Tuším, že mě za tohle budete nenávidět, ale musí to být :D Omlouvám se :(

Catherine

Probudila jsem se v nějaké hodně světlé a hodně bílé místnosti v doprovodu pravidelného pípání přístroje. Jsem v nemocnici? Všechno mě bolelo. Hlava, oči, které jsem pro jistotu zase zavřela, ruce, břicho, nohy... Ničím jsem se raději ani nesnažila pohnout, protože jsem se bála, že to bude bolet ještě mnohem víc. Zabořila jsem hlavu hlouběji do polštáře. Ale proč v té nemocnici vůbec jsem? Jak jsem se sem dostala?

"Nosíš dítě kluka, kterej tě ani nechce, Cathy Cat! Jakmile porodíš, začnou ti vypadávat vlasy a ztloustneš, odkopne tě jako starej hadr. Nebude tě už chtít. Najde si někoho oblíbenějšího. A ty budeš mít na krku jeho dítě, které ti ho bude připomínat, zatímco on si bude užívat s jinými. A tobě to nevadí? Jen kvůli tomu, že jsem mu to řekla? Hodně si klesla, Jeffersonová."

"Nech ji na pokoji, Emmo," obořila se na ni Cassidy. "Jsi trapná už s těma poznámkama."

"Ale přece si nenechám rozkazovat od lesbičky."

"Tvoje nejlepší kamarádka je taky lesbička," podotkla jsem tiše a klidně, i když jsem vůbec nebyla. Cassidy po mě střelila pohledem, rozzuřeným pohledem, ale věřila jsem, že ta zlost tam byla kvůli Emmě.

"Bývalá nejlepší kamarádka," opravila mě panovačně Emma. "Přece se nebudu zahazovat s lesbou."

"Zahazovala ses s Lucy už když to u ní bylo jasný," zavrčela Cassidy a mě tím připoměla ten dávný den v tělocvičně, když jsme si společně poslechly to, co jsme neměly... Zajímalo by mě, jestli spolu něco měly Cassidy a Lucy už tehdy, ale teď to nebylo důležité. Musím vyřešit Emmu.

"Tys to moc dobře věděla," rozkřikla jsem se. "Nutila jsi ji chodit s klukama, jen aby to nebylo vidět. Jsi hrozná. Hrozně sobecká."

"Jediný sobec kterej tady je jsi ty," prskla po mě. "Opravdu si to dítě necháš, Cathy Cat? Jsi opravdu tak hloupá?"

To není pravda. Nemůže být. Jason by mi něco takového nikdy neudělal. A kdyby, tak by mi to přece už dávno řekl, nebo ne? Byla jsem omámená, napůl jsem tomu věřila a napůl ne. Půlka mé osoby tomu chtěla věřit a druhá? Druhá to odmítala... Jenže ona to byla možná i skutečnost...

"Nebo ne, nech si ho. Chtěla bych vědět, jaké bude. Bude vypadat stejně teple jako Jason a bude stejně naivní, jako ty, nebo-"

"Kate!"

"Kate nech ji, vždyť ji uškrtíš! Emmo! Holky, nechte se! POZOR!"

Prudce jsem otevřela oči. Ne. Jason by mě přece takhle hnusně nezradil. On by to neudělal. On... By... Mi... To přece řekl... Ne... Jasone....

Jason

Chytil jsem si vlasy do pěstí a zamyšleně si za ně tahal. Oči jsem měl pevně zavřené a čekal jsem, dokud mi její máma nezařídí povolení k tomu, abych ji mohl navštívit, i když nejsem rodina. Je naživu, díky bohu. Je v pořádku. Okamžitě jsem si nafackoval za myšlenku, která mě napadla, ale... Kdyby umřela Katie, zasáhlo by mě to stonásobně víc. To ale neznamená, že je smrt jiného člověka v pořádku.

"Jasone," oslovila mě tiše paní Jeffersonová a já vzhlédl. Ani jsem si neuvědomil, že přišla, tak jsem  byl zahloubaný do svých myšlenek... Stála vedle mě v bílém nemocničním plášti, bílých kalhotách a doktorských botách, vroucně ke mě vzhlížela. Byla tak malá, tolik mi připomínala Kate. Unaveně jsem se usmál a postavil se z lavičky.

"Už za ní můžeš jít. Spí, tak tiše, právě ji uspali. A kdyby se probudila, bude trochu otřesená z toho potratu, tak snad ji zvládneš nějak uklidnit. Věřím, že ano." Povzbudivě se na mě usmála a pomalu otevřela dveře protilehlého pokoje, za vteřinu za nimi zmizela. Byl jsem hrozně rád, že se na mě paní Jeffersonová za tu nehodu s těhotenstvím nezlobí. Sice jsem to nechápal, ale byl jsem hrozně, hrozně rád.

Když jsem vstoupil do Kateina pokoje, ulevilo se mi, že ji konečně vidím, ale taky jsem se zhrozil ze stavu, ve kterém byla. Byla úplně domlácená, všude měla modřiny a ruku měla obvázanou. Přístroj pravidelně pípal a ona spala, vypadala navzdory úrazům tak klidně... Okamžitě mě napadlo, že ji ten nechtěný potrat vezme stonásobně víc, než vzal mě. Když jsem se to dozvěděl, zasáhlo mě to, to ano, ale jen na chvíli. Vůbec se to nebude podobat tomu, jaké to bude, až to Katie zjistí... Ale aspoň jí to vyžene z hlavy tu šílenou myšlenku. Už si to nebudu vyčítat. A stejnou chybu už neudělám.

