Rozhlédl se okolo sebe. Přišlo mu, že se vysoké šedé bloky okolo něj táhnou k temným nebesům a svírají ho v pasti.

Jasný záblesk protnul oblohu a ozářil na vteřinu potemnělá okna bloků. Spustil se déšť, ale nepamatoval si, jak chladný ten déšť byl. Necítil ani kapky dopadat na jeho tělo.

Trhnul sebou, když někdo vykřikl. Nerozuměl slovům, ale věděl, že to není nic dobrého.

Dal se na útěk prázdnou ulicí. Jen tichý šum deště a občasná rána nebes protínaly ticho.

Srdce mu bušilo jako splašené, popadal dech, nezastavoval, neohlížel se.

Mezi bloky se rozlehl další řev, kterému nerozuměl. Utíkal, ale ulice neměla konce. A docházely mu síly.

Tímhle tempem ho dohoní, ale kdo? Zastavil a ohlédl se. Další blesk ozářil temné postavy bez očí, bez kůže, nebo kostí. Snad jako by ho samotné stíny chtěli chytit.

Ze strachu se dal opět na úprk.

Blesky dále bičovaly potemnělou oblohu a hromy duněly jako rány z děl.

Zahnul za roh, ocitl se v další ulici bez konce. Přesto utíkal dál.

"Slib mi..."

Ta slova...ten hlas...

Zpomalil, ztrácel síly čím dál více. Ale když nebude pokračovat, dostihnou ho. Udělal krok kupředu.

Další blesk protnul oblohu a hlasitý hrom pohltil jeho výkřik.

Propadal se do hluboké temnoty. Viděl jen díru v zemi, která se pod ním propadla a stěny šedých bloků, které se vzdalovaly, jak padal stále hlouběji.

Čas se téměř zastavil ve chvíli, kdy ho oslepilo jasné bílé světlo.

S výkřikem a trhnutím se probudil, popadal dech, zatímco jeho oči hleděli vpřed do prázdnoty poseté miliardou stříbrných teček.

"Byl to jen sen....jen sen...." uklidňoval se. Opřel se zády, ale ihned sebou cuknul a zasyčel bolestí.

Záda ho stále pálila, jen už to nebolelo tolik, jako předtím.

*Vítejte zpět Operátore*

"Ah ahoj...co se vlastně stalo?" promnul si tváře, poté si prohrábl vlasy.

Ještě, že měl tu možnost si je umýt večer před jejich útěkem, ale i tak mu přišly trochu mastné.

Navíc celé jeho tělo bylo bolavé, jeho svaly natáhlé.

*Během útěku vás postřelili. Poškození jednotky nebylo příliš veliké, ale i tak jste utrpěl silný šok a díky stresu jste ztratil vědomí*

Když se nad tím tak zamyslel, moc si nepamatoval. Dostal se do lodi, ale co bylo potom bylo v mlze a pak tma. A ten divný sen...

"Chápu. Díky za info," opřel se opatrně o řídící pult lokty, hlavu si položil na dlaně a hlasitě zívnul.

Příliš mnoho si ze snu nepamatoval, ale ten hlas určitě. Co kdo měl slíbit?

Ať se snažil sebevíc, nemohl si vzpomenout, a to ho trochu frustrovalo.

*Během úsporného režimu jednotky jsem zaznamenal aktivitu v části, kterou lidé nazývají 'Hipokampus'*

Tahle informace ho dosti zaujala. Určitě to už někde slyšel, jen mu to dalo dost zabrat, než si vzpomněl.

"To je...mozková část zodpovědná za jídlo?" zeptal se opatrně. Nastala dlouhá tichá pauza, kterou nakonec přerušil monotónní hlásek v jeho hlavě.

*Dovolím si poznamenat, že vaši inteligenci nejsem schopen nijak pozvednout*

"Pfff rovnou řekni, že sem blbej," odfrknul si uraženě Kevin, zahleděl se do prázdnoty před nimi. Třpyt vzdálených hvězd mu přišel úplně jiný, a tak fascinující.

*Jedná se o mozkovou část zodpovědnou za paměť událostní, nebo také episodická*

"Hmmm..." chvíli si dával dvě a dvě dohromady.

'Takže...to nebyl sen, ale vzpomínka? Jenže na co?'

Jak nad tím ale uvažoval, rozbolela ho hlava a do toho se přidalo kručení v břiše.

