V minulém díle: ,,Anno.'' Jako vždy ale mé plány někdo překazil.

                                  Kruci! To opravdu nemůžu mít alespoň jednou kliku?!

                                  ,,Pojď za námi.'' Volal na mě Scott z obýváku.

                                   Asi ne.

                                 Rychle jsem se chtěla vypařit. Potichu jsem odešla z kuchyně směrem k                                           mému pokoji, ale někdo mě chytl za rameno.

                               ,,Anno.'' Promluvil na mě až moc známí hlas.

                               Sakra! Někdo tam nahoře na mě musí mít pěkně zasednuto. 

V duchu jsem zaúpěla a pomalu se k Derekovi otočila čelem. Jeho hnědozelené oči se do těch mých vpíjely a já měla co dělat, aby se mi pod tím pronikavým pohledem nepodlomili kolena. Nikdo jiný mě nikdy nedokázal rozhodit tak, jako on. Srdce mi vždy bušilo jako splašené. Bylo to však proto, že jsem se ho bála? Nebylo zatím něco jiného? To byla otázka, která mě děsila víc než on sám. 

,,Dereku.'' Vydechla jsem, když jsem se konečně vzpamatovala. 

,,Co tady děláš?'' Plácla jsem to první co mě napadlo a začala zvažovat možnosti útěku. Na nic kromě předstírání infarktu jsem ale nepřišla. 

,,Scott nás s ostatními pozval na večeři, myslel jsem, že ti to řekl.'' Odpověděl poněkud překvapeně.

,,To ano, jen sem nečekala, že přijdeš i ty.'' Bože! Nic horšího jsem snad říct nemohla. I ten předstíraný infarkt by byl lepší. 

,,Ehm.. hele mohl bys předstírat, že si mě neviděl, kdyby se někdo ptal, jsem ve svým pokoji a čtu si knihu.'' Ani jsem nečekala na jeho reakci či odpověď a vydala se rychlím krokem k hlavním dveřím. Už jsem měla ruku položenou na klice odhodlaná vstříc západu slunce, jenže to by nebyl můj bratr, kdyby nezamčel dveře. 

Do háje! Ten parchant! Tohle ti vrátím Scotte!

Co teď?! Co teď?!

Panikařila jsem. Už zbývala jen poslední možnost. Okno v mém pokoji.

Utíkala jsem rychle ke schodům, avšak zastihlo mě nemilé překvapení. U schodů stál Stiles a samolibě se culil. Zamračila jsem se. 

On v tom jede taky? Zrádce!

,,Prohrála si.'' Ozvalo se za mými zády. Zatnula jsem ruce v pěst. Já je oba zabiju! Pomalu, aby trpěli stejně jako budu za chvíli trpět já. 

,,Scotte prosím já to nezvládnu. Ty to víš, já to vím i to hyperaktivní pako na schodech.'' Řeknu a 'nenápadně' se otočím na Stilese, který mě zpraží pohledem. 

,,Ann, no tak! Nemůžeš se navždy schovávat před světem! Jen patnáct minut. Dobře? Patnáct minut, nic víc nechci.'' Scott mě pozoruje s nadějí v očích. Chápala jsem ho. Ale to co po mně žádal bylo.... stresující. Aniž bych si to předtím uvědomila, měla jsem třes v pravé ruce. 

No tak klid to zvládneš. Pouze patnáct minut. Nebude to tak hrozný. 

Ale bude. Vždycky bylo. Pokaždé když jsem se zkoušela začlenit do nějakého kolektivu jsem selhala. 

Žila jsem v tomhle městě jedenáct let, přesto jsem ho neznala. Kromě mé mamky, Scotta a Stilese pro mě byli všichni cizí. Představa komunikace s někým cizím mi nebyla zrovna dvakrát příjemná. Byla jsem prostě takový introvert. Část mě chtěla komunikovat i s jinými  lidmi, ale nikdy se to nevyvedlo podle mých představ. Jsem od ostatních odlišná. Na rozdíl od jiných mých vrstevníků jsem už v raném věku milovala literaturu, historii a později i psychologii. Ani co se týče sportu jsem nikdy nezaostávala. Bývala jsem výborná běžkyně a díky Drakeovi jsem si osvojila i vrhání hvězdic, tomahawků a nožů. Jeho otec byl voják, jeho specializace sice byla munice a výbušniny, ale byl velice nadaný i pro bojové umění. Často jsem se chodila dívat jak se se svým synem perou na žíněnce u nich v 'Bunkru'. Takhle tomu vždy říkávala Drakeova maminka. Bylo to skladiště na okraji města. Drakeovi rodiče si jej tehdy koupili a jeho otec z toho dříve ponurého a zaprášeného místa vybudoval Bunkr. Pro každého to místo něco znamenalo. Většina mých tehdejších vrstevníků se tam chodila poprat se svými rivali a pěstovat své už tak někdy dost velké ego. Veteráni se tam snažili zapomenout na své problémy a myšlenky, které se jim proháněli hlavou od doby, co je poprvé vzali na misi. Pro mě to místo znamenalo bezpečí, úkryt před každodenními problémy života. Prostě Bunkr. 

Docela by mě zajímalo, jestli ještě existuje. Budu se na to muset příště Drakea zeptat. 

,,Anno, posloucháš mě?" Byl to Scottův hlas, který mě probudil ze snění. Upřela jsem na něj pohled ve snaze rozpoznat o čem tu dobré dvě minuty hovořil. 

