Uběhl téměř cely další den. Felix celou dobu seděl zalezlý na ošetřovně, aby dával pozor na rudovláska, který se stále neprobudil.

Občas ho přišel někdo navštívit, jinak tam byl sám.

Právě teď byl na otočku ve svém bytě, aby nachystal rychle jídlo pro svého bratra. Celý den ho neviděl a nechtěl, aby to s tréninkem přehnal.

Seběhl jedno patro dolů do tělocvičny a rozhlédl se.

Minho, Niky a Changbin stali u sebe a něco probírali. Byl rád že byli všichni v pořádku. Jídla udělal víc než dost, takže se mohli najíst všichni tři.

Moc se tam nezdržel. Jen jim předal krabičku, pokusil se je přemluvit, aby v tuhle nekřesťanskou hodinu už natrénovali a vydal se zpět na svou novou noclehárnu.

Bylo půl dvanácté, takže začínal být docela unavený. Nechápal že Mimho byl ještě schopný existovat, když trénoval celý den.

Otevřel dveře ošetřovny, ale když nahlédl dovnitř, jeho srdce vynechalo několik úderu.

Hyunjin byl vzhůru. Seděl na okraji svého lůžka a tvář měl schovanou ve své dlaní.

,,J-jinnie..." Vydechl.

Vyšší překvapeně zvedl hlavu a podíval se na blonďáčka u dveří. Jeho vize byla stále trošku zamlžená, ale jeho poznal jen podle hlasu. ,,Lix, co s-" začal, jenže to ani nestihl doříct, protože menší k němu přiběhl a opatrně ho obejmul. Postavil se mezi jeho kolena a přitáhl ho co nejblíže k sobě.

Hyunjin nejdřív nevěděl co dělat, ale nakonec ho jen obejmul kolem pasu a zabořil tvář do jeho hrudi. Připadal si. Jakoby to bylo sto let co naposledy cítil tu jeho sladkou vůni.

Po chvíli zaslechl tiché vzlyky. Trošku zvedl hlavu, aniž by jeho ruce opustily druhého pas ,,Co se děje?"

,,B-byl jsi v bezvědomí skoro d-dva dny" zakoktal se slzami v očích a prsty zajel do jeho rudých vlasů ,,ani nevíš jak jsem rád že jsi konečně vzhůru"

Hyunjin se jen pousmál ,,Víš že mě jen tak něco nepoloží" uchechtl se, jenže v tom si začal vybavovat střípky toho co si pamatoval ze své mise.

Mise... moje zranění... Jisung... JISUNG!

,,Lixie, kde je Jisung?! Je v pořádku?! Dokončil naší misi?" Vyhrkl.

Felix nejistě zatajil dech a odvrátil pohled. Nechtěl mu říkat pravdu. Chtěl aby odpočíval a nestresoval se, kvůli svým zraněním. Zároveň mu však nechtěl lhát. Později by to stejně zjistil.

Zhluboka se nadechl a seriózně se na něj podíval ,,Jisung zmizel Hyunnie..."

Vyšší zatajil dech, když tahle slova vyšla z jeho úst ,,J-jak jako... z-zmizel...?" Zakoktal.

,,Nevím podrobnosti, ale všichni už ho hledají dokonce i Minho se rozhodl pomoct" byl to chabý pokus o uklidnění, ale opravdu se snažil.

Hyunjin vyděšeně semkl rty ,,K-kvůli mě... zmizel kvůli mě! Kdybych se nenechal bodnout. N-nemusel by to dělat sám!" Vyhrkl, zatímco se mu pomalu dostávaly slzy do očí.

Menší zavrtěl hlavou ,,Tohle neříkej, nemůžeš za to"

,,Můžu! Měl jsem mu pomoct ne mu přidělávat starosti!"

,,Starosti? Vždyť jsi málem umřel Jinnie!" Přerušil ho Felix a pevně ho chytil za ramena ,,i kdyby to byla tvoje chyba, nic se tím nezmění. Musíme to nechat na ostatních a ty -"

,,Chci jim hned pomoct" zamumlal postavil se než stihl menší cokoli namítnout.

Hned se mu však postavil na odpor ,,Teď ne, musíš si odpočinout, nebo ti prasknout stehy!" Vykřikl a vlastní silou ho donutil posadit se zpět na postel. Normálně by to určitě nezvládl, ale byl ještě hodně oslabený analgetiky, proto to dokázal.

Rudovlásek jem frustrovaně sklopil pohled k zemi. Svým způsobem věděl že měl pravdu. Cítil se, jakoby ho někdo přejel bagrem, hlava ho bolela, na břiše ho to štípalo a taky cítil, že měl špatnou motoriku v rukou. Šla na něj únava. Ale pomyšlení na tu malou veverku, která se právě nacházela bůh ví kde, bylo silnější.

