Jason

Angličtina byla jediný předmět, který jsem neměl s Hankem, ani s Emmou, ale za to jsem ho měl s Lucy a Catherine. Kráčel jsem vedle Lucy podél skříněk a díval se do telefonu. Projížděl jsem svoji zeď na Facebooku, už asi po sté za tenhle den, i když tam nic nového nebylo. Přišel mi snap od Hanka.

Když jsem ho otevřel, naskytl se mi pohled na Emmu přitisknutou k Hankovi, jak si navzájem přivlastňují rty dost brutálním způsobem. Emma měla v pěstech Hankovo tričko a Hank měl jednu ruku na Emmině zadku, druhou zřejmě držel mobil. Znechuceně jsem telefon zamknul a strčil si ho do zadní kapsy džínů.

"Co je?" zeptala se Lucy bez toho, aby zvedla pohled od svého mobilu.

"Nic ," odbyl sem ji. Stejně zněla, jakože ji to nezajímá. Za pár vteřin narazila do jedné z prvaček, do jedné z těch, které si barví vlasy do šílených odstínů - teď to byla zářivě růžová. Lucy ji chvilku vraždila pohledem a pak promluvila: "Dívej se, kam šlapeš." Prvačka se vystrašeně ohlédla na svou kamarádku a proběhla kolem ní, růžové vlasy za ní vlály. Lucy se tvářila spokojeně a pak se zase ponořila do hlubin Instagramu.

"Nemyslíš, že by ses měla na cestu soustředit spíš ty?" zeptal jsem se Lucy, ale nevěnovala mi dostatečnou pozornost.

"Co? Nebuď směšný," odpověděla tiše bez toho, aby se příliš soustředila na to, co jsem řekl.

Díval jsem se na proudící davy studentů kolem nás. Většinu z nich bych měl poznat, hlavně ty z protilehlé třídy, ale já si nepamatuju ani jména některých lidí z naší třídy, natož ještě cizí. Samozřejmě, poznám ty, které potkávám na kalbách a taky si pamatuju jména všech šprtů, ale ty méně výrazné a nevýrazné lidi si nepamatuju vůbec. Nebo si je nechci pamatovat, to je jedno.

"Taky ti to Hank poslal?" Lucy mi nastrčila pod nos svůj mobil, na kterém měla otevřený Hankův snap, který jsem viděl před pár minutama. Nakrčil jsem noc.

,,Jo," potvrdil jsem.

,,Jako kdybychom to neviděli živě každý den," zamručela Lucy. "Ještě nám to musí posílat na Snapchat."

V tomhle jsem s Lucy musel souhlasit.

,,Ale ne," uslyšel jsem před sebou trochu moc pisklavý hlas. Pohlédl jsem dolů a spatřil osobu klečící na všech čtyřech. Trochu pozdě jsem si uvědomil, že je to Catherine. Sklonila hlavu a šmejdila rukama pod skříňkama, na zemi za sebou i vedle sebe. Procházející dav kolem ní jí zrovna dvakrát nepomáhal.

Co hledá mi došlo, až když jsem u své tenisky spatřil něco třpytivého. Dřepl jsem si k tomu a chystal se to sebrat, ale Catherine si toho zřejmě všimla taky a oba jsme hrábli po té stříbrné věci. Člověk by asi čekal, že se dotkneme konečky prstů a mezi námi proběhne jiskra, elektřina, nebo co to je - ale to se nestalo. Byl jsem rychlejší a vzal jsem tu věc dřív, než ona.

Zvedl jsem to za kovový konec a došlo mi, že je to visací naušnice - stříbrná dvoucentimetrová ještěrka visící za ocas vysázená třpytivými kamínky.

Postavil jsem se na nohy a stále jsem držel naušnici mezi prsty. I Catherine už stála na nohou - měla ve tváři podivný výraz, jakoby se smiřovala s tím, že tu naušnici už nikdy neuvidí.

,,Je pěkná," okomentoval jsem ozdobu a převaloval si kovový konec mezi prsty.

,,Po babičce," upřesnila nesměle Catherine a poškrábala se na temeni hlavy. ,,Dáš mi ji?"

