Chaos. Jen tak se dalo popsat to, co se teď dělo v jejich obýváku, který byl vždy tak klidným místem kam si chodili odpočinout po náročné práci.

Všichni se překřikovali navzájem, protože se snažili vymyslet co teď. Bylo to teprve pár hodin po tom co se vrátili z jejich úspěšné mise.

,,Teď určitě ví že víme o jejich spolupráci. Je nebezpečné tu zůstat!" Vykřikl Seokjin.

,,Ano. Ale kam jinam chceme jít? Nejsme zrovna nenápadná skupinka, když je nás tolik!" Namítl Chan

,,Navíc Yoongi a Jeongin nemůžou pořádně chodit, cestovat s nimi by bylo složité a riskantní" zamumlal s povzdechem Namjoon a podíval se na mobil, který ležel před nimi ,,Co myslíš Tae?"

,,Myslím že jste v bezpečí dokud nenajdou vaši adresu. Sleduju aktivitu obou společností a vidím že jsou aktivnější, takže se opravdu snaží vás najít. Yoongi pro ně byl důležitý, protože byl svědek všeho co se dělo v laboratoři a jako jediný ví kde jsem, proto ho nemohli zabít dokud se nepostarají o mě"

,,Jaký je ale problém, aby ses vrátil?" Zeptal se Jungkook zklamanně.

,,Mají lidi všude. Jakmile vytáhne paty, má na sobě terč"

Jungkook mlčky semknul rty a položil si hlavu na stůl. Už z toho byl unavený. Konečně opět našel toho kterého miloval ale moct jen slyšet jeho hlas bylo jako prokletí. Jakoby byl Tae uvězněný v mobilu ze kterého na ostatní mluvil. Chtěl ho vidět a obejmout ho, nedokázal se spokojit s jeho hlasem.

,,Jungkookie..." zašeptal Jimin a začal ho konějšivě hladit po zádech.

Chvíli bylo podivné dusivé ticho než se opět ozval Taehyung.

,,Králíčku..?"

Ticho.

,,Udělám všechno proto, abych se mohl vrátit"

Černovlásek zvedl hlavu k telefonu uprostřed stolu ,,Vždyť já vím" povzdechl si s jedním smutným úsměvem ,,budu na tebe čekat"

,,Co kdybychom ty dva prostě sekli?" Navrhl Hyunjin z ničeho nic.

Namjoon překvapeně zvedl hlavu ,,Myslíš jako...?"

Rudovlásek přikývl ,,Když zničíme obě mafie, SE i AT, budeme mít po problémech. Yoongi a Taehyung budou v bezpečí, stejně jako Felix a Minho"

,,A my všichni budeme volní" dodal Chan, který pochopil jeho záměry.

,,Zabitím šéfa organizace se nic nezmění. Najde se někdo kdo se dosadí na onu vysokou pozici a budeme zase na začátku" namítl Namjoon, protože se mu to zdálo jako nereálné. Nemluvě o tom že dostat se k nim by bylo velmi složité.

,,Já bych měl nápad!" Ozvalo se ze směru schodiště.

Všichni se překvapeně otočili za známým hlasem. Jisung. Vlasy měl trošku pocuchané, modřiny na jeho světlé kůži stále vypadaly jakoby byly čerstvé a tělo zakryté jen velkou mikinou která nepatřila nikomu jinému než brunetovi, který ho nesl v náruči dolů po schodech. Mohli viděl že ho nesl jako kousek drahého zboží, které se nesmělo rozbít.

,,Řekl jsem abys zůstal v posteli!" Okřikl ho Jimin naštvaně nad tím že mu pacient utekl z pokoje.

,,Já jsem se snažil, ale neposlouchal..." zamumlal Minho.

,,Skoro nic mi není" odsekl a chtěl seskočit na zem, ale brunet ho odmítal pustit. ,,Minho, nemohl bys-"

,,Ne" odvětil klidně a došel s ním až ke stolu, aby nemusel na ostatní křičet.

,,Říkal jsi, že máš nápad" Přerušil je Seokjin.

Menší přikývl ,,Byl jsem tehdy unavený a zničený, ale zaslechl jsem přes dveře nějakou konverzaci. Mluvili o nějaké vzpouře. Nepamatuju si detaily, ale častokrát padlo jméno Soobin a Beomgyu"

,,Takže si myslíš že je v AT skupina lidí kteří jsou proti jejich šéfovi?" Ujišťoval se Joon a on přikývl.

