,,Opravdu to nesníš tady?" Zeptal se Jisung a Felix zavrtěl hlavou.

,,Nechci aby Hyunjin jedl sám. Dobrou noc" s těmito slovy se zvedl a s velkou krabičkou v ruce odešel.

Vytáhl z kapsy klíč a odemkl jejich byt. Tiše vklouzl dovnitř a rozhlédl se. Nikoho neviděl.

Položil krabičku s jídlem na linku a vydal se do rudovláskova pokoje. Otevřel dveře a uviděl ho, jak seděl na své posteli a nepřítomně koukal někam do prázdna. Byl tam po tmě a slunce už dávno zapadlo.

,,Hyunjinnie?" Špitl, jenže místo odpovědi zaslechl několik tichých vzlyků.

Vyděšením na chvíli zapomněl dýchat když se mu podíval do tváře.

Jeho oči byly rudé a napuchlé od pláče. Také si všiml jak se mu klepaly ruce. Ani se na něj nepodíval, jen dál koukal někam do prázdna.

Felix mu upravil některé vlasy za ucho ,,Co se děje?" Zeptal se.

Rudovlásek chvíli mlčel než se k něčemu konečně odhodlal.

,,O-omlouvám se..." zašeptal zlomeným hlasem.

Menší jen nechápavě naklonil hlavu ,,Proč se omlouváš?" Zeptal se a chytil ho za ruku, jenže na své dlani ucítil teplou tekutinu.

Nejdřív byl zmatený, ale když si uvědomil co to bylo, vyděšeně zalapal po dechu. Krev.

Vyhrnul mu rukáv a uviděl čerstvé rány na jeho zápěstí. Tepla rudá tekutina se mu vsakovala do rukávu tmavé mikiny a končila až na povlečení.

,,Jinnie, co jsi to -" Vydechl a rozhlédl se po něčem, čím by to mohl vyčistit. Místo toho uviděl na posteli ležet zakrvácenou žiletku.

,,Máš tu někde dezinfekci?" Zeptal se, ale on neodpověděl. ,,Jinnie, kde máš dezinfekci?" Zeptal se a donutil ho se na něj podívat.

Jeho oči byly naprosto bez života, naplněné jen smutkem a slzami. Vůbec to nevypadalo jako on.

Nevěděl co s ním dělat, když vůbec nekomunikoval. Vytáhl ze své kapsy mobil a začal hledat v kontaktech jedno jediné číslo.

Jisung... Jisung....

Nakonec ho našel a hned to číslo vytočit. Nezvedal to. Nejistě smekl rty a položil mobil na postel.

Nakonec svýma malými rukama chytil tu jeho ,,Pojď, půjdeme do koupelny" řekl a vytáhl ho na nohy.

Hyunjin ho slepě následoval, jakoby mu na tom vůbec nezáleželo.

Posadil ho na vanu a začal se zmateně rozhlížet. Věděl že tu někde měla být lékárnička, ale nevěděl kde. Začal prohledávat všechny skříňky až ji konečně našel. Malou červenou krabičku s křížkem.

Položil ji na zem téměř a celou vycházel než našel co chtěl. Obvazy, dezinfekci a další obvazy.

Sednul si vedle něj z levé strany a pořádně mu vyhrnul rukáv. Popadl první ručník který viděl, postříkal ho desinfekcí a všechny rány mu očistit, přičemž vyšší ani nemukl.

Když byla většina krve pryč, znovu mu zápěstí postříkal dezinfekcí a začal s obvazy. Najednou však uslyšel jeho zlomený hlas.

,,Lixie..."

Blonďáček překvapeně zvedl hlavu a střetl se s tím jeho mrtvým pohledem.

,,O-omlouvám se..." zašeptal a po jeho tvářích steklo několik dalších slz.

Felix trošku zmateně naklonil hlavu, ale nakonec se jen pousmál. Proč to tak bolelo? Vidět ho plakal jako malé dítě.

,,Jinnie" usmál se a palcem mu otřel ty uslzené oči. Chvíli nechal dlaň na jeho horké tváři, aby ho trošku ochladil a rudovlásek na jeho dlaň položil tu svou, jakoby nechtěl, aby ji vůbec dával pryč z jeho tváře.