"Uh....jak dlouho jsem vlastně spal? Mám sakra veliký hlad," zamručel, dlaní si pohladil své bříško ve snaze ho alespoň trochu uklidnit.

*V lidském čase jste spal necelé dva dny Operátore*

"Ou..." povzdechl si frustrovaně. Teď by dal cokoliv za dobré jídlo. Cokoliv, jen ne ten hnus, co dostával ve věznici. To byl donucen jíst, ale teď byl svobodný.

*Na této lodi by se mělo nacházet několik nutričních dávek. Dle mých výpočtů to tolik nenaplní jednotku, ale dodá jí to potřebné živiny k zotavení*

To mu stačilo. Pomalu se vyhrabal na nohy, co mu to natáhlé tělo dovolilo.

"Aaah proč mě tak bolí celý člověk? Já myslel, že mám na tohle stavěné tělo," zanadával si, když se plahočil k přihrádce v trupu lodi.

*Vaše tělo se plně nepřizpůsobilo takovému tlaku po vašem plném probuzení z kómatu. Doporučuji více cvičit*

"Ty mlč jo?" osočil ho. Stiskl tlačítko, přihrádka se s otočením otevřela a nabídla mu několik ampulek s ostrou jehlou a dosti zvláštní různobarevnou tekutinou uvnitř. rozhodně to nebylo něco, co si představoval jako 'jídlo'.

Spíš si připadal, jako nějaký drogový závislák.

Přesto s povzdechem jednu ampulku vytáhl a odnesl si jí zpět ke křeslu, do kterého se opatrně usadil.

Podíval se na ruku levou, pak na pravou.

*Není potřeba poškozovat tkáň. Jednotka je vybavena pro takové případy*

Dle instrukcí jeho pomocníka prsty bloudil po horní části svého těla, až nahmatal cosi podivného v místech, kde končil jeho hrudník.

Rozepnul si tedy vrchní část kombinézy.

Nedalo by se říci, že je jeho tělo nějak vypracované. Byl prostě obyčejný štíhlý klučina.

"Chtělo by to mít pekáč..." zavzdychal si zklamaně.

*Přejete si pekáč sušenek Operátore? Obávám se, že takový pekáč zde v hlubokém vesmíru nenajdeme*

"Tak jsem to-no to je jedno."

Podíval se dolů do míst, kde si našel prapodivnou dírku. Vypadalo to trochu jako nálevka do nádrže u auta, ale bylo to strašně drobné.

Polknul, opatrně dovnitř zasunul jehlu a křečovitě zavřel oči.

Očekával bolest, nebo něco nepříjemného. Místo toho ho zalil příjemný teplý pocit úlevy.

Dovolil si oči otevřít, jen aby spatřil, jak posledních pár kapek v ampulce mizí v něm a jakmile byla ampulka prázdná, zahodil ji.

Hned se cítil mnohem lépe.

Jak se ale díval na tu prapodivnou věcičku v hrudníku, nedalo mu to a musel se zeptat.

"Co mám vlastně ještě za udělátka?"

*Přejete si vysvětlení odborné, nebo vysvětlení předškolácké?*

Zamračil se uraženě. "Prostě mi to vysvětli tak, abych tomu rozumněl."

'Pfff....prej předškolácké. Vypadám snad jak malý děcko?'

A tak se jeho pomocník vrhnul na vysvětlení všech funkcí, které chlapcovo tělo v sobě mělo zabudované. Vskutku nebylo jich málo, až z toho Kevina rozbolela hlava.

Přeci jen to bylo dost informací a momentálně nedokázal všechny ty informace pobrat.

Jednu věc ale pochytil docela dobře.

"Takže jestli to chápu, v krvi mám mikro potvory, které řídíš ty? A tyhle potvory pomáhají mému organismu s očistou, ochranou a ještě informatikou?"

*Pozitivní. V tomto prostoru by čistě organická bytost ze Země těžko přežila. Bylo zapotřebí udělat pár úprav*

"To je...vlastně skvělé."

Sice to říkal s úsměvem, ale něco ho na slovech té věci trápilo.

"Myslíš, že někdy ještě spatříme Zemi?"

*Na tuto otázku nemám odpověď Operátore*

Odpověděl ihned. Ani se nepokoušel najít řešení, nebo to nějak obejít.

Kevin si povzdechl, opřel se loktem o pult a svou hlavu položil na dlaň.

