,,Anno......... byla jsi mimo jedenáct let.'' Řekne doktor tiše a přistoupí k mojí posteli. Já na něj jen nevěřícně hledím. 

,,Cože?'' Přikývne. 

,,Musíme říct tvé rodině, že jsi se probrala.'' Dodá po chvíli doktor a zmizí z pokoje společně se sestrami. Začnu zrychleně dýchat. Měla jsem strach že mi srdce vyskočí z hrudi. Jedenáct let?! Pořád jsem si to dokola opakovala. 

Po asi půl hodině jsem se konečně odhodlala vstát z postele. Pomalu jsem přešla k zrcadlu a pořádně se na sebe podívala. Vypadala jsem úplně jinak. Bože, co se to se mnou stalo.

Beacon Hills 

pohled Scotta

Byli jsme s ostatními u Dereka a probírali včerejší útok. V lese našli roztrhaného kluka. Některé končetiny, dokonce i orgány mu chyběli. Myslíme si s ostatními že ho zabil vlkodlak. Otázkou zůstává proč? 

Když se všichni chystali k odchodu, zazvonil mi mobil. Vytáhl jsem ho z kapsy a koukl se na displej. Volala máma. Na nic jsem nečekal a hovor přijal.

 ,,Scotte........ já..... dneska večer odjedu. Vrátím se až zítra odpoledne........... zvládneš to doma?'' Zeptala se roztřeseně do telefonu. Zamračil jsem se. Její tep jsem slyšel i přes telefon. Byla nervozní, ale zároveň šťastná. 

,,Mami, děje se něco?'' Zeptal jsem se opatrně a u toho se podíval a ostatní. Věděl jsem že ostatní poslouchají každý moje slovo. 

,,Ano, přivedu sebou překvapení.'' Odpoví radostně.

 ,,Přivedeš?'' Zopakuju po ní nechápavě. To už ale zavěsila. 

Podíval jsem se na Stilese, ale podle jeho výrazu na tváři bylo jasné, že nemá ponětí, co tím myslela. Ale měl sem pocit že to co nevidět zjistím. 

O den později 

Beacon Hills

Pohled Anny

Vystoupila jsem s mámou z auta. Stála jsem před naším domem. Vůbec se nezměnil. Nadechla jsem se a šla s mámou dovnitř. Zevnitř vypadal taky stejně, to jen já se změnila. 

Seděla jsem ve svém pokoji a prohlížela si ho. Připadal mi teď menší. V tom někdo zaklepal na dveře a poté je otevřel. Máma. Pokusím se o úsměv a obejmu ji. 

Po chvíli jsme se od sebe odtáhli a máma vytáhla z kapsy peníze. Zamračila jsem se. 

,,Na nové oblečení.'' Řekne a chystá se mi je dát do dlaně. Já ji ale nenechám. 

,,Víš že mě na nákupy neužije.'' Odpovím. 

,,Tak fajn........... jak chceš. Tak ti to oblečení vyberu sama.'' Řekne a chystá se je dát zpátky do kapsy, ale já jsem rychlejší a vezmu jí je z ruky. 

,,Dobře, něco si koupím.'' Řeknu rychle a schovám si je. Představa, že by mi máma vybírala oblečení je horší než všechny noční můry na světě. 

,,Kdy přijde Scott?'' Zeptám se mámy netrpělivě a začnu těkat očima po místnosti. Ona se jen usměje. 

,,Večer.'' Odpoví. 

,,Promiň, vím že si zrovna přijela, ale musím do nemocnice a je dost možné, že budu mít noční....''

,,Mami, to je v pohodě. Stejně potřebuju být chvíli sama.'' Uklidnila jsem ji. Ona se na mě vděčně podívala a vyšla z mého pokoje.

Kouknu se na hodiny. Je 15:30. Doma se mi zůstat nechce. Připadá mi to tu cizí. I ten pokoj jako by patřil někomu jinému. Potřebovala jsem si pročistit hlavu. Převlékla jsem se a vyrazila do lesa. 

Pomalu jsem chodila po lese a užívala si to ticho, vůni stromů. Byla to krása. V tu chvíli mi bylo všechno jedno. Opřela jsem se o strom a zavřela oči. Tohle mi chybělo. 