,,Možná Yoongi také něco zaslechl a bude vědět víc" navrhl Jungkook.

V tu chcili se opět ozval Jimin jakožto zdravotník z praxe ,,Je to možné, ale nevím jestli o tom bude chtít mluvit, víte jak na tom teď je"

Namjoon si unaveně promnul kořen nosu ,,Máš pravdu, jeho stav je důležitější. Později to proberu s Hobim"

°•°•°•°•°

Hoseok seděl na své posteli, společně s černovláskem, který se mu schovával v náručí a pomalými pohyby s ním houpal ze strany na stranu. Přitom ho jednou rukou hladil po zádech a druhou vískal ve vlasech. Jakoby se ho snažil uspat.

Jeho hubené křehké tělo se o něj opíralo jako paralyzované. Ruce měl kolem jeho pasu v ne moc silném úchopu a zasádrovanou nohu opatrně nataženou vedle. Očka měl sice otevřená, ale viditelně unavená a bez jakýchkoli známek života. Jako teplá mrtvola.

Nechtěl nic jíst. Pít. Sotva prohodil nějaké slovo. Nespal.

Neměl mu to za zlé, protože věděl že si prošel něčím příšerným. Důkazem nebyly jen modřiny na jeho vyhubném těle, zlomeniny prstů, rozdrcená noha a probodnuté dlaně. Stačil jediný pohled do jeho mrtvých očí a viděl, že ztratil tu jiskru v očích, kterou vídal. Nemluvě o jeho dokonalém úsměvu který miloval. To všechno zmizelo.

Nedokázal si to už vyčítat víc. Nechal ho tam tak dlouho. Možná kdyby se víc snažil.

,,Nechceš si jít chvíli lehnout?" zeptal se tiše, přestože odpověď znal. Tak jak předpokládal, on jen zavrtěl hlavou.

Chtěl aby si odpočinul, ale věděl že on se bál. Kdykoli zavřel oči, vybavily se mu vzpomínky z těch šesti let.

,,Tak co kdybychom si opravdu jen lehli? Společně, žádné spaní. Musí tě všechno bolet" navrhl a menší jen nepatrně přikývl na souhlas. Nestihl však udělat jediný pohyb a ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Cítil že Yoongi sebou překvapeně škubl, ale ani neotočil hlavu.

Zvedl pohled ke dveřím. Seokjin.

,,Můžu dál?" Zeptal se tiše. Stejným úsměvem na tváři. Od černovláska se nedočkal žádné reakce, proto Hoseok nejistě přikývl.

Posadil se na okraj postele a dával si pozor, aby nesedl na jeho zlomenou nohu ,,Jak se cítíš Yoonie? Pořád jsi nedostal chuť k jídlu?" Zeptal se s nadějí že do něj konečně dostanou nějaké jídlo.

Byly to dva dny co se vrátili a jediné co snědl byla troška tofu polévky. Jelikož byl taková máma jejich rodiny, cítil povinnost ho opět donutit jíst.

Yoongi opět zavrtěl hlavou, což byl jasný signál.

,,Měl bys něco sníst zlato, udělá se ti lépe. Víš jak dobře Jin vaří" usmál se brunet a palcem ho pohladil po tváři ,,prosím, udělej to aspoň kvůli mě"

Menší chvíli váhal ale nakonec nepatrně přikývl, čímž od obou dostal nadšený úsměv.

,,Hned jak sejdu dolů, uvařím ti tvé oblíbené jidlo" zakřenil se Jin ,,hyung se o tebe postará"

,,Ale tohle není jediný důvod proč jsi přišel že?" Zamumlal brunet a on přikývl. Místo toho aby však řekl to co měl na srdci nahlas, naklonil se k jeho uchu a začal mu něco tiše šeptat.

Oba se poté odtáhli, přičemž Hoseok mykl rameny ,,Nevím jestli o tom zvládne mluvit" řekl starostlivě a podíval se na chlapce v jeho náruči.

Ten z toho pochopil že od něj něco očekávali. Nervózně se chytil jeho trička a otočil hlavu ke staršímu.

Jin nejistě složil ruce v klíně ,,Potřebujeme vědět pár věcí, které můžeš vědět jen ty. Moc by nám pomohlo kdybys nám řekl všechno, ale pochopíme když nebudeš chtít" vysvětlil.