*Také mám otázku. Dle mých dat je lidský druh emočně nestabilní a problémy často řeší pomocí násilí. Ale během našeho pobytu na Ishaře jsem nezaznamenal jediný emoční popud vedoucí k agresivnímu chování*

"To není tak úplně otázka ale..."

Povzdechl si. Z nějakého důvodu nedokázal odpovědět. Cítil, že není schopen ublížit živému tvoru, ale jaký za tím vlastně byl důvod?

Nedokázal si vzpomenout.

Rozhodl se tedy od otázky odejít.

"Přemýšlel jsem a no...máš nějaké jméno?"

*Jméno? Jsem pouze počítačový asistent napojený na mozek Jednotky Operátore. Jméno je v mém případě irelevantní*

"Ale notááák" opatrně se opřel, záda ho stále pálila, ale už to unesl. Ruce složil za hlavou, sledoval hvězdnou oblohu venku za sklem.

"Nemůžu ti pořád říkat 'Hey' nebo 'Hlase'. Dej mi chvilku..." zamyslel se.

"Ha už to mám. Budu ti říkat R2D2," zvolal nadšeně.

*Je mi líto Operátore. Podle mých dat je tohle jméno chráněné autorskými právy*

"Děláš si legraci? Jsme strašně daleko od Země a tady stejně nikdo nezná ty filmy. Nikdo se o tom nedozví," uchechtl se, ale úsměv mu hned zmizel poté, co jeho společník odpověděl.

*Uložil jsem si vaše slova do databáze a jak lidé říkají 'nebojím se je použít proti vám' Operátore*

Odfrknul si a nazval ho zrádcem. Když se ale nad tím tak zamyslel, nebylo to tak trochu klišé, dávat svému společníkovi jména? Bylo to velké klišé.

"A co...IO?" navrhnul.

*I-O?*

"Ano IO. Operuješ na základě jedniček a nul no a písmena I a O vypadají, jako 1 a 0," vysvětlil Kevin.

*Udivuje mě vaše představa o mé maličkosti, jako o hloupém počítači s operačním systémem Vista*

Až teď si Kevin uvědomil, jak zbytečné to vysvětlení vlastně bylo. Ale taky mu to nedalo, ne přemýšlet nad tím, co to ta 'Vista' vlastně znamená. Že by to byl nějaký předchůdce IA?

I když to asi nebude nic extra důležitého.

Hleděl do té prázdnoty a obdivoval krásu třpytivých hvězd. V dáli zahlédl i záblesk světla a pohyblivou tečku.

Obrazovka na ovládacím panelu problikla a ukázala mu informace o tečce v dáli.

Užasle si četl o obřím vesmírném korábu, který sloužil jako neutrální trh. Dle dat měl mít tento koráb 4 kilometrů na délku a šířkou se táhl na 2 kilometry.

Přitom viděl tento obří objekt jen jako drobnou tečku v dáli.

"Měli bychom tam zastavit a načerpat zásoby," jednalo se o neutrální zónu, tam by snad mohl být v bezpečí, ne?

*Cesta bude dlouhá a zdejší zásoby jistě nebudou stačit. Vstup na neutrální zónu ale znamená vysoké riziko Operátore. Opravdu si přejete zde zakotvit? *

"Třeba tam budou přátelští," sice to řekl, ale měl také veliké obavy. Přeci jen v tom městě Ishara byl jak kachna na ráně, a to byl pod ochranou tamnějších jednotek. V neutrální zóně bude úplně sám.

Jenže jestli mají cestovat z této galaxie do jeho rodné, budou muset podniknout více takových zastávek. Ještě otázka peněz, času, jestli je taky jejich loď dostatečně dobrá na takový přesun.

Byl z toho skoro až frustrovaný, rozhodl se tedy trochu odvést řeč od tohoto tématu.

"Víš, co ale nechápu? Tahle mini loď vypadá na bojový stroj. Ale přístav, ve kterém byla vypadal civilně. Jak se tam dostal bojový letoun?"

<---------------------------------------------------------------->

Zpátky ve městě Ishara se vše zdálo být klidné.

Jen bar Galactica byl dosti prázdný, všichni se vydali na hon tvora, jehož cena se ještě zvýšila po celém tom fiasku.

Nejen Rada si dělala zálusk na tento unikátní kousek, ale i sběratelé podivností měli veliký zájem, sotva se o tom dozvěděli. Byl to veliký boj o jednoho mladíka.

Jenže ne každý byl tak nadšený ze složitého lovu.

