Blonďáček se na něj podíval a poté se znovu podíval na kluka ve své náruči.

,,Neboj, postarám se o něj. Máš mé slovo," usmál se a ukázal mu palec nahoru.

N7 si ho tedy nejistě sundal z klína a položil na zem. Jemně ho pohladil po tváři a nejistě vzhlédl k rudovláskovi.

Ten se trošku pousmál a podal mu pomocnou ruku.

Menší měl však stále pochybnosti.

Opravdu ho tu můžu nechat? On by to neudělal, co když se mu něco stane? Můžu tomu klukovi věřit?

Zhluboka se nadechl, aby setřást všechen strach a opatrně se ho chytil.

Jen co se však postavil na nohy, se do něj opřela silná závrať a nevolnost. Všechno se mu motalo a nebyl si jistý jestli držel rovnováhu, nebo padal na zem, než ho za paže chytily něčí hřejivé ruce.

Trošku zaostřil a uvědomil si, že to byl Hyunjin.

,,Hej, zhluboka se nadechni. Když budeš panikařit, zhorší se to," zaslechl jeho hlas někde v dáli.

Řídil se jeho radou a závrať se trošku zmírnila. Když však chtěl udělat krok, cítil, jak se mu málem podlomila kolena.

Rudovlásek si pobaveně povzdechl ,,Takhle to nepůjde. Zvládneš mi vyskočit na záda?" zeptal se a blonďák nejistě přikývl.

Vyšší si klekl a N7 na něj opatrně vyskočil. Pevně až křečovitě se ho chytil kolem krku.

Hyunjin ho držel za nohy a otočil se. ,,Kdyby se probudil, okamžitě zavolej."

Jisung přikývl. ,,Neboj, to zvládneme," řekl, přičemž přes ležícího kluka přehodil svou mikinu. Sice netušil, jestli ho zvládne sám dostat zpět do jejich cely, ale neměl teď moc na výběr.

,,Můžeme?" zeptal se a blonďaček přikývl.

Vyšel ven na chodbu a vydal se ke schodišti.

,,Je ti hodně špatně?" zeptal se a on nepatrně přikývl. ,,Za chvíli tam budeme," zamumlal a vyběhl jedno patro nahohoru.

Zastavil se až u bílých dveří s červeným křížkem.

Zaklepal na ně a vešel, aniž by čekal na pozvání. Vevnitř byly přesně dvě osoby.

Zády k nim seděl Chan, který byl u dřevěné postele, kde ležel Jeongin. Vypadal že spal a hlavu měl obvázanou obvazem.

Další byl modrovlasý kluk, o něco menší než Hyunjin a něco hledal v krabičce první pomoci, která ležela před ním.

,,Wonnie, mám ho tady," řekl a ucítil že blonďáček nervózně zaryl nehty do jeho trička.

On i Chan se na ně překvapeně otočili a prohlédli si ho.

,,Dobře, polož ho do postele," řekl a ukázal na volnou dřevěnou postel.

Hyunjin přikývl a opatrně ho posadil na matraci.

Blonďák se stále nervózně rozhlížel. Cítil ten nepříjemný pohled, který na něj Chan házel. Také ho znervózňoval pach dezinfekce v místnosti.

Opět ho udeřily vzpomínky z laboratoře. Vždy byli sami proti celému světu, proto to zvládli.

V tu chvíli si všam vzpomněl, že ho tam nechal samotného. S cizími lidmi. Popadla ho velmi nepříjemná úzkost.

Jak jsem ho tam mohl nechat...

Nejistě se rozhlédl kolem sebe. Won nedával pozor, vůbec je nevnímal a Hyunjin něco řešil s tmavovláskem.

To byla jeho šance.

Vyskočil na nohy a rozběhl se ke dveřím.

Hyunjin si ho hned všiml. ,,Hej! Ublížíš si!" zakřičel a rozběhl se za ním.

Menší už sahal po klice, jenže to už ho rudovlásek chytil za paže. Snažil se ho odstrčit, ale neměl na to dost síly.

,,No tak, klid! Co tě to popadlo?!" vydechl, ale ničeho nedocílil. Chlapec sebou stále šil, jakoby ho chtěli mučit.

To už se však k němu přidal i Chan, aby mu pomohl. Každý ho chytil za jednu paži a odnesli zpět na lůžko.

Hyunjin ho chytil za ramena a druhý za nohy, aby zůstal aspoň chvíli v leže.

Blonďák sebou házel jak nejvíc mohl, zatímco začal hystericky vzlykat.

