Na začátku naší cesty do Sabharatu jsem mlčel. Byl jsem hodně ve své hlavě, protože jsem měl moc otázek. Khay by mi ale určitě nic neřekla, kdybych se zeptal. Zkusil jsem se jí zeptat ještě jednou na její oči a proč na nich měla látku, když bylo nahoře Velké oko. Ona ale jen udělala nespokojený pohyb očima a šla dál.

Stále mi nešlo z hlavy, že znala všechna slova. Kolik lidí jich vlastně tolik mohlo znát? Nejvíc slov vždycky znali bohatí. Khay určitě bohatá nebyla – chybělo jí oblečení, které svítilo na slunci, obrázky na obličeji, barevné kameny a hodně lidí dělajících jí doprovod. Bohatí sebou vždycky měli aspoň někoho. Ona neměla ani koně.

Proč jsem za ní šel? Asi proto, že jsem se opravdu nemohl vrátit domů. V mém rodném městě mě měli za zloděje. Kdybych se vrátil, má hlava by šla pryč. Problém byl ale v Khay, takže když začalo být otázek u mě hodně a já začal být zlý, zastavil jsem se. Khay mě ale neviděla a šla dál.

„Khay!" řekl jsem hodně hlasitě a ona se otočila. Dívala se nespokojeně. Určitě se jí nelíbilo, že dělám cestu delší. „Tohle není správné. Kvůli vám mám doma problémy a sice se mi líbí, že budu moct jít do domu boha Slunce, ale stále mám hodně otázek."

Otočila se ke předem a složila ruce na hrudi, ale mlčela. Stále se dívala nespokojeně.

„Bílá pokožka, bílé oči, látka přes oči, když je tma. To všechno je velká špatnost. A jak jste se dostala až k vodě, co dává všechna slova? Jestli chcete, abych šel, chci odpovědi," řekl jsem zle a čekal jsem, co udělá.

Khay stále nevypadala spokojeně. Nadechla se a vydechla tak, že jsem to slyšel. Chvíli byla ve své hlavě. Možná se připravovala mi říct správnost. Ve své hlavě jsem to chtěl. Bylo to podle mě důležité.

„Jsem z dalekých severních zemí," řekla nakonec.

Díval jsem se jí na obličej a neviděl jsem, že by říkala špatnost. To by vypadala jinak. Asi lidi ze severu mají bílé oči a bílou pokožku.

„A co voda, co dává všechna slova?" zeptal jsem se.

„V severních zemích jsem velmi bohatá a velmi... důležitá."

„Proč jste se teda nevrátila?" zeptal jsem se, zatímco jsem se na ni díval velkýma očima. Nečekal jsem, že je opravdu bohatá.

„Protože mou... lidi, co byli se mnou, zabili. Taky mě okradli," řekla s kamennou tváří. Nemohl jsem proto poznat, co se jí děje v hlavě a v hrudi, ale asi pro ni bylo těžké o tom mluvit. „Stejně jako můj domov. Zabili všechny a vzali všechno, za co by mohli koupit slova. Proto je chci dát všem."

Podíval jsem se na písek. „Moc se omlouvám, že jsem se vás na to zeptal. Musí vás to bolet."
Chvíli mlčela. Nenacházel jsem sílu zvednout hlavu a podívat se na ni.

„Bylo to dávno. Teď už je to jedno. Důležitější je, že bez tvé pomoci nebudu moct dát všem lidem slova a proto tě potřebuju."

„Dobře," pohnul jsem hlavou dolů. „Už se vás na nic ptát nebudu. Určitě vás to bolí," řekl jsem a byl jsem si jistý, že se svých slov budu držet.

„V tom případě jdeme," řekla, otočila se a pokračovala v cestě. I já se pohnul.

