Omlouvám se za chyby, které se tu nacházejí (slovosledové, překlepy a nesmyslná spojení - např místo tužka na oči tužka na obočí :D ). Dneska jsem nějak mimo :/
Catherine

"Tady máte protkol," zaskuhrala Killbridgeová a začala obcházet naše lavice. Na každou položila jeden z obou stran tištěný papír. "Obsahuje praktickou a teoretickou část," oznamovala dále, zatímco procházela celou třídu. Nenápadně jsem se otočila na Jasona - studoval papír nechápavým a zmateným výrazem. Snad mu Swanová pomůže.

"Seskupte se do dvojic, které jsem vám nedávno určila - snad si to ještě pamatujete - a začněte pracovat na té teoretické části. Praktickou budete dělat až na tom výletě.Ne, pane O'Galby, vy jste s panem Masonem...."

Ach, pan Mason a ten pondělní incident. Pořád jsem se neodhodlala mu za to poděkovat. A kdo byl ten kluk? Věděla jsem, že ho poslala Sasha, protože to řekl hned, jakmile ho Hank ode mě odstrčil. Jak ho zvedl za tričko mírně do vzduchu... Vzpomněla jsem si, jak tohle udělal mě. Nebylo to moc příjemný.

Každopádně se mu musím poděkovat, protože hned jak jsem popadla dech jsem z té chodby zdrhla a ani jsem nic nestihla. Upřímně, nechtěla jsem být v blízkosti toho kluka. Vypadal mladší, tak na prvák, nebo druhák, ale stejně si na mě dovolil. Sashino kouzlo.

Lucy se najednou zvedla z židle vedle mě a obešla mě, tak jsem se jí posunula. Cestou když odcházela za Evou, mi přátelsky stiskla rameno. Vím proč. Protože se ke mě z druhé strany znuděně sunula Emma. Zachránila mě Cassidy, která se těžce sesula vedle mě, ale Emma, která si sedla na přisunutou židli naproti nám, nám nevěnovala ani jeden znechucený pohled. Jakobychom tam nebyly. Tímhle naznačila, že jsme na teoretickou část samy.

"No dobře Cassidy," vydechla jsem. "Tak jak to uděláme? Já půjdu cvičení od začátku a ty odkonce? A pak si to od sebe opíšeme?"

"Jo, třeba tak," pokrčila Cassidy rameny a položila na lavici svůj papír. Začaly jsme mlčky pracovat. Občas jsem se podívala, co dělá Emma, ale ta jen seděla na židli s nohou přes nohu a její palec hbitě kmital po displeji mobilu. I přesto se tvářila otráveně, znuděně a znechuceně zároveň. Zřejmě její radost z toho, že tu je s námi, byla asi tak velká, jako moje a Cassidy. Nesnášela nás a my jsme nesnášely ji. A to se nezmění.

Po půl hodině jsem měla celou teoretickou část vypracovanou. Zhruba v půlce se ke mě přiškvařil Jason, který si vůbec nevšímal nadurděné Emmy a jen ode mě škemral odpovědi. Některé jsem mu dala, ale pak jsem ho s letmým polibkem na tvář poslala zpátky za Swanovou, aby to neměl celé jako my. Jenže nechtěl, takže tam s námi zůstal ještě dalších pět minut, dokud ho Killbridgeová nevyhodila zpátky. Pak jsem se na něj naoko vysmívavě podívala a on na mě vyplázl jazyk. Tiše jsem se zasmála a otočila se zase na svoje místo. Jenže pak mi zadrnčel mobil.

Zamlouvám si tě na cestu autobusem, stálo v té esemescke od Jasona.

Ok, napsala jsem. Pak jsem ještě připsala: Chceš sedět u okna nebo do uličky?

Jenže odpovědi jsem se nedostala, protože jsem uslyšela hlas staré Killbridgeové: "Já ten mobil vidím, slečno Jeffersonová. Dejte mi ho na katedru."

Celá třída ztichla. Zahanbeně jsem se zvedla a se sklopenou hlavou jsem položila na katedru svůj telefon. Pak jsem si šla opět sednout zpátky.

"Příště si na to dávejte pozor, slečno Jeffersonová."

"Ano."

"Pokračujte."

"Ano."

Začala jsem si psát nějaký random věty do sešitu, jen abych ukázala, že pracuju. Uslyšela jsem jemný chichot s Emminý strany, ale rozhodla jsem se to ignorovat. Dneska mě nenasere.

---

"Katie! Už máš jenom pět minut!"

"Dej pokoj Chipe!"

"Co to tam děláš?"

"Maluju se, ještě mi dej chvilku!"

"Táta řekl, že nebude čekat věčně!"

"Vždyť už jdu!"

Konečně jsem přinutila tužku na oči, aby mi na víčkách utvořila přiměřeně dobrou černou čáru i s celkem pěkným ocáskem. Naposledy jsem si prohrábla vlasy a podívala se na sebe do zrcadla. S těma linkama vypadám starší. Vyspělejší.

