Netrpělivě jsem klepala prsty o stůl a snažila se zklidnit svůj tep. Avšak za poslední dvě hodiny to s ním ani nehlo. Stále jsem se nekontrolovatelně třásla a byla jsem si jistá, že to není zimou. Potvrzovala mi to policejní bunda kterou přes mě přehodil šerif Stilinski. Poprvé za tu dobu co jsem se probudila z kómatu jsem cítila únavu. Nejraději bych si zalezla pod postel a už nikdy nevylezla ven. Zažila jsem už hodně věcí ale nikdy nic takového, a taky jsem doufala, že nikdy nezažiju.

,,Slečno McCallová, šerif by se vás chtěl zeptat na pár otázek."

Než jsem stačila přikývnout, ve dveřích se objevil šerif Stilinski. Posadil se naproti mě a snažil se mi pohlédnout do očí. Můj zrak se však stále upíral k zemi.

Bylo mi nepříjemné ocitnout se ve výslechové místnosti. Mezi těmito čtyřmi stěnami máte pocit jakoby jste byli vinni i když jste nic neprovedli. Já už jenom z toho důvodu, že zde nejsem poprvé.

,, Rád tě zase vidím Annalise, už je to dlouho co jsme se viděli naposledy."

To teda.

,, Ani nevíš jak jsem byl rád, když jsem zjistil, že si se probudila."

Ve snaze potlačit úzkost jsem vzhlédla a setkala se tak s šerifovým lehce ustaraným pohledem. Teprve teď jsem si ho pořádně prohlédla. Byl starší to každopádně, ale jinak vypadal víceméně stejně.

,,Moc mě to mrzí, vím že si z toho jistě otřesená, ale budu ti muset položit několik otázek týkajících se toho, co se dnešní noc stalo."

Při konci té věty jsem sebou škubla.

Nechtělo se mi k tomu vracet. Nechtěla jsem to prožívat znovu.

,,Annalise, řekneš mi prosím, co se přesně stalo."

Jen Stilinski mi vždycky říkal celým jménem. Když jsem byla malá, vždy jsem ho opravovala, že mě má oslovovat Anno, ovšem teď to znělo tak dospěle. Dodalo mi to potřebnou odvahu vrátit se k tomu hrozivému okamžiku, který se dnes odehrál.

,,Dnes byl můj první den v práci, skončily jsme mnohem později než je zvykem, kolem osmé hodiny, ale já se ještě zapomněla převléct..."

Začal se mi třást hlas. Nahlas jsem vydechla zadržovaný vzduch a pokračovala tak jak si to pamatuju.

,, pospíchala jsem domů, když jsem uslyšela křik. Nedokážu popsat zda patřil ženě, nebo muži, ale byl dlouhý, intenzivní.

Měla jsem něco udělat, ale místo toho jsem stála jako přikovaná a mé nohy se odmítali hnout. Až když křik ustal jsem se rozběhla a.... a v uličce našla tělo. Bylo tam tolik krve."

Poslední větu jsem skoro zašeptala, ale soudě výrazu pana Stilinskiho to slyšel velmi zřetelně.

,,Viděla si někoho odcházet z místa činu?"

Jen jsem němě zavrtěla hlavou.

Byla jsem přesvědčená o tom že pachatel zmizel ještě před tím než jsem se dostala do uličky avšak..

,,Slyšela jsem něco... já-á přesně nevím, co to bylo, ale znělo to jako.... já nevím!"

Už jsem své emoce nedokázala déle udržet na uzdě a propukla v pláč. Hlavu jasem zabořila do dlaní ve snaze úkryt tak své pocity před ostatními avšak moje hysterie se začala ještě více zvětšovat.

,,Ššš.. To nic Annalise, to nic, bude to v pořádku, jsi v bezpečí."

Milosrdná lež, ale stále lež.

----------------------------------------------

Celou noc jsem nezamouřila oči. Tentokrát to ale bylo jiné. Předchozí noci jsem nebyla vůbec unavená, ale tu dnešní jsem se snažila celou prospat. Avšak pokaždé když jsem zavřela oči jsem viděla to tělo, krev, slyšela křik oběti který nepřestával. Strašil mě celou noc i když jsem měla rozsvícenou lampičku u postele a oči do široka otevřené, stále jsem ho slyšela. Šílela jsem z toho. Musela jsem odsud pryč.

Doslova jsem utekla z pokoje směrem k tomu, který obýval můj bratr.

Potichu jsem otevřela dveře a s překvapením zjistila, že Scott je pryč.

Asi spí u Stilese.

Blesklo mi hlavou.

Povzdechla jsem si. Nechtěla jsem se vracet do svého pokoje. Nelíbilo se mi tam. Doufám že se Scott nebude zlobit, když mě ráno najde v jeho posteli.

Lehla jsem si na kraj jeho postele a okamžitě odpadla.

Ráno jsem se vzbudila přesně v pět hodin. Využila jsem toho a rychle se nasoukala do černých riflí, tmavě modrého tílka a kožené bundy. U vchodu jsem si obula tenisky a v rychlosti si vzala z kuchyně jablko, abych zahnala hlad.

Vypadla jsem ze dveří jako by do mě někdo ze zadu strčil a rychle pospíchala do práce.

