Třicátý pátý díl

Catherine

"Táta mi zmírnil trest," zamumlala jsem najednou unaveně. Opírala jsem se o Jasonovo rameno a on mě přitom jemně hladil po paži. Vnímala jsem jeho dotyk jako pocit bezpečí. Jakoby mě chránil.

"Vážně?" zamumlal rozespale. "Tak to je skvělý."

"Jo. Skvělý by to bylo, kdyby se to vztahovalo na tebe."

Jason se tak vymrštil ze sedadla, aby na mě líp viděl. Už vůbec nevypadal tak unaveně. Taky jsem se narovnala.

"To nemyslí vážně," zamumlal nabručeně.

"Bohužel," povzdechla jsem si, "táta chce abych se taky vídala s někým jiným."

"A s kým?"

"To nevím," pokrčila jsem rameny. "Myslí si, že mám i jiné kamarády."

"Aspoň se na ně můžeš vymluvit," odhrnul mi vlasy z ramene a políbil mě na krk. Pousmála jsem se a zvedla ruku, jemně jsem ho pohladila po tváři. Chovala jsem se, jako kdybych v tom autobuse byla sama s ním. Opravdu jsem to neřešila.

---

"Hanku?" oslovila jsem ho. Stál sám tři metry od útesu zády ke mě, ruce zastrčené do kapes od mikiny. Nevím, jestli si mě všiml, protože nereagoval na svoje jméno. Zkusila jsem to teda znova: "Hanku." Teď už se otočil. Jeho zelené oči mě mlčky vybízely, abych mu sdělila, co potřebuju. Nevypadal ale, že by ho to nějak extra zajímalo.

"Jen jsem chtěla-" zasekla jsem se uprostřed věty. Co jsem mu chtěla říct? Prosté díky mi přišlo moc suché.

Pohlédla jsem dolů z druhé strany útesu, kde se kopec svažoval padesát metrů dolů, kde parkoval náš autobus a kde zrovna seděl zbytek třídy. Vyhledala jsem očima miniaturního Jasona, který mě viditelně hledal - stál na místě, díval se do všech stran a otáčel se kolem své osy. Pak jsem se otočila zpět k Hankovi.

"Chtěla jsem ti poděkovat za to pondělí, protože-"

"Ne," zarazil mě a s rukama zastrčenýma do kapes přišel blíž. Zamrazilo mě v zádech. Páni. Pořád byl sexy. Na Jasona v jeho kráse sice neměl, ale pořád se mi líbil. To ale neznamená, že bych se pro něj Jase vzdala.

"Neděkuj mi," zachrčel. Svýma očima se vpíjel do mých. Znervózněla jsem, ale pohledem jsem neuhla.

"Ale proč?"

"Protože jsem ti jenom vrátil to, co jsem ti prováděl. To byla moje omluva. A taky jsem to udělal pro Jasona." Jeho tón byl chladný jako ocel a hlas čistý jako sklo. Naháněl mi husí kůži, přímo mě děsil. Ale to jsem najevo dát nechtěla.

"V tom případě ti odpouštím," podařil se mi pokřivený úsměv. Hank jen jemně kývl, ale výraz nezměnil.

"To s Emmou je mi líto," prohlásila jsem polohlasem a polkla.

"Je ti líto mě nebo Emmy?" zeptal se skoro okamžitě se stejným chladem, jakým pronesl svoji "omluvu".

"Jen jsem řekla, že mě to mrzí, to je celý."

"Nevím, jak to má pomoct člověku vyrovnat se s tím."

"Nejspíš ani nemá."

"Mh."

"Proč jsi tak odměřený?" zeptala jsem se ho najednou, ani nevím, jak mě to napadlo.

"My nejsme přátelé."

"Nejsme," potvrdila jsem a souhlasně kývla, abych na to slovo dala důraz. "To ale neznamená, že si musíš hrát na ledovec."

"Nehraju si na ledovec."

"Jsi hrozně chladný."

"Takový už jsem."

"Nebývals."

"Teď už jo."

"To kvůli tomu rozchodu?" zeptala jaem se přímo, bez servítky. Hankův pohled ztvrdl, ale nedostalo se mi odpovědi, protože nás přerušil Jason, který právě vyběhl do kopce a bez jakýchkoliv zadychčených chvil se postavil vedle mě.