Natáhl jsem ruku s naušnicí a Catherine pod ní strčila svou malou dlaň v mističce, jako dítě, které očekává hrst plnou bonbónů. Pustil jsem jí naušnici do dlaně a ona si ji okamžitě připevnila na ucho. Mírně zatřepala havou, obě ještěrky se rozhoupaly a vrážely jí do krku. Žádný fyzický kontakt - zatím.

,,Díky," zamumlala Catherine.

,,Měla by sis takové věci líp hlídat," pousmál jsem se a ukročil doleva, abych ji obešel, jenže ve stejné chvíli udělala ona to samé. Ukročil jsem doprava, ale stalo se to znovu. Ušklíbl jsem se a pak jsme opět oba ustoupili doleva. Položil jsem jí obě ruce na ramena - užíval jsem si to, jak ztuhla a mírně mě zpražila pohledem - a otočili jsme se. Pak, aniž bychom se ohlédli, jsme pokračovali každý svou cestou.

,,Co to bylo?" zeptala se mě Lucy s úšklebkem. Skoro jsem zapomněl, že tam na mě celou dobu čekala. Taky jsem se ušklíbl.

,,To bylo balení Catherine Jeffersonové." Ne. Pořádný klišé to bylo.

,,Takhle se holky nebalí a šprtky už vůbec ne," prskla pobaveně Lucy.

,,A tys snad nějakou holku někdy balila?" zeptal jsem se, ale Lucy neodpověděla. Přeladil jsem tedy jinam. ,,Co ty vůbec víš o balení, Fletcherová? Za tenhle rok jsem tě viděl jen s tím chudákem Austinem Woodmanem a to jen kvůli těm jeho statusům na Facebooku typu ,Strášne se mi líbí Lucyina pleška.'"

,,Hej!" ohradila se Lucy a zamračila se. ,,Napsal tam: Lucyina vyholená hlava je děsně sexy, nemyslíte?"

,,Primitivita sama o sobě," zabručel jsem.

,,Ale jo, po Austinovi přišel Martin a Nicholas, ale nedávali jsme to tak najevo."

Zamračil jsem se. ,,Žádného Martina ani Nicholase neznám.''

,,No oni jsou takoví... nevýrazní." Lucy mávla rukou ale bylo na ní vidět, že se moc necítí ve své kůži.

Pozvolna jsme došli až k učebně angličtiny - mít matiku s anglinou hned za sebou, to je jako za trest. Vešel jsem a místo toho, abych šel ke svému obvyklému zapadlému místu vzadu vedle Lucy, zamířil jsem k lavici, kde obvykle sedávala Catherine a hodil jsem vedle jejího místa svoje věci. Lucy se na mě nechápavě zadívala, ale nakonec porozuměla a vystrkala z míst za mnou dva spolužáky, jejichž jména se mi stěží vybavují. Jared a Jacob? Ne, Jared a Jason, můj jmenovec. Aha. Už si vzpomínám. Ve třídě mu říkají Jason Druhý, protože jsem mu v prváku řekl,že se mi nemůže rovnat a že je ostudou všech Jasonů, protože je vyhublý a nosí rovnátka. Až teď jsem si uvědomil, jak hloupě to zní. Ale pomohlo to - Jason začal posilovat a rovnátka mu už sundali. Bohužel, na jeho příjmení si už nikdo nepamatuje - i mezi učiteli je známý jako Jason Druhý.

Jared se nechal vykopat z lavice snadlo, ale Jason už tak velkorysý nebyl. Postavil se s rukama založenýma na prsou proti Lucy a zamezil jí v průchodu na její budoucí místo. Přehoupl jsem se přes lavici, která mě od nich dělila a postavil jsem se před Lucy. Teď musí zafungovat moje přirozené charizma.

,,Hele, Jasone, klid," řekl jsem, rozhodil jsem rukama a upřeně jsem se mu díval do jeho naštvaných očí. Musel jsem zaklonit hlavu, abych na něj dobře viděl - za ty čtyři roky pořádně vyrostl a já už byl pomalu o hlavu nižší, než on. Mých sto osmdesát se mu nemohlo rovnat. To mi na vážnosti zrovna nepřidalo.