------------------------------------------

Celé dopoledne probíhalo divně. Když jsem přišla do práce všichni na mě zírali jako by mi narostla druhá hlava a třetí noha. Podle Luka jsem dnes nemusela vůbec chodit do práce. Tady se řeči šíří opravdu rychle.

Snažila jsem se soustředit na práci, ale bylo to obtížné, když mě každý z mích spolupracovníků téměř pořád kontroloval jestli jsem v pohodě. Zacházeli se mnou jako v rukavičkách a já už toho měla za necelé tři hodiny tak akorát po krk. Měla jsem chuť na ně zakřičet: Jsem v pohodě!

Ale komu jsem chtěla lhát. Jistěže je mi na zvracení a mám pocit, že každou chvíli hodím šavli, ale to, že na mě každý kouká jako na pokažený vědecký experiment mi rozhodně náladu nezlepší!

Už jsem se chystala otevřít pusu na Max, která šla z kanceláře směrem ke mě s šálkem čaje a.. to mi vážně nesla placatku?

,,Čaj s rumem. Na nervy." Objasnila mi to okamžitě, když si všimla mého výrazu.

,,Nebudu pít v pracovní době."

Ne že bych někdy předtím pila.

,,Potřebuješ se uvolnit, jseš jak na jehláh."

Už jsem se s ní chtěla hádat, když se Max podívala za mě a nasadila oslnivý úsměv.

Že by pohledný zákazník?

,,Dobrý den, je tady Luke?"

Do háje! Tenhle hlas bych poznala kdekoliv!

,,Ten před chvílí odešel. Vrátí se až na odpolední směnu. Můžu Vám pomoct já?"

Musela jsem odsud co nejrychleji zmizet.

Neplánuju tyhle věci poslední dobou nějak moc často?

,,Jste automechanik?"

,,Ne ale od toho je tu Anna."

Co jsem komu udělala?

Nemusela jsem mít oči vzadu, abych věděla, že se na mě Derek dívá.

Povzdechla jsem si. Tohle mám za trest.

Otočila jsem se k němu čelem. Nevím proč, ale hlavou mi proběhla myšlenka na jeho tetování na zádech. Ten znak. Vypadal jako keltský. Docela by mě zajímalo, co znamená.

Ucítila jsem, jak mi rudnou tváře.

Co se to se mnou děje? Proč jsem z jeho blízkosti vždycky tak nervózní?

,,Vyznáš se v autech?" Kruci ty jeho oči.

,,Umh.. jo, ale teprve začínám." Snažila jsem se z toho vykroutit. Poslední co mi dnes scházelo je nějaký delší kontakt s Derekem Halem. I když je pravda, že v mích nočních můrách teď bude především zážitek z minulé noci.

,,Ale Ann nebuď skromná, Luke si tě chválí." Ach jo. Snad to nebude na dlouho.

,,Máš nějaké tušení co se stalo?" Obrátila jsem svou pozornost ke camaru a přistoupila k němu blíž.

,,Ne, ráno jsem měl namířeno do města ale nedokázal jsem ho rozjet. Přitom včera bylo všechno v pohodě."

Pozorně jsem naslouchala a snažila se přijít na to co s tím je. Na autě nebyli žádné známky toho, že by to bylo cizí zavinění a přesto jí na tom něco nehrálo.

Bingo! V nádrži objevila.. písek?

Nervózně si odkašlala, čímž si získala Derekovu pozornost.

,,Dereku nic mi do toho není ale neměl si v poslední době s někým spory?"

,,Proč si to myslíš?" Protiotázka. Protože, proč ne?

,,V olejové nádrži máš velmi zvláštní druh písku. Můj přítel mi ho kdysi dávno ukazoval. Výpravěl mi o starověkých kulturách které věřili že je to ochrání před démony."

,,Jasan horský." Zamumlal si spíš pro sebe.

,,Zítra okolo poledne si pro něj přijď." Oznámila jsem Derekovi po několika minutách tíživého ticha. Já jsem se snažila dát camaro zase do pořádku ale on se nehnul z místa. Jakoby nad něčím dumal. Tím oznámením o jasanu jsem mu asi nasadila brouka do hlavy.

Podívala jsem se na hodinky. Bylo půl dvanácté a já měla pocit že umřu hlady. Následné kručení břicha to jen potvrdilo.

,,Jedla si dnes vůbec?" Hele kdo se vrátil do reality!

No ty máš co říkat! Okřikla jsem se.

,,Jen jablko. Nějak nebyl čas." Pokrčila jsem nad tím rameny.

,,Zvu tě na oběd. Kouset odtud je malá restaurace."

,,Nevím jestli je to dobrý nápad..."

,,Ráda půjde." Šokovaně jsem se otočila na Max. Ta se jen zářivě usmála a chytla mě za ramena.

,,Musíš něco sníst a společnost ti prospěje. Na odpolední se už nevracej, musíš odpočívat." Zase lituju, že nemám laserový pohled.

Už jsem chtěla otevřít pusu a říct že nejsem malé dítě které potřebuje dozor při jídle ale to už mě moje spolupracovnice doslova tlačila z garáže.

,,Ještě mi poděkuješ." Zašeptala mi do ucha.

Jo to tak!

Hurá napsala jsem další kapitolu! Konečně! Doufám že se líbila.
Verectis