Byla to dlouhá noc. Od chvíle, kdy odvlekli toho kluka do žaláře, jsem měla pocit, že se čas zastavil. A to doslova.

Neustále se mi v uších ozýval jeho hlas, jak stráže se svým nedostatkem slov prosí, aby ho pustili, že nic neukradl a nechají si všechno vysvětlit. Jeho volání o pomoc – i o tu mou – neustávalo ani po několika hodinách, kdy jsem vymýšlela, jak ho z vězení dostanu a vysvětlím, že jsem mu nepomohla. Na to odpověď existovala jednoduchá: nic jsem neviděla, nemohla jsem mu pomoc. I když jsem pochybovala, že mi s denním světlem uvěří. Při tom pomyšlení jsem skoro na chvíli cítila i něco jako výčitky, přestože jsem věděla, že o mou vinu nešlo ani náhodou. Zřejmě se ten Rifat, který kapitánovi už vše stihl vysvětlit, za dobrého člověka považovat opravdu nedal.

Snad s každým nádechem jsem nadzvedávala pásku a škvírou pod ní zkoumala barvu písku, jenž by mi prozradila, zda už nemilosrdné Slunce vyšlo. Měla jsem pocit, že jsem zestárla, než se z modrošedivé proměnila na narůžovělou od prvního světla nového dne. S rychlým pohledem na oslnivou tvář boha Shamse jsem si sundala látku z očí a vydala se hledat místo, kam se žádný smrtelník nikdy nechtěl dostat.

Po cestě ospalým městem jsem začala pociťovat nervozitu. Měla jsem vymyšlený prostý plán a tím bylo vypáčení zámku cely. Problémem bylo, že jsem už roky z vězení neprchala a přepadly mě tak drobné obavy, že pokud jsem nezapomněla techniku, rychlost určitě.

Žalář byl vymyšlen překvapivě dobře. Trvalo mi jej najít dost dlouho – propletla jsem se snad všemi uličkami, nahlédla do každého rohu a teprve až za hradbami města jsem uviděla u skály postávat dva muže. Celé vězení spočívalo právě v ní. Zlosynové obklopeni kamennými stěnami tady moc velkou šanci k útěku neměli. A já také ne. Stráže hlídali obrovská vrata, jenž představovala jediný vchod tam, ale i zpátky.

Promnula jsem si dlaněmi unavený obličej a přemýšlela, co budu dělat. Čekat, až jeden z nich odejde pro vodu nebo jídlo, jsem nemohla. Stejně bych druhého sama nepřeprala. Slunce už pomalu stoupalo a s ním se krátil čas, který klukovi zbýval do odvlečení na popraviště. Pokud jeho trest za noc nestihl vykonat nějaký spoluvězeň.

Muži pověřeni hlídáním vězení se naštěstí neukázali jako žádní velcí myslitelé. V zápalu konverzace doplněné posunky a čmáranicemi v písku nahrazujícími neznámá slova, si nevšimli mého příchodu, a jakmile jsem se schovala za blízký výklenek, zaujal je párek skarabeů valící kuličku trusu. S řevem smíchu, za nějž by se nestyděl ani nemejský lev, jim začali nálož odkopávat pryč. Brouci ji ochotně následovali a když už ji téměř měli, zase o ni přišli. K mému štěstí zase stráže následovali brouky a s každým dalším kopem do kuličky se vzdalovali od místa, jenž měli bránit. Tupci.

Mříž zůstala zamčená, ovšem jejími velkými oky se drobné tělo hladovějící ženy protáhlo snadno. Jak jimi při zpáteční cestě dostanu kluka, jsem se rozhodla řešit až na to přijde čas.

Ohromný prostor skály osvětlovalo pouze několik pochodní, takže jsem měla velký problém poznat, kdo v jaké cele je.

Nadskočila jsem, když se mi okolo nohou prohnala skupina krys a zamířila do obzvlášť páchnoucí kobky. Dle naprostého ticha jsem usoudila, že její obyvatel veřejné popravdě unikl.

„Prodavači," špitla jsem, když mi začala docházet trpělivost i čas a tma žaláře se jen prohlubovala, „kde si?"

