Jason

Následující minuty jsem měl celé zamlžené. Pamatoval jsem si jen pár věcí.

Spadl jsem na zem. Hráč týmu, který hrál proti nám, mě viditelně povalil na zem. Ale rozhodčího to nejspíš nezajímalo do té doby, dokud mě ten samý člověk nenakopl do hlavy.

Teda aspoň jsem si to tak myslel. Spatřil jsem spoustu nohou, míč, umělou trávu a pak jsem ucítil velkou ránu do hlavy. A černo.

"Hawkinsi, vstávej!" uslyšel jsem křik svého trenéra, ale uposlechnout jsem ho nemohl. Hlava mi třeštila. Ten hluk, hvizd, povyk, všechno, co jsem si spojoval s fotbalem, se mi zabodávalo do lebky. A pak ten známý hvizd píšťalky rozhodčího. Přerušili zápas? Kvůli tomu kopanci?

"Jsi v pořádku?" Ucítil jsem neznámé, studené ruce na mých ramenou, i na obličeji. Pak se ozval naprosto neznámý hlas.

"Bude v pohodě, jen to chce trochu odpočinku."

"Bude moct hrát?" Tohle byl určitě Tannerův hlas.

"Nemůžete po něm chtít, aby hrál, vždyť má minimálně otřes mozku." A tohle byl stoprocentně Jonas.

"Ticho Solley," okřikl ho Tanner. "Notak, Jasone, vstávej."

Nějak jsem nemohl odpovědět. Nešlo to. Pusa mi nefungovala. Ani víčka mi nefungovaly, pořád se držely pevně u sebe. Na nic jsem nemohl reagovat, jen jsem mohl poslouchat hlasy kolem. Ať vypadnou. Já chci mít ticho. Já chci klid.

Malátně jsem zaregistroval, že mě několik rukou zvedlo a povalilo na něco, co nemělo pevný základ. Jakoby mě nesli na plachtě. Konečně jsem mohl alespoň pootevřít oči, ale jediné, co jsem viděl, byla bílá stropní světla a čistě bílé zdi. A pak, pak se nade mnou sklánělo spoustu hlav. Spousta cizích i známých obličejů, byl tu, Tanner, Jonas Solley, Jackson, Leighton, hodně dalších spoluhráčů, pak můj otec  a - panebože - Kate. Byla tady, byla u mě, skláněla se přímo nad mou hlavou a pořád si zastrkávala prameny vlasů za ucho, aby nepadaly do mého obličeje, i když se jí pořád uvolňovaly. Kdybych měl sílu na to zvednout ruku, chytil bych tu její a ujistil ji, že jsem v pořádku.

Taky jsem si - sice trochu pozdě, ale přece - uvědomil, že už ležím na pevném podkladu. A skoro okamžitě nato se lidmi procpal doktor s hlasitým "uhněte, musím projít, děte od něj, dělejte". Surově na sebe natočil moji hlavu, načež jsem zasténal, a roztáhl mi víčka, aby přesně viděl moje oko. Pak do něj nepříjemně posvítil baterkou.

"Reakce má v pořádku," oznámil pak, ale netušil jsem komu, protože se otáčel směrem k Tannerovi, otci a Kate. Ale oddechli si všichni tři.

"Ale bohužel, nejspíš má otřes mozku. Na zápas už nemůže."

"Musíte… Ho… Dis… Diskv… Diskvalif… Diskva…"

"Diskvalifikovat," pomohla mi tiše Katie. Vděčně jsem se na ni usmál.

"Už se stalo, o to se neboj, Jasone," přihlásil se ke slovu otec. "Neprojde mu to tak lehce." Zavřel jsem spokojeně oči…

---

Hned po probuzení mě vítalo pravidelné pípání. Právě díky tomu jsem se dovtípil, že jsem nejspíš v nemocnici. Zase. Jakmile jsem otevřel oči, uviděl jsem mladou sestru s tmavými kudrnami svázanými v uzlu a čokoládovou pokožkou, jak mě drží za rameno a sklání se nade mnou.

"Omlouvám se, Jasone, ale musela jsem vás vzbudit. Je to tradiční postup po silném otřesu mozku, který jste utrpěl."

Jemně jsem pokýval hlavou, ale i ten pohyb mě bolel. Nepříjemně jsem svraštil obočí.

"Dáme vám tlumící léky," oznámila mi sestřička. Na to jsem taky pokýval hlavou, jako kdybych zapomněl, že to momentálně bolí. Vztáhl jsem ruku ke své hlavě, ve které mi neustále tepalo. Bylo mi špatně. Asi budu za chvilku zvracet.

"Děje se něco? Je vám nevolno?" otázala se sestra starostlivě. Ale než jsem dokázal odpovědět, vyklopil jsem celý obsah svého žaludku na čisté nemocniční povlečení.