Byl trošku překvapený takovou prosbou, ale okamžitě přikývl. Ano, sice se bál prohlížet všechny vzpomínky, ale chtěl pomoct. Přestože se cítil hrozně a nemohl se sám ani zvednout, chtěl jim pomoct. Dostat se zase do svého normálního já, které se naprosto vytratilo.

,,Jsi statečný, ale netlač na sebe, ju?" Zašeptal Hoseok a políbil ho na bledé čelo.

Posadil se do jiné polohy, aby na něj viděl a nervózně semkl rty ,,C-chci pomoct" zamumlal tiše.

Jin s úsměvem přikývl ,,Když se nebudeš cítit, nic neříkej, dobře?" Varoval ho a po krátkém přikývnutí spustil ,,je pravda že u AT někdo chystá vzpouru?"

Menší chvíli zamyšleně koukal do podlahy a poté přikývl.

,,Víš nějaké detaily?"

,,Uhm" přikývl a složil své ruce, zavázané v tlustém obvazu, do klína ,,b-bylo to asi p-před rokem... přišel do mojí cely muž jménem Soobin. C-chtěl po mě všechny informace, a-ale byl jiný než ostatní. Donesl mi jídlo, vodu a čisté oblečení. Snažil se se mnou komunikovat slušně, nekřičel a byl klidný. Tvrdil, že vede skupinu lidí, kteří chtějí převzít vedení AT a změnit celou organizaci. Chtěl vědět co se dělo v laboratoři a kde je Tae. Říkal že chce zjistit všechny slabiny jeho šéfa a doufal, že by se s nimi Tae spojil" vysvětlil tichým a nejistým hlasem a pevně držel bruneta, který ho v průběhu jeho povídání chytil za ruku.

Jin zamyšleně zakýval hlavou ,,Řekl jsi mu něco?" Zeptal se.

Druhý zavrtěl hlavou ,,B-bál jsem se, že by t-to zjistil i n-někdo jiný" odpověděl tiše.

,,Moc nám to pomůže Yoonie. Díky že jsi nám všechno řekl" usmál se a jemně ho pohladil po paži.

Černovlásek nejistě přikývl a opřel se zpět o hrudník svého drahého přítele, jakoby se u něj chtěl schovat ,,C-chi být nápomocný...."

,,Jsi silný, vedeš si skvěle" řekl Hobi a opatrně, ale pevně ho obejmul.

Seokjin nakonec odešel a v místnosti opět nastalo ticho. První kdo ho však prolomil byl Yoongi.

,,Hoseokie?"

,,Copak?"

Menší zvedl pohled a nejistě smekl rty ,,C-chci zase pomáhat. N-ne tu jen s-seděl a plýtvat  t-tvým časem" zakoktal s prvními slzičkami na tváři.

,,Tak to přece není, pro nás všechny je nejvíc důležité tvé zdraví" namítl a jemně chytil jeho tvář do svých velkých dlaní ,,Jsi nejsilnější člověk kterého znám a jsem na tebe moc moc pyšný, ale nechci aby ses do něčeho tlačil. Všechno má svůj čas a já s tebou budu celou dobu" řekl povzbudivě a jemně mu prohrábl vlásky.

Yoongi mlčel a nechal všechny své slzy, aby jedna po druhé opustily jeho očka. Jen ho obejmul kolem krku a schoval tvář v jeho rameni ,,B-budu se snažit" špitl.

,,Už teď toho děláš víc než dost, ale rád ti pomůžu se vším s čim budu moct" usmál se, zatímco mu na zádech svými prsty opisoval kolečka.

,,M-miluju tě, Hobi" zavzlykal mu do ramene ,,hrozně hrozně moc jsi m-mi chyběl"

Nevěděl proč ale tahle jednoduchá věta v něm vyvolala mnoho emocí. Věta kterou kdysi slyšíval často a šest let o tom jen snil. Modlil se aby se mu jeho Yoongi vrátil.

Všechno to čekání se vyplatilo. Trošku se změnil, ale stále to bylo to malé černovlasé koťátko.

Bohužel ne všechno je tak jako dřív. Opět byl vyhublý, i přes to že ho kdysi naučil jíst pořádně a pomohl mu k normální váze. Jeho vlásky byly dlouhé a neupravené, kůže ještě víc bledá, posetá modřinami a jizvami, ale pořád to byl ten jeho Yoongi.

Rány se zahojí, kosti srostou. Psychické šrámy bude průběžně zacelovat svou láskou a bude tu pro něj. Tentokrát už navždy.

,,Taky tě moc miluju. Nikdy jsem nepřestal a nikdy nepřestanu"