Ráno po prázdninách jsem jako tradičně nasedl do auta a hodil svoje věci do kufru. Pořád jsem si nezvykl na to, abych se vezl vedle prázdného sedadla, pořád jsem tam tu tašku nemohl dát. Jako kdyby byla šance, že by přišla, sedla si, políbila mě a všechno by bylo při starém. Ale nebylo.

Před školou bylo něco zvláštního. Jsou to sice už dva týdny od smrti Emmy Allanové, ale u jednoho sloupu jsem spatřil hordu květin. A té hordě trůnila Emmina fotka s nějakým nápisem. Zaparkoval jsem na školním parkovišti, vystoupil a opřel jsem se bokem o auto, chvilku to sledoval. Ano, už jdou. Dvě dvojice, tři holky a jeden kluk, se zastavily, položily květiny, pronesly pár slov a pomalu prošli vchodem do školy. Další člověk, nějaká holka s rybím copem si klekla a položila ke květinám plyšového medvídka. Rozešel jsem se směrem ke škole a už napůl cesty mezi autem a dveřmi jsem přečetl ten nápis. Vzpomínáme. Jenže pak jsem spatřil Hanka, který se se sklopenou hlavou prohnal kolem, ani se nepozastavil a zmizel ve škole. Úplně jsem mu rozuměl. I mě to přišlo příšerné. Směšné. Vzpomínáme? A kdo? Lidé, kteří ji neznali, nebo ti, kteří ji nenáviděli?

Pak jsem spatřil Catherine. To ji pustili z nemocnice tak brzo? Šla se sklopenou hlavou, a když procházela kolem pomníčku, zastavila se. Nevěřícně na tu fotku zírala, její pusa se mírně otevřela. Pak vzhlédla - a spatřila mě. Její oči se do mě zabodly a překvapení vystřídala zlost. Rozběhla se do školy ještě předtím, než jsem stačil udělat první krok.

Viděl jsem ji pak až ve třídě, kde měla tašku nekompromisně posazenou na mém teď už bývalém místě. Sedl jsem si proto vedle Hanka, který nepřítomně zíral do lavice. Poplácal jsem ho po rameni, aby zaregistroval, že jsem přišel. Kývl. Jediná odpověď, která se mi dostala.

Do třídy vešel učitel, ale já jsem oči pořád upíral na Kateina záda.

"Dobrý den, žáci. Na začátek hodiny bych rád poskytnul minutu ticha naší bývalé žačce, slečně Emmě Allanové. Ať odpočívá v pokoji." Hank zaskučel a já ho opět mírně poplácal po rameni. Všiml jsem si, jak Kate ztuhla. Zřejmě se to dozvěděla až před pár minutama. Zvláštní. Myslel jsem, že už to věděla.

Ve frontě na oběd jsem ji zastihnul. Stála úplně na konci, zády opřená o zeď a vyčkávala. Doběhnul jsem k ní.

"Kate," oslovil jsem ji, "prosím, nech mě to vysvětlit." Ztuhla. Zvedla ke mně oči a zúžila je do dvou škvírek. Ta mě mluvit nenechá.

"Vysvětlit co?" zasyčela jako ten nejjedovatější had. "To, že jsi mi lhal? Že jsi mi zatajoval tak důležitou věc a nechtěl jsi mi ji říct, ani když už se stala? To jsi musel počkat na někoho jiného, abych se to dozvěděla, nebo co?"

Lidé ve frontě před ní se otáčeli, aby viděli, čeho se Jason Hawkins dopustil, ale bylo mi to jedno. Oni mi byli jedno. Katie ne.

"Prosím, nech mě to jenom vysvětlit. Prosím."

"A co bys chtěl jako vysvětlovat? Myslím, že tu není co vysvětlovat. Jednoduše mi dej pokoj."

"Katie prosím," jemně jsem ji popadl za paži, ale vysmekla se mi. Ani jsem se nenadál a její dlaň mi přistála na tváři. Překvapeně jsem na ni pohlédl a přitiskl si ruku k červenému fleku, který se mi tam už určitě rýsoval.