,,Nikdo mě nebude vyhazovat z místa," zahučel Jason a já na malou chvilku pocítil strach z myšlenky, že mi namlátí. Strach ale za vteřinu vyprchal a nahradila ho moje obvyklá uvolněnost. Znovu přišel na scénu můj úsměv.

,,Podívej," řekl jsem s pořád nafingovaným úsměvem a postavil se vedle Lucy, kterou jsem objal zezadu a položil jí dlaň na paži. ,,Nikdo tě z místa nevyhazuje, Jasone. Lucy chtěla jenom sedět vedle tebe."

Jason se chystal něco říct, ale já jsem ho přerušil. ,,Hele, je tu nabídka, která se neodmítá a to sedět vedle tady Lucy. No řekni, kdo by to nebral?" Lucy se uculila a Jason vypadal, že opravdu přemýšlí o tom, jestli to přijmout.

,,Ale Jared-"

,,Jared se zachová jako kámoš a bude respektovat potřeby svýho parťáka, viď, Jarede?"

   Jared se zatvářil zmateně, ale já jsem od  něj rychle ustoupil, aby mi to nezkazil.

,,No takže sedět vedle tak hezké holky, jako je Lucy, to je přece výhra, ne?" Vzal jsem přitom Lucy sáčko a položil ho na opěradlo bývalé Jaredovy židle. Odsunul jsem ji, Lucy si elegantně sedla a přehodila nohu přes nohu. Uhladila si vyjolenou část hlavy a řada naušnic v odhaleném uchu zacinkala. Jason se chtivě pousmál a já věděl, že mám vyhráno. Došel jsem na svoje místo, vyložil si nohy na stůl a otočil hlavu ke dveřím, ve kterých jsem spatřil Catherine. Opírala se o rám dveří a mračila se.

Pak vpadla dovnit, protože ji tam nastrkala vlna spolužáků, kteří se s řevem drali dovnitř. Okolnosti mě přinutily se zvednout a dojít se na ni podívat.

,,Jsi v pořádku?" zeptal jsem se mechanicky a naklonil se k ní, když se zvedala. Prošpikovala mě naštvaným pohledem.

,,Proč sis sednul vedle mě?" zasyčela a já se musel usmál. Vypadala roztomile, když se zlobila. Vím, že by se na mě naštvala ještě mnohem víc, kdybych jí to řekl a to jsem opravdu nepotřeboval. Pokrčil jsem rameny a usmál se. Za chvíli mě z těch neustálých dokonalých úsměvů začne bolet pusa.

,,Protože jsem chtěl. Lidé přece dělají to, co chtějí, no ne?"

,,V tom případě já chci sedět jinde," zavrčela. Kousavě jsem se pousmál, protože jsem to zatím už promyslel.

,,Podle mě tě chce Jared vedle sebe asi stejně moc, jako chceš ty vedle sebe mě. Noták, jen to zkus." Byl jsem si vědom, že jinde, než vedle Jareda žádné volné místo není - Cassidy je na jiné hodině. Naštěstí.

,,Proč to děláš?" Catherinin hlas zněl úzkostlivě, až se mi z toho sevřelo srdce. Úsměv na tváři mi zmrzl a najednou mi přišlo líto udělat něco takového této slabé a nevinné dívce. Zahnal jsem ty myšlenky stranou, i když její prázdný výraz a blyštivé hnědé oči mi to nedovolovaly. Podíval jsem se jinam, ale pak jsem uslyšel unavený vzdech a skřípání židle o podlahu. Když jsem se znovu podíval na Catherine netrpělivě ťukala nehty do stolu.

,,Dobře. Tak si teda sedni vedle mě, když tě tak láká vyhlídka v první lavici. Ale přestaň se prosímtě chovat jako kretén."

Zamrkal jsem - z jejích úst bych tato slova nikdy nečekal. Sedl jsem si na svou židli a začalo zvonit.

,,A jak se chová takový kretén?" nasadil jsem hloupý tón a stejně hloupě se pousmál. Catherine s povzdechem protočila panenky.

