať se na to dívala, jak chtěla, nedokázala říci co přesně to bylo. Na jednu stranu to vypadalo na nějaký podivný druh letounu, ale také se mohlo jednat o zbraň zkázy, nebo jen přestrojenou bombu.

Rozhodla se na nic raději nesahat. Ale věřila, že Erika by z tohohle byla úplně vedle. Tohle byla její parketa, ne ještěranky lékařky.

Vytáhla tedy svůj holo-tablet a pro jistotu pořídila pár fotek.

"Co jste před námi skrývali?"

I když tu nikdo nebyl, ta otázka jí nedala klid. Nic z tohohle jí nedalo klid.

Než potkali Kevina, nikdo ani nevěděl, že nějací lidé existují. Najednou se ale ukáže, že lidé žili celou dobu tady?

No žili...to bylo trochu přehnané slovo. I tak ale nedokázala pochopit, jak je možné, že je nikdo ještě neobjevil, a hlavně co bylo jejich cílem zde?

Navíc ta Mléčná Dráha, o které se Kevin zmiňoval musela být jistě daleko.

Mají snad lidé přístup k intergalaktickému cestování?

Z toho všeho přemýšlení jí rozbolela hlava. Raději pokračovala v průzkumu dál. Po cestě ale narazila na Eriku.

"Našla jsi něco zajímavého?"

"Jen špinavou smradlavou tělocvičnu, ale jinak nic důležitého. A ty?"

"Našla jsem nějaké udělátko. Tímhle směrem."

Nix Ereku zavedla k podivnému zařízení, které předtím našla. Při pohledu na obsah potemnělé místnosti, kde jen pár žárovek bojovalo o život se mladé kentauřici sbíhaly sliny v zobáčku.

Do místnosti mezitím dorazil i Ast. Sotva zahlédl své dvě společnice, zamířil opatrně k nim a znakovou řečí jim sdělil, co našel.

Nix byla překvapená a ihned zamířila směrem kam Ast ukázal. Ovšem panter se příliš nehnal do posilovny, kterou Erika nalezla. Raději zůstal u kentauřice a kochal se obrazem, který nalezl.

Jakmile se všichni nabažili a nabrali co unesli, vydali se zpátky do uvítací místnosti.

Tam už na jednom gauči seděl dosti skleslý Kevin.

"Tak co prde? Našel jsi něco?" Zeptala se ještěranka s úsměvem.

"Našel..." povzdechl si Kevin, jehož oči jsou zabodnuté do země.

"No a co jsi našel?" Ereka se ho zeptala, aniž by spustila oči z podivné malé součástky, kterou nalezla.

Dočkaly se těžkého povzdechu Kevina.

"Mléčná Dráha se řítila do černé díry v jejím středu. Snažili se tu najít útočiště a zajistit možnost pobytu všem na Zemi. Měli tu zůstat v utajení, dokud nedorazí diplomat, který by navázal vztahy se zdejšími druhy a tím představil lidstvo v dobrém světle."

Tohle stačilo, aby si dali dvě a dvě dohromady.

"Takže ty jsi..."

"Ano Nix....nikdy jsem nedorazil a oni-"

Zatajil se mu dech, slzy mu zaplavily oči. Cítil se hrozně, neboť kvůli němu je lidská rasa navždy ztracená. Kdyby jen dorazil včas...

"Kevine...no tak neplakej. Kdoví, co se vlastně stalo?"

Ereka neváhala, odložila krabici součástek a ihned ho obejmula.

"Třeba je lidstvo ještě v bezpečí. Možná tu někde budou, jen se museli přesunout."

Ale ani slova Nix nedokázala mladíka uklidnit. Ani si nepamatoval, kdy se naposledy cítil takto na dně, tak nicotně. Nedokázal udržet úsměv na tváři, ani dobrou náladu. Jeho ruce se obmotaly okolo opeřené kentauřice a zhroutil se v jejím objetí.

Lidstvo bylo ztraceno...kvůli němu...

Nezůstávali zde moc dlouho, aby se mladík necítil tak sklesle. Stejně zde nezůstalo nic, co by je zajímalo a kdykoliv se můžou vrátit a prozkoumat to tu i bez Kevina. Ani jeden z nich nechtěl vidět vždy tak veselého mladíka takto na kolenou. Ale také chápali, že každý má někdy slabou chvilku v životě. A i když byl Kevin jen jejich zboží, které sem měli doručit, tak trochu...jim ho bylo líto.


Byl tu sám a ani neví, jestli jsou jeho lidé v pořádku, nebo ne. Protentokrát...si dovolili nechat si ho přirůst k srdci.


<------------------------------------------------------------------------------------->


Jak se nohy jejich lodi odlepily od povrchu, dveře lidské základny se zavřely. Nebylo potřeba nechávat je otevřené. Ještě by to někdo objevil a mohl místo zničit, nebo ho vykrást.
Prostor základny Fénix upadl do ticha a prázdnoty.


Jen počítač, který Kevin nechal zapnutý tiše vrněl v obytných prostorech generála.
Obrazovka se náhle rozsvítila a ženský počítačový hlas se nesl celou základnou.


*Máte jeden příchozí hovor. Máte jeden příchozí hovor. Máte jeden přícho-*


Počítač se v tu chvíli vypnul a spolu s ním pohasínala světla a hučení generátoru v technické místnosti utichlo.


Tímto majestátní fénix pohasl.

<--------------------------------------------------------------------------------------------------------------->

Už si ani nepamatoval kdy naposledy pocítil ruce, či nohy. Ač tato robotická zbroj jen stěží dokázala nahradit kost, maso a kůži, stále to bylo podobné.

Zbývalo jen počkat, až přístroj dokončí svou práci a aplikuje poslední kousky syntetické kůže, která tohle robotické tělo zakrývala.

Celou dobu si své tělo prohlížel v zrcadle. Celou dobu sledoval, jak se s každou aplikací umělé kůže mění jeho tělo na to, které u velmi dávno ztratil.

A jak byla práce dokončená, zamrkal očima, vyzkoušel si pohyb a poté se na sebe usmál.

Stále byl nahý, což ho netrápilo. Přeci jen neměl dole nic a ani to nepotřeboval.

*Nahrávání dokončeno. Jednotka je plně aktivní.*

S úlisným úšklebkem se otočil na své tři oddané poskoky národa, který si podmanil. Celou tu dobu je nutil klečet a vyčkávat na další rozkazy.

Dokázal tak mnoho, ale od svého cíle měl ještě daleko.

"Naším dalším terčem bude Ishara. Běžte prosím Radě připravit malý...dáreček."

Zavelel hlubokým hlasem. Jeho poskoci, příslušníci rasy Kres vyskočili na své chapadlovité nohy a odešli z místnosti.

"Už brzy..."

Otočil se na sebe, zlomyslně se usmál. Věděl až moc dobře, že už vyhrál.

"Napravím všechno zlo. Nebude žádný rasismus, žádné války, žádná nenávist a žádný chaos. Zbyde jen řád. Jen jméno Alexej Ivanov."

Pokračování příště! :3