Po chvíli se mě zmocnil pocit, že mě někdo sleduje. Otevřela jsem oči a zadívala se před sebe. Nikde nikdo. Zamračila jsem se. 

Nastalo děsivé ticho. To však ustane, když za sebou uslyším praskání větviček. Prudce se za sebe otočím, ale nikoho nevidím. Však přicházející kroky slyším stále. Začalo mi zběsile tlouct srdce. Koukala jsem se do všech stran zdali někoho nezahlédnu, ale stále jsem jen slyšela kroky, které se po chvíli vzdalovaly až je nakonec nebylo slyšet. Nahlas jsem si oddechla. Ať to bylo cokoliv, je to pryč. 

Než jsem došla domů, bylo už po sedmé večer. Chtěla jsem otevřít dveře, když mi došlo že má máma noční, takže budou zamčené. Kruci. Řeknu si pro sebe. Nezbývalo mi nic jiného, než šplhat. Naštěstí bylo jedno okno otevřené. Když jsem vylezla nahoru, zjistila jsem že jsem ve Scottově pokoji. Dalo se to poznat podle bordelu na posteli, zápachu kolínské, která ale smrděla jako lak na nehty a knih válející se na zemi. 

V tom někdo otevřel dveře. Byl to nějaký kluk. Myslela jsem si že je to Scott, ale když vykřikl a vzal do ruky basebalovou pálku, došlo mi že to bude nejspíš Stiles. Scottův nejlepší kámoš. Vůbec se nezměnil. 

Vyjeveně jsem ho pozorovala, zatímco Stiles pevně svíral basebolku. Nevydržím to a zasměju se, což Stilese rozhodí ještě víc. 

,,Stilesi, polož tu pálku.'' Řeknu s klidem.

 ,,Jsi duch?!'' Zeptal se, ale basebalku nepustil.

 ,,Jsem skutečná a teď to polož.'' On ale neposlechne.

,,To jsem tak děsivá?'' Zeptám se tajemně a udělám k nim krok blíž. Stiles okamžitě couvne dozadu až je zády doslova přilepený ke zdi. 

,,Hele Stilesi co se to...........'' Do pokoje vešel kluk s tmavě hnědými vlasy a křivou čelistí. Byl to Scott. Chvíli se na mě jen zaraženě díval ale pak ke mě přiběhl. Vzal mě do náruče a začal se mnou točit. Začala jsem se smát a Scott se mnou.

 Po chvíli mě konečně pustil a já si ho mohla pořádně prohlédnout. Vypadal úplně jinak. Dospěle, teda alespoň fyzicky.

,,Nemůžu tomu uvěřit.'' Šeptne a obejme mě. 

,,To nejsi jediný.'' Šeptnu mu nazpět. 

Někdo si za námi odkašle, což nás se Scottem donutí se od sebe odtrhnout.

 ,,A já jsem co?'' Zeptal se Stiles a zkřížil si ruce na prsou a snažil se znít 'uraženě'. Vypadal přitom legračně. Tentokrát jsem se zasmála opravdu nahlas a prudce jsi Stilese přitáhla do obětí, které mi okamžitě opětoval.

 ,,Takže už věříš že jsem živá?''  Zeptala jsem se a při těch slovech se kouknu na Stilese, který mě hned zpraží pohledem. 

----------------------------------------------------

Sedím se Scottem a Stilesem v kuchyni.  Pijeme kafe a povídáme si. Je to jako kdysi. 

 ,,No a co budeš teď dělat?'' Zeptal se z ničeho nic Scott. 

,,Já nevím.'' Odpovím a snažím se znít vyrovnaně, ale popravdě, moc mi to nešlo. Scott to hned poznal a přitáhl si mě do obětí, ke kterému se hned připojil i Stiles. 

,,Mrzí mě to.'' Šeptne Scott provinile, jako by to byla jeho chyba. 

----------------------------------------------------

Bylo asi něco po půlnoci. Snažila jsem se už asi přes tři hodiny usnout, ale nejde to. Kdykoli jsem zavřela oči, vzpomněla jsem si že jsem o jedenáct let starší. Bylo mi do pláče. Je skvělé že jsem zase mezi živými, ale není to ono. Stále mám v sobě takový zvláštní pocit, kterého se nemůžu zbavit. Strach. 

Nakonec mě ale přepadne únava a já se poddám hlubokému spánku...........