"Co řešíte?" objal mě jednou rukou kolem pasu a lehce k sobě přitisknul. Zachránil mě tak od Hankových nerudných slov.

"Jen jsem Hankovi děkovala za jednu věc," odpověděla jsem mu ledabyle. Jason se zamračil a přeměřil si Hanka pohledem.

"A to na to potřebujete být vzdálení půl kilometru?"

"Jasone," zaprosila jsem ho tiše.

"Dobře, fajn. Jinak mě poslala Killbridgeová, že vás mám sehnat, abyste se připojili k ostatním, za chvilku bude rozdávat povely."

"Fajn," zavrčel Hank a v rychlosti seběhl kopec. Tázavě jsem pohlédla na Jasona, ale ten se díval za Hankem.

"Co mu je?" zeptal se Jason.

"Emma mu je," povzdechla jsem si. "Měli bychom jít." A s těmi slovy jsem se odpojila a začala scházet strmý svah. Jason postupoval za mnou.

"Tady jste, slečno Jeffersonová." Killbridgeová nespokojeně mlaskla a strčila mi do rukou papír. "Přejděte ke své skupince a začněte pracovat."

S Cassidy jsme vybraly perfektní místo na ten náš projekt. Bylo to asi deset metrů od útesu, jen asi dvěstě metrů od místa, kde jsme s Hankem stáli. Dole po svahu jen asi dvacet metrů od nás byla rušná silnice plná aut. Emma si sedla na velký plošný kámen, přehodila si nohu přes nohu a začala si pilovat nehty. Od ní nic čekat nemůžeme.

"Fajn, Cass, kterou kytku máme hledat jako první?" zeptala jsem se jí. Podívala se do potokolu a ukázala mi nákres žluté květiny se špičatými lístky. Klekla jsem si do trávy a začala jsem rukama přecházet po vysoké trávě a hledat žlutou kytku se špičatýma listama. Cassidy už taky seděla v trávě a hledala, pět metrů ode mě.

Vzduch najednou prořízl chichot. Obě jsme vzhlédly k Emmě, která se zvedla z kamene, lehce přešla k Cassidy a jemně kopla do hromádky kvítků, které Cassidy zatím nasbírala. Ta na ni vražedně pohlédla a sedla si na paty, dlaně si položila na stehna a nevraživě se na ni dívala. Emma se pořád chichotala. Taky jsem přestala pracovat, v klidu jsem si sedla a sledovala, co se z toho vyvine. Kdybych neměla strach z následků, už bych Emmě jednu vrazila. Její chování není normální.

"Víš co je zvláštní?" promluvila Emma kousavě. "Vidět bývalou celebritku Ellie klečet a pracovat jako štětku. Copak Ellie, něco ti vadí? Vadí ti, že teď jsem ta celebritka já a ty patříš mezi školní odpad?"

Trhla jsem sebou. Tohle bylo poprvé, co Cassidy někdo oslovil jejím starým jménem. Ellie. Jelikož se záležitost Ellie odehrála předtím, než jsem vůbec nastoupila na školu, přišlo mi, že do toho rozhovoru nepatřím. Ale musela jsem zasáhnout, poněvadž Cassidy vypadala, že ji za chvíli uškrtí. Už chytala rudou barvu v obličeji a zatínala pěsti.

"Chybí ti starý život, Ellie? To je ale smůla, protože ten je už pryč. Neměla jsi mě pouštět na svoje místo, drahá Cassidy. Zřejmě ho ale zastávám líp, než ty, protože mě z něj jen tak někdo nevyžene," vysmívala se Emma dál.

"Cassidy, nevšímej si jí," upozornila jsem ji pevným hlasem. "Je to kráva."

"Ale notak, opravdu?" Emma se otočila ke mně a rádoby lítostivě na mě pohlédla. Toho jsem se bála. Nesnáším být jejím terčem, je toho na mě už moc.

"Opravdu mi bude zbouchnutá cuchta říkat, že jsem kráva?" Jak ví, že jsem těhotná? Zaměřila jsem pohled na svoje břicho, které bylo schované pod světle hnědou koženou bundou. Kdybych ji neměla zapnutou, možná by to trochu poznat šlo, ale většina lidí by si asi jen myslela, že jsem přibrala. Jak se to dozvěděla?