Vysoké titanové dveře se pomalu otevřely. Ocitli se velmi hluboko pod zemí, takových dobrých 10 kilometrů.

Shatra míjel vědecké buňky s nezájmem, ale jeho 'hosté' fascinovaně sledovali tento prostor.

Byl to jeden veliký podzemní komplex naplněný buňkami, ve kterých pracoval Shatrův druh na prapodivných experimentech. Jediný rozdíl byl, že narozdíl od Shatry neměli tito vědci tolik chapadel. V jejich kultuře se postavení udávalo dle počtu, proto si Shatra s lehkostí přisvojil jednu z vyšších pozic a to právě hlavu vědeckého a biologického výzkumu.

Za houbákem, který mladíka nechtěně postřelil a tvorem podobajícím se přerostlému švábovi se vzpřímeným tělem následovala těžce ozbrojená ochranka.

"Oba jste těžce selhali," spustil Shatra, aniž by se na ně ohlédl.

"P-Pane já ho nechtěl postřelit. Ta-ta spoušť s-selhala-" bránil se houbák dosti nervózně.

"A já se taky moc omlouvám. Neměl jsem se zastavovat na sendvič, byla to blbost, už to neudělám," bránil se šváb.

Shatra zpomalil, zastavil úplně a jeho doprovod též zastavil. Podíval se na ně s nečitelným úsměvem.

"Jednomu selhala spoušť a další nechal svůj stroj bez dozoru. Vskutku amatérské," přistoupil k nim blíže.

"Jsem schopný vám to odpustit. Ishara pro vás bude mít ještě další využití,"

Jak to zaslechli, ulevilo se jim. Jsou ještě potřební, a to bylo hlavní.

"Sloužíme jen Radě a tomuto městu s nejvyšší úctou," oba před ním poklekli. Pokýval hlavou na souhlas.

Pak ale svá chapadla obmotal okolo jejich krků a silně je stiskl.

"Běžte zpátky. Víte, jak umí být nevrlá," pokynul na své strážné, kteří si drželi odstup.

Šváb a houbák se dusili a pokoušeli se vymanit z jeho pevného sevření, zatímco je Shatra odnášel k velikým kruhovitým dveřím.

Dvě světélka nade dveřmi rudě zazářili, hlasitý varovný signál se rozlehl celým prostorem a dveře se pomalu rozevřely.

Jasné světlo oba drobek oslepilo, Shatrovi oči už na to byly zvyklé. Vstoupil do prostoru, dveře za ním se zavřely.

"Zeleň Ishary je vskutku fascinující. Jenže udržet jí je dosti složité. Věděli jste, že tu kdysi bývala poušť?" oba dva hodil na podlahu pokrytou šlahouny.

"Byla tu poušť, než náš druh objevil zázračnou rostlinu. Strom Života," usmál se, bavil se zhrozením obou dvou.

Ocitli se v obří kopuli, jejíž zdi lemují umělá světla, ale také šlahouny veliké rostliny.

Jeden by skoro i řekl, že je to jen obyčejný zelený strom. Jenže jeho větve byly živé, stejně jako jeho kořeny. A díky tomu se z představy obyčejného stromu stala obří rostlina se šlahouny a chapadly.

Co je ale děsilo nejvíce bylo několik věcí mezi chapadly této rostliny. Nespočet koster, lebky, skrze které se táhlo několik chapadel, liány obklopovaly ještě napůl živé tvory, jejichž hrdla byla probodnutá a jejich oči prázdné.

"Udržet takový život je náročné. Vyžaduje mnoho složek k přežití," podotkl Shatra.

S klidem sledoval, jak rostlina natáhla několik lián směrem k těm dvěma, vlastně si vychutnával jejich prosby o život a hrůzu v jejich očích, když si uvědomili svůj osud.

"Buďte rádi. dostali jste možnost dále sloužit tomuto městu. Jako jeho jídlo."

Jakmile to řekl, rostlina vystřelila dvě chapadla, každé z nich probodlo jejich hrudník. Bolestný výkřik se nesl celou kopulí, mimo kopuli ale nebyl slyšet. A brzy se šváb i houbák stali součástí rostliny, stejně jako ostatní nešťastné duše, jejich výkřiky utlumené šlahouny, jejich těla ponechána napospas.

Jedna z lián se připlazila k Shatrovy, opatrně ho obepnula. S úsměvem liánu pohladil.

"Přeji ti dobrou chuť, Ish-aro"

Pokračování příště :3