"Dej. Mi. Pokoj," zavrčela s důrazem na každé slovo. Pochopil jsem, že bych měl raději jít. Otočil jsem se na patě a vykráčel z jídelny.

---

Po škole jsem se pomalu šinul po chodbě vedle Hanka. Oba jsme ignorovali všechny, kteří kolem nás procházeli a mluvili na nás, ale já čekal jen na jednu. Já čekal na Catherine. Kývl jsem na Hanka, že může jít beze mě a opřel jsem se o sloup před školou. Ruce jsem si strčil do kapes a vyčkával. Jedna facka mě nezastaví.

Čekal jsem čtvrt úmorné hodiny, až Kate konečně vyrazila ze školy. Vypadala dost naštvaně, ve vlasech měla malé žluté a červené lístky a zmuchlané papírky. V silonce měla čerstvou díru a vypadala, že bude brzo metat blesky. Ani to mě neodradilo a přes to všechno jsem ji schmátl za zdravou paži a přitisknul ji k sobě, hned jsem jí taky sevřel zápěstí, abych jí znemožnil dát mi další facku. Zaregistroval jsem, jak se skupinka děvčat právě vycházejících ze školy zahihňala a jedna z nich po ní hodila ještě další papírek. Podíval jsem se Kate do očí. Vypadala dost zoufale, ale taky naštvaně a odmítavě. Nestaral jsem se o něj.

Kate zafuněla a pokusila se mi vytrhnout, ale já její zápěstí držel až moc pevně a nepusil jsem ji. Dovolil jsem si ji ale od sebe mírně odtáhnout, abych jí dal taky trochu prostoru,

"Co po mně ještě chceš, Jasone Hawkinsi?" zasyčela a prudce zamrkala. "Chceš mě zničit ještě víc?" Z koutku oka jí vytekla jedna osamocená slza a já opatrně vztáhl ruku, abych ji jí utřel. Prudce mě popadla za zápěstí a zarazila mi ji. Ta jí po uvolnění stisku opatrně vymotala jeden papírek z vlasů a otevřela ho. DĚVKA. Zahodil jsem ho a otevřel další. KURVA. A další. BĚHNA. Z jejích očí vpadly na tvář další dvě slzy, utřela si je hřbetem volné ruky.

"Tak co po mně chceš?" vydechla tiše, zoufale.
"Odpuštění," šeptl jsem já. Lámalo mi to srdce, vidět ji takhle. "Chci si promluvit. Chci ti to vysvětlit. Řeknu ti všechno, celou pravdu, ale musíš mě nechat. Vyslechni mě. Prosím." Celou dobu jsem se jí díval do očí a doufal, tak silně jsem doufal a chtěl, aby kývla… Už jsem ani nedoufal, když jemně pokývala hlavou a sklopila ji. Úlevně jsem vydechl a šťastně se usmál.
"U mě doma?" zeptal jsem se s nadějí, ale ona zavrtěla hlavou.
"Jasně, chápu," pronesl jsem trochu zklamaněji.

---

O deset minut jsme už seděli ve Starbucks. Ani jsem se jí neptal, prostě jsem jí do ruky strčil malý kelímek latte a sedl si i se svým kafem do osamělé rohové sedačky. Ona si neochotně sedla naproti mně a sevřela v rukou svůj kelímek. Nervózně si mě prohlížela. Atmosféra mezi námi byla hrozně napjatá, ale ani mě nenapadlo ji zlehčovat. Dlouze jsem se napil kávy.
"Takže ti to mám říct od začátku, že?" zeptal jsem se potom. Zamrkala a kývla.
"Řekni mi všechno z tvého pohledu."