,,Sakra, pohni si, neudržíme ho dlouho!" zasyčel Chan.

Tmavovlásek vzal ze skříňky menší krabici a rychle došel za nimi. Vyhrnul mu tričko a jen potvrdil to, co si myslel.

,,Praskly mu stehy. Jen to zašiju, bude to rychlé," řekl a začal se hrabat v té krabičce.

,,Nemohl bys ho něčím zklidnit?"

Jungwon si jen povzdevhl a podíval na hysterického blonďáčka. ,,Hej kluku, podívej se na mě," řekl klidně, čímž ho maličko uklidnil. ,,Nic ti tady nehrozí, já ti neublížím," usmál se a ukázal mu, že má prázdné ruce.

N7 nejistě polkl a přestal sebou házet.

,,Ty jsi asi kouzelník," zamumlal Hyunjin pobaveně.

On jen mykl rameny a svou pozornost věnoval zpět menšímu. ,,Bude to rychlé a nic neucítíš. Jinnie, co to sakra děláš?" zasmál se a ukázal na zmateného rudovláska.

Blonďáček se na něj otočil, ale v tu chvíli ucítil bolestivý vpich kousek od rozpadlé rány.

Překvapeně vyjekl a začal sebou znovu házet.

Hyunjin na tohle nebyl moc připravený, takže schytal ránu do brady, ale i přes to ho rychle chytil.

,,Wou, wou, wou, klid, klid!" vydechl Won a rychle odhodil injekční stříkačku na podlahu. ,,Nic to nebylo, jen anestetikum proti bolesti, Neboj se!" Snažil se ho nějakým způsobem uklidnit, ale nedařilo se.

Chan už pomalu ztrácel trpělivost. ,,Hyunjine, dej mu sakra jeden ten tvůj prášek!" zasyčel.

On zavrtěl hlavou a sklopil k němu hlavu, zatímco mu jednu ruku položil na jeho spocené čelo. ,,Hej, kluku, podívej se na mě," řekl tím svym klidným hlasem, čímž konečně chytil jeho pozornost.

Menší k němu překvapeně zvedl pohled a jeho škuby trošku polevily. Ten dotek na jeho čele byl hlavní důvod proč se zklidnit. Bylo to příjemné.

,,Chceš se za ním vrátit ne?" zeptal se a on rychle zakýval hlavou. ,,Když nebudeš v klidu, budu ti ten prášek muset dát a budeš dlouho spát. Pokud to zvládneš, za deset minut, možná i dřív, budeš s ním."

On jen nejistě semkl rty a nervózně se podíval na tmavovláska, který si ze své krabičky vytahovat potřebné věci. Poté se podíval zpět na rudovláska. Chtěl ho vidět co nejdřív, aby se ujistil že je v pořádku, proto opatrně přikývl.

Hyunjin se spokojeně pousmál. ,,Fajn. Celou dobu budeš koukat na mě, vůbec se o ty dva nezajímej. Soustreď se jen na mě," odvětil a menší opět přikývl. Viděl ten strach a teror v jeho očích, který ho užíral až do morku kostí. Ale také viděl, že stále stavěl N4 na první místo a byl ochotný vydržet cokoli, jen aby ho viděl.

Jungwon se musel pousmát nad tím jak ho zvládnul uklidnit a vzal do ruky vatový tampónek. ,,Tak já jdu na to. Opravdu téměř nic neucítíš," řekl s úsměvem a začal jemně čistit krev kolem rány.

Ve chvíli co se prsty dotkl jeho kůže, menší vylekaně zvedl hlavu, ale Hyunjin mu držel bradu a donutil ho lehnout si zpět na polštář.

,,Klid. Řekl jsem, soustreď se jen na mě. Když jsme u toho, ani jsem se ti nepředstavil. Jsem Hwang Hyunjin, ale říkají mi Hyun, nebo i Jinnie. Můžeš používat co je ti příjemnější," odvětil klidně.

Blonďáček opatrně přikývl. Líbil se mu jeho klidný tón hlasů.

Hyunjin...

,,Ještě jsi ani jednou nepromluvil, ale předpokládám, že mluvit umíš. Nechtěl bys mi říct svoje jméno?" zeptal se.

Menší pootevřel ústa, jakoby se nadechoval k nějakým slovům, ale rychle semkl rty zpět k sobě.

Hyunjin si jen povzdechl, ale rozhodl se pokračovat dál v konverzaci, aby udržel jeho pozornost jen na sobě. ,,Nevadí. Všiml jsem si, že vy dva spolu máte blízký vztah. Jste dlouholetí přátelé, nebo možná bratři?" optal se ho a on nepatrně přikývl. ,,To máte fajn. Je hezké mít někoho s kým na sebe navzájem dohlížite. Hodně ti na něm záleží že?" usmál se a menší opět přikývl.

Jungwon mezitím dodělal poslední steh a na čerstvě zašitou ránu přilepil kus bílého krytí. Podíval se na své dílo a spokojeně dal ruce v bok. ,,Už je to hotové. Vidíš, ani sis toho nevšiml," zahihňal se.

N7 překvapeně zvedl hlavu z polštáře a podíval se na své břicho. Žádná krev.

,,A máš to za sebou," odvětil rudovlásek s úsměvem a utřel mu poslední slzy z tváře.

Blonďáček se na něj znovu podíval a poté se nepatrně pousmál.

Poprvé viděl jeho úsměv a musel říct, že měl krásný úsměv. Jeho stále opuchlá očka od pláče se rozzářila jako malá lampička uprostřed temnoty.

Opatrně mu pomohl se posadit a Won se opět ujal slova.

,,Až se vrátíš na pokoj, nebo kde že vlastně jste, odpočívej co nejvíc, dobře? Tvé tělo potřebuje sílu, aby se to zahojilo jak má a hlavně nechci, aby ti znovu praskly stehy. Pokud by tě to začalo hodně bolet, nebo pálit, dej někomu vědět a já se za tebou přijdu podívat," řekl a on nejistě přikývl.

Hyunjin mu položil ruku na rameno. ,,Půjdeme? Už se na něj těšíš ne?"

Nadšeně kývl hlavou a s jeho pomocí se postavil na vlastní nohy.

Naposledy se otočil na toho, kdo mu ošetřit ránu a s nepatrný úsměvem mu plaše zamával.

Won se znovu usmál. ,,Hlavně už nedělejte nic zbrklého, dobře? Rád tě zase uvidím, ale tentokrát ne na lůžku," ušklíbl se.

Blonďák přikývl a poté sklouzl pohledem na Jeongina, který ležel na vedlejší posteli. Ten pohled ho dost zamrzel. Nejistě se kousl do rtu, když v tom si uvědomil, že na něj někdo koukal.

Chan. Netvářil se zrovna nadšeně. Jakoby mu pohledem naznačoval, aby už odešel co nejdřív a co nejdál.

Hyunjin si toho všiml a rozhodl se tu napjatou atmosféru narušit. ,,Myslím, že je čas jít," zamumlal a jemně ho chytil za paži, aby ho následoval ke dveřím.

Chan otráveně odvrátil pohled, zatímco N7 jen nejistě přikývl.

Pořád se mu motala hlava, ale byl schopný ho nějakým způsobem následovat.

Ani se nenadál a už stál před těmi velkými dveřmi. Nejistě zacouval, když začal rudovlásek odemykání zámek na dveřích.

,,Neboj, už je uvnitř," usmál se a vrátil se k otevírání dveří.

Blonďáček se nejistě kousl do rtu a jen poslušně čekal vedle něj.

Když se dveře otevřely, konečně bruneta uviděl. Připadalo mu, jakoby to byla věčnost. Ležel na jedné z postelí, přikrytý přikrývkou a jen klidně spal.

Očka se mu rozzářila a rychle se rozběhl za ním. Skočil na postel vedle něj chytil jeho tvář do svých malých dlaní.

,,Hej, Jungwon řekl abys nedělal prudké pohyby!" okřikl ho pobaveně a pomalu došel k jejich posteli.

Menší k němu zvedl pohled a nejistě si ho přitáhl k sobě na klín.

Hyunjin si pobaveně povzdechl ,,Tak já vás nechám samotné. Ale když tak na vás koukám, hodilo by se vám nějaké oblečení. Něco najdu a zase se vrátím. Žádné kraviny jo?" ušklíbl se a vyšel ze dveří. Chtěl zamknout bezpečnostní zámek, ale rozhlodl se to nechat tak. Měl v plánu se za chvíli vrátit, takže by si zbytečně přidělal práci.

Yo ^^

Vím že v poslední době nejsem moc aktivní, ale snad dmi to prominete.

Budu se to snažit napravit ofc.

Tak jako tak doufám, že jste si kapitolu užili a budete pokračovat ve čtení tohoto příběhu ^^

Vaše anonymní holčena ♡

Korekce: 2.10. 2k24