Ještě nějakou dobu jsme mlčeli. Bůh Slunce se na nás dívat ze své výšky a já měl jasné tušení, jako kdyby byl hodně nespokojený. Měl jsem ale v hlavě, že jsem slovo „svoboda" neukradl. Zaplatil jsem ho, takže jsem byl bez viny. Stejně jsem ale neměl jasno, proč na nás slunce nemůže být hodnější, když dává život. Asi abychom znali cenu života.

Po několika hodinách jsme přišli k menšímu ostrovu zeleně. Bůh slunce na nás byl přeci jen hodný. Tekla tam i voda, takže jsme se mohli napít a Khay si mohla umýt ruce, které měla stále ve své živé vodě těla. Jasně jsem viděl, že rány na jejích rukou mají velkou hloubku. Hlavně, že už jí z rukou neodcházela živá voda těla.

Chtěl jsem na ostrově chvíli posedět, ale Khay řekla, že nemáme moc času a musíme jít dál. Nikdy jsem tolik nechodil, takže mě bolely nohy, ale nic jsem neřekl, protože Khay nic o své vlastní bolesti nohou neřekla. Zřejmě pro ni bylo opravdu normální tolik chodit.

Když slunce začalo mizet, Khay si na oči dala látku a jakmile se nahoře objevilo Velké oko, řekl jsem, že se musíme zastavit. Byl jsem velmi unavený a už jsem nemohl jít dál. Khay vypadala, že by ještě klidně šla.

„V noci je na poušti zima a my nemáme nic, čím bychom se —. Ani si nemůžeme — oheň."
Říkala správnost. Bylo lepší jít, protože aspoň takhle nám mohlo být teplo. Jen jsem Khay řekl, jestli bychom se mohli někdy zastavovat, abych si trošku odpočinul. Pohnula hlavou dolů. Občas jsme tedy odpočívali. Několikrát jsem usnul, ale Khay mě vždy probudila. Bylo mi divné, že vůbec nic neřekla o tom, že by sama chtěla spát. Možná ale také usínala, když jsme si na chvíli sedali.

Když se slunce začalo vracet zpátky nahoru, už jsme viděli Sabharat. Byl jsem rád, že ho vidím. Znamenalo to, že si brzy odpočineme víc než v noci.

Do Sabharatu jsme přišli před polednem. Ihned jsem šel najít domov vody, ze kterého jsem vodu do sebe přímo lil.

„Tak co teď?" zeptal jsem se Khay. „Najdeme prodavače koní?"

Khay si umyla obličej a pak se na mě podívala. „A co pak?"

„Co co pak?"

„Ty peníze nemáš a já jich mám moc málo. Při tom potřebujeme zásoby a nějaké —."

„Poslední slovo –"

„To, čím se —," řekla Khay a udělala nespokojený pohyb očima.
„Neznám," řekl jsem opatrně.

„Ostré věci, které můžou vzít život," řekla nakonec Khay. Její slova byla podivná.

„Proč bychom potřebovali ostré věci, kterými se bere život?" ptal jsem se jako ztracený člověk.

„Protože se budeme muset nějak —. Nebo si myslíš, že tě do — Shamse pustí jen tak?"

Chvíli jsem byl ve své hlavě, ale odpověď jsem měl rychle. „No, ano?"

Khay zase udělala nespokojený pohyb očima a pak udělala pohyb hlavou ze strany na stranu. Říkala nějaká slova, která jsem neznal. Přišlo mi do hlavy, že možná mluví ve svém rodném severském jazyce.

„Ne, nepustí. Budeme ty ostré věci potřebovat. Je možné, že na nás třeba — divoká zvěř. Nemluvě o těch, kteří sídlí v — Dunách."

„O kom?"

„Půjdeme přes — Duny."

„Vždyť... stejně stále jdeme přes duny."

„— Duny těch, co nedýchají."

Oči jsem měl najednou velké a barva mého obličeji teď byla určitě stejně bílá jako u Khay.
„Ne," řekl jsem tvrdě.

„Nemáme na —."