---

Asi o půl hodiny později jsem ležel znova ve své nemocniční posteli, tentokrát už čistý. Vyfasoval jsem nové povlečení, i takovou tu dlouhou bílo modrou košili, a byl jsem rád. Věděl jsem, že za to můžu já, ale ten puch byl odporný. Ne, já za to nemůžu. Za to může ten hráč z druhého týmu. Nesnáším ho. Kvůli němu jsem nemohl dohrát svůj zápas, svůj první zápas, na kterém byla i Kate. Všechno zkazil.

Kate. Kde ona teď vlastně je? A byla tady vůbec? Ano, byla, když mě sem ukládali. Ale od té doby, co jsem ztratil vědomí, jsem ji tu neviděl. Chyběla mi.

Nakonec přišla. Podruhé, co mě sestra Anita (tak se představila) vzbudila a dala mi najíst, vklouzla Katie do mého momentálního pokoje. Anita ji s úsměvem přivítala a řekla něco o tom, že kdyby se cokoliv dělo, bude v sesterně. Na to Kate pokývala hlavou, a jakmile se za sestřičkou zaklaply dveře, přitáhla si židli a co nejrychleji si ke mně sedla. Vypadala vyděšeně a taky trochu starostlivě. Nevyčítal jsem jí to, cítil bych se stejně, kdybych byl na jejím místě.

"Ahoj," pozdravila mě s lehkým úsměvem na rtech a sevřela jednu moji dlaň do jejích. "Jak ti je?"

"Bolestivě," odpověděl jsem popravdě. "Ale už je to lepší, díky."

"Fakt jsem dostala strach. Vypadalo to zle, když tě ten týpek nakopnul."

"Vyhodili ho?" zeptal jsem se s nadějí.

"Z týmu asi těžko," zavrtěla hlavou.

"Ne, myslím ze zápasu."

"Jo, tak to jo. O to se tvůj táta postaral. Ale s tím rozhodčím se hádal dost dlouho."

"Jo, to je celý on," pousmál jsem se, i přesto, že to bolelo. Raději jsem zavřel oči, i když pohled na ni byl k nezaplacení a ne snadno se ho vzdávalo. Katie mi jemně mnula ruku, její starost byla skoro hmatatelná.

"Opravdu jsi v pořádku? Není ti nic?"

"Kromě toho otřesu mozku? Jo jsem v pohodě. Žádná prasklá lebka, nic."

"Ten váš trenér je fakt…" nedokončila.

"Fakt co?"

"Příšernej sobec."

"Jak to myslíš?" svraštil jsem obočí.

"Pořád se ptal, jestli ten zápas můžeš dohrát. Vůbec mu nezáleželo na tom, co ti je." Hlasitě si povzdechla.

"Nemůžeš mu to vyčítat. Má v tom peníze."

"Jo, ale taky by se nemusel chovat jako totální kretén."

Zasmál jsem se, ale skoro okamžitě jsem toho nechal, kvůli tomu kladivu, které mě najednou začalo tlouct do hlavy. Přesně do místa, kam mě kopnul.

"Jak ten zápas vůbec dopadl?" zeptal jsem se tiše.

"Nerozhodně. Bylo vidět, že je Tanner naštvanej."

"Na mě? Nebo na toho debila, co si moji hlavu spletl s fotbalovým míčem?"

"Určitě na něj. Ještě ho pak seřval, ale neslyšela jsem, co mu řekl. Jen jsem viděla to, že se ten chudák rozbrečel."

"Zřejmě mají mírnějšího trenéra. Pokud bych se měl rozbrečet pokaždý, co na mě Tanner řve, z Berhamu by bylo jezero."

"Ha ha. Holčičko."

"Katie," napomenul jsem ji. "Nehraj si na Tannera."

Nic na to neřekla, ale za vteřinu jsem ucítil na čele její rty. To mě přinutilo otevřít oči.

"Ještě si pospi, než tě přijde Anita zkontrolovat," poradila mi tiše a prohrábla mi zpocené vlasy. Pak se zvedla, načež jsem jí sevřel ruku trochu pevněji.

"Pusť mě, Jasei," zasmála se. "Musím jít. Máma mi slíbila, že to tátovi neřekne, pokud se vrátím domů do pěti."

"Tvůj táta neví, že jsi mě přišla navštívit?"

"Nevěděl ani to, že jsem ti přišla na zápas. Je na služební cestě v Irsku, takže jsem musela vynaložit menší úsilí na přemlouvání, když tu není. Za to ale musím hlídat celý zítřek Chippera, protože jde máma s kamarádkami do divadla." Kate protočila panenky a tiše si povzdechla. "Ale jsem ráda, že jsem mohla přijít. I když ten zápas pro tebe nedopadl moc dobře. Tak se drž." Chtěla se mi vysmeknout, ale já jsem za její ruku ještě maličko zatáhl, takže se ke mně naklonila. Jemně jsem ji políbil.

"Teď už můžeš," šeptl jsem a zabořil jsem hlavu zpátky do polštáře. Usmála se, zakývala mi prsty a zmizela za dveřmi. Těšil jsem se na chvíli, kdy ji opět uvidím.