V minulém díle jste viděli: ,,Jak se jmenuješ?''

                                                      ,,Jsem Derek.''

                                                      ,,Ahoj Alane.''

                                                      Já a zamilovat se?! To tak!

Dorazila jsem před dům. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Jde se na to. Otevřela jsem dveře a pomalu je zavřela. Jelikož nebyli zamčené, tak musel být někdo doma. Nevím jestli jsem spíš doufala v Scotta, nebo mámu. Mám ale pocit že máma by byla lepší volba. Bohužel jako vždy jsem měla smůlu. Ze schodů utíkal Scott, i se Stilesem. Super. To zas bude podívaná. 

,,Kde jsi byla?! Máma říkala, že když se vracela z práce, tak si nebyla doma! Nebrala si telefon! Měli jsme strach, že se ti něco stalo!'' A je to tu. Nekonečné zaplavování otázek. A sakra. Můj mobil! Musela jsem ho nechat u Dereka! Já jsem tak blbá!

,,Hej Anno posloucháš mě?'' Vytrhl mě z mých myšlenek Scott. 

,,Jo.. jo poslouchám tě.''

,,Tak kde jsi byla?'' A sakra. Notak mysli. 

,,Byla jsem u kamarádky.'' Plácla jsem první věc, která mě napadla. Ale bylo hned jasné, že mi to ani jeden z nich nezbaští. Oba si zároveň zkříží ruce na prsou a probodávali mě pohledem. No jo. Hold nejsem dobrá lhářka. 

,,Hele a není to jedno? Žiju a to je to hlavní. Navíc se potřebuju osprchovat takže pokud mě omluvíte.....''

,,Odkud máš tu ránu na hlavě?'' Skočil mi do řeči Scott. Kruci ta rána. Já na ni úplně zapomněla. 

,,Ehm.. praštila jsem se o poličku v pokoji.''

,,Žádnou tam nemáš.'' Řekne Stiles. To byla pravda, žádnou jsem tam neměla, ale myslela jsem, že jim to nedojde. Musela jsem z pravdou ven. 

,,Hele, tak jo, já si dám rychlou sprchu a potom vám povím co se doopravdy stalo.'' Navrhnu. Oba kluci po chvíli zamýšlení přikývli a já se vítězně usmála. 

------------------------------------------------------

Po trochu delší sprše jsem se převlékla do:

a vyrazila do kuchyně, kde už seděli Stiles se Scottem. Sedla jsem si mezi ně na židli a vzhlédla k nim. Oba mě bedlivě pozorovali a mě došlo, že chtějí pravdu. 

,,Já jsem....u někoho přespala.'' Odpověděla jsem tiše. No co? Zas tak velká lež to nebyla. Oba kluci na mě vykulili oči. 

,,Takže tu bouli na hlavě máš od.... ou. No páni!'' Ulevil si Stiles. Protočila jsem nad tím očima.

,,S kým si spala?'' Zeptal se pro změnu Scott.

,,To myslíš vážně?! Scotte já se tě taky neptám, s kým spíš. Navíc jsem starší a nemusím se ti tady vyzpovídat!'' 

,,Dobře, promiň. Máš pravdu.'' Řekl Scott a sklopil pohled k zemi. 

,,Jaký to bylo?'' Já na Stilese vykulím oči. Jaký to bylo?! To si dělá srandu?! Když si všiml jak se na něj dívám, tak radši zmlkl. Nastalo mezi námi ticho, které přerušil zvonek. 

,,Jdu otevřít.'' Řeknu a odeberu se k hlavním dveřím. Otevřu je a spatřím jeho. Dereka. Když mě uviděl, byl stejně šokovaný jako já. 

,,Anno kdo je to?'' Zeptal se Scott mířící ke dveřím. To není dobrý. To je špatný. To je hodně špatný. To je hodně hodně špatný. 

,,Ahoj Dereku.'' Pozdravil ho bratr. Tak teď už jsem musela vypadat fakt směšně. Oni dva se znají?! 

,,Ahoj Scotte.'' Oplatil mu pozdrav.  

,,Pojď dál.'' Pozval ho Scott a odstoupil ode dveří aby mohl Derek vejít. Neustále si mě prohlížel. Já měla radši ohled sklopený k zemi a nic neříkala. Bože, do čeho jsem se to zase dostala. Tohle opravdu neskončí dobře. 

,,No kdyby mě někdo hledal budu nahoře.'' Řeknu tiše a otočím se k ním zády s úmyslem si lehnout pod peřinu a nikdy nevylézt. Ale jako vždy mé plány něco, v tomhle případě spíš někdo nepřekazil. 

,,Anno.'' Promluvil ke mě Derek. Kruci. Pomalu jsem se otočila zpět a zadívala se na kluky. Scott se Stilesem měli opět vyvalené bulvy. Derek si šáhl do zádní kapsy a vyndal z ní..... můj mobil! 

,,Ráno sis ho u mě zapomněla.'' Řekne a podá mi ho. Já si ho od něj vezmu a nesměle přikývnu. Ještě jednou jsem se na oba kluky podívala. Vypadali, jako by právě viděli Ufo. Normálně by mi to přišlo vtipné, ale teď mi moc do smíchu nebylo. 

Už jsem s nimi nemohla být v jedné místnosti, proto jsem radši utekla do svého pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o ně. Bože, to byl trapas a mám pocit že dneska nebyl poslední. 