„Pusť mě ven!" zavřeštěl vězeň z protější cely a zalomcoval mřížemi, až se hlasitě rozezněly. Bez reakce jsem pokračovala dál, načež se obdobný rozkaz ozval ještě několikrát. Jen hrdlo toho, koho jsem hledala, zůstávalo tiché. Projel mnou závan strachu, že tomu tak bude navždy.

„Prodavači?" zopakovala jsem a doufala v odlišnou odpověď, než jsem doposud dostala. Žádná nepřišla. Pomalu jsem pokračovala dál opakujíc chlapcovu profesi. Zalitovala jsem, že jsem se ho předešlý večer ani nezeptala na jméno.

Pak se konečně ozval. „Co tu děláte?"

Sotva mluvil, hrdlo musel mít strachy stažené, ale jeho hlas jsem poznala hned.

„Asi tě zachraňuju, ne?" odsekla jsem a začala po hmatu hledat zámek mříží.

„A jak?" hlesl. „Nevidíte a stráže... jak jste se dostala přes stráže?"

„Stačili dva brouci a ti tupci odešli sami," zavrčela jsem a vytáhla z vlasů jehlici, jež mi mnohokrát nahradila postrádající klíč.

„Určitě je nezdrží dlouho. Brouky zašlápnou, vrátí se a zbaví se i nás. Radši jděte pryč."

Obrátila jsem oči v sloup a pokračovala ve zdolávání zámku. „Třeba se zabaví s jejich kuličkou."

„Co že s ní budou dělat?"

Nechápavě jsem se zamračila a když se ozval křik z protější kobky, uvědomila jsem si, že slovo „zabavit" nejspíš není součástí prodavačovy skromné sbírky.

„Hrát. Věnovat se jí. Válet. Jako ti brouci."

„Proč by si hráli s trusem?" divil se. V zámku zacvakalo a povolil.

„Pojď. Na hloupé otázky není čas," vyzvala jsem ho, podala mu ruku, aby se zvedl na nohy, a společně jsme se rozeběhli k východu. Pevně svíral mou dlaň a jelikož byl podstatně rychlejší než já, táhl mě za sebou. Rychle mi došlo, že mě nepustil, protože si myslel, že jsem slepá. Každý jiný by zachránil sebe a tu, která ho do sem dostala, nechal vlastnímu osudu.

Podivila jsem se jeho dobrotě a přidala do kroku.

U brány nás oba zaslepilo ranní světlo. V žaláři byla taková tma, že jsem na mříže téměř neviděla a jen těžko hledala, co je drží zamčené.

„Protáhneš se?" zeptala jsem se kluka a sama do otvoru mezi mřížemi strčila hlavu.

„To slovo mi je neznámé," špitl.

„U všech bohů! Zvládneš udělat to, co já? Prolézt?"

„Nejsem si vůbec jistý. Jsem velký." Nicméně to zkusil. Mřížemi protáhl hlavu a ruce, ale přes ramena dál nemohl. Zoufale ke mně zvedl obličej. „Nejde to. Kdybych vám nekoupil slovo, vůbec bych – vy vidíte? Vaše oči, co –"

„Vidím," kývla jsem a začala jehlicí rozebírat zámek i zde. Šel o poznání hůř. Prodavač pokračoval ve výčitkách, že kdybych si koupila slovo jako každý jiný, nebyl by v takové situaci. Dobře jsem poznala, že z něj mluví strach a nedávala jeho obviněním nejmenší váhu.

„A proč jste si pro slovo nedošla sama, jako každý jiný?"

„Protože si mi pro něj došel ty," odsekla jsem.

Prodavač se na mě zle podíval a vysoukal se z mříží takže nás jejich stěna od sebe dělila.

„Ano. A k čemu je mi znát slovo ,svoboda', když už žádnou mít nebudu? Čeká mě..." Palcem si přejel po krku aby naznačil stětí.

„Nečeká. Už to skoro je," uklidňovala jsem nejen jeho, ale i sebe. Popravdě ten zámek vůbec nechtěl povolit. „Zkus zatím odhrnout písek. Ty mříže přeci nesahají až do podzemí."

„Co je v podzemí?" zajímal se hned, ale poslechl mě.

Jak jsem si myslela, brána se nechala podhrabat.

Vytáhla jsem jehlici ze zámku, vrátila ji na své místo a začala písek odsouvat z druhé strany. Netrvalo dlouho a naše ruce se pod železnou mříží spojily.

