O měsíc později

Jason

"Co tím myslíš, že máš problém?"
Byli jsme tehdy v obývacím pokoji. Ona seděla na gauči a já se procházel sem a tam před televizí. Netušil jsem, co mi chce říct, jen jsem věděl že je to něco zlého. Ale na to, co se mi chystala říct, by mě nedokázal připravit nikdo.
"Mám... Mám problém... Takový... Že..." blekotala Kate nervózně, až mi to začínalo lézt na nervy - držel jsem se, abych nevybuchnul. Vím jaký dokážu bý impulsivní.
"Jasei, hrozně mě to mrzí," zavzlykala Kate a ten zvuk jakoby mě probral a odsunul veškeré moje rozčilení do pozadí. Sedl jsem si k ní  objal ji kolem ramen.
"Katie," špitl jsem co nejvíc uklidňujícím hlasem, jaký jsem dokázal vytvořit. "Co může být až tak zlé, abys kvůli tomu plakala? Řekni mi, co tě trápí," usmál jsem se na ni, ale ona mi úsměv neopětovala. Jednu ruku si položila na břicho a podívala se na mě, pohled ztrápený. Pořád mi nedocházelo, co se děje. A pak najednou...

Zalapal jsem po dechu a nevěřícně jsem se na ni díval. Ne. To nemůže být pravda. Ten způsob, jak si držela dlaň na břiše, ten unavený pohled... Ne. To není pravda. Nesmí být.
"Ne," zašeptal jsem a okamžite jsem se postavil. Vztáhla ke mně ruku, ale já jsem jí ucukl.
"Ne, ne, ne," opakoval jsem tiše pořád a pořád dokola. Já jsem idiot. Já jsem idiot.
"To není možný," zamumlal jsem a otočil jsem se čelem k televizi. V lesklém odrazu jsem viděl její tvář, byla plná strachu. Ale to mě nepřemluvilo.
"To není možný!" křikl jsem a zatáhl si za vlasy, div jsem si je neurval.
"Jasone, prosím, nezlob se na mě, prosím," řekla rychle a se strachem v očích se dívala na moje záda. "Prosím, hrozně tě prosím, nezlob se na mě. Omlouvám se, prosím, jen se nezlob."
Otočil jsem se k ní čelem a nevěřícně na ni pohlédl. Byla tak malá. Tak malá a zranitelná.  A já jsem ji zničil.
Přešel jsem ke gauči a klesl jsem na kolena, přímo před ni. Sedl jsem si na paty a jemně vzal její obličej do dlaní. Slzy se jí nekontrolovatelně hrnuly po tvářích a stékaly dolů, nestíhal jsem je utírat palci, tak jsem je nechával téct.
"Zlobit se na tebe?" hlesl jsem tiše. "Ne, to ne. Nezlobím se na tebe. Zlobím se na sebe, Katie. Je to moje vina."
Tentokrát zalapala po dechu ona.
"Zl-Zlobit se na sebe? Za co?" vydechla na konec. Proč se mě ptá? Copak to nechápe? Copak nechápe, co jsem udělal? Co jsem to provedl?
"Zničil jsem ti život," zašeptal jsem tak tiše, že jsem ani nevěděl, jestli jsem to opravdu řekl. Její výraz ale mluvil za všechno; slyšela to. Zbledla, pootevře tu svou maličkou růžovou pusu a znovu se na mě nevěřícně podívala.
"Ne, Jasei," zavrtěla hlavou po hodně dlouhé pauze. "Nezničil. Můžu s tím žít," chlácholila mě. "Je to v pořádku, pokud se na mě nezlobíš. Jsi v pořádku?"