„Nejdu do Dun těch, kteří nedýchají. To místo je plné –" ukázal jsem si prsty na hlavu a udělal nad ní kolečka. „Pánů a paní pouští."

Khay se hlasitě nadechla a vydechla.

„Nepůjdeme sami. Najdeme další lidi, kteří přes Duny budou potřebovat přejít, a půjdeme společně."

„Ne."

Khay se zatvářila zle. Asi chtěla, abych jí řekl, proč říkám „ne".

„Před několika roky přes Duny těch, kteří nedýchají, šel můj bratr. Už jsme ho doma neviděli." Dal jsem hlavu dolů. Nerad jsem viděl v hlavě ty poslední obrázky toho, jsem říkal svému bratrovi „dávej na sebe pozor a dobrou cestu".

Khay mi položila ruku na rameno. „— mě to."
I když mi bylo první slovo neznámé, podle jejího hlasu jsem poznal, že jí je za mě smutno.
„Stejně ale nemáme na —. Ale neboj se. Ani jeden z nás se Pánem nebo Paní pouští nestane. Budeme držet při sobě a jejich — — na nás pak nebude mít účinek."

Khay nejspíš mluvila o síle Pánů a paní pouští – uměli dělat obrazy toho, co člověk chtěl vidět a když člověk k tomu obrazu šel, Páni a paní pouští si brali jeho tělo a používali ho jako své.
„Nechci do Dun těch, kteří nedýchají," řekl jsem tiše se smutkem v hlase. „Není to dobrá věc tam jít."

Khay byla chvíli ticho. Pak se hlasitě nadechla a vydechla. „Hele, tohle teď — nebudeme. Dokud nemáme dost peněz na zásoby a na koně, nemůžeme nic moc dělat. Leda tak zkusit koupit zásoby a koně ukrást."

„Já nic krást nebudu!" řekl jsem hned nahlas.

„Ty nechceš jít ani pěšky," řekla nespokojeně.

„Nemůžu chodit tak hodně jako ty."

„A kde teda chceš — peníze?" zeptala se nakonec.

„No, musíme si je vydělat," udělal jsem pohyb rameny nahoru.

„To — až moc času," řekla Khay zle a hlasitě se nadechla a vydechla.

„Vy nejste odsud, že?" řekl najednou nějaký muž, který také přišel k domu vody, aby se napil.

„Ne, to nejsme," řekla Khay. Oči měla najednou úzké. Asi měla v hlavě, že ten muž chce udělat něco špatného.

„Jestli potřebujete hodně peněz hned, musíte najít provaz z malých barevných kamínků bohatého, který je v Sabharatu nahoře."

Ačkoli jsem znal každé slovo, moc jsem muže nechápal. Podíval jsem se na Khay, která se stále na muže dívala stejně.

„Co je to za provaz z kamínků?" zeptala se.
„Má název, ale já mám málo slov. Jestli chcete víc, musíte mi slova –." Místo slova „koupit" o sebe začal třít před Khayiným obličejem palec a ukazováček. Usmíval se. Neměl zuby.

Khay udělala nespokojený zvuk a k tomu ještě udělala pohyb rukou, aby muž šel pryč. „Nemá to cenu. Bez tak je to nějaký —."

Hlava mi říkala, že muž poslední slovo nezná stejně jako já, ale hlasitě se nadechl a řekl: „—? Zeptejte se kohokoliv v Sabharatu!"

Khay se usmála. Byl to zlý úsměv. „Však to tak i udělám."

Muž ihned vypadal velmi zle a udělal pohyb rukou, který před tím udělala Khay. Pak šel pryč.

„Pojď," řekla mi najednou Khay. Její tvář byla tvrdá. Asi měla v hlavě jasno, co má dělat. Já ale jasno neměl.

„Co chceš dělat?" zeptal jsem se jí, když jsem šel vedle ní.

„Navštívit jednu známou."
„Kdo to je?"