„Ještě chvíli a protáhneš se," mínila jsem a pak si vzpomněla, že tohle slovo k jeho zásobě nepatří. „Podlezeš to."

Krátce kývl a pokračoval v pokusu o úprk. Stačilo už opravdu jen málo, aby pod mřížemi prolezl.

Vyhrabala jsem další písek a odfoukla si námahou. „Proč tě ten Rifat nahlásil? Koupení slova pro někoho není žádný zločin."

Prodavač ustal v pohybu a zklamaně pokrčil rameny. „Tím si jsou jistí jen bozi. Říkal mi, že mám za tvé peníze slovo koupit sobě nebo ho vypít sám. Asi chtěl, aby tě potkal on a ne já."

„Udělal to kvůli závisti?"

„Poslední slovo mi je neznámé."

„Moc chtěl něco, co si měl ty. Nepřál ti to," upřesnila jsem.

„Tak asi kvůli tomu. Taky je prodavač dlouho, hodně roků, těžko tu práci dostal. Já ji dostal, protože rodiče mají lodě na slova. Vozí je sem. To mu taky vždy vadilo."

Najednou mi bylo dokonale jasné, jak se věci mají. „Aby toho ubožáka kobra kousla mezi oči."

Společně jsme ještě víc podhrabali mříže a prodavač se pod ně začal soukat. Šlo to těžko, ale přeci jen jsme takhle měli větší šanci, než kdybych zkoušela uvolnit ten zámek. Navíc tvář boha Shamse na nás hleděla už z pěkné výšky a zbývající čas, než si pro kluka měl přijít kapitán, aby jej odvedli na popraviště, se nemilosrdně krátil.

Prodavač se těžce pokoušel podlézt železnou bránu a já se snažila mu zvětšit prostor pod ní a neustále odsouvala písek. Tuniky jsme museli mít oba dva už propocené a to ještě ani nenastal vrchol dne, kdy slunce pálilo nejvíce.

Zdeptaně jsem si otřela čelo.

„Už jsem skoro venku," oznámil prodavač s úlevou a pod mříží prostrčil i levou nohu.

„A dál se nedostaneš!" zahřměl za námi jeden strážný a připraven to zaručit vytáhl šavli. Sice měl chytrost skarabea, za nimž se s i tím druhým před tím vydali, ale rozhodně nevypadal jako někdo, kdo by nás nechal odejít. Rozhodně ne bez boje, který musela jedna strana prohrát. Nenechal nás si dlouho promyslet, co uděláme a vrhl se proti prodavači. Jen tak tak stihl dát ruku pryč, aby ji ostří šavle nerozdělilo ve dvě. Vzápětí se vynořil i druhý muž a k naší smůle se rozhodl taky hned tasit zbraň. Vydal se ke mně.

Měla jsem jen několik okamžiků na improvizované řešení, jenž bylo ještě horší, než jak znělo. Nemohla jsem nechat prvního strážného, aby šel na prodavače uvězněného a nehybného pod mříží, a sama se pokusit vypořádat s tím druhým. Musela jsem se poprat s nima oběma, alespoň do chvíle, než se prodavač protáhne ven a bude se moc bránit sám.

Jakmile jsem zaměstnala toho, jenž mu malém usekl ruku, pokračoval ve svém snažení dostat se ven. Stát neozbrojená mezi dvěma muži mi nedávalo moc velké naděje, že zvítězím a chlapec nepřijde o život, přesto jsem se o to musela alespoň pokusit.

Prvního se mi na chvíli povedlo vyřadit vhozením písku do očí. Nic neviděl a kvůli bolesti se nemohl prát, ovšem druhý se rozhodl jeho chybu neopakovat a zamířil šavlí na můj hrudník. Donutil mě couvat do rohu, který vytvářela skála a v němž bych byla v pasti.

„Zachraňovala si zloděje?" vysmál se mi a udělal několik dalších kroků, abych zacouvala ještě víc. „Proč?"

„Protože nic neukradl."

„Zloděj ukradl slovo. Velké slovo," připomenul mi. „Za to mu kapitán pryč hlavu."

Tvář mi ztvrdla. „To se nestane. Nikdy. Dřív budeš bez hlavy ty než on."