Počkat. Něco je špatně. To já bych měl chlácholit ji. Ona by měla být schoulená v rohu místnosti a brečet nad tím, co jsem jí to udělal, a já bych ji měl utěšovat. V tom lepším případě. V tom horším by po mě už teď měla házet talíře a řvát na mě, že jsem kretén, který jí zničil život, kariéru, všechno. Ale ona neudělala ani jedno z toho. Seděla předemnou a strachovala se, jestli jsem se náhodou nezhroutil. Zhroutil. Zničil jsem jí život. Zničil jsem život holce, kterou miluju. A to jen proto, že jsem si s ní chtěl užít. Pevně jsem zavřel oči.
"To bude dobrý, slyšíš? Budu v pořádku," šeptala horečnatě a hladila mě po tváři, ale já konstantně vrtěl hlavou.
"Půjdeš na potrat, nebo si to necháš?" zeptal jsem se tiše a otevřel oči, abych viděl její reakci. Znervózněla a sklopila pohled. Překvapeně jsem zamrkal.
"Katie," oslovil jsem ji měkkce, pustil její hlavu a vzal ji za obě její drobné ruce. "Ty si nesmíš nechat zkazit život. Jak můžeš jít studovat na vysokou, když budeš vychovávat dítě? Nesmíš si to nechat," přemlouval jsem ji nejlaskavěji a snažil jsem se, aby se mi nezlomil hlas.
Kate si povzdechla a zvedla ke mně oči.
"Já se ho nevzdám."
"Pokazil jsem ti život."
"To bylo to jediné, co jsem kdy chtěla."
Bylo to, jakoby mi někdo dal ránu do hlavy. Copak se úplně zbláznila?
"Cože?"
"Vždycky jsem chtěla dítě."
"Ale teď je moc brzo!"
"Jasone, já se toho dítěte nevzdám."
Zavrtěl jsem hlavou, sedl si k ní na pohovku a přitiskl si ji k sobě. Hladil jsem ji po linii zad, zabořil jí nos do vlasů a dýchal její typickou skořicovou vůni. Opře si mi čelo do ramene a položila mi ruce na záda - neskutečně mě to uklidňovalo.
"Je mi to tak líto, Katie," šeptal jsem jí do vlasů. "Nechtěl jsem-"
"Šššt, ticho," umlčela mě jemně.

Kolébal jsem ji v náručí jako malé dítě. Hlavu měla položenou na mé hrudi a lehce podřimovala, ruce měla stočené k prsům a celkově vypadala neskutečně krásně, i když unaveně. Bylo mi líto, že jsem ji už takhle zničil. Nechtěl jsem to. Teda na začátku jo, ale když jsem ji pak poznal... Opřel jsem se zády do gauče a začal ji lehce hladit palcem po obličeji. Byla tak neuvěřitelně klidná - nádherně klidná. Usmála se a lehce otevřela oči, jakoby se nic nedělo.
"Dobré ráno," zamumlal jsem pobaveně, i když jsem se tak vůbec necítil. Cítil jsem se spíš prázdně - i když jsem ji měl u sebe, byl jsem si jistý ještě přítomnosti toho dítěte, které zatím vůbec není dítě. Je to nějaká ošklivá malá kulička, která mojí holce zničí život, pokud se jí velmi rychle nezbaví. Myslel jsem na to po celou dobu, co spala v mém náručí.
"Chceš jít domů?" zeptal jsem se tiše skláníc se k jejímu obličeji, abych ji mohl políbit. Pomalu a opatrně zavrtěla hlavou, a až potom mi polibek opětovala.
Podal jsem jí bundu, ve které měla mobil a jemně jsem ji přinutil napsat jejím rodičům esemesku.
"Opravdu tu můžu zůstat?" zeptala se, když ji odeslala. Zastrčil jsem jí vlasy za ucho a mírně se pousmál.
"Samozřejmě."
Posadila se a znovu se chytila za břicho - to mě přinutilo k tomu, abych si povdzdechnul. Zas myslí na to dítě. Je mi osmnáct a už mám být otcem? To mi nepřijde jako dobrý nápad. Chtěl jsem ji nějak přemluvit - ale vypadala tak šťastně. Za moment stála před zrcadlem v obývacím pokoji a ojímala prsty své holé břicho, které se zatím ještě ani nerýsovalo. Nedalo mi to, přišel jsem k ní zezadu a objal ji pod lokty tak, že jsem svými dlaněmi zakrýval ty její maličké. Cítil jsem, jak se její tělo zatřáslo pod náporem jemného a tichého smíchu. Zaklonila hlavu a políbila mě na krk a pak se opět věnovala bříšku. Trošku jsem se opřel bokem hlavy o tu její a zavřel jsem oči. Chtěl jsem vinit to dítě, ale nemohl jsem. Za co může takový maličký tvoreček, který se jí teprve formuje v břiše? Za nic. Můžu vinit jen a jen sám sebe.

Po dloooouhé pauze další díl :) Omlouvám se všem, ale měla jsem writer's block (a upřímně jsem byla ráda, že trval "jen" měsíc).