„To slovo nebudeš znát, ale je to někdo, kdo..." Hledala správná slova. „— a vidí věci. Řekne nám k tomu ,provazu z barevných kamenů' víc."

„Aha?"
Khay se na mě jen podívala, ale nic neřekla. Jen dál šla a já šel za ní.

Chvíli jsme šli ulicemi Sabharatu a byli jsme i tam, kde jsem to neznal. Někde bylo hodně lidí, někde nebyl nikdo. Určitě bych to místo, kam Khay šla, sám nenašel.

Přišli jsme do ulice, která měla na konci podivný obchod. Měl různé věci. Jak se hodně z nich nazývalo, to mi hlava neřekla.

Vešli jsme dovnitř a já se hned začal dívat na všechny ty různé věci. Hodně z nich se mi líbilo a natolik jsem se na ně zadíval, že jsem si nevšiml, jak Khay někam odešla. Hlasy jsem ale uslyšel. Khay mluvila s nějakou ženou. Mnoho slov jsem ale neznal. Žena ale mluvila hodně. Nakonec jsem se otočil zpátky k věcem. Některé měly krásné barevné kamínky, chlupy zvířat, co chodí po písku nebo se svobodně pohybují vysoko nahoře. Nejvíc jsem se ale zadíval na provázek s něčím, co vypadalo jako velký zlatý, ale zlatý to nebyl. Také měl na sobě z obou stran do kruhu hodně slov. Všechna mi byla neznámá, ale stejně jsem se na ten „zlatý" musel stále dívat.

Nevím, jak dlouho jsem tu věc takhle držel v ruce, ale nakonec jsem uslyšel kroky. Podíval jsem se na Khay a na starou ženu, která měla kolem krku hodně provázků s různými věcmi a na rukou měla krásné kroužky. Měl jsem jasné tušení, že bych měl před ní dát hlavu trošku dolů. Byla totiž velmi velká. Tak jsem to udělal.

„Almír, že?" řekla.

Podíval jsem se na ni. „Ano."

Viděla, že mám v ruce velký zlatý. Hlava mi říkala, že bych měl tu věc dát zpátky. Když jsem to chtěl udělat, zastavila mě.

„Nech si ho."

Měl jsem najednou velké oči. „Nemám peníze."
„To nevadí, stejně si ho nech," řekla a pak ke mně přišla.

Khay se na nás dívala a mlčela.

„Na tom — jsou slova, která nikdo nezná. Ani bohatí," řekla mi a mé oči byli ještě větší. Jsou slova, která nikdo nezná?

Musel jsem se podívat na Khay. Žena měla určitě hned v hlavě to samé co já.

„Ano, ona je zná. Ona zná všechna slova," řekla žena.

„Hlava mi neříká, jak vám mám poděkovat," řekl jsem a podíval se na velký zlatý.

„Jdi s Khay. Doveď ji k —; tomu, čemu říkáš ,voda, která dává všechna slova'."

Dal jsem hlavu dolů. „Dobře."

Žena se otočila ke Khay a něco jí řekla. Pak odešla do jiné místnosti.

„Jdeme," řekla Khay tvrdě a vyšla z obchodu. Já si dal velký zlatý kolem krku a šel za ní.
„Řekla ti, co máme dělat?" zeptal jsem se jí, když jsme šli ulicí bez lidí.

„Ano." Už už mi chtěla začít říkat, co jí řekla žena, ale promluvil jsem: „Můžeš prosím říkat, co máme dělat, nějak prostě?"

Khay se na mě podívala a nevypadala nijak spokojeně. Pak se ale věnovala cestě a začala mluvit: „Ten provázek z kamínku se jmenuje Pouštní růže. ,Růže' je – "

„To slovo znám!" řekl jsem hlasitě a vesele.
„Fajn, ten provázek Pouštní růže stojí moc moc peněz. Je hodně... úzký a nezvládne ho nic, hm, rozbít. Bohatému Pouštní růži ukradl —." Khay se na mě podívala.