Seběhla jsem schody, popadla světle hnědou kabelku a světle hnědou koženou bundu, narazila si na nos slunečný brýle a vklouzla do auta k tátovi. Ten si mě netrpělivě prohlédl a hned, jak jsem zavřela dveře, se rozjel. Nic jsem na to neřekla.

Ticho bylo celou cestu dost tíživé. Od té doby, co se táta dozvěděl, že jsem těhotná, je na mě o dost... Dívá se na mě úplně jinak. Je odměřenější, nemluví, uzavřel se sám do sebe. Ale dneska v autě začal mluvit sám. A dokonce o tom, co tak nesnáší.

"Kate?" oslovil mě asi po pěti minutách jízdy. Trhla jsem sebou. Nebyla jsem na to navyklá.

"Ano?" odpověděla jsem zdráhavě. Nedívala jsem se na něj, sledovala jsem už tak dost známou ubíhající krajinu. Nemohla jsem se na něj podívat.

"Chtěl jsem s tebou mluvit o tvém domácím vězení." Táta mluvil opatrně, jakoby zvažoval každé slovo.

"Tak mluv," pobídla jsem ho.

"Víš... Chtěl bych... Já bych...," povzdechl si. "Chtěl bych ti ho zmírnit." To upoutalo mou plnou poornost až natolik, že jsem se na něj přinutila otočil hlavu.

"Vážně?"

"Ano. Poslušně si byla doma, dobře se učíš, nejsi drzá, tak... Bych ti ho chtěl zrušit."

"Páni tati, to je úplně úžasný!"

"No neraduj se tak," snažil se mě mírnit. "Na toho tvého kluka se to nevztahuje."

"Ale-"

"Řekl jsem. Jdi ven i s jinými lidmi."

Sklopila jsem pohled. "Tak dobře," zamumlala jsem smířlivě, protože jsem věděla, že se s ním hádat nedá.

---

"Katie, ahoj," zazubil se Jason a roztáhl ruce, aby mě objal. Nechtěla jsem, ale musela jsem ho odstrčit.

"Di ode mě," procedila jsem skrz zuby. Jase se zatvářil zmateně a překvapeně zamrkal.

"Ale co-"

"Je tu můj táta," zavrčela jsem a namířila si to ke Killbridgeové, abych jí dala doklad, který jsme všichni potřebovali mít s sebou. Jason si z mého varování hlavu nedělal, šel prostě za mnou a taky ten papír Killbridgeové odevzdal.

"Budu se chovat, jakože tě neznám," zamumlal hravě. "Dobrý den, sličná panno, jak se jmenujete?"

"Jasone nech toho," odbyla jsem ho. "Prosím. Dokud nenastoupíme do autobusu, dobře?"

"Tak jo."

"No vidíš."

Když jsme konečně nastoupili do autobusu, začali jsme se s Jasonem trochu příčit o to, kdo bude sedět u okna. Ale ne tak, že bychom se hádali, spíš jsme upřednostňovali toho druhého před sebou. Nakonec jsem na tom sedadle u okna skončila já, ale Jasonovi trvalo hodně dlouho přesvědčit mě, abych si tam sedla.

Cesta byla dlouhá a nudná, i když mi Jason tu cestu zpříjemňoval.

"Vypadáš dneska jinak," zamumlal mi do krku. Seděl tím svým ležerním způsobem rozvalený na sedačce, hlavu měl položenou na mém rameni a nos zabořený do mého krku. Bůhví proč jsem se cítila hrozně nesvá a taky strašně nepříjemně, ale nic jsem mu neřekla. Spíš jsem... Já ani nevím. Přišlo mi to zvláštní.

"Jak to myslíš jinak?" zamumlal jsem nakonec, ale pořád jsem byla dost nejistá. Skutečnost, že má položenou hlavu na mém rameni mě děsivě znervózňovala.

"Obarvila sis vlasy? Vytvarovala obočí? Nebo něco?" hádal Jason. Netušila jsem, na co naráží. Pak mi došlo, že mám linky.

"Ne, hlupáčku," usmála jsem se. "Použila jsem tužku na oči."

Jason zvedl hlavu a pořádně si mě prohlédl. "Sluší ti to," zamumlal, stáh mi bundu z ramene a políbil mě na obnaženou kůži, těsně vedle ramínka od tílka. Pousmála jsem se, a jakmile normálně narovnal hlavu, položila jsem mu tu svou na rameno zase já. Tam jsem se necítila už tak nepříjemně, spíš naopak. Ochraňovaná. Jason si semnou propletl prsty a jemně je stiskl. Zavřela jsem oči. Bylo mi jedno, kdo je kolem nás. Že tam byli učitelé, spolužáci, Emma? No a co. Já mám Jasona a na tom záleží.