V minulém díle jste viděly: ,,Anno...... byla jsi mimo jedenáct let.''

                                                        V lese našli roztrhaného kluka. 

                                                       ,,No a co teď co budeš dělat?''

                                                       ,,Já nevím.''

                                                    Je skvělé že jsem opět mezi živými, ale není to ono. 

Vítr mi prudce zafouká do rozpuštěných vlasů. Sedím opřená o kmen stromu a zaposlouchávám se do zvuků lesa. Ptáčci zpívají a jarní tráva začíná pomalu vylézat ze země. 

Být v přírodě, odpočívat a dýchat ten čerstvý vzduch kolem. 

Najednou vítr zafouká tolik, že se mi do očí vehnali slzy a mé vlasy mi tančily před obličejem. Začala mi být trochu zima. Opravdu dnes prudce foukalo. 

Chvilkami jsem měla strach, že se nějaký strom přelomí a spadne přímo na mne. Nad tou myšlenkou jsem se otřásla. 

Náhle vítr ustál. Nastalo děsivé ticho. Ptáčci jsi přestali prozpěvovat a všechna zvířata se utíkala schovat do svých nor, či hnízd. 

Zamračila jsem se. Něco se děje. Koukala jsem se kolem sebe, zdali někoho nezahlédnu. Ale nikde nikdo. 

Bylo ticho, jako před velkou bouří. To však ustane, když za sebou uslyším praskání větviček. Srdce mi vynechalo jeden úder. Něco, nebo někdo se sem blížilo. Zavřela jsem knihu, kterou jsem svírala v ruce a prudce se postavila. 

Dívala jsem se do všech stran, ale nikoho jsem neviděla. Však přicházející kroky jsem stále slyšela. Přejel mi mráz po zádech. Na okamžik jsem si myslela že mi srdce vyskočí z hrudi. Strachem se mi klepali nohy. 

Zmocnil se ve mě pocit, jako bych právě prožívala poslední chvíli mého života. 

Náhle ucítím něčí dech na mém krku. Rychle se za sebe otočím a pohlédnu do tváře neznámému. Muž, černé vlasy, oči ledově modré a vypracované postavy. 

Mé srdce se prudce rozbuší. Odstoupím od něj pár kroků dozadu a snažím se popadnout dech, ale on se ke mě naopak ještě víc přiblíží, že jsme jen pár centimetrů od sebe. 

,,Co...co ode mě chceš?'' Zeptám se roztřeseně. On se jen ušklíbne. Lehce se nakloní k mému uchu a řekne: ,,Utíkej!'' 

Prudce jsem otevřela oči a posadila se. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, že se nacházím ve svém pokoji. Zhluboka jsem dýchala a snažila se zklidnit svůj tep, když v tom do pokoje vtrhl Scott s mámou. 

,,Anno...... jsi v pořádku?'' Zeptal se Scott a starostlivě si mě prohlížel. 

,,Jo.... jsem v pořádku... neboj se.... jen noční můra.'' Odpověděla jsem a frustrovaně si prohrábla vlasy. 

,,Přinesu ti vodu.'' Řekla máma a odebrala se do kuchyně. 

,,Vážně si v pohodě?'' Zeptal se mě ještě jednou Scott a sedl si vedle mě na postel. 

,,Jo.. v pohodě.'' Odpovím a usměji se na něj, jen nevím jestli to bylo zrovna upřímně. Scott už chtěl něco říct, ale přerušila ho máma, která vběhla do pokoje se sklenicí vody. Vděčně jsem se na ni podívala a sklenici si od ní převzala. Po chvíli jsem ji odevzdala prázdnou a opět si lehla. 

Máma odešla, zatímco Scott u mě stále seděl a hladil mě po vlasech. Když jsem pomalu usínala, chtěl odejít, ale já ho chytla za ruku. 

,,Zůstaneš tu prosím?'' Zeptala jsem se tiše. Jen se usmál a přikývl. 

-------------------------------------------------

Ráno mě probudily sluneční paprsky. Snažím se zase usnout, ale brání v tom zátěž na druhé straně postele. Scott. Zabručím, ale tiše abych ho nevzbudila a snažím se ho od sebe lehce odstrčit na druhou stranu postele. Bohužel marně.