Nadechl jsem se. "Dobře. Přísahám, že je všechno pravda. Každý slovo." Udělal jsem krátkou pauzu a pak jsem začal. "Katie, už od začátku ses mi líbila. Byla jsi pro mě krásná, pořád jsi. A rozčilovalo mě, že máš - viditelně - raději Hanka a mě ignoruješ. Chápej, nikdy se mi nestalo, že by mě někdo ignoroval, navíc holka, protože holky mě vždycky zbožňovaly. Všechny mě vždycky chtěly, takže byl šok, že když jsem se posadil vedle tebe, tys ohrnula nos a pořád chtěla jeho, i když byl navíc zadaný. No, prostě jsem tě nechal být a šel po jiných - to bylo krátce potom, cos přišla, teda až po tom, co tě nebohá Emma přede všemi pomluvila. Víš přece jakej má - měla - vliv."

"Počkej," zarazila mě Kate a zvedla ruku. Poslušně jsem zmlknul a nechal mluvit ji.
"To mi chceš říct, že mě všichni nesnáší, protože mě Emma pomluvila? A proč?" Mírně jsem se pousmál.
"Emma na tebe žárlila."
"Cože?"
"Jo. Jednou jsem s ní o tom mluvil, ne o tobě, obecně. Byla nalitá, ale pořád byla schopná kloudně mluvit, i když byla více méně na šrot. Už dříve podobnou věc, jako tobě, udělala Charlie, jedný holce, která odešla těsně před tebou - vlastně ti uvolnila místo. Emma nesnesla, když se na nějakou holku Hank díval příliš dlouho, nebo příliš často. Charlie - teda Charlotte Wagnerová - byla celkem hezká afroameričanka. Její vlasy byly fakt pěkný, takový kudrnatý a ona si je většinou sepla do uzlu, bylo to moc hezký, slušelo jí to. Hank do nich pořád házel nějaké věci, papírky, zapichoval jí tam tužky, a tak. A Emma si to vyložila, jakože ji chce sbalit a udělala jí ze života peklo. A pak, když se mi svěřila, podotkla, že to dělá i všem holkám, které se hrabou na její pozici, takže tak. Trochu to tak zařídila i El-Cassidy." Polknul jsem, ale rychle jsem pokračoval. "Chudinka Charlie pak změnila školu, nemohla to tu vydržet. Bylo mi jí líto. Ale zpátky k tomu, co jsem říkal předtím - Emma v tobě viděla dvojitou hrozbu, protože tě Hank často pozoroval a navíc jsi hezká a měla bys i slušné šance na to být oblíbená a Emma tě neměla ráda, takže se s tebou nechtěla ani přátelit, takže tvoji případnou popularitu musela zlikvidovat hned v zárodku. Takže vypouštěla drby, házela špínu, poukazovala na všechny i ty nejmenší chyby, prostě víš, jak to ona dělá - dělala. Jenže pak se taky stávalo, že Em nevěděla, jak tě už urazit, takže vymýšlela totální kraviny. A taky-"