Pokusil se znovu postavit, jenže bohužel pro něj se mu podlomila kolena a celou svou váhou spadl na malého blonďáčka.

Ten to sám nečekal, proto měl trošku problém ho udržet, ale nakonec se mu podařilo ho posadit zpět na lůžko.

,,Hyun, podívej se na mě" Vydechl a chytil ho za tváře, aby ho donutil se na něj podívat. Už to bylo doba co ho viděl brečet.

,,Není to tvoje chyba. Musíš si pořádně odpočinout a až se na to budeš cítít, můžeš mi říct co se stalo dobře?" Řekl s úsměvem a palcem mu utřel poslední slzy z tváří.

Vyšší ještě chvíli tvrdohlavě mlčel, než poraženecky přikývl a lehnul si zpět na polštář.

Felix se spokojeně usmál a začal ho vískat ve vlasech ,,Bolí tě něco?"

,,Tak nějak všechno... jakoby mě něco přejelo" odpověděl s nepatrný úšklebkem a spokojeně zavřel oči. I přes všechnu tu bolest se dokázal chvíli soustředit jen na ty malé prstíky, které si hrály s jeho vlásky.

,,Můžu ti dát něco proti bolesti. Nebo..." natáhl se pro krabičku, která ležela na pultu a otevřel ji ,,Včera jsem pekl brownnies a Minho to moc neocenil, takže ti zbyly téměř všechny" zahihňal se a dal mu ji blíž.

Hyunjin zvědavě otevřel jedno oko. Jestli bylo něco pro co měl slabost, tak kromě chlapce samotného to byly jeho brownnies a sušenky. Navíc je kvůli němu dělal vždycky méně sladké, protože věděl, že na sladké moc nebyl. Neměl hlad, ale vypadaly skvěle.

Trošku se vytáhl do sedu a ochotně se natáhl pro jeden kousek.

Felix věděl že neodmítne. Jeho cukrovinky vždycky zahnaly slzy.

,,Ať ti nezaskočí" zahihňal se, když se rudovlásek natahovat pro další kousek.

On jen zavrtěl hlavou ,,Kolik je hodin?"

,,21:42" odpověděl a unaveně si promnul tváře. Celý den ležel v knihách, takže se to na něm podepisovalo.

Hyunjin si toho všiml téměř okamžitě. Přeci jen s ním už několik měsíců bydlel.

,,Měl bys jít spát" zamumlal.

Druhý zavrtěl hlavou ,,Nechci když jsi konečně vzhůru. To mi připomnělo že musím napsat ostatním že jsi vzhůru!" Vydechl a natáhl se pro svůj mobil.

<Felix>
HYUNJIN SE PROBRAL!!!!

<Sunghoon>
Faaakt?

<Seungmin>
No konečně

<Sunoo>
Je v pořádku?

<Chan>
Hned jsem tam

<Changbin>
My jdeme taky

<Jay>
Nebylo by lepší mu dát klid?

<Jungwon>
Dejte mu svatý poloj prosím vás. Navíc je pozdě, takže jděte spát, protože já jsem ten co pak řeší vás špatný zdravotní stav kvůli spánkové deprivaci!!!!!!!

<Jake>
Ano mami -_-

<Niki>
Až tak pozdě není

<Sunoo>
Vždycky to řekne ten nejmladší hm

<Niki>
(￣ー￣)

<Chan>
I tak má pravdu, zítra pokračuje pátrání, takže vás tady chci všechny v osm vidět

<Changbin>
Nástup bude taky, pane tělocvikář?

<Chan>
...

<Sunghoon>
(*＞∇＜)ﾉ

V tu chvíli se Felix uvědomil že ta konverzace stejně nikam nepovede. S povzdechem položil mobil na stůl ,,Všichni jsou rádi že jsi vzhůru a Chan už sem má namířeno" zamumlal.

Vyšší docela bez zájmu přikývl a natáhl se pro další kousek ,,Myslíš že bude zklamaný?"

Blonďáček nechápavě naklonil hlavu ,,Jak tě to napadlo?"

,,Nesplnil jsem misi, málem jsem se nechal zabít a mojí vinou Jisung zmizel... kdybych byl při smyslech, určitě bych ho ochránil a -"

,,Jinnie" Přerušil ho a druhý překvapeně zvedl hlavu.

Menší si povzdechl ,,Nikdo ti to nevyčítá a jsou nadšení že ses probral. Proto by ses z toho neměl vinit. Radši se předávkuj cukrem a dál se usmívej. Abych mohl konečně přejít ten fakt, že jsi mi málem umřel pod rukama" zahihňal se a zatahal ho za nos.

