Moc si toho nepamatoval. Nacházel se v kostce, v těžce střežené cele, neměl nic, než 4 stěny, jednu s těžkými dveřmi, prázdný strop s bílým světlem, chladnou podlahu z bílého hladkého kamene a prostou kamennou postel s matrací, polštářem a prostou dekou.

"Nějaká změna?"

"Ne pane. Sedí tam už dvě hodiny, jídla ani pití se nedotknul."

"Otevřete celu. Je na čase to ukončit."

Mnoho věcí vyděl jako v mlze, slova nedávala smysl, tváře si nepamatoval. Co si ale pamatoval dobře, byla chladná hlaveň plasma revolveru namířená mezi jeho oči.

"Tati ne!"

"Sofie!"

Výstřel jím trhnul, donutil otevřít jeho oči.

Popadal splašeně dech, očima bloudil po stropě osvětleném bílým světlem. Když se mu povedlo trochu uklidnit, oči přivřel a zabloudil pohledem mimo strop, prsty si oči promnul.

"Divný to sen...."

'Vzpomínky jsou...často bolestivé...'

Zarazil se, když k němu hlas promluvil ze všech stran. Až teď si uvědomil, jak je jeho tělo polámané a bolavé. Přesto se mu i přes obtíže podařilo posadit a rozhlédnout se okolo.

Nacházel se v prapodivné laboratoři s podivnými nástroji a chemickou výbavou, věci, které nikdy předtím neviděl.

Sám seděl na chladném stole uprostřed této místnosti, bez své kombinézy, jen hadr překrýval jeho partie.

Koutkem oka ale zahlédl ještě něco, co tam předtím nebylo. Natočil hlavu kousek do prava, na bělostnou stěnu pokrytou poličkami a nástroji.

'Jsou nejvíc bolestivé, když ani nevíš co znamenají.'

Nedokázal uvěřit svým očím, které si promnul, zamrkal a znovu se podíval. Díval se na sebe, tedy...na sebe, ale jeho tělo vypadalo jako stín a místo dvou čistě modrých očí ho pohledem probodávají dvě krvavé oči.

"K-kdo sakra jsi?"

'Kdo jsem? Já jsem ty, ty jsi já.'

Kevin si oči znovu promnul, oklepal se zmateně se rozhlédl.

"Musel jsem se udeřit do hlavy...hodně tvrdě...nebo jsem zešílel..."

*Vítejte zpět Operátore*

Když zaslechl známý hlas, usmál se a prsty si prohrábnul vlasy.

"IO...tak rád tě zase slyším. Nemám nějaký problém s očima? Protože vidím...divné věci."

Jak řekl to 'divné věci', podíval se na sebe, tedy na svůj stín, který ho stále sledoval pohledem.

*Nevidím zde žádné problémy s vaším zrakem Operátore.*

Pozvedl překvapeně obočí, sledoval prapodivný přelud.

'Není zde nic špatného. Jsem pouze projekce své mysli.'

"Své? Ugh tohle nedává žádný smysl."

Pomalu vstal z chladného stolu, jeho nohy se otřásly sotva na ně došlápnul, ale držely ho.

Kevin, který ho doposud sledoval rudýma očima k němu udělal krok, usmál se nečitelným úsměvem.

'IO?'

*Ano Operátore?*

Kevin v tu chvíli vytřeštil oči. Zešílel snad? Opravdu ten přelud právě teď oslovil jeho počítačového pomocníka?

Co se tady sakra děje?!

'Jsi naprogramován, aby si splnil každý můj pokyn, že ano?'

*Pozitivní*

'Nádherné. Takže to tu můžeme spoluečně srovnat se zemí. Úžasné.'

*Jsem naprogramován zabránit vražednému chování této jednotky.*

Přelud se v tu chvíli zarazil, vypadal skoro až podrážděně z faktu, že mu počítač kazí veškerou zábavu.

"Můžete mi sakra někdo říct, co se tu děje?"

Ozval se Kevin, který se opřel o okraj stolu, aby si promnul tvář.

"To bych taky ráda věděla."

Jemný ženský hlas získal jeho pozornost. Patřil malé opeřené kentauřici, která akorát vešla dovnitř.

<---------------------------------------------------------------------------------------------------->

"Takže...má loď spadla, našli jste mě zraněného a ošetřili jste mě?"

Kevin se značně uklidnil poté, co mu kentauřice vše objasnila, a ještě mu donesla celkem chutné smoothie s velmi zvláštní kombinací fialové a tmavě zelené barvy. Přestože smoothie vypadalo odpudivě, mladíkovi dost zachutnalo.

Dostal také provizorní pohodlné tričko i kalhoty, jen nedokázal přesně říci z jakého materiálu jsou dělané. Odhadoval by to na bavlnu, kdyby tady něco takového existovalo.

"Ano to se stalo. Odtáhli jsme tě k nám na loď a Nix tě dala jakžtakž do kupy. Jen pro ni byla lidská anatomie novinkou, dal jsi ji docela zabrat."