Jeho ruce byly tak malé oproti těch jeho. Menší se tomu jen zahihňal, než si všiml, že ruka kterou měl přes tu jeho byla ta, kterou si sám poranil a obvazy z jeho zápěstí se začaly povolovat.

Druhou rukou chytil tu jeho a položil si ji na své koleno. Ten obvaz byl celý zakrvácený, takže radši použil nový.

Když měl konečně hotovo, spokojeně se zazubil ,,Hotovo"

Hyunjin se podíval na svou ruku a zpět na něj. Líbil se mu ten pohled zblízka na jeh tvářičky. Nijak mu neodpověděl, jen se trošku sklonil, aby si mohl opřít hlavu o jeho rameno.

Menší se trošku začervenal, ale nechal ho odpočívat, zatímco ho palcem hladil po hřbetu jeho zraněné ruky.

Zůstali takhle nějakou chvíli. Hyunjin se nedokázal soustředit na nic jeho než na jeho klidný dech. Cítil jen prázdnotu a lítost nad sebou samým, ale přítomnost roztomilého blonďáčka ho naplňovala.

Felix se také cítil docela uvolněně. Vzhledem k tomu že nesnesl cizí doteky, jen od nej mu to nevadilo. Sám nevěděl proč. Možná proto, že k němu byl od začátku milý, i když jim nikdo nevěřil. Byl prostě jiný než ostatní.

Z ničeho nic se ozvalo naléhavé a hlasité bouchání na dveře.

Blonďáček se hrozně lekl, takže několik vteřin jen vyděšeně koukal na dveře, než se ozval ten jemu dobře známý hlučný hlas.

,,Lix, otevři! Je všechno v pořádku?!" Křičel Jisung.

Úlevně si povzdechl a otočil se na rudovláska, který vypadal, jakoby žádné zvuky ani nezachytil.

,,Chvíli tu počkej, hned se vrátím" řekl klidně a nechal ho tam sedět samotného.

Šel rovnou ke dveřím, ale hned co otevřel ho někdo chytil a pevně ho objal.

,,Já se tak bál!" Vydechl a odtáhl se, aby mu nechal trošku prostoru ,,volal jsem ti zpátky, ale když jsi mi to nebral, myslím jsme že se něco stálo!" Vysvětlil.

Minho si svého opatrně prohlédl a hned si všiml čerstvé krve na jeho rukávu. Pár kapek měl i na stehně.

,,Lixie, proč máš na sobě krev?" Zeptal se vyděšeně.

Blonďáček překvapeně zamrkal a podíval se na sebe ,,Klid, to není moje krev" povzdechl si a naznačil jim, aby ho následovali.

Ti dva si vyměnili nejisté pohledy, ale šli za ním. Zavedl je do koupelny, kde uviděli rudovláska, který nepřítomně koukal do podlahy.

Jisung vyděšeně zatajil dech ,,Jinnie, už zase...?" Vydechl a rychle šel k němu, aby ho mohl chytit za ruce.

Hyunjin mu nevěnoval jediný pohled.

Podíval se na jeho zápěstí a na nový obvaz, který už stejně protékal tou rudou tekutinou.

Brunet si před něj klekl a chytil ho za tváře, aby dostal jeho pozornost ,,Jinnie, vzal sis prášky?" Zeptal se naléhavě.

,,Prášky? O čem to mluvíš?" Nechápal Felix.

,,Vysvětlím ti to potom" řekl ve spěchu a vyběhl z koupelny.

Než však stihl cokoli říct, Jisung se vrátil s platem prášků a sklenicí vody.

Jednu tabletu si dal do ruky a sedl si na vanu vedle něj ,,Tady, pořádně to zapij" řekl a vyšší ho nějakým způsobem poslechl. To už si oddechl ,,Min, Pojď mi s ním pomoct, vezmeme ho do postele" řekl a Minho přikývl.

Každý ho podepřel z jedné strany a vzali ho do jeho pokoje, následováni blonďáčkem.

Položili ho do postele, přičemž mu sundali aspoň boty a zkarvácenou mikinu.

Hyunjin byl stále duchem mimo, ale Felix si všiml, že začal únavou zavírat oči.

Brunet ho zakryl peřinou, ale to už úplně podlehl spánku.

Lix proto neváhal ,,Sungie, co se to s ním děje?" Vydechl starostlivě.