"Moment," přerušila mě znovu Kate. Zvedl jsem tázavě obočí.
"Ty mi chceš říct, že se na mě Hank díval a já o tom neměla ani tucha?" zamumlala překvapeně.
"Jo," připustil jsem klidně. "Myslíš, že bych ti to v té době řekl? Ne. Ale zpátky k tomu, co jsem ti chtěl říct. Do žádný blbůstky, co na tebe Emma vymyslela, jsem se nechtěl moc angažovat - kdyžtak tam jenom stát a mlčet. Nelíbilo se mi, že ti to dělají, ale co jsem zmohl proti Emmě? Kdybych něco řekl, mohl bych se rozloučit se svým jménem - nezlob se na mě, ale je to tak. Zničila by mě, kompletně by mě zahladila do země. A mohl bych něco takového riskovat pro holku, kterou jsem sotva znal? A potom, o hodině, kdy jsem ti jako pořád civěl na záda a přemlouval se, že bych přece mohl něco říct, že bych to mohl zkusit, mi Hank navrhl, abych…" Nadechl jsem se. Neříkalo se to lehce. "Vždyť víš. Abych ti udělal dítě, protože to chtěla Emma. Nejprve jsem nechtěl, ale pak… Netuším, co se mi tenkrát honilo hlavou, promiň. Ale kývl jsem na to. Takže jsem si vedle tebe přesednul… A pak jsem pomalu zjišťoval, že nejsi vůbec špatná a že se za tou tvou nepřístupnou hradbou musí schovávat i něco jiného, něco živého, co potřebuje objevit. Najednou jsem vůbec nemyslel na to, jak tě dostat do postele, myslel jsem jen na to, co se skrývá za hradbou, co se skrývá na druhé straně. O čemž samozřejmě Hank s Emmou neměli ani ponětí, jen si mysleli, že si jedu podle nějakého svého plánu. Ale přísahám, Katie, že jsem na to nemyslel tímhle způsobem. Ano myslel, ale jinak. Víš, už několikrát mě napadlo, už tolikrát jsme byli tak blízko sebe, že jsem klidně mohl zmenšit tu vzdálenost mezi námi na minimum a políbit tě, věř mi, kolikrát jsem i upřímně chtěl, myslel jsem pořád na to, proč nemůžu, doma, ve škole, i na tréninku - tak, že jsem skoro nedával pozor a Tanner mě několikrát seřval za to, že hraju jak holka. A pak jsem na to přišel. Bál jsem se. Bál jsem se mít s tebou nějaký hlubší vztah. Bál jsem se, že to budu muset udělat, to, na čem jsme se s Hankem dohodli, že udělám nějakou chybu a všechno pokašlu - bože, byl jsem hrozný srab. Myslel jsem strašně dopředu a strašně jsem se bál. Moc jsem se bál, že tomu budu o krok blíž, víš. Jenže ty jsi byla statečnější, než já, a políbila si mě jako první. A co jsem udělal já? Zpanikařil a začal dělat, jakože neexistuješ. Ani nevíš, jak těžké to bylo. A pak jsem jednou hrál s Hankem videohry a on mě vlastně přiměl k tomu, abych za tebou jel. Tak jsem nasedl do auta - a dál už to znáš. Sebral jsem odvahu a pokusil se o to, o čem jsem přemýšlel celou to dobu předtím. Začal jsem s tebou chodit a věř mi. Je to to nejlepší, co jsem kdy udělal. A když jsem pak - Katie," oslovil jsem ji láskyplně. "Neplač."

Všiml jsem si to až teď. Dlaněmi si zakrývala polovinu tváře, takže byla vidět jen od očí nahoru a plakala. Štěstím. Slzy se jí kutálely po tvářích, po prstech, po dlaních. Okamžitě jsem se zvedl a přešel k ní, ona vstala taky a já ji objal a přitiskl k sobě. Zabořil jsem obličej do jejích vlasů a málem bych začal brečet taky, protože moje objetí opětovala. Položila si mi hlavu na hruď a svoje ruce omotala kolem mé hrudi. Tisknul jsem si ji k sobě a pomalu ji hladil po vlasech, jako kdybych ji měl vidět naposled v životě. Pár minut jsme takhle stáli ve veřejné kavárně a objímali se. Cítil jsem nesmírně velký proud štěstí a čiré lásky, kterou jsem k ní cítil, a pak se ode mě trochu odtáhla, aby na mě mohla upřít svoje uplakané oči. Usmívala se. Usmíval jsem se taky.

"Věřím ti," pronesla konečně, když jsem jí palcem jemně stíral slzy z tváře. "Panebože já ti věřím. A odpouštím ti. Kdybych věděla-"
"Pšššt," umlčel jsem ji a něžně jí položil prst přes rty. "Nemusíš o tom mluvit."

Tak si místo toho stoupla na špičky a políbila mě. Kdybych mohl, utekl bych s ní někam pryč, mimo dosah a dohled všech lidí, jen já a ona, ale v tu chvíli jsem byl rád, že můžu být nejšťastnějším člověkem na světě.

Je to tady, je to tady, je to tady! Oficiální konec, který má 2200 slov! To je nejdelší část v celé mé historii na Wattpadu!

Dobrá, ještě se s vámi a s tímto příběhem neloučím, ještě bude Epilog a krátký doslov (kde budou DŮLEŽITÉ informace o mém působení tady a o dalších příbězích, tak si ho pak pročtěte :))

Děkuju moc za vaši podporu! ♥