V minulém díle jste viděly: ,,Jsi v pohodě?''

                                                        ,,Měla jsem jen noční můru.''

                                                        ,,Je fajn vidět jak se znovu směješ.''

                                                        Omylem jsem do někoho vrazila.

                                                        Byl to ten muž z mého snu.

Stále jsem se na něj zaraženě dívala a neschopna slova jsem se mu lehce vytrhla ze sevření.

,,Promiň.'' Promluvil po chvíli hlubším hlasem a pozorně si mě prohlížel.

,,Mo..je chyba nekoukala jsem na cestu.'' Vysoukala jsem ze sebe. Chtěla jsem se otočit k odchodu a být od něj co nejdál. On ke mě však přistoupil o krok blíž což mě vyděsilo. Když viděl jak se na něj dívám, tak radši o malý krok ustoupil a starostlivě se na mě díval. Mě to ale nijak zvlášť neuklidnilo.

,,Jsi v pořádku?'' Otázal se opatrně. Při jeho hlasu jsem sebou cukla. Vážně jsem z něj měla strach.

,,Jo- jo jsem. Promiň musím jít.'' Vydala jsem ze sebe. Potom jsem se k němu otočila zády a rychlím krokem si to mířila domů. Stále jsem však na sobě cítila jeho pohled, což mě znervozňovalo.

----------------------------------------------

Domů jsem dorazila až kolem třetí hodiny. Scott ještě nebyl doma a já se strašně nudila. Cestou zpátky jsem se koukala po brigádách, ale bohužel jsem nic nenašla.

Brácha se pořád nevracel a tak jsem si alespoň četla. Miluju knihy. Je to moje odpoutání od tohohle světa někam do jiné dimenze.

Přečetla jsem celé dvě knihy a ve skříni si šla pro třetí, ale místo knihy jsem objevila svoje staré klávesy. Úplně jsem na ně zapomněla. Šetrně jsem je vyndala ze skříně a pořádně si je prohlédla. Schválně jestli ještě umím hrát. Zahrála jsem pár tonů a po chvíli začala hrát písničku Demons od Imagine Dragons. (nahoře video ). Postupně jsem začala i zpívat.

Když jsem dohrála a dozpívala, někdo za mými zády začal tleskat. Prudce jsem se otočila ale jakmile jsem spatřila Scotta, vřele jsem se na něj usmála.

,,Už jsem zapomněl jak hezky hraješ.'' Řekl a přistoupil ke mě blíž.

,,Já taky.'' Tomu jsme se oba zasmáli. I když si nejsem jistá, jestli byl můj zrovna upřímný.

,,Jsi v pohodě?'' Zeptal se když jsi uviděl můj výraz. Nahlas jsem si povzdychla.

,,Jo, neboj se se... jen.... to nic.'' Mávla jsem nad tím ledabyle rukou. Scott se chvíli mračil, ale když mu došlo že se mé odpovědi nedočká tak se pousmál a odešel z mého pokoje.

---------------------------------

Bylo pozdě večer. Máma měla dnes noční a Scott dnes přespává u Stilese. Nejdřív byl proti a chtěl tu zůstat se mnou, ale když jsem ho přesvědčila že to tady sama zvládnu tak souhlasil.

Ležela jsem na posteli a snažila se zavřít oči, ale nešlo to. Kdykoli jsem je zavřela a chtěla usnout, vybavila se mi opět ta noční můra a zase je otevřela. Když mi došlo že se dneska prostě nevyspím, vstala jsem z postele, převlíkla se z pyžama a vzala si na sebe:

Vydala jsem se k hlavním dveřím až před dům. Byla už tma. Jediné co mi svítilo na cestu byl měsíc a světla z lamp.

Chodila jsem po městě a vůbec netušila, kam to vlastně jdu. Ale bylo mi to celkem jedno. Soustředila jsem se pouze na to, abych po cestě nezakopla nebo se nepraštila hlavou o lampu.