Menší si povzdechl ,,Jednou za čas ho chytnou tyhle stavy. Je štěstí že jsi ho našel, mohl si vážně ublížit" odvětil a ospale se protáhl. Přeci jen už bylo pozdě večer. ,,Ty prášky ho na chvíli uklidní, ale nejspíš se v noci probere. Možná bude lepší, když tu přespíme s tebou" řekl, ale on jen zavrtěl hlavou.

,,To je v pohodě, zvládnu to. Když bude nejhůř, dám mu zase ty prášky" odpověděl trošku rozpačitě. Moc jistý si tím nebyl, ale nechtěl ty dva obtěžovat.

Jisung si opět povzdechl ,,Dobře, ale kdyby se cokoli dělo, hned mi zavolej. Dám si mobil nahlas"

Felix přikývl, přičemž si naposledy popřáli dobrou noc a odešli.

Opět tu byli sami dva.

Posadil se na okraj postele chvíli ho jen tiše pozoroval.

Poté mu rukou upravil vlasy za ucho a prstem jemně přejel přes jeho dolní čelist a lícní kosti.

Hwang Hyunjin... co je na tobě jiného?

°•°•°•°•°•

Felix sebou překvapeně škubl, když uslyšel hlasitou ránu. Posadil se a rozespale se protáhnul. Venku byla ještě tma.

Zmateně si promnul oči, když v tom uslyšel něčí zoufalý hlas.

,,N-Ne... ne! J-ja-"

Hned ten hlas poznal a vyděšeně zalapal po dechu.

Hyunjin!

Doslova vyskočil z postele, ale nebyl by to on, kdyby nezakopl o své vlastní boty, které večer nechal na podlaze.

,,Au..." zaklel nad svou neschopností, ale hend se postavil a namířil si to do vedlejšího pokoje.

Stačilo jen nakouknout dovnitř a uviděl ho, jak se krčil na zemi a rukama si chránil hlavu. Snažil se couvat, ale bránil mu v tom jeho noční stolek, který se pod tím tlakem třásl.

Nemusel mu vidět do tváře, aby věděl, že znovu plakal.

,,Jinnie!" Vyhrkl a hned si klekl před něj. Celý se třásl a nevěnoval mu ani pohled.

,,Ne... já nechci!" Vykřikl hystericky a zavrtěl hlavou.

Felix se podíval blíž na jeho levé zápěstí, které mělo být obvázané obvazem. Byl pryč a jeho rány byly rozškrábané do krve.

,,Shhh, nic se neděje, uklidni se!" Vyhrkl a chytil ho za zápěstí. Kupodivu je dal pryč velmi jednoduše, jakoby ztratil jeho sílu.

Zvedl hlavu, ale nedokázal poznat kdo před ním seděl. Byla tam a jeho vize byla zamlžená kvůli slzám.

Pokusil se z jeho sevření vymanit a křečovitě sevřel víčka ,,N-ne, prosím!"

Felix nechápavě semkl rty ,,To jsem já neboj se" snažil se ho uklidnit, ale vůbec to nepomáhalo.

Až po chvíli si uvědomil ten problém.

Jejda, ona je vlastně tma...

Natáhl se k nočnímu stolku a rozsvítil lampičku.

Světlo z ní ozářilo pokoj a rudovlásek konečně zvedl hlavu.

Blonďaček se na něj mile usmál ,,No tak... zhluboka dychej dobře? Bude ti lépe"

Hyunjin nic neřekl. Jen se koukal na tu jeho krásnou tvář. Měl pocit, jakoby mu ten jeho úsměv ukazoval cestu z temnoty.

,,L-lix..." zamumlal se slzami v očích, jenže v tu chvíli se do něj opřela nesnesitelná bolest hlavy a hrudníku. Chytil se za hlavu a uvědomil si že se nemohl nadechnout. Začal panikařit.

Nejsi nic~

Nezasloužíš si žít~

Jsi jen kus masa~

Rudovlásek mezi prsty pevně sevřel své vlasy a začal zoufale lapat po dechu.

Felix vyděšeně chytil jeho velká ramena ,,Jinnie, sem se dívej! Jsem tady, soustřeď se na mě!" Vydechl a položil své malé dlaně na ty jeho ,,Jen na mě, na nic jiného"

,,O-oni... pořád... n-nechci je! Lixie, V-vyžeň je! P-prosím..." Vykřikl hystericky a více si přitáhl nohy k tělu.