Hyunjin se konečně pousmál, ale než stihl odpovědět, rozrazily se dveře. Samozřejmě to nebyl nikdo jiný než Chan.

,,Díky Satanu že jsi v pořádku! Ani nevíš jak jsem se bál" vyhrkl a stoupnul si vedle lůžka ,,jak ti je?"

,,Bylo líp" odpověděl.

Starší si trošku oddechl a přitáhl si k němu židli ,,Vím že bych tě měl nechat odpočívat, ale potřebuju vědět co se stalo. Vím že za to nemůžeš, ale třeba nám to usnadní hledání"

Hyunjin nejistě semkl rty a zhluboka se nadechl. Než však začal mluvit, ucítil, že ho Felix pod přikrývkou chytil za ruku, což mu dodalo sebevědomí.

,,Nejdřív jsme se rozdělili. Protože tam bylo hodně mužů. Jenže moje zbraň byla rozbitá a já to zjistil až když uz vylo pozdě" chtěl ještě pokračovat, ale Chan ho přerušil.

,,Rozbitá? Jak mohla být rozbitá?"

Vyšší jen mykl rameny ,,Nevím, neměl jsem na to čas... než jsem však stihl zareagovat, měl jsem dva nože v břiše. Nějakou chvíli jsem se snažil bránit a pak přiběhl Jisung. Moc si toho nepamatuju, ale vím že mě posadil někam ke schodům. Říkal jsem mu, aby mě tam nechal a zachránil se, ale on mě neposlouchal... Řekl že dokončí misi a vrátí se pro mě a potom jsem odpadl. Na chvíli jsem se probral a někdo mě nesl ven. Měl jsem všechno rozmazané, ale doufal jsem, že to byl Jisung..." zamumlal sklesle a podvědomě pevně sevřel malou dlaň, která držela tu jeho.

Chan nějakou chvíli mlčky seděl a přemýšlel, než si něco uvědomil ,,Počkej, jak nesl ven? To místo kde tě našel Changbin nebylo to místo kde tě nechal Sungie?" Zeptal se zmateně a rudovlásek zavrtěl hlavou.

,,Jak jsem říkal. Nechal mě u schodiště"

To už se do konverzace přidal i Felix ,,To ale nedává smysl. Pokud by se pro tebe vrátil a odnesl tě ven, proč ho unesli?"

,,To je pravda. Nejspíš by vás vzali oba..." zamumlal ,,Jsi si jistý jestli to byl Jisung?"

,,Ne, viděl jsem jen osobu v tmavém oblečení a tvář jsem vůbec nepostřehl"

Druhý si s povzdechem promnul tváře ,,Tohle absolutně nedává smysl"

Blonďáček nejistě mykl rameny ,,Já si myslím že jsou jen dvě verze co se mohlo stát" řekl a oba se na něj zaujatě podívali. Felix si odkašlal ,,První možnost je, že jejich cíl byl jen Sungie. Když viděli tebe v bezvědomí, mohli si myslet. Že už jsi mrtví a nechali tě na místě. Druhá možnost je, že tě neodnesl Jisung, ale někdo jiny"

,,Někdo jiný? Kdo jako?" Vydechl Chan zmateně.

,,Těžko říct. Jen mi přijde jako velká náhoda, že Hyunjin zůstal jen tak ležet v ulici, kde právě parkoval Changbin"

,,Máš pravdu, moc záhad najednou" povzdechl si a vyskočil na nohy ,,Přes noc si to nechám projít hlavou. Hlavně odpočívej Jinnie, ať jeho snaha nepřijde nazmar" usmál se nechal ty dva opět o samotě.

Nějakou dobu bylo ticho. Jen tam seděli tuku v ruce, při tom ohlušujícím tichu.

Po chvíli se Hyunjin rozhodl promluvit ,,Kde je Jungwon? Čekal bych že příjde zkontrolovat... cokoli to vždycky dělá když se někdo zraní" Vydechl nervózně.

Felix se nejistě poškrábal na zátylku ,,No... měl by se vrátit zítra... dá se říct že jsem tě ošetřoval sám"

,,Ty sám?!" Vyhrkl překvapeně.

,,V-vín že to bylo nezodpovědné a mohl jsem tě zabít, a-ale nikdo jiný tu a nebyl a -"

,,Lixie, klid" Zasmál se a pevněji stiskl jeho dlaň ,,jsem rád že jsi to byl ty a jsem pyšný že jsi to zvládl" řekl povzbudivě.

Menší jen nervózně sklopil pohled ,,Ale pořád jsem tě mohl zabít!"

,,Ale nezabil. Zvládl jsi to a žiju" odvětil s úsměvem.