Udělal jsem pohyb hlavou ze strany na stranu. To slovo mi bylo neznámé.

Hlasitě se nadechla a vydechla. „Dává slovům, eh..."

„Ten, kdo dělá věci ze slov." Zase jsem měl obličej bílý.

„Přesně tak. Proto nikdo zatím nezkusil vrátit Pouštní růži zpátky."

„Na co mu ale je?"

„Ukradl Pouštní růži, aby mohl... aby u sebe mohl mít léčebnou krásu."

Jakmile jsem uslyšel ta slova, barva se mi vrátila do obličeje. U všeho slunečného, mohl bych konečně vidět léčebnou krásu! Hlava mi hned řekla, co mám dělat.

„Jdeme do toho," řekl jsem.

Khay se na mě podivně podívala. „Ještě před chvíli jsi byl bílý jak stěna chrámu a teď se ti do toho najednou přímo chce?"

„Léčebná krása je držena Tím, kdo dělá věci ze slov a to není nic dobrého. Musíme jí pomoct!" řekl jsem tvrdě.

„Nevšiml sis náhodou, že nemáme žádné —?"
„Žádné co?"

Khay hned vypadala hodně zle. Zrychlila krok a najednou jsme se ocitli mezi hodně lidmi spolu.
„Khay!" řekl jsem hlasitě, aby se zastavila. Jelikož jsem byl velký, tak jsem ji viděl. Ona byla malá. Šla do nějaké ulice. Tam bylo lidí málo. Počkala na mě a když jsem k ní přišel, řekla: „Nemáme ostré věci. Nepomůžeme ani —, ani sobě."

„Ale budeme pak mít hodně peněz. Musíme aspoň něco udělat. Nemůžeme neudělat nic."
Khay byla ve své hlavě. Všiml jsem si, jak pohybuje zuby po své dolní části pusy.

„Fajn," řekla nakonec. „Dobře. Stejně nemáme na —."

Usmál jsem se. „Až budeme mít peníze, musíš mi to slovo koupit. Je slyšet dobře."

Udělala pohyb očima. „Tobě musíme těch slov koupit tolik, že zrovna tohle slovo počká. Zatím ti ale dojdu koupit pár slov, tvá — slovní zásoba mě —."

„Co že vám dělá má slovní zásoba?"

Khay udělala pohyb rukou a šla dál.

Má slovní zásoba asi nedělá nic dobrého. Pak jsem se ale zastavil u jejích jiných slov. „Počkej. Jak jako ,dojdeš mi koupit pár slov'."

Zastavila se a znovu se na mě podívala.
„Jsou to vaše peníze. Nemůžete mi za ně kupovat slova."

„Právě proto, že to jsou moje peníze, tak si s nimi můžu dělat, co chci, a pokud mě štve tvá malá slovní zásoba, budu to řešit. — proto, že s tebou mám strávit kdo ví kolik času a — poslouchat tvoje ,takové a takové slovo mi je neznámé' a pak ti hodinu —, co —."

Poslední slovo mi bylo neznámé, ale raději jsem jí to neřekl. Zřejmě na mě byla zlá, ale já jí ještě musel říct jednu věc: „Ale jestli nezachráníme léčebnou krásu –"

„— Pouštní růži." Udělala pohyb očima.
„Tu taky. Chtěl jsem říct, že jestli je nezachráníme, nebudeme mít žádné peníze. To si pak nekoupíme ani koně, ani jídlo na cestu."

„To znamená, že Pouštní růži musíme získat za každou cenu."

Zdravíčko, jak se máte? Annie se konečně dostala k sepsání další části z pohledu prodavače a tak se nám ukazuje další část příběhu.
Jak je to opravdu s Khay? Pochází z dalekých severních zemí nebo je v tom něco jiného?
Co čarodějnice, co jen tak dala Almírovi medailon?
A co sám mladý prodavač? Narazí na svého bratra?