,,Jasně, že poslouchám Scotte. Jen jsem strašně unavená a zítra mi začíná první den v práci, chtěla bych se prospat." Na svůj herecký výkon jsem byla vždy pyšná, zvlášť teď, když se na mě můj mladší bratr soucitně pousmál a přikývl. Za to Stiles je jako chodící detektor lži. Bylo nanejvýš jasné, že mi to nežere. 

V takových chvílích člověk děkuje za naivního bráchu.

----------------------------------------------

Ztěžka jsem vydýchávala svou další noční můru a modlila se za to, že jsem protentokrát nikoho nevzbudila. Kupodivu ale všichni spali  jako zabití. Alespoň jsem v to doufala. Když ale nezaklepal na dveře mého pokoje ani jeden z obyvatelů domu, usoudila jsem, že se oddávají hlubokému spánku. 

Šťastlivci. Pomyslela jsem si.

Ale co? Vždyť jsem prospala půlku mého dětství, takže pochybuju o tom, že to teď potřebuju. 

Pozbytek noci jsem koukala do stropu a pomalu odpočítávala jednu minutu po druhé než mi zazvonil budík.

Hurá!

----------------------------

První den v práci byl takový volnější. Luke mě všude provedl, ukázal mi, kde se můžu převlíct, kde najdu nářadí, toaletu atd. Auto prvního zákazníka jsme ještě opravovali spolu, byl to pro mě něco jako test a díky Bohu jsem prošla. Sice jsem byla pořád tak trochu mimo, ale už jsem se pomalu začala začleňovat do kolektivu. Kromě Luka tu pracuje jako automechanik Jack. Je na střední, takže nepracuje na plný úvazek, ale prozatím si ještě přividělává. A nakonec je tu účetní, které tu všichni říkají Max. Tato středně vysoká růžovlasá rockerka s vlasy na ježka a tetováními na rukách tu byla nejdrsnější osoba týmu. I na dálku jste se jí lekly. Mě na jí zaujal především pirceing ve tvaru lebky, který měla v pravém obočí. 

Nakonci směny jsem se cítila šťastně. Jako bych ještě předtím než jsem dnes vstoupila do tohohle hangáru spala na nemocničním lůžku a teprve teď byla konečně vzhůru. 

Když jsme se všichni rozloučili, chystala jsem se jít domů. Byla jsem už docela unavená. Dneska se to trochu protáhlo. Prý se normálně  končí o dvě hodiny dřív, teda alespoň podle Max. 

Už jsem si brala ze stolečku v Lukově pracovně mobil a těšila na horkou koupel, když mi došlo, že jsem se zapomněla převlíct z uniformy. Bylo to vlastně jen staré tričko co mi ráno půjčil Scott a Luke pro mě našel ve skladu staré kalhoty s laclem. 

Rychle jsem spěchala před hangár, abych ještě někoho stihla. Díky bohu  jsem narazila na Jacka. 

,,Jacku!" Jmenovaný v kožené bundě se na mě otočil. Musela jsem uznat, že byl docela pohledný. Teprve teď jsem si všimla jeho tetování na krku. Byl to had obtočený kolem růže.

,,Stalo se něco?" 

,,Zapomněla jsem se převlíct a ještě nemám klíče." Jen kývl hlavou a ze zadní kapsy džínů vytáhl svazek klíčů, který mi posléze hodil. 

,,Spěchám, zítra mi je přines." Než jsem stačila kývnout už nasedl na svou motorku a byl pryč.

Nad tím jsem jen pobaveně kakroutila hlavou. Max říkala, že si nedávno našel přítelky a ta ho prý dost uhání. 

Konečně jsem  byla převlečená a mohla jsem jít domů. Podívala jsem na hodinky na levé ruce. 20:30. 

Sakra. Zaklela jsem v duchu. Rychlými kroky jsem si to mířila domů. Byla  jsem asi tři ulice od hangáru když jsem zaslechla křik. Měla jsem pocit že mi srdce skončila v žaludku. Chlácholila jsem se, že to byl jenom nějaký blbec, co chtěl vystrašit svou přítelkyni, avšak když jsem se snažila přiblížit, uslyšela jsem vrčení. Bylo jiné než nějakého toulavého psa. Tohle bylo vrčení hladnokrevného zabijáka číhajícího na svou kořist do té doby než ji uštve a pak pomalu zabije.

Nevěděla jsem co dělat. Pár kroků ode mě v tmavé uličce někdo pomalu zabíjel člověka a já se nemohla donutit k pohybu. Jako by mě k tomu chodníku někdo přikoval. 

Netušila jsem jestli to byli vteřiny nebo minuty, ale odhodlala jsem se zakročit. Rychle jsem se rozběhla odhodlaná tomu útočníkovy čelit zpříma, avšak než jsem se tam dostala, bylo bohužel pozdě. Mrtvé tělo leželo u popelnic s očima upínajícíma k nebi. S úst mu stékala krev, břicho rozsápané a obličej k nerozeznání. V té tmě se mi ani nepodařilo rozeznat zda se jedná o tělo muže, nebo ženy. 

Pomalu jsem přistoupila ještě blíž k tělu a zoufalstvím z té tragedie která se tu předemnou odehrála jsem skončila na kolenou a i když jsem si byla jistá, že útočník už byl pryč, klepala jsem se aby se nevrátil a nedorazil ještě mě. 

Chtěla jsem něco udělat, třeba zavolat o pomoc, záchranku nebo policii, jediné co jsem ze sebe však dokázala dostat byl křik ozývající se celým Beacon Hills.