,,Nenabaluj mě," vydechla tiše, protože učitelka, slečna Watsonová, byla už ve třídě. Šokovala mě těmi slovy ještě víc, než když mi řekla, že se chovám jako kretén. Rozesmál jsem se.

,,Já tě nenabaluju," vyprskl jsem tlumeně, ale pořád jsem se místy smál.

,,Ale nabaluješ. Nabaluješ každou holku, které věnuješ víc času, než úpravě svého vzhledu," sykla a otevřela sešit.

,,To není pravda," ohradil jsem se. Opřel jsem se do opěradla židle a vyložil si nohy na stůl.

,,Hele!" sykla znova Catherine a ukázala na moje nohy. ,,Chápu, že tvoje ultra drahé značkové tenisky jsou cool, ale dolů s nima."

,,Ale-"

,,Moje lavice, moje pravidla."

Zklamaně jsem sundal nohy z desky stolu a zatvářil se ublíženě.

,,A úpravou svého vzhledu nezabírám tolik času," zafuněl jsem naoko uraženě a založil si ruce na prsou. Nohy jsem na lavici položené neměl, stále jsem byl však na židli tak ležérně rozvalený, jako kdyby to bylo to nejvíc pohodlné křeslo na světě. Ruce jsem si zastrkal do kapes od mikiny a provokativně se zasmál.

,,Ne?" opáčila Catherine. ,,Tak to máme gelování vlasů, fixování vlasů, holení, natírání vodičkoou a všema těma voňavkama, na-"

,,Catherine Jeffersonová!" vyštěkla učitelka angličtiny a Catherine stuhla, jako kdyby ji právě obvinili z masové vraždy.

,,Nikdy bych do vás neřekla, že právě vy budete vyrušovat v mých hodinách. Za vaše otravování chci mít zítra na stole esej s pětisty slovy na téma Práva a povinnosti žen v antických dobách."

,,Ale to není z angličtiny," skoro zafňukala Catherine jako pes zahnaný do kouta.

,,To nevadí," blýskla jízlivě zuby učitelka. "Stejně si to ráda přečtu."

,,Víte, slečno Watsonová," začal jsem ležérně a nahlas, zatímco mě Catherine vraždila pohledem za napařený úkol. Slečna Watsonová pozvedla obočí.

,,Jasone, chcete snad taky-"

,,Mám pocit, že za Catherinino vyrušování mohu já," nedal jsem se. Catherine se na mě překvapivě podívala a já jí předvedl svůj triumfální úsměv, hlavu jsem na ni avšak neotočil. ,,Přinutil jsem ji totiž vyjmenovat všechny důvody, proč ráno trávím dvě hodiny před zrcadlem."

Třídou zazněl smích a ani slečna Watsonová se neubránila mírnému úsměvu. To mám na těch mladých učitelých nejradši.

,,Máte na tom tedy každý stejný podíl, mám to tak chápat?" zeptala se slečna Watsonová.

,,Dalo by se to tak říct."

,,Takže na té práci budete dělat spolu."

Nastalo ticho. Můj úsměv se rozšířil stejně jako její znechucení. Oba jsme na sebe zároveň otočili hlavy. Ona mě prošpikovávala vražednými pohledy - ostatně jako celý den - a já jí to oplácel svými úsměvy. Když zazvonilo, popadla svou učebnici a vší silou ji po mně mrskla.

,,Co si myslíš, že děláš?" zaječela. Slečna Watsonová nás pobaveně sledovala - všichni nás pobaveně sledovali. Ani jednoho spolužáka nenapadlo zvednout se a odejít. Když jsem jí odpovídal pouze svým vševědoucím úsměvem, posbírala si naštvaně všechny věci a energicky vykráčela ze třídy. Neušel mi její naštvaný pohled a rozhodně mi neušlo ani její červenání.

Když se třída vyklidila, poslal jsem Hankovi zprávu na Facebook.

 Jason Hawkins: Krok dve: splneno.

 Hank Mason: Skvele. Cas na krok tri.

 Jason Hawkins: Splneno. Dneska jdu k ni domu.

Na obrázku je Cassidy Haleová