Nakonec to vzdám a vstanu. Pomalu se dobelhám do koupelny, kde provedu ranní hygienu a nanesu si na obličej trochu make-upu. Poté dojdu zpátky do pokoje, kde uvidím Scotta jak se rozvaluje na mé posteli a u toho něco mrmlá ze spání. Moc mu nejde rozumět, ale jeho výraz říká něco ve stylu: Je sobota, nechte mě spát. 

Musela jsem se nad tím pousmát. Vypadal roztomile i legračně zároveň. 

Máma už nejspíš odešla do práce, protože v pokoji nebyla a v kuchyni se nic nepálilo. 

Vzala jsem si ze skříně oblečení a v koupelně se převlékla. 

Poté jsem si to zamířila do kuchyně a nachystala jsem sobě a Scottovi snídani. Udělala jsem palačinky. Scott ale ještě stále spal. 

Vrátila jsem se zpátky do pokoje. Scott opravdu ještě pořád spal. Koukla jsem se na hodiny, co visely naproti mé posteli, kde momentálně spal můj bratr. Bylo něco po deváté. Naštěstí byla sobota, takže Scott nemusel do školy, ale i tak jsem ho musela vzbudit. 

,,Scotte, vstávej.'' Řeknu a trochu s ním zatřepu. On se však ani nehne. Nakonec jsem byla přinucena ke staré metodě. Vzala jsem si z kuchyně sklenici se studenou vodou a celou ji na brášku vylila. 

Ten vykřikne a spadne z postele. Snažila jsem se nesmát, ale po chvíli jsem to už nevydržela a vyprskla smíchy. Scott se na mě hraně mračil, ale pak se mu na tváři objevil šibalský úsměv, což nevěstilo nic dobrého. Postavil se a rozběhl se ke mě. 

,,Scotte promiň, ale nechtěl si vstávat.'' Snažím se mu domluvit, ale marně. Čekala jsem že mi to oplatí stejnou kartou, ale on mě chytne do náruče a začne se mnou točit.  

------------------------------------

,,Jak to že si mi to neoplatil?'' Zeptám se Scotta. Sedíme spolu v kuchyni a jíme palačinky. Sice už jsou trochu studené, ale ani jeden z nás s tím neměl problém. 

,,Je fajn vidět jak se znovu směješ.'' Odpoví a usměje se na mě. Já mu pohled oplatím a vezmu mu z jeho talíře poslední palačinku. 

,,Hele!'' Řekne naoko naštvaně, ale nedá mu to a začne se smát. Já na něj vypláznu jazyk, ale nakonec taky propuknu ve smích. 

,,Kam jdeš?'' Zeptal se mě Scott, když viděl že jsem na odchodu. 

,,Ven, chci se projít po městě a taky už bych se měla poohlížet po nějaké práci.'' Odpovím a vezmu si na sebe hnědou koženou bundu. 

,,Proč?'' Zeptám se podezíravě u dveří a přimhouřím oči. 

,,Chtěl jsem tě představit svým přátelům.''

,,Scotte, víš že já nejsem zrovna společenská.'' Snažím se z toho vykroutit. 

,,Já vím, ale kdyby sis to rozmyslela, tak za námi přijď. Budeme v parku.'' Jen mu kývnu na souhlas a vyjdu ze dveří. 

---------------------------------------------

Procházím se po městě. Je pořád stejné, nic se nezměnilo. Stejně se ale nemůžu zbavit dojmu, že sem tu stále cizí. Ale zvyknu si. Chce to jen čas. I když je pravda, že sama tomu moc nevěřím, ale doufám v to. Musím. 

Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem omylem do někoho vrazila. Už jsem chtěla otevřít pusu a začít se omlouvat, ale když jsem se mu podívala do obličeje, tak se mi strachem zastavilo srdce. Byl to ten muž z mého snu. 

Doufám že se vám tato kapitola líbila, další plánuju vydat příští čtvrtek. Těším se na vás. Verectis.