Tiše, abych ji neprobudil, jsem si přitáhl židli a sedl si na ni. Vypadala vážně, vážně příšerně. Věděl jsem, že vypadá podstatně hůř, než když jsem se s autem srazil já - ale já jsem měl kolem sebe kovovou krustu a ona ne. Byl zázrak, že přežila, i když takhle. Ani páteř jí to naštěstí neporušilo.

Vzal jsem ji za její malinkou ručku. Hladil jsem ji po ní prsty a pořád dokola si opakoval, že je živá a v pořádku. Živá a v pořádku. Téměř.

Seděl jsem u ní mlčky asi hodinu. Měl jsem svěšenou hlavu, ale stále jsem držel její ruku, když jsem uslyšel hluboký nádech. Zpozorněl jsem a do ticha prolínaným pípáním jsem zaslechl svoje jméno. Zvedl jsem k ní pohled - její oříškové oči se vpíjely do mých, ani na moment neucukla. Usmál jsem se, usmála se taky. Je v pořádku.

"Ahoj Katie," pozdravil jsem ji měkkce.

"Ahoj Jasone," slabě mi stiskla ruku. Byl jsem rád, že si v té nemocnici ještě pobude, venku by to v tomhle stavu nezvládla.

"Cos to proboha vyváděla?" zeptal jsem se jí tiše. Pobíhal jsem prsty po její teplé dlani a přitom jsem ji bedlivě pozoroval. Pokrčila rameny.

"Já jsem-" položila si dlaň druhé ruky na břicho, ale její prsty nahmataly jen prázdný prostor.

"Kde je-" zarazila se a splácla peřinu až na svoje nyní už ploché bříšlo. "Kde je?"

Vzal jsem obě její dlaně do svých a jemně, důvěrně je stiskl. Vypadala vyděšeně a věřil jsem, že taky byla.

"Katie," oslovil jsem ji úzkostlivě, "potratila jsi. Srazilo tě auto, prokrista. To si myslíš, že by se mu nic nestalo?"

Dlouho netrvalo a Kate začaly stékat slzy po tvářích. Ret se jí třásl. Jemně jsem je utřel palcem a stejně jemně jsem si ji k sobě přivinul, vzhledem k jejím zraněním. Opatrně mě objala, maličko jsem ji kolébal v náručí. Snažil jsem se jí předat všechnu lásku, kterou jsem k ní cítil, a taky pocit bezpečí. Chtěl jsem, aby ho cítila, právě teď. Doufal jsem v to.

Po pár minutách jsem jí dal pusu do vlasů a ona si zase lehla. Oči měla celé červené a já promočené tričko, ale nedbal jsem. Bylo mi to jedno.

"Jmenoval by se Thomas," vzlykla najednou. Pohladil jsem ji po tváři. Mrzelo mě, že je takhle smutná. Ale ona se z toho dostane. Je silnější, než si myslí. Musí být.

"Za všechno může Emma," vzlykla znovu, "za všechno může ona, jen ona..." Políbil jsem ji a tím ji umlčel. Když jsem se od ní odtahoval, vypadala... Zvláštně. Jakoby si něco uvědomila.

"Co?" zeptal jsem se jí, abych ji maličko popostrčil. Opřel jsem se o opěradlo židle a vyčkával.

"Jasone," zasténala. "Sice Emmě nevěřím, ale... Musím se ujistit." Sevřelo se mi hrdlo. Je to tady. Tušil jsem to.

"Udělal jsi to... Protože ti to nařídila? Zbouchnul jsi mě, protože tě o to Emma požádala?" Zavřel jsem oči a sevřel opěrátko židle. Věděl jsem to. Chvilku, snad pár vteřin, jsem mlčky přemýšlel, až se ozvala Kate.

"Jasei," vydala ze sebe plačitvě. Zarývalo se mi to do hrudi jako rozžhavené železo. Bolelo to. Ale nemohl jsem nic říct. Otevřel jsem oči a pohlédl do těch jejích uslzených. Kdybych to neudělal, bolest by se mi nezdvojnásobila.

"Jasone, řekni mi, že to není pravda. Prosím. Řekni mi to. Prosím." Její pohled se upíral do mých očí, ale já jsem ho opětovat nedokázal. Ani jsem jí nedokázal lhát.

"Je to pravda," zachraptěl jsem tiše.

"Ne," vydechla.

"Ale nechtěl jsem. Potom už ne. A to, že se to stalo... To byl omyl. Nechtěl jsem to. Nechtěl jsem ti ublížit." Konečně jsem se odhodlal na ni pohlédnout. Plakala. Ale věděl jsem, že tentokrát to už kvůli dítěti nebylo.

"Jak jsem tak... naivní," zašeptala. Chytil jsem její ruku, ale vytrhla se mi.

"Já tě miluju, Katie. Nechtěl jsem ti to udělat, opravdu ne," přemlouval jsem ji, ale marně. Měla svoji hlavu.

"Lžeš."

"Nelžu. Přísahám."

"Běž pryč."

"Cože?"

"Bež. Pryč!"

Její zlostný pohled mi naznačoval, že mám opravdu vypadnout. Zoufalý jsem k ní natáhl ruku, ale pak ji zase spustil. Zvedl jsem se a beze slova jsem vyšel ze dveří. Ani jsem se na ni nepodíval, i když jsem chtěl. Věděl jsem ale, že kdybych ji ještě na moment zahlédl, zlomilo by mě to úplně.