Návrat do Sabharatu byl radostný – aspoň pro mě. Khay měla stále kamenný výraz, jako kdyby ji celá ta věc se záchranou netěšila. Já sám měl radost. Trefil jsem Toho, kdo dělá věci ze slov, kamenem. Já! Ve městě, kde jsem doma, se jich všichni bojí. A taky jsem si popovídal s léčebnou krásou! Utéct s Khay nakonec nebylo tak špatné.

Ihned jsme vyhledali bohatého, který chtěl zpátky Pouštní růži. Nebylo to těžké – jeho dům byl největší a nejkrásnější. Když Khay strážím řekla, že neseme Pouštní růži, málem jim upadly dolní části pusy. Asi by je nikdy nenapadlo, že někdo jako já a ona přineseme bohatému zpátky jeho provázek z kamínků.

Pustili nás dovnitř. Přivítal nás sám bohatý, který se od ostatních bohatých, které jsem viděl, moc nelišil, ale byl na nás moc hodný a s tím jsem se setkal poprvé. Možná to bylo kvůli tomu, že jsme mu přinesli jeho Pouštní růži, ale nebyl jsem si tím jistý. Dal nám peníze – hodně peněz. Tolik, že jsme si mohli koupit nejen aspoň padesát koní, ale i jídlo na celý měsíc. Začal se pak Khay ptát, co v Sabharatu vůbec děláme a když mu řekla, že jsme na cestě, nabídl nám, že můžeme u něj přes noc zůstat a že pro nás uspořádá velkou večeři. Khay chtěla říct ne, ale zastavil jsem ji.

„Musíme si oba odpočinout. Vždyť jsme v noci moc nespali," řekl jsem jí. Občas jsem měl jasné tušení, že na to úplně zapomíná. Lidé ze severu asi nepotřebovali tolik spát.

Nakonec souhlasila, ale před tím bohatému řekla, že se chceme po Sabharatu projít. Chtěl jsem říct, že zůstanu v domě bohatého, ale to už mě táhla ven.

„ – tvou malou slovní zásobu už ani hodinu," řekla jen a já jsem měl hned jasné tušení, kam mě vede.

Už před tím jsem si všiml, že ji můj nedostatek slov značně irituje („iritovat" je slovo, které jsem se naučil; chutnalo trošku slaně), proto jsem nic neřekl. Chtěl jsem si koupit slova z mého seznamu, ale ona ho nechtěla ani vidět. Řekla, že prvně musíme koupit slova, která určitě budu potřebovat. Zbytek peněz měl jít na koně, na zásoby na cestu a na další výdaje.

Dozvěděl jsem se, co znamená „znít" (Adila by byla nadšená); ostatně i slovo „dozvědět" se přidalo do mé slovní zásoby, ačkoli bylo jedno z těch dražších. Stejně tak jsem mohl ukázat na nůž a říct „zbraň". To slovo chutnalo kovově, dokonce jsem se po něm otřásl.

Mohl jsem konečně říct „volba", která se vlastně ani trošku nepodobala „možnosti". Volba totiž bylo něco většího a ten pocit z něj se mi líbil víc, než když mi Khay koupila slovo „láska", jejímuž chápání jsem se ani trošku nepřiblížil. Dovolila mi si koupit slovo „génie" (konečně!), ačkoli jsem jim stále chtěl říkat „léčebné krásy". Bylo ale krásné vědět, jak jejich slovo zní. Hodně jsem chtěl slovo „vědět" – drahé a podle mě velmi chytré. Chutnalo jako ta nejlepší voda, kterou bych dokázal pít znovu a znovu.

Koupil jsem i slovo „pocit" – bylo silné a nakonec jsem se nemohl rozhodnout, zdali mi chutnalo nebo ne. Nebo slovo „vzpomenout", které vonělo sladce a chutnalo jako rahat lokum, který mi dávala máma za odměnu, když jsem byl malý.

Khay mi v jednu chvíli podala další lahvičku se slovem. Podle toho, jak se tvářila, mě napadlo, že mi to slovo radost neudělá. Chutnalo jako písek. Už v ten moment jsem tušil, co je to za slovo.

„Pouštník," řekl jsem, určitě bledý. „Proč chcete, abych to slovo znal?"

Podívala se na prázdnou lahvičku. „Každý by měl znát jméno svého strachu."

Její slova se ve mně ozývala ještě nějakou dobu. Přemýšlel jsem nad nimi víc, než nad tím, co mi pověděla génie. Jenže stále mi chyběla slova, abych pochopil hloubku toho, co Khay řekla v jedné větě.