A pak mě napadlo jen jedno slovo. Jason.

"Takže vy jste si proti mě vytvořili armádu? Lesba a těhule? Jste směšné," posmívala se Emma. Už jsem jí začínala mít plné zuby. Chápala jsem, jak může Cassidy tak vytáčet. Postavila jsem se na nohy a sledovala Emmu, jak se jemnou chůzí tanečnice dostává dál a dál do údolí.

"Jste obě opravdu stupidní. Jak ses mohla nechat svést Lucy, Cassidy? A ty, jak ses mohla nechat zbouchnout Jasonem? Jsi naivní, nebo sis myslela, že se ti to vyvaruje? Aha, já zapomněla, tys to dělala nejspíš poprvé. Věděla jsi vůbec, kam ti to má-"

"Emmo, už jsi trapná," ohlásila se Cassidy a taky se zvedla. Oprášila si ruce do stehen a založila si ruce na prsou. Emma zmlkla a podívala se na ní, triumfálně se pousmála.

"Víš, Cathy Cat," obrátila se na mě, "to, že ses nechala zbouchnout, by nebylo tak stupidní, ale..."

"Ale co?" pobídla jsem ji neochotně. Ani jsem si neuvědomila, že se přibližujeme k silnici. Emma od ní stála už jen tři metry, já tak sedm. Nechtěla jsem se k ní přibližovat víc, než je nutné na to, abych ji čistě slyšela.

"Ale je v tom i něco jiného," zamumlala Emma tajemně s vítězným úsměvem na tváři. "Jason by si s tebou ani nezačal, kdyby..."

"Kdyby co?" štěkla jsem po ní už nedočkavě. Hrozně mě znervózňovala. Chtěla jsem už konečně vědět, co mi chce, ať už je to sebeurážlivější.

"Kdybych mu to nenařídila," dokončila konečně. Co? To je jenom taková blbost? Tiše jsem vydechla a chvilku se na ní koukala, jestli si ze mě náhodou nedělá srandu. Ale ona tam jen stála, dva metry od silnice, se založenýma rukama na prsou a triumfálním falešným úsměvem. Jenže nejhorší na tom bylo... že jsem jí skoro začala věřit.

"Jak nenařídila?" zeptala jsem se nechápavě, i když jsem to chápala moc dobře.

"Řekla jsem mu, aby tě zbouchnul. Myslíš si, že by si tak oblíbený kluk jako je Jason začal se školním odpadem jen tak?" odfrkla si. "Na to si moc věříš, Cathy Cat. Vždyť jen pár dní předtím tě šikanoval."

"Ne Emmo," zapřela jsem, "Jason mě nikdy nešikanoval. To jen vy ostatní. On s tím nikdy neměl nic společného, ani nechtěl."

"To ti řekl?" vyprskla Emma ve vodopádu smíchu. Obě jsme se na ni mlčky dívaly, jak se šíleně směje. Hnusila se mi. Neskutečně se mi hnusila. Přála jsem si, ať pod to auto vletí, abych od ní měla už konečně pokoj - ano, to mě napadlo. A potom...

"Nosíš dítě kluka, kterej tě ani nechce, Cathy Cat! Jakmile porodíš, začnou ti vypadávat vlasy a ztloustneš, odkopne tě jako starej hadr. Nebude tě už chtít. Najde si někoho oblíbenějšího. A ty budeš mít na krku jeho dítě, které ti ho bude připomínat, zatímco on si bude užívat s jinými-"

To mi stačilo. Ani nevím, jak jsem se ocitla tak blízko u ní, ale objala jsem její krk a stiskla jsem. Všechno ve mě vřelo, všechny ty kecy, co mi za ty měsíce stačila říct, všechen ten vztek, který z nich plynul, jsem věnovala do toho stisku. Emma překvapeně otevřela ústa a popadla mě za dlaně, ale můj adrenalin byl v té chvíli silnější, než Emmina posilovna. Pak mě ale popadla za můj krk, otočila mě zády k vozovce a zatlačila. Pak jsem uslyšela troubení, ucítila náraz a uviděla tmu. A pak svoje jméno...

Kate!

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top