Bylo něco kolem půlnoci když jsem se nějakým zázrakem ocitla v temné uličce. Kolem bylo až děsivé ticho. To však bylo přerušeno hlasy opilých mužů, které si to ke mě rychle mířily. Když jsem se za sebe otočila, zaznamenala jsem, že je jich pět. Měli něco málo přes třicet. Rozhodně byli opilý. To nevěstilo nic dobrého.

Přidala jsem do kroku a doufala, že si nevšimnou, ale bohužel se tak nestalo.

,,Hej!! Krásko! Pojď k nám!'' Křikl na mě jeden z nich. Snažila jsem se je ignorovat, ale než jsem se nadála, tak mě jeden z nich prudce chytil za zápěstí a přitáhl si mě k sobě. Snažila jsem se z jeho sevření vymanit, ale marně. Měl na mě moc tvrdý stisk.

,,Pusť mě!'' Zavrčím na něj. To ho ale jen ještě víc rozesměje.

,,Neboj se zlato, jen ti s tebou trochu užijem a pak tě pustíme.'' Řekl a sladce se na mě usmál. Byl mi odporný. Nesnášela jsem alkoholiky.

Dál jsem se mu snažila vymanit, ale nešlo to. Po chvíli jsem nasbírala trochu odvahy a kopla toho opilce do rozkroku a tím se osvobodila z jeho sevření.

,,Čubko!'' Zaklel. Já na nic nečekala a rozběhla jsem se pryč. Nevěděla jsem kam přesně utíkám, jediné na co jsem myslela bylo, jak se dostat co nejrychleji pryč. Utíkala jsem uličkami až na kraj silnice. Věděla jsem, že mě stále pronásledují. Zvlášť když mě jeden z nich doběhl a uhodil mě tak, že jsem spadla. Cítila jsem jak mi po tváři stéká krev.

,,Tohle jsi posrala!'' Řekl jeden z nich a chystal se mě znovu udeřit, ale zabránila mu v tom něčí ruka, která mu dala pěstí a on skončil na zemi. Nevím, kdo to byl, neviděla jsem mu do tváře. Vím jen že měl na sobě černé tričko a rifle. Měl vypracovanou postavu a tmavé vlasy.

Poté co jednoho z nich uhodil, ti ostatní se dali na útěk. Chystala jsem se neznámému poděkovat, ale když jsem mu pohlédla do tváře, tak ze mě všechna slova vyprchala. Zase on. Bože?! On je snad stalker nebo co?!

Téměř okamžitě ke mě přistoupil a klekl si přede mě. Já ho stále s údivem pozorovala. Mu to nejspíš přišlo vtipné, protože se na jeho tváři rýsoval úšklebek.

,,Měla by sis dávat pozor. Není zrovna bezpečné tu chodit takhle sama. Sama si viděla, co se ti může stát.'' Řekl něžně a chtěl mě pohladit po tváři. Já však ihned uhnula.

,,Neboj se, neublížím ti.'' Řekl než jsem stačila něco říct, tak mi pomohl na nohy.

,,Pojď.'' Řekl a vedl mě k autu. Otevřel mi dveře spolujezdce, a gestem mi naznačil, abych nastoupila. To myslí vážně?! Vážně si myslí že jsem tak blbá, abych nasedla do auta neznámého člověka?!

,,Ty jsi vážně myslíš, že jen tak nasednu do auta neznámého člověka?'' Vyslovila jsem své myšlenky nahlas. Založila jsem si ruce na prsou a propalovala ho nedůvěřivým pohledem.

,,Někdo ti musí vyčistit a dezinfikovat tu ránu na hlavě a sama si to neuděláš. '' Odpověděl neutrálním hlasem. Už jsem chtěla otevřít pusu a něco mu říct, ale nic mě nenapadlo. Zvedla jsem tedy ruce v obranném gestu, na důkaz toho, že se vzdávám a nasedla do jeho auta.

Páni! To je skvělý! Jsem z komatu jenom pár dní a už se mě pokusily znásilnit, muž o kterém se mi zdá že mě chce zabít mi zachránil život a já mu ještě nastoupím do auta a to vlastně ani nevím, kam mě veze! Fakt skvělý!

Doufám že se vám tato kapitola líbila. Další plánuju za týden. Těším se na vás. Verectis.