„Moc mluvíš na ženu!" rozkřikl se. „Kde si vzala svá slova? Taky zloděj? Obchodník nejsi, viděl jsem obchodníky."

„Ty nevíš vůbec nic," odsekla jsem a stiskla v dlaních šavli, jíž se mi pokusil rozpárat hrudník. Díky vzrušení z boje jsem téměř nic necítila, ale čůrky krve stékající po mých pažích nám oběma jasně prozradili, že se mu povedlo mě zranit.

Strážnému se na obličeji objevil povýšený škleb. Zatlačil proti mým rukou ještě víc, načež se už řezavá bolest ozvala a já jen přemýšlela, jak dlouho prsty nepohnu nebo zda o ně dokonce nepřijdu úplně.

S mazlavou krví se čepel nedala držet ani dobře, ani dlouho. Sotva o pár chvil později mi vyklouzla z rukou a zamířila přímo na mé tělo. Naštěstí mi zůstala rychlost, a tak mě lehce sekl do ramene, načež si špičku ostří zlomil za skálu za mnou.

V momentě, kdy se snažil vzpamatovat z prudkého nárazu a rozbití drahé zbraně, jsem se natáhla pro kámen vedle sebe a vší silou ho s ním vzala po hlavě.

Bez jediného hlásku se skácel na zem. Na holém temeni mu zazářila krev a já raději nepřemýšlela, zda je z mých rukou nebo jeho zranění. Pro jistotu jsem se na své prsty ani nepodívala a obrátila se k druhému strážnému, který doposud bojoval akorát s pískem v očích.

A otočila jsem se zrovna ve chvíli, kdy se za mnou vztyčil a holýma rukama se mě chystal začít škrtit. Nenapadlo mě nic lepšího než od něj utéct někam, kde budu mít větší výhodu, nebo alespoň pro zbraň jeho druha. I když zlomenou.

Než jsem však od něj stačila udělat jediný krok, vzal mě zezadu za ramena a obličej mi do svých rukou složil tak šikovně, že by mu stačil jediný prudší pohyb a zlomil by mi vaz. Neměla jsem jistotu, jak bych své plány uskutečnila pak.

Pokusila jsem jej ze sebe shodit, vysmeknout se, poškrabat mu paže nehty, ale jediný výsledek, jehož jsem dosáhla, byly krvavé obtisky na jeho pažích a čím dál pevnější sevření. Snažil se mě pomalu udusit.

„Na ženu máš docela výdrž," zachroptěl mi do ucha.

„Ty ani ne," odfrkla jsem a dupla mu na nohu. Bohužel oproti písčité zemi jsem mu nezpůsobila téměř žádnou bolest.

Pomsta za nazvání jej ženou ale nepřišla. Namísto toho sebou divně škubl, narazili jsme do kamenné stěny, načež mě pustil a v bezvědomí se svezl k zemi.

Zmateně jsem se k němu otočila, abych zjistila, co se stalo. Uviděla jsem těžce oddechujícího prodavače.

Promnul si prsty a zamumlal cosi o překvapení ze své síly.

„Abys mu dal takhle silně o zeď, k tomu jí potřebuješ dost," konstatovala jsem a zabalila si krvácející ruce do látky tuniky. Bolest rozřezané kůže se začala ozývat.

„Nosím velké bedny se slovy, s hodně slovy a hodně těžké," vysvětlil, ale hned na to se zamračil. „Jste léčebná krása?"

Zamračila jsem se. „Cože?"

„Vaše oči. Léčebné krásy prý mají jiné oči než lidé."

„To jo, ale génie nemají bílé oči. Jsou prostě úplně jiné," zamumlala jsem a textil nasáklý krví na rukou utáhla.

„A proč je máte takové?" ptal se dál.

„Nevím, už prostě takové jsou. Někdo má modré, ty hnědé a já bílé," odpověděla jsem pohotově.

„Je tu málo modrých očí."

„A ještě méně bílých. Musíme pryč, pojď."

Na mé vyzvání se nechápavě zamračil a zakroutil hlavou. „Nikam s vámi nejdu."

Překvapeně jsem zamrkala.

„Jdu domů."

Skoro až pobaveně jsem nadzvedla obočí. „Jako někdo, pro koho ve městě chystají popravu? Po kom zůstali u vězení dva zbití muži?"