Podíval jsem se na velký zlatý kolem mého krku; se slovy, které znala jenom Khay. Možná z nich se dal poskládat význam, který jsem někde uvnitř sebe cítil, který jsem se snažil nahmatat a který mi neustále unikal jako vůně bílých květů mizející génie.

Vrátili jsme se zpátky do domu bohatého, kde stále probíhaly přípravy. U vchodu na nás čekaly čtyři krásné dívky v oblečení z kamínků, které zářily na slunci, a s obrázky na obličejích. Tiše se smály a když nás viděly, vzaly nás za ruce.

„Pojďte, ukážeme pokoj, pojďte," říkaly a vedly nás do chodby z bílého kamene.

„Půjdu sama," řekla Khay a nespokojeně vydechla s tichým zvukem odporu.

Tak mě vedly tři dívky, poslední ukazovala cestu. Stále se tiše smály, ale byl to krásný smích. Nezněl zle jako se občas smály krásné dívky ve městě, kde jsem doma.

Přivedly nás k velkým krásným dveřím. Myslel jsem si, že by mohly vést do nějaké velké místnosti, ale když dveře otevřely, byl uvnitř velmi krásný pokoj. Takový jsem ještě nikdy neviděl a dolní část pusy mi málem spadla až na zem.

„Váš pokoj, váš pokoj," říkaly dívky. Jedna z nich se objevila u Khay, aby ji vzala dovnitř, ale Khay svou ruku dala znovu pryč.

„To není náš pokoj, ale jen Almírův," řekla jim s kamennou tváří.

Dívky se na sebe podívaly. Na jejich obličejích jsem poznal, že něco nepochopily.

„Nejste spolu? Nejste – ?" zeptala se jedna.

„Jen spolu cestujeme," složila si Khay ruce na hrudi. „Nic víc."

Teprve pak mi došlo, co přesně si myslely.

Podíval jsem se na Khay, na její vlasy černé jako noc, pleť bílou jako Velké oko a její oči. Všimla si, že se na ni dívám a nespokojeně si mě prohlédla, jako kdyby mě viděla poprvé. Podíval jsem se proto raději na jednu z dívek, která byla krásnější než Khay. S ní jsem ale neprožil tolik zajímavých věcí za dva dny. Tyhle dívky se určitě nikdy nepodívaly za Sabharat; možná ani za dveře tohoto domu.

„Khay si vezme tenhle pokoj. Ukážete mi prosím jiný pokoj?" řekl jsem a vzal jsem dívku za ruku. Ihned se usmála. Ostatní dvě dívky mě znovu vzaly za ruce a se slovy tudy, pane, tudy mě vedly dál do chodby. Poslední dívka mezi tím zůstala u Khay, která zatím nevcházela. Dívala se na mě a já nemohl pochopit, co se jí honí hlavou.

Dívky mě přivedly do mého pokoje.

„Pošleme sluhu, pane, pošleme sluhu," říkaly, když za mnou zavíraly dveře. Nevěděl jsem, proč bych měl potřebovat sluhu, ale na to jsem se jich už nestihl zeptat.

Dokud jsem čekal, díval jsem se na krásné věci v novém pokoji. Byly tu předměty z kamene – vázy a něco, co se podobalo lidem. Místnost s postelí měla ještě jednu místnost, kde byl uprostřed domov vody, ze kterého voda tekla do velké mísy. Bylo to poprvé, kdy jsem domov vody viděl uvnitř domu. Byla tu i velká vana, kam bych se vešel snad pět krát. Taky to všude krásně vonělo.

Čichal jsem zrovna k jedné nádobě s olejem ke koupání, když jsem uslyšel, jak se otevřely dveře. Nevím proč, ale napadlo mě, že je to Khay. Měl jsem obavy, že mi přišla říct slova, která jsem slyšet nechtěl: odcházíme, tohle místo se mi nelíbí nebo musíme pokračovat v cestě, musíme se k Mrtvým dunám dostat co nejdřív. Taky mě ale napadlo, že třeba přišla, protože chtěla být se mnou...

„Pane Almíre, pane." Ve dveřích se objevil sluha a uklonil se. Něco uvnitř mé hrudi povolilo a já se mohl v klidu nadechnout. Nevěděl jsem, jestli jsem rád za ten pocit, nebo mě netěší. Už to ale bylo jedno.