I přes zobák dokázala kentauřice vykouzlit milý a celkem i krásný úsměv.

"Jen jsi nás dost překvapil. Chci říct jsi tak mladý a vypadáš tak křehce, Nix a Ast tě měli za pacifistu, ale pěkně jsi se vybarvil."

Když tohle kentauřice zmínila, Kevin překvapením pozvedl obočí.

"Ale...já jsem pacifista. Neublížil bych ani mouše."

Kevinovi to přišlo jako dobrý vtip, sám se nad tím zasmál. On a někomu ublížit? Nikdy!

Ale kentauří společnice se tolik nesmála. Ani ta podivná iluze, která vypadala jako on. Druhý Kevin nyní stál za kentauřicí, usmíval se tím nečitelným pohledem. Nezdálo se ale, že by ho opeřený tvor viděl.

Kentauřice váhala, nejspíš mu to nechtěla říct.

"Věc se má takhle Sestřelila tě bitevní loď národa Ptores. Nemají v lásce galaktickou federaci a když viděli tvou loď, okamžitě po ní vystřelili. Když jsme ale přistáli na místě ztroskotání, našli jsme tvé tělo mezi...deseti vojáky. Všichni, až na tebe byli mrtví."

Kevina tohle zarazilo. Mrtví? Oni byli mrtví?

'Myslím, že se v takových situacích říká děkuji'


Tajemný Kevin si prohlédl svou stinnou dlaň, vypadal, že si tuto konverzaci dost užívá.

"To jsem měl ale štěstí. Někdo z místních se o ně určitě postaral."

Kevin se nervózně zasmál, kentauřici to ale vtipné nepřišlo. Byla sice veselou a přátelskou osůbkou, ale mladík, se kterým měla tu čest jí trošku naháněl hrůzu.

"Ztroskotal jsi na planetě, která není obydlená. Jednalo se o jednotku schopnou hravě se vypořádat s tamější zvěří. A pochybuji, že divoká zvěř je schopná lámat krky a přerušovat nervová spojení s takovou přesností."

Mladík tomu nerozuměl. Nemohl to přeci být on, však by nikoho nedokázal zabít. A už vůbec ne deset dobře vycvičených vojáků.

A vůbec, co to má znamenat ta jeho 'projekce'?

'Ovšem, nepamatuju si to do detailu-'

S každým slovem se podivná verze Kevina pohnula za zády kentauřice.

'Ale jedno si pamatuji určitě. Nejsem obyčejný člověk. A já jsem-dalo by se říci – tvé alter-ego. Tvé lepší a hezčí já.'

Rukama se opřel o hlavu kentauřice, s úsměvem jí prstem přejel po krk, jako by ho chtěl podříznout. Necítila to, byl to jen podivný přelud, který mohl vidět jen Kevin sám.

"Tohle musí být nějaká chyba. Jsem jen mladej kluk, co se probudil uprostřed šíleného města a-a proč si sakra nic nepamatuji?"

Chytil se frustrovaně za hlavu, přičemž k němu mladičký tvor přistoupil a položila mu ručku na rameno.

"Vše bude dobré ano? Pomohu ti zjistit, co se děje."

"Nesahej na mě!"

Odstrčil jí od sebe, vystřelil ke dveřím z laboratoře, kde se ale zarazil a podíval se na své dlaně. Něco bylo v nepořádku, věděl to.

"Nesahej na mě. Prosím...už tak stačí, že jste mě chytili a do toho-kruci mám z toho všeho guláš."

Zavrčel, hlavu schoval do svých dlaní. Měl dost velký chaos v hlavě, což ho frustrovalo čím dál tím více.

"Gul-ás? To je co?"

Kentauřice byla zprvu trochu rozrušená, ale po zmínce toho podivného slova vycítila příležitost. Přistoupila tedy k němu blíže, s drobným úsměvem, odhodlaná odvést mladíkovi myšlenky někam jinam.

Kevin se k ní otočil, byl trochu klidnější, když spatřil důvěru prapodivného tvora.

"Guláš je no...jak to jen říci...strašně dobrá polévka."

Podrbal se na zátylku, jak se snažil vzpomenout si cože to ten guláš vlastně je. Zvláštní, něco si pamatoval úplně skvěle, něco mu zase dělalo problémy a pak jsou věci, ve kterých měl opravdový zmatek.

"To zní moc hezky. Vyprávěj mi více o své domovině prosím."

Neměl se moc k tomu, ale jak mohl říct 'ne' těm očím a tomu úsměvu?

Nakonec souhlasil a posadil se na okraj stolu, zatímco se kentauřice usadila pohodlně na zemi.

Oba pak započali dosti živou konverzaci, která vedla i k smíchu a odvedla jejich mysl od všech špatných myšlenek.
Kevin se snažil vzpomenout na co nejvíce věcí, některé si ale moc nevybavoval, proto je malinko upravil podle svého.
Opeřený tvor zase vyprávěl o domovině své, což bylo pro mladíka velice zajímavé vyprávění.

"A u nás se pak všichni shromáždí na jeden veliký Khorál."