Prodavač se zarazil. „To není moje vina."

„Ne, ale díky tomu druhému prodavači jsi odsouzený k stětí, takže ti nikdo věřit nebude. Musíme utéct."

„Nemůžu." Trval si na svém. „Mám tu rodinu a práci. Nejdu pryč."

„Takže si necháš raději useknout hlavu?"

„A kam jdete? Kam se chcete schovat? Utíkat zbytek života?"

„Utíkám celý život, zvykneš si," zamumlala jsem a schovala se do stínu skály. „Musíme co nejdřív zmizet. Tady zůstat nemůžeme. Přijdou si pro tebe každou chvílí."

Prodavač neochotně kývl a podíval se na mé ruce. „Jestli nejste léčebná krása, tak musíme nějakou najít, aby vás uzdravila. Přišla jste o hodně živé vody těla. Můžete umřít."

„Buď klidný, já neumřu," odbyla jsem ho.

„Že ne?"

„Ne. Je to jen trocha krve. Mám větší strach o to, že zasáhl šlachy."

Chlapec se na mě nechápavě podíval. „Poslední slovo mi je neznámé."

„Že mě pořezal tak, že už nepohnu prsty."

„To je špatné."

„To je," přitakala jsem. „Pojď už. Jsou tu jenom pouště, musíme zmizet, než sem někdo přijde a uvidí nás."

„Chci se rozloučit," namítl.

Vztekle jsem se podívala k nebi. „Zjevně chceš přijít o hlavu. Nemůžeš se rozloučit. Najdou tě a popraví. Jdeme."

Vzpurně se na mě zahleděl, ale nic neřekl.

Povzdechla jsem si a opřela se o skalnatou zeď. „Kolik ti je?"

„Devatenáct. Kolik vám?"

Posměšně jsem se uculila. „Víc."

„Kolik?"

„Prostě víc. A jak ti říkají?"

Krátce se na mě zadíval a pak zabodl oči do písku. „Mám jméno Almír."

„Dobře," povzdechla jsem si, „Almíre. Chápu, že se ti nechce od rodiny a z města, kde žiješ, ale chápej, že je to buďto útěk, nebo smrt. Hlavně zemřeš jako zloděj na podívané pro celé město, to přeci nechceš, ne?"

Přestože mi určitě nerozuměl ve všem, souhlasně přikývl. „A kam chcete jít? To chcete do smrti utíkat z města do města spolu?"

Na druhou otázku jsem se rozhodla neodpovídat. Co se konce života týkalo, měla jsem dost jasný cíl.

„Víš, proč jsem tě poslala pro slovo ,svoboda'?"

Zůstal mlčet.

„Chtěl si mi v noci pomoc. Nikdo jiný se nenabídl."

„A kvůli tomu jste mi dala slovo?"

„Ne, to byla zkouška. Zachoval ses tak, jak by se měl chovat každý, ochotně. To lidé běžně nedělají a když už, tak ne nezištně."

„Jak?"

„Že za to něco chtějí. Mohl si třeba říct, že mě odvedeš ke studni – tvému domu vody –, ale když ti zaplatím. To si neudělal. Jsi nesobecký."

„Co jsem?"

„U všech bohů... Zajímáš se o ostatní, nemyslíš jen na sebe."

„Je špatné se zajímat jen o sebe," mínil.

„To je. Když jsem ti dala peníze na slovo, koupil si ho a přinesl. Mohl si s nimi odejít a utratit je za cokoli. Koupit slovo sobě. Nic takového si neudělal, proto jsem ti ho nechala."

„A proč jste mě zkoušela? Teď umím slovo ,svoboda' a musím utéct z domu, aby mě ne –" naznačil useknutí hlavy. „Sama máte slov hodně, takže na ně dávate peníze hodným lidem?"

Pobaveně jsem se uculila. „Ne. Chci dát všechna slova všem lidem."

Almír se zamračil. „To nejde. Nikdo, ani ti nejbohatší, nemá tolik peněz."

„Ne všechno se řeší penězi," prozradila jsem mu.

„A jak chcete dát lidem slova – proč vůbec?"

„Líbí se ti, když nerozumíš tomu, co říkám?"

Ztuhl. Zřejmě nějaké slovo z mé otázky nepochopil. Hned mu došlo na co narážím a kývl.