Sluha mi pomohl se vykoupat (nikdy jsem si nemyslel, že s tím budu potřebovat pomoct, ale líbilo se mi to) a obléknout. Místo své tuniky jsem dostal oblečení jako mají bohatí. Bylo velmi lehké a jemné a vůbec nekousalo, když jsem ho porovnal se svým.

„A tohle nechte tady," řekl sluha, který si prohlížel můj velký zlatý.

„Ne, prosím, chci si ho vzít."

„Hm." Sluha se podíval na mě a pak na velký zlatý. „No dobře, ale bylo by lepší, kdybyste si ho schoval, pane," řekl a podal mi ho.

„Proč?" Pomyslel jsem na nějaké nebezpečí. Třeba se zalíbí bohatému a ten mi ho vezme.

„Nehodí se k vašemu oblečení."

Aha. Obavy byly zbytečné. Schoval jsem si tedy velký zlatý do kapsy.

„Pojďte za mnou, pane," řekl mi sluha a ukázal na dveře.

Zatímco jsme šli bílou chodbou, díval jsem se ven na krásnou zahradu. Některé květiny jsem už kdysi viděl, ale mnohé jsem viděl poprvé. Měl jsem pocit, že jsem se objevil v nějakém zajímavém příběhu. Ještě včera jsem utíkal z města a dneska už jdu v domě bohatého, který pro nás s Khay připravil velkou večeři.

Došli jsme k velké místnosti, kde se už nacházelo hodně lidí usazených na velkých polštářích. Některé měly dokonce zlaté nitky. Před nimi byly malé stolečky s tak velkým množstvím jídla, kolik jsem neviděl ani za celý život. Hosté se mezi sebou bavili, smáli se, nalévali si sladký nápoj bohatých, po kterém jim červenaly tváře a který jim mátl slova v hlavě. Uprostřed místnosti byl menší domov vody podobný tomu, který jsem měl u sebe v pokoji. Kolem něj tancovaly krásné dívky. Místnost sladce voněla, ale stejně jsem si říkal, že se s ní vůně mizející génie nesrovná.

„Pane Almíre!" ozval se bohatý, který seděl usazen trošku výš než ostatní. Zamával mi a usmíval se od ucha k uchu. Jeho tváře byly červené, takže jsem si myslel, že už vypil trošku toho sladkého nápoje. Všiml jsem si Pouštní růži kolem jeho krku. „Pojďte, pojďte!" křikl na mě a rukou mi ukazoval, abych přišel blíž.

Dívku vedle něj bych nepoznal, kdyby neměla šátek kolem očí. Khay měla velmi krásné vlasy, které se trošku leskly kvůli malým kamínkům. Určitě jí je vpletly ty dívky. Měla tmavě modrou jemnou tuniku nejspíš ze stejné látky, ze které jsem měl oblečení já. Jenže na rozdíl od mého oblečení se to její také lesklo kamínky. Kdyby neměla na očích ten šátek, byla by nejspíš nejkrásnější dívkou v místnosti. Bylo divné to najednou pochopit.

Když jsem k nim došel, bohatý se jí zrovna ptal na šátek.

„Ve dne jste ho neměla, alsayido. Neudělal vám ten – něco? Nejste nemocná?"

Zamrkal jsem nad tím, jak jí řekl. Takhle bohatí mluvili pouze k bohatým dívkám. Asi mu řekla o tom, že je ze severu, kde má hodně peněz.

Posadil jsem se vedle ní, abych slyšel její odpověď. Sám jsem vlastně nevěděl, proč šátek nosí. Pomyslel jsem na náš rozhovor v poušti na cestě do Sabharatu. Mohl jsem se zeptat tehdy, ale nelíbilo se mi, že se kvůli mým otázkám necítí dobře, zvláště když o všechno přišla. Teď ale byla situace jiná – neptal jsem se já, ale bohatý. Musela mu odpovědět. Jiná možnost nebyla.

„Nejsem nemocná, qaiyde. U nás –, že se zlí noční – dostávají do duše přes naše oči. Pokud nevidíme, nemají se do naší duše jak dostat. Tuhle tradici nebudu porušovat."

Když to řekla, došlo mi, že jsem čekal trošku jinou odpověď. Čekal jsem, že bude vypadat, že mu to nechce říct; že se vlastně bude chovat tak, jak se chovala se mnou, ale najednou byla úplně jiná. Dokonce seděla jinak! Bylo to divné a cítil jsem se trošku naštvaně.

„Ctíte tradice, alsayido. Toho si velmi –. Snad vám nestěžuje vaše cesty."