Menší starostlivě sklopil zrak. Jak mu měl asi tak pomoct?

,,Jinnie" řekl klidně a vyšší zpozorněl. ,,Soustred se jenom na mě. Na můj hlas, na moje ruce. Na nic jiného" odvětil konějšivě a jednu ruku mu položil na tvář. Poté se zhluboka nadechl a začal tiše broukat nějakou klidnou a jemnou melodii svým hlubokým hlasem.

Hyunjin najednou cítil, že ta nesnesitelná bolest se upozadila a všechny ty hlasy zmizely. Teprve teď ucítil tu teplo, které šlo z jeho dlaně.

Menší se jen posumál a utřel mu všechny slzy, aniž by přestal zpívat. Viděl že jeho dech se konečně uklidnil a začal dýchat pomaleji.

Opatrně se přesunul blíž k němu a pohladil ho po tváři.

Rudovlásek jen zoufale smekl rty, protože cítil další vlnu pláče. Ale tenokrát to nebylo stejně jako předtím. Nedokázal to popsat slovy.

Po tvářích mu sklouzly nové. Nedokázal to udržet. Pevně menšího obejmul a přímo na jeho rameni začal nekontrolovatelně vzlykat.

Felix překvapeně zatajil dech, ale nedokázal ho odstrčit. Jednou rukou ho pevně obejmul a druhou ho začal vískat ve vlasech. Na chvíli přestal zpívat ,,Vedl sis skvěle Hyunjinnie" zašeptal s úsměvem a klekl si na paty, aby si ho mohl schovat u sebe na hrudi.

Druhý vůbec neprostestoval. Schoulil se u něj jako kotě a dál plakal.

Seděli takhle nějakou dobu a menší mu stále do ouška broukal tu melodii.

Hyunjin se díky tomu opravdu uklidnil a jen schovával tvář u něj na hrudi. Nedokázal vnímat nic jiného, než teplo jeho těla, ten andělský hlas a také jeho vůni.

,,Měli bychom jít spát" zašeptal, ale druhý mu neodpověděl a jen se k němu více zavrtal.

Menší si pobaveně povzdevhl a prohrábl mu vlasy ,,Potřebuješ se vyspat, ráno ti bude lépe"

Rudovlásek nějakou chvíli mlčel, ale nakonec promluvil ,,Chci zůstat takhle..." odvětil tiše.

Zavládlo trapné ticho, protože se Felix začal cervenat jako rajčatko.

,,M-můžu spát s tebou... p-poiud chceš..." špitl stydlivě.

Hyunjin zvedl hlavu a s nepatrný úsměvem přikývl. Bylo to poprvé co se od večera usmál.

Přesunuli se do postele a Felix se ze začátku cítil trošku nejistě. Rudovlásek už ležel na polštáři a stále červenýma očkama z pláče na něj koukal.

Menší je přikryl peřinou a lehnul si vedle, čelem k němu.

Jejich pohledy se střetli a ani jeden z nich se neodvážil porušit oční kontakt.

,,Jak se cítíš?"

,,Bolí mě hlava..."

Felix se pobaveně pousmál a cinknul ho do čela ,,Donesu ti vodu, udělá ti líp" odvětil a vytáhl se do sedu, jenže ucítil že ho chytil za ruku. Překvapeně se na něj otočil ,,Děje se něco?"

Vyšší rozpačitě semkl rty a stáhnul ho zpět na polštář.

,,Co? Mám tady zůstat?" Zeptal se zmateně a on přikývl. Jen si povzdechl, když v tom rudovlásek obmotal ruce kolem jeho malého pasu a přitáhl si ho k sobě.

Překvapeně zatajil dech, když ucítil jak byly jejich těla blízko u sebe. Dost to lechtalo, ale nemohl říct, že by to bylo nepříjemné.

Cítil jeho dech ve svých vlasech a také slyšel jak mu bušilo srdce. Bylo to rychlé, měl pocit, že se pomalu uklidňoval.

Opřel si čelo o jeho hruď a více se k němu zavrtal. Tahle vždycky leželi se svým bratrem, když jim bylo smutno. Jediný rozdíl byl, že Minho neměl takovou pronikavou a okouzlující vůní.

Hyunjin si ho více přitáhl, přičemž menší se k němu ochotně zavrtal.