„Ani mně ne. Slova jsou důležitá, měli by je mít všichni, ne jen ti, kteří mají peníze," dodala jsem, načež se chlapec zmínil o boháči, který si slova kupoval jen kvůli chuti.

„A jak to chcete udělat?" zeptal se pak.

„Víš, jak tvoji rodiče dováží slova?"

„Ano," pronesl hrdě. „Jejich lodě plují až do zátoky Knitab města Bohů, Alaliha. Tam v klášteru boha Slunce vybraní dělají slova, která pak prodáváme."

„A víš jak je dělají?" zajímalo mě.

Zakroutil hlavou. „To je —" přiložil ukazováček na rty, čímž zřejmě myslel „tajné".

„Berou vodu z fontány, která má schopnost darovat všechnu řeč a všechna slova. Tu pak jen upraví, aby dávala jen jedno, a nechají si za ni hodně zaplatit."

„Proč by potom nedávali rovnou tu vodu, co dá všechna slova?"

„Neznáš původní legendu?" podivila jsem se.

„Původní co?"

Protočila jsem očima. „Původní příběh."

„Znám, ale nejsem si vůbec jistý, že by se to bozi po takové době rozhodli změnit. Voda, která dá všechna slova, bude sama jen příběh a žádná správnost."

„Není to jen příběh, ale skutečnost. Já z ní pila."

Almírovi poklesla brada. „Umíš všechna slova?"

„To umím," řekla jsem. „A ty můžeš taky. A všichni lidé."

„Asi nepobereme pro všechny lidi tolik vody," namítl.

„Nemusíme. V chrámu boha Slunce se nachází bezedné lahve. Co do nich jednou dáš, nikdy nedojde," prozradila jsem mu.

„Takhle se z lidí stávají bohatí? Dají do lahve peníz a z ní se vysypou další?"

„Někdy," připustila jsem.

„A k čemu potřebujete mě? Asi nechcete jen někoho s kým si povídat."

Pohotově jsem zalhala. „Do chrámů Slunce smí jen muži. Nedostanu se do žádného, ty ano."

„Tam bych klidně i zůstal," mínil zasněně. „Vždy jsem chtěl dělat na výrobě slov a ještě pro nejvyššího z bohů? To je slyšet skvěle!"

„To pak klidně můžeš," odsekla jsem při zmínce Shamse, nejlepšího pána světa, světla i života.

Almíra jeho nadšení rychle přešlo. „Ale jak se tam dostaneme? Naše lodě tam plují měsíce, po — to bude ještě déle." Namísto slova „pevnina" poklepal na písek.

„Prostě půjdeme."

„To tam nedojdeme do konce života," namítl.

Neochotně jsem s ním souhlasila. Lidský život by na takovou cestu opravdu nestačil.

„Dva dny pochodu odtud je město Sabharat. Tam můžeme koupit koně," navrhl.

„Nechci koně. Bude s nimi víc starostí než výhod. Pojedeme pouští, neseženeme pro ně vodu."

Prodavač pokrčil rameny. „Tu potřebujeme i my, uděláme zásoby."

Jeden by zapomněl, jak moc je lidský život omezený. Krátký a závislý.

Bez dalšího přemlouvání jsem kývla.

„Co tvé ruce?" zeptal se starostlivě.

„Už tolik nekrvácí. Jdeme. Sabharat není za rohem. Nebudeme se ničím zdržovat."

„Můžeš mi tedy říct, jak ses dostala k vodě řeči a proč si v noci měla látku přes oči."

Jeho návrh jsem rychle zamítla. „Říkám, že se nebudeme ničím zdržovat."

„Poslední slovo mi je neznámé."

Iritovaně jsem zavrčela. „Prostě o tom nebudeme mluvit, jinak nám ta cesta bude trvat dlouho."

„Mluvení přece nedělá cestu delší," pokračoval v přemlouvání.

„S tvou malou zásobou, posunky a čmáráním do písku, ano," štěkla jsem, načež se Almír dotčeně odmlčel. „A jen abys věděl, jsem Khay."

Krásný večer přeji. Jak se máte?
Po měsíci se s Annie hlásíme s novou kapitolou, tentokrat psanou mou rukou.

Líbila se?
Snad se s námi podělíte o názory.

Na pokračování si už Annie brousí zuby.