Podotkl opeřenec poté, co mladík vyprávěl o oslavách.

"Aha, takže jedna veliká hostina?"

"Nenenene. Kho-khorál. Je to náš tradiční tanec víš? Vlastně jsme jediný národ schopný ho zatančit."

Kentauřice se široce usmála, byla na svůj původ velice hrdá.

"Aha tanec. Já ti rozuměl 'orál'. To je u nás označení pro ústa. Myslel jsem si, že mluvíš o hostině kvůli tomu."

"Jaká to fascinující kulturní výměna."

Radost kentauřice v tu chvíli snad stoupla ještě víc, neboť se dozvěděla něco zbrusu nového. Navíc Kevin byl docela milý mladík a konverzace s ním byla nadmíru příjemná.

To by ale jejich radostnou chvíli nesměli přerušit dva nově příchozí.

"Bavíte se hodně?"

Nix akorát vstoupila do laborky s rukama zkříženími na hrudi, její smaragdové oči probodávaly mladíka pohledem. Za ní se postavil houževnatý panter Ast, připravený bránit svou kapitánku, kdyby došlo na nejhorší.

"Vlastně jsme měli obohacující kulturní výměnu. To si musíš někdy poslechnout Nix."

Kentauřice vstala a přešla k těm dvěma.

"Jasný jasný. Promluvíme si o tom později. Takže mladej-"

Ostře odsekla slovo 'mladej' a rázným krokem šupinatých nohou bez bot přistoupila k mladíkovi.

"Co si sakra zač a odkud sakra jsi?"

Kevin neměl tušení co odpovědět, rozhodl se improvizovat.

"J-jsem Kevin...mladík z planety Země. To je asi jediné, co si pamatuji."

Bránil se, ale ještěrance to nestačilo.

"Nehraj si na nevinného. Víš, jak těžký je zabít Ptoreského vojáka? Natož deset? Pravda nejsou moc chytří, ale i tak. Jak jsi to sakra udělal?"

Mladík z ní začínal mít strach. Normálně by se odtáhl, udělal by cokoliv nenásilného, aby si zachránil kůži. Z ničeho nic ale udělal něco nečekaného.

"A-asi takhle...?"

Ozvalo se hlasité 'plesk!', jak jeho dlaň přetáhla ještěranku po tváři. Zmateně se podíval na svou ruku, poté na ještěranku, nervózně se usmál.

Nix, s rudým obtiskem jeho dlaně na tváři ho dosti vytočeně probodla pohledem. Chystala se ho zabít a nebyla jediná. Ast si taky dělal zálusk na jeho krev. Kentauřice jí ale včas zastavila.

"Nix nezabíjej ho. Pamatuj, je to důležité zboží. A taky skvělý materiál ke zkoumání."

Kevin si nebyl jist, jestli má vůbec mít radost ze záchrany krku, nebo se urazit, protože je zase jenom 'experiment' a 'zboží' k tomu.

Nix se na něj naštvaně podívala, pohlédla na svou kamarádku a otráveně si povzdechla.

"Hele mladej. Máš v sobě implantovaný čip, takže se pokus utéct a nic z tebe nezbude. Protentokrát ti dávám šanci. Ale jestli mě znovu vytočíš, tak si mě nepřej!"

Dala se na odchod, ještě se ale sehnula k opeřeným uším kentauřice, které trčí z její hlavy a cosi jí pošeptala. Kentauřice jen pokývala hlavou, usmála se na mladíka a počkala, až oba odejdou pryč.

"Wow ta je sex-teda chci říct děsivá."

Vyhrknul Kevin ještě stále roztřeseně.

"Je mi líto, že jsme ti nemohli dát lepší přivítání. Každopádně vítej na naší lovecké lodi Skell. Mé jméno je Erika, jsem něco jako psycholog a technik na lodi. Ten dlouhán to je Ast, náš stratég a hora svalů. A ta milá šupinatá slečna, to je naše velitelka a medic Nix. Nemusíš se bát, vypadají děsivě, ale jsou vlastně hrozně milí."

"Aha...a co ti...říkala?"

Erika poskočila na místě, v jejích plných očkách se zalesklo.

"Můžu tě provázet po lodi a můžeme si povídat o spoustě úžasných věcích!"

Kevina tohle docela potěšilo. Bál se, že ho někam zavřou a budou ho zkoumat, jako nějaký experiment. Což se stane tak jako tak, jen bude mít volnost pohybu aspoň po této prapodivné lodi.


Co mu ale nešlo do hlavy byla ta 'údajná projekce' jeho mysli. To, co si říká jeho 'alter-ego'.

Taky bylo otázkou, jak mohl usmrtit někoho vlastníma rukama?

Tomu stále nedokázal uvěřit, nemohla to být pravda. Že ne?

Ale tušil, že ty sny-ty vzpomínky-s tím musí být nějak spojené.

Netušil, kolik problémů způsobil jen svou přítomností, ani jak moc se jeho život ještě zkomplikuje.

Pokračování příště :3