Seděla jsem na posteli a četla si knihu. Zítra mám v plánu zajít za tím automechanikem a požádat ho o práci. Problém ale je že nevím jak se tam dostanu. Vždyť já vlastně ani nemám řidičák! Ach jo. Zase něco vymýšlet. 

Neochotně jsem zavřela knihu a odložila ji na psací stůl, který byl naproti postele. Bože...... to je nuda. Pak jsem si ale vzpomněla, že tu mám klávesy. Rychle jsem k nim přešla a začala hrát. Po chvíli jsem k tomu zase zpívala. Tentokrát od Tini, písničku Lo Que Tu Alma Escribe. (Nahoře video)

Po skončení písničky jsem prsty jemně přejela po klávesách, tak, že nevydali žádný zvuk. Milovala jsem hudbu stejně tak jako čtení knih. Je to moje odpoutání od tohohle světa. 

,,Máš krásný hlas.'' Řekl hlas za mnou. Leknutím jsem nadskočila a otočila se za sebe. Stál tam Derek. Opíral se o rám dveří a zamyšleně si mě prohlížel. 

,,Jak si se sem dostal?'' Ignorovala jsem to co právě řekl a snažila si zachovat kamennou tvář. 

,,Takže ty jsi Scottova sestra.'' Konstatoval, neptal se. Bezva, Scott mu to řekl, paráda! Prostě paráda!

Raději jsem jen přikývla a otočila se k němu zády. Nemohla jsem se mu dívat do očí. Ten pohled jakým se na mě díval mě znervozňoval. 

,,Takže..... my jsme spolu spali?'' Snažil se odlehčit situaci. Což se mu povedlo. Cítila jsem jak rudnu. 

,,Bože... Scott ti to řekl.'' Zakňučím jako malá štěně. 

,,Co jsi mu na to řekl?'' Zeptám se po chvíli s obavami. Otočila jsem se k němu čelem a tak si mohla všimnout, že mu na tváři pohrával úšklebek. Ale ne. To nevěstilo nic dobrého. 

,,Že jsme spolu nic neměli.'' V tu chvíli jsem si nahlas oddechla a děkovala bohu. Dereka to zřejmě pobavilo, protože jsem cítila jak se nad tím pobaveně usmívá. 

,,Neber si to nějak špatně.... ale.... no to je jedno.'' Mávla jsem nad tím rukou. 

,,Co?'' Nedal se odbýt. Musela jsem z pravdou ven. 

,,Nic... jenže já ještě nikdy.....''

,,Nikdy si to nedělala.'' Dopověděl za mě. Lehce jsem přikývla. 

,,Když mi bylo jedenáct, stala se nehoda...... a já byla v komatu po celých jedenáct let. Teprve před pár dny jsem se probrala. Ale stále se nemůžu zbavit pocitu, že už to nejsem já. Připadám si, jako bych už do tohohle světa nepatřila. I tenhle pokoj není můj. Je dívky co zemřela před jedenácti lety.'' Nevím kde se ve mě všechny ty slova vzala. Vlastně mi to přišlo celkem divný, že se tu s takovými věcmi svěřuju cizímu člověku, kterého znám teprve pár dní, ale na druhou stranu to byl skvělí pocit, se takhle někomu vyzpovídat. 

Nastalo mezi námi ticho. Nevěděla jsem co dál říct, tak jsem se chtěla sebrat a odejít z pokoje. Když jsem však chtěla projít dveřmi, chytil mě za zápěstí. Nebyl to tvrdý stisk, byl jemný. Nechtěla jsem si to připustit, ale líbilo se mi to.

,,Víš, zažil jsem něco podobného.'' Začal a tu chvíli jsem zpozorněla. ,,Před několika lety v našem rodinném domě vypukl požár, který zabil většinu mojí rodiny. Zbyly jen mé sestry, Lora a Cora a taky můj strýc Peter. Ale Lora před pár lety zemřela. A Cora se přestěhovala. Jediný kdo mi zbyl byl Peter, se kterým se moc nemusím. Měl sem ten samý pocit co ty. Pocit prázdnoty. Myslel jsem že už víc ztratit ani nemůžu, ale můžu. Svoji hrdost a hlavně svoje sebevědomí. Tvůj bratr my hodně pomohl dostat se zpátky do starých kolejí. Pořád jsem se z toho ještě nevzpamatoval a asi ani nikdy nevzpamatuju, ale to my nesmí bránit důvod žít. Všichni jsme na tomto světě potřební, i když o tom třeba ještě nevíme. Zjistil jsem že jsem tu od toho abych pomáhal druhým, zjistil jsem že mám ještě naději a ty ji máš taky. Neboj budeš zase šťastná.'' 

Zůstala jsem tam nehybně stát bez jakýkoli slov. Byla jsem šokovaná tím co mi řekl. Netušila jsem to. Ale nejvíce mě překvapilo, to co mi řekl o své rodině. Určitě to neříká každému na potkání. 

,,Děkuju. Vím že to poslední dobou říkám často, ale vážně si vážím toho že si mi to řekl. A doufám že máš pravdu.'' Řeknu a poté se mu jemně vytrhnu ze sevření a opustím pokoj. 

Vypadá to, že jsem se zase spletla. Myslela jsem si že mému utrpení nikdo neporozumí, protože ten pocit neznají. Teď mi došlo že to není pravda. Jsou lidé kteří toho ztratily mnohem více. Všichni něco ztratily, ale někteří ztratily vše. Jako on. 

Doufám že se vám kapitola líbila. Verectis.