„Už jsem si zvykla, qaiyde, a i kdyby ne, měla bych možnost si na to zvyknout – máme s Almírem před sebou ještě dlouhou cestu."

„Na sever?" zeptal se bohatý, pozvedl obočí a napil se sladkého nápoje.

„To také."

„Jak dlouho vlastně cestujete? Myslím, do svého rodného kraje."

„U takové doby se dny a roky zdají stejně dlouhé."

„Jak – !" řekl bohatý nahlas a zasmál se.

Já měl pocit, že něco nechápu. Stále mi to utíkalo.

„Ale dost vážných slov," plácl se bohatý do kolene. „Řekněte nám, jak jste získali můj nejdražší – !" křikl tak, aby ho slyšeli všichni hosté a ukázal všem svou Pouštní růži.

Všichni se na nás podívali a když ke mně otočila hlavu u Khay, došlo mi, že všichni čekají, až začnu mluvit. Bylo to tak nečekané, že jsem určitě měl červené tváře a i když jsem chtěl být jednou pánem slov, teď mi bylo jasné, že jich nemám dost. Hlavně jsem ale na něco takového nebyl připraven.

„Pane, nemám dost slov, abych vám řekl, co všechno se na naší cestě za růží stalo," řekl jsem se skloněnou hlavou, ale tak, aby mě všichni slyšeli. „Možná by v tomhle byla lepší Khay...?" Podíval jsem se na ni a i když měla na očích šátek, měl jsem pocit, že na sobě cítí mé oči.

„ –."

Když řekla slovo, které jsem neznal, měl jsem obavy, že řekla ne, jen jiným způsobem. Pak ale začala mluvit a uvnitř mě všechno povolilo.

Celou tu dobu, co mluvila, se na ni všichni dívali. Nikdo si nedovolil ani něco zašeptat. Khayina slova, která velmi dobře vybírala, aby jí všichni chápali, v sobě měla něco... velkého. Mé oči byly velké z toho, jak dokázala všechny zatáhnout do svého povídání. Vzpomněl jsem si dokonce v jednu chvíli na Šeherezádu, která svými slovy o velkých lidech, cestách a událostech zachránila hodně lidí před zlým Šahrijárem.

Co když je Khay dávná Šeherezáda?, napadlo mě. Měl jsem totiž skoro stejné pocity jako měl Šahrijár – mohl jsem ji poslouchat do konce života.

Když skončila, všichni začali tleskat. Khay se trošku uklonila. Bohatý vedle ní byl jejími slovy natolik chycen, že jí ihned nabídl, aby se stala jednou z jeho manželek. Khay naštěstí odmítla. Kdyby nebyla alsayida, nemohla by si to dovolit.

Potom jsme se dívali na tanec dívek, které pohyby ukazovaly příběh toho, jak lilián – člověk beze slov – zachraňoval svou ženu před pouštníkem, dokud se nerozhodl, že bude sdílet její osud.

Nechtěl jsem na pouštníky myslet, proto jsem pil sladký nápoj, který mi mátl slova v hlavě. Khay mě nakonec musela zastavit.

„Zítra ti bude špatně," řekla mi a vzala mi nádobu z ruky.

„Je mi to jedno. Po takové cestě si můžu dovolit aspoň trošku." Vzal jsem si nápoj zpátky. Jazyk jsem měl nějaký divný, ale pití bylo tak dobré, že jsem se nemohl zastavit.

„Už jsi měl víc než trošku."

Měl jsem pocit, že i skrze její šátek na sobě cítím její oči jako dvě Velká oka. Nebylo to nic dobrého, protože jsem cítil, jak se ve mně probouzí zlost.

„Neříkej mi, co mám dělat," řekl jsem zle a bylo mi jedno, že s ní nemluvím slušně; tak, jak jsem s ní mluvil doposud. „Myslel jsem si, že se budeš chovat jinak." Nevěděl jsem, jestli jsem řekl to, co jsem chtěl.

Viděl jsem, jak se v její tváři něco změnilo. Otočila se k bohatému a řekla mu, že oba jdeme do svých pokojů spát. Bohatý se ji chvíli snažil přemluvit, ale Khay se nedala. Vzala mě pak pevně za ruku nad loktem a vytáhla mě na nohy, jako kdybych byl neposlušné dítě. Nevěděl jsem, jak zvládla s šátkem na očích projít mezi všemi hosty a měl jsem chuť ji zastavit a být na ni zlý. Točila se mi ale trošku hlava a tak jsem raději mlčel.

Nic jsem neříkal, ale když jsme se dostali na tmavou chodbu, zastavili jsme se a ona se na mě otočila. „Jestli chceš přežít v tomhle světě, musíš se naučit hrát podle –."

„Poslední slovo," řekl jsem jen.

Vydala ze sebe naštvaný zvuk. Líbilo se mi, že se taky zlobí.

„Řádu," řekla. „Nebo ani tohle neznáš?"

„Znám."

„Nemysli si, že pokud budeš pánem slov, tak budeš moct zapomenout na to, odkud jsi."

„Tím chceš říct, že jsem něco míň než ty?" řekl jsem zle.

„Ne, chci ti tím říct, že každý máme v tomhle světě své místo. Pokud se chceš z toho místa posunout, musíš – správná slova. V opačném případě ti budou k ničemu. Nebo sis snad myslel, že pokud budu s qaiydem mluvit jako s tebou, tak nás ráno nenechá třeba zabít?"

Má zloba byla najednou pryč. Místo toho přišlo zmatení.

„Proč by nás měl zabíjet?"

„Protože by má slova mohla působit –."

„Jak?"

„ –."

„Neznám."

„Ugh!" Schovala prsty v dlaních. „Nepříjemně, neslušně, –, zle!"

„Tím snad chceš říct, že...?"

„Že slova mohou zabíjet?" Jedno její obočí bylo nahoře. „Ano! To sis mohl – ve chvíli, kdy tě Rifat označil za zloděje slov. To jeho slova přivedla stráže za tebou."

Zamrkal jsem, protože jsem nad tím takhle nikdy nepřemýšlel. Nikdy dřív mě nenapadlo, nakolik jsou slova... silná, velká.

„Vidím, že máš nad čím přemýšlet," řekla po chvíli Khay. Vypadala klidněji. „Běž do pokoje. Zítra odcházíme."

Neřekl jsem jí nic a udělal jsem přesně to, co mi řekla. Ani mě nenapadlo jí nabídnout, že bych ji vedl k jejímu pokoji. Byl jsem až moc ve své hlavě a opakoval si to, co mi řekla.

Bylo to divné – mít najednou jiné pocity ohledně slov. Ty pocity ale rychle nahradily jiné věci. Jakmile jsem otevřel dveře pokoje a uviděl postel, nechtěl jsem nic jiného, než na ni spadnout a spát. Cesta pouští, noc v poušti, boj o Pouštní růži – to nebyla procházka zahradou. Jen jsem nechápal, jak jsem se mohl celou tu dobu chovat jako normální člověk.

Spadl jsem na postel a než jsem si ji stihl pomyslet, jak je měkká a jemná a jak jsem ještě nikdy na něčem podobném neležel, už jsem usnul.

Ráno mě bolela hlava a nebylo mi moc dobře. Nejraději bych zůstal celý den v posteli, zvláště když byla tak příjemná. Napadlo mě dokonce říct Khay, abychom tu ještě den zůstali, ale ihned mi bylo jasné, že se jí ten nápad líbit nebude.

Bylo těžké vstát z postele a dojít do vedlejší místnosti si umýt obličej. Snad by mi bohatý mohl dát nějaký lék, než budeme s Khay cestovat dál.

Ozvalo se otevření dveře. Napadlo mě, že je to sluha, ale tentokrát to byla Khay. Šátek byl pryč, stejně jako kamínky v jejích vlasech. Vypadala tak, jako vždycky. Měla dokonce své staré oblečení. Najednou už nevypadala tak krásně jako večer, jako kdyby se ta dívka zmizela úplně stejně jako génie.

„Jsi vzhůru," řekla a složila si ruce na hrudi. „Tak se převlékni a jdeme."

„Můžete mluvit trošku tiše?" řekl jsem a nabral si vodu z domu vody do dlaní, abych si znovu umyl obličej.

„Neměl jsi to včera –."

„Poslední."

„Neměl jsi včera tolik pít."

„Budete teď na mě kvůli tomu zlá?"

„Nejsem zlá. Zřejmě jsi podobný nápoj ochutnal poprvé a když teď víš, jak je po něm špatně, hádám, že už ho pít nebudeš. V každém případě se převlékni. Počkám na tebe před domem."

„A snídaně?" zeptal jsem se smutně.

„Tu si dáme po cestě," řekla a odešla.

Tomu se říká dobré ráno.

Zdravíčko, jak se máte?

co prázdniny, užili jste si? My jsme se jejich konec rozhodly zpestřit novou kapitolkou Prodavače slov - jak pak se vám líbila?