Dojeli podle navigace po kamenité cestě k velké dřevěné chatě, která se nachazela přímo uprostřed lesa. I přesto bylo z dálky vidět světlo nedalekého hlavního města.

Tam na ně čekal ten, na kterého všichni tak dlouho čekali. Hnědovlasý hacker v domácím pohodlném oblečení. Měl slzy v očích hned co je uviděl, jenže věděl že teď nebyl čas si povídat.

°•°•°•°•°•°•

Jungkook otevřel svá unavená očka a první co uviděl byl dřevěný strop. Vůbec nevěděl kde byl. Poslední co si pamatoval bylo, že ho střelil do ramene a pri jízdě v dodávce omdlel. Najednou však zaslechl hlas, který ho naprosto probral.

,,Kookie"

Otočil hlavu na stranu a hned měl oči plné slz ,,T-TaeTae..." Vydechl, když spatřil bruneta, který seděl na židli vedle jeho postele. Chtěl se zvednout, ale okamžitě ho zastavila příšerná bolest v jeho pravém rameni.

,,Ne, zůstaň ležet" řekl Taehyung a chytil ho za ruku. Sám měl slzy v očích. Tak dlouho ho neviděl a o tomhle okamžiku snil. ,,Tak rád tě vidím..." Vydechl a druhou rukou ho pohladil po vlasech.

Druhému mezitím stekly po tvářích první slzy ,,T-taehyungie..." zavzlykal oe
Pevně sevřel jeho dlaň.

,,Shh, neplač" zašeptal a vstisknul mu láskyplný polibek na čelo ,,Už jsme spolu a od teď nás nic nerozdělí" usmál se se slzami v očích. Tak moc rád by ho obejmul a přitiskl si ho k sobě, ale nechtěl mu způsobit ještě větší bolest než už musel trpět.

,,K-kde to jsme? Co ostatní?" Zeptal se.

Musel se tomu pousmát. Jeho králíček vždy myslel hlavně na ostatní než na sebe.

,,Jsme na chatě, o které jsme věděli jen já a Yoongi. Je to kousek od Soulu, ale schované v lese. Všichni jsou v pořádku. Jisung už se probudil a Minho se od něj nehnul na krok. Niky vydržel celou cestu při vědomí a rána se mu také hojí dobře. Ostatní měli povrchová zranění a Yoongi byl jen otřesený. Chan a Namjoon pokračují v plánování, ale všechno tohle situaci zkomplikovalo, když se vy tři nepohnete z postele" vysvětlil, jenže než stihl druhý cokoli říct, rozrazily se dveře.

,,Slyším správně že se náš Jungkookie probral?" Zapěl nadšeně Jimin, který si to k nim nakráčel s malým kufříkem v ruce. Měl v něm věci na ošetření a obcházel s ním ostatní, aby zkontroloval jejich rány. Všichni tomu říkali Jiminova vizita.

°•°•°•°•°•

,,No tak, dej si ještě kousek"

,,Hobii~ já už nemůžu" zakňučel Yoongi, zatímco odmítal další jídlo, které se mu druhý snažil dát.

,,Snědl jsi jen dvě lžíce rýže! Sněz aspoň kousek masa" bohužel to vypadalo jako marná snaha. Věděl že bude těžké ho opět naučit jíst, ale nedokázal ho nutit proti jeho vůli, proto to pro teď vzdal a rozhodl se to zkusit později.

Yoongi se mu mezitím vyškrábal do klína a opřel se o jeho rameno. Vyšší ho obejmul kolem pasu a políbil do vlasů. Všiml si, že byl poslední dobou více zámlklý, jakoby nad něčím přemýšlel. Někdy by tak rád věděl co se dělo v jeho malé hlavičce, proto mu nezbylo nic jiného než se zeptat.

,,Je všechno v pořádku? Co jsme sem dorazili jsi hodně zamyšleny" zamumlal.

Menší jen pevně smekl rty a zvedl hlavu. Ano, něco ho trápilo, ale bylo to něco, o čem se vždycky bál mluvit. Tajemství, které skrýval přede všemi, protože se bál, že to ovlivní jeho reputaci. Z nějakého důvodu měl však pocit, že dnes byl ten den, kdy by to měl přiznat.

,,Je tu něco... c-co jsem před vámi tajil" zašeptal, načež vyšší zmateně nadzvedl obočí ,,Byl to jeden z hlavních důvodů, proč mě za těch šest let nezabili"

°•°•°•°•°•

,,Zmizeli i s tvým synáčkem, co máš v plánu dělat dál?"

,,Počkáme až vylezou a dostaneme je. Radši mi řekni výsledky těch testů na N7"

Oba muži zvedli pohled k okouzlující ženě v bílém plášti, která stála u dveří malé, ale útulné kanceláře.

,,Bohužel jsme ničeho nového nedosáhli. Elektrické výboje nedokázaly probudit další aktivitu nových čipu v jeho očích. Zavřeli jsme ho do nádoby s aktivačním roztokem a čekáme na výsledky" řekla klidným hlasem.

Ne každý by dokázal být tak klidný v přítomnosti těchto dvou mužů. Hlavy dvou největších organizací v podsvětí celé země.

Min Jeoshim, muž který vedl AT  a Choi Sumir, hlava SE. Jejich pohledy mohly zabíjet, ale doktorka se nebála.

,,Díky Jennie, můžeš jít" pronesl Sumir a žena bez dalších řečí odešla.

,,Neco plánují. Je jen otázka času než zaútočí" řekl pan Min a opřel se loktem o skleněný stůl.

Druhý muž přikývl ,,Počítám s tím. Posílil jsem ostrahu kolem naší budovy a každý den se mění přístupová hesla"

,,Nevím jestli věřím tvým lidem, když jim utekli přímo před nosem. Nedokázali ani přinést mého syna, který nemůže chodit a je bezbranný"

,,Bohužel se proti nám spojili nejlepší lidé z mých řád, ostatní se jim ani v počtu nedorovnají"

°•°•°•°•°•°•°

,,Opatrně, dělej pomalé kroky" řekl Jimin, zatímco černovláska držel za paži jako bezpečnostní prvek.

Jeongin byl však tak nadšený, že ho musel držet jako malé dítě. Co by dal za obojek. Dnes byl totiž ten den kdy měl povoleno sundat sádru a zkusit první kroky.

Lhal by kdyby to bylo úplně bezbolestné. Vlastně to nebylo nic příjemného, ale chtěl se zase dostat na nohy. Nechtěl být jen přítěž, proto se rozhodl že tu bolest rozchodí ať to stojí co to stojí.

,,Bolí to hodně?" Zeptal se.

,,Ne, myslím že mě můžeš pustit"

Moc se mu do toho nechtělo, ale pustil ho. Samozřejmě zůstával stále u něj kdyby náhodou klopýtl. Pomalým tempem sešli schody do kuchyně, kde byl Jin, jako vždy, u plotny. Rádi by si objednali nějaké jídlo, ale nechtěli nic riskovat.

,,Ale, už chodíš" Vydechl nadšeně, zatímco dával porce jídla na talíře.

,,Jo! Už mě ta postel nebavila" zahihňal se a opřel se o linku vedle něj ,,nepotřebuješ s něčím pomoct?"

Jin přikývl ,,Hodila by se mi pomoct, ale nevím jestli to náš lékař povolí" ucedil pobaveně a podíval se na blonďáčka,  který stál vedle nich ,,potřebuju pomoct roznést jídlo ostatním. Někteří mají práci a ostatní mají spoustu práce. Musíme dávat pozor aby nezapomínali na jídlo"

Jimin nespokojeně pozvedl obočí ,,Neměl bys to přehánět, jinak tě ta noha zase začne bolet"

,,To zvládnu, neboj! Přísahám že půjdu pomalu" řekl a popadl první dva talíře ,,komu to mám zavést?"

,,Ta menší porce je pro Yoongiho, tu druhou ať si vezme Hobi"

Jeongin přikývl a pomalým tempem se i s talíři vydal nahoru. Došel ke dveřím do jednoho z pokojů a zaklepal předtím než vstoupil.

Nakoukl dovnitř a uviděl dvě osoby na posteli. Hoseok, který seděl opřený o stěnu se svým telefonem v ruce, zatímco Yoongi tiše chrupkal v jeho klíně. Držel se ho jako koala.

,,Nemáš ležet?" Houkl po něm Hoseok tiše, když si všiml, kdo tentokrát přišel s jejich večeří.

,,Někdy to musím rozchodit" odpověděl a položil oba talíře na stolek vedle postele ,,jak se má?"

Brunet položil mobil a radši jemně chytil menšího za tvář ,,Ještě má před sebou dlouhou cestu, ale lepší se to. Už tolik nekřičí ze spaní" zamumlal, zatímco si hrál s jeho vlásky.

,,Ma štěstí že tě má" usmál se poté odešel zpět do kuchyně. Věděl, že Yoongi byl nervózní z kontaktu s kýmkoli jiným než byli členové bts a Chan, proto ho Hoseok probudil až po jeho odchodu.

,,Kam tyhle dva talíře?"

,,Minho a Jisung"

Opět vyšel pomalým tempem po schodech a šel až na konec chodby, kde byl jejich pokoj. Zaklepal a zvědavě nakoukl dovnitř.

Bohužel je přistihl právě při tom, když si vzájemně vymeňovali svou chuť. Znechuceně nakrčil nos, jídla nechal na komodě u dveří a šel zpět dolů.

,,Pro koho je tohle?"

,,Tae a Kook"

Tentokrát nešel nahoru, ale sešel po tmavém schodišti dolů, kde byl jen jeden pokoj. Větší část z něj zabrala drahá počítačová technika plus postel pro dva a skříň.

Tae seděl u svého počítače na židli, přičemž jednou rukou psal do klávesnice a druhou jemně vískal černovláska ve vlasech. Kook nerušeně spal v jeho klíně, tulíc se k němu jako medvídek. Věděl že byl unavenější, kvůli práškům na bolest jeho zranění.

Tak jako tak to vypadalo, že měl brunet spoustu práce. Jako všichni kolem. Donesl jídla na jeho stůl, dostal krátké poděkování a opět se vydal nahoru.

,,Poslední je Chan. Hyunjin je někde venku, takže jeho jídlo zůstane v lednici"

Stejná rutina. Pomalu vyšel schody, otevřel dveře a podíval se na svého přítele, který unaveně mžikal do počítače.

,,Channie" houkl po něm.

Tmavovlásek se překvapeně otočil ,,Innie, kde máš berle?!" Vyhrkl zmateně a ihned doběhl k němu, jakoby se bál, že každou chvíli spadne k zemi.

,,Neboj, Jimin mi to povolil. Navíc chodím opatrně" usmál se a strčil mu do rukou talíř ,,Máš tu oběd, tak si dej konečně pauzu"

,,Mám spoustu práce" povzdechl si a položil talíř na stůl ,,Ale sním co budu moct" jemně ho líbnul na rty a posadil se zpět ke svému počítači.

Druhému se to však nelíbilo, proto e mu posadil na klín ,,Klidně tě nakrmím sám, ale sníš to"

Jak řekl, tak to bylo. Chan se soustředil na práci, zatímco ho čermovlásek krmil a také sledoval jeho práci.

°•°•°•°•°•°•

Hyunjin se znuděně procházel po prázdných ulicích této zašlé čtvrti. Slunce zapadalo a v těchto končinách se lidé neradi procházeli sami. Hrozilo přepadení, loupež, nebo zabití či únos.

On se však nebál. Za páskem dýka, pod nohavicí pistole. Byl ostražitý. Nezapomněl ani na masku.

Věděl že vracet se zpět do města bylo nebezpečné. Nejen že to pěšky byla téměř hodina cesty, ale být v té chatě s tolika lidmi ho už nebavilo. Měl ponorku. A bolavé srdce k tomu.

Potřeboval se nějak rozptýlit od myšlenek nad tím jak mu Felix chyběl. Myslel na něj víc a víc. Chtěl pomoct ostatním, ale Namjoon i Chan teď chtěli jet pomaleji kvůli několika zraněním. Jungkook, Niky a Jisung jsou velká ztráta v síle.

Vytáčelo ho to, protože si vyčítal každý den navíc co byl Lix pryč. Bohužel sám nemohl nic dělat.

,,Takze N7 je v té místnosti pod námi?" Ozval se něčí tichý hlas.

Rudovlásek sebou překvapeně škubl a rozhlédl se odkud ten hlas šel. Ulička vedle byla prázdná, ale po chvíli ten hlas zaslechl znovu. Už si byl jistý odkud šel. Z otevřeného sklepního okna, které měl pod nohama.

,,Ano, tohle je velitelství. Proto tady hlídáme, debile"

Tiše ti dřepl k oknu a pokusil se nakouknout dovnitř, ale nic neviděl. Proto radši dál poslouchal.

,,Stejně jsme tu zbytečně. Nikdo téměř neví že je velitelství tady a nemá sem kdo přijít. Jsme tu už tak dlouho a nikdy neprošel nikdo bez přístupového kódu"

,,Já vím, ale rozkazy, jsou rozkazy"

Velitelství. Přístupový kód. To co zaslechl bylo zásadní. Stačilo zjsitit ten kód. Na druhou stranu by nevěřil že někdo v jejich organizaci bude tak hloupý. Bavit se o takových věcech s otevřeným oknem.

Už se chtěl zvedmout a vrátit se zpět, aby předal všechny informace ostatním, jenže se znovu ozval jeho ozvalo.

,,Heslo"

Hned zpozorněl.

,,16.6.2006"

Nic dalšího se neozvalo, jen tichý zvuk cvaknutí. Možná dveře? Poté cinknutí. Výtah?

Teď ho však zajímalo něco úplně jiného.  Měl to heslo? Opravdu to bylo ono? Co když to byla past?

Několik minut tam jen stál a přemýšlel. Měl možnost se dostat tam kde byl Lix. Našel velitelství, získal heslo. Mohl ho zachránit hned teď a když by šel za ostatními, trvalo by to dlouho.

Rozhodl se že jim zavolá. Vzal mobil a začal vytáčet. Chan mu to nebral, stejně jako Jeongin. Věděl že Jisung má mobil vždy vypnutý, toho ani nezkoušel a u ostatních mu něco nefungovalo.

Vytočeně něco zaklel a rozhodl se aspoň poslat hlasovou zprávu. Vydá se tam na vlastní pěst.

Vysvětlil všechno do jedné hlasovky a poté svůj mobil vypnul. Vedle že to bude nebezpečné a zvonění by ho mohlo prozradit.

Zhluboka se nadechl a vešel do jediného vchodu, který ta budova měla. Všechno bylo tiché a klidné. Jen malá mourovatá kočka se procházela kolem stěny.

Počkat kočka?

Dřepl si k ni a jemně ji pohladil po hladké srsti ,,Copak tu děláš zlatíčko" zašeptal tiše s úsměvem.

Ona jem zamňoukala a začala se k němu lísat. Poté znovu zamňoukala a rozešla se pryč aniž by z něj spustila oči.

Nevěděl proč, ale něco mu říkalo aby ji následoval. Opravdu si připadal jako blázen.

Zavedla ho ke schodišti kde byl jeden přízemní byt. Žádné jméno nebo zvonek. Zkusil tou kuličkou ze zvědavosti otočit a k jeho údivu se dveře otevřely.

Nejistě semkl rty a nahlédl dovnitř. Schody dolů ze kterých šlo světlo. Otočil se zpět na místo kde stála ta kočka, ale nikde už ji neviděl.

Fakt začínám bláznit.

Přehodil si přes hlavu kapucí a pomalými kroky sešel dolů. Schodiště nebylo dlouhé, protože se hned objevil v osvětlené místnosti.

,,Heslo" houkl po něm jeden z mužů, kteří tu seděli na papírových krabicích a v rukou měli zbraně. Pohledy obou směřovaly na něj.

,,16.6.2006" odpověděl.

Muži si vyměnili rychlé pohledy, než ukázali na tmavé dveře výtahu. Vypadal moderně, oproti celému prostředí kolem.

Sebejistě kolem nich prošel a zmáčknul jediný knoflík, který tam byl. Po chvíli se ozvalo to cvaknutí a dveře se otevřely.

Nastoupil dovnitř,  zatímco ti muži už mu vůbec nevěnoval